TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/49

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

9. část

V širším kontextu infantilizace Západu,[1] včetně globální kavárny, lze připomenout, že v dnešním chaotickém světě jako mnohem, mnohem dospělejší často vystupují lidé ze Střední a Východní Evropy. Tito totiž dosud úplně neztratili schopnost kriticky přemýšlet a každou pokrokářskou bizarnost, resp. liberálně-fašistický úlet hned poslušně neoslavují a bezhlavě tupě neaplikují jako na Západě.[2] Naději skýtají země V4, které ještě nejsou namixovány jako Západní Evropa, ze které se stala imigrantská zóna.

V zemích V4 stále přežívají "ostrůvky normálnosti" a někde neliberální normálnost dokonce zůstává i součástí mainstreamu. I tady však dramaticky přibývá informačních dozorců i aktivních donašečů & fízlů z přesvědčení, kteří nemilosrdně cenzurují cokoli jiného nežli pokrokářské mantry tzv. liberální demokracie.

Zpět k nekritickému nadšení z nových technologií, v čele s digitálními. I u nás je cíleně podporována – údajně prý nekritizovatelná – digitální hysterie např. kolem všeobjímající elektronizace státní správy, e-govermentu, e-voleb, e-receptů apod. S papouškováním vzoru Estonska a vyčichlými frázemi o "změně myšlení". Digitalizace jako samoúčel? Měla by ale přece práci usnadňovat a život ulehčovat. Mnohdy je tomu právě naopak. A jaká je vlastně přidaná hodnota třeba e-receptů? (Kromě toho, že je to módní a pro někoho výnosný kšeft).[3] Média nadšeně oslavují i boom e-shopů, kdy v přepočtu na obyvatele má ČR těchto mít nejvíce z celé Evropy. Jako by e-shopy měly pouze a jen samá úžasná pozitiva ... A dodejme, že normální opravdu není volit elektronicky, bezpracně, kliknutím myší. Odpovědná levice i pravice musí e-volby striktně odmítat a současně prosazovat také vyšší minimální věk voličů.

Romanticky naivní technooptimisté, i z levicových řad, tuze rádi přehlížejí, že 4IR není žádnou revolucí trvalé udržitelnosti a ne-růstu. Ke "smíření" a přátelské koexistenci techno- a biosféry nedochází, ani k emancipaci informačních infrastruktur z područí globálních korporací. Ani informace v dnešní informační společnosti považovat za veřejný statek nelze. A pohádkám, kterak sdílení 4.0 fantasticky šetří planetu, věří jen ti nejzabedněnější sluníčkáři ...[4] Čili projektovaná společnost 4.0 asi nebude ona J. S. Millem či J. M. Keynesem vysněná společnost budoucnosti, kde vzniká široký prostor pro solidaritu, vztahy kooperace, kdy základní ekonomické otázky jsou vyřešeny, všechny absolutní potřeby všech saturovány a důraz je možné přenést na jiné priority, nežli je tvrdá honba za profity, mocí a stálý růst ...[5]

Připomeňme, že Keynes v roce 1930[6] předpovídá, že na konci 19. století budou technologie (včetně automatizace) natolik vyspělé, že země jako Británie nebo USA si dovolí přechod na patnáctihodinový pracovní týden. Mýlil se? Standardní odpověď zní, že nepočítal s masivním nárůstem konzumerismu (Má přitom jít prý o zcela svobodnou volbu, kdy jsme se rozhodli pro větší množství zábavy a všelijakých hračiček před kratší pracovní dobou). Očekávání ohledně zbavení se "prokletí práce", spojovaná dříve s mechanizací, dnes s automatizací, digitalizací a robotizací se nějak nenaplňují. Lidé dnes mnohdy pracují déle i intenzivněji a k tomu se stírají i rozdíly mezi volným časem a prací. Což zdaleka nejsou Marxem vysněné "úniky do volného času", nýbrž spíše digitální otroctví, kdy např. pracující z domova je využitelný, vytěžitelný i kontrolovatelný 24 hodin denně. Možná však, že dnešní technologie Keynesem predikované už teoreticky umožňují, leč technologie jsou ve stávajícím sociálně-ekonomickém rámci mobilizovány spíše k tomu, aby široké masy donutili nikoli pracovat méně, nýbrž pracovat více.[7] Včetně vytváření bezvýznamných profesí a idiotských zaměstnání, které jsou úplně k ničemu.[8] Neposkytují morální potěšení z práce, lidé si v nich připadají zbyteční a trpí depresemi. Což by pro levici ovšem neměl být argument proti práci, míněno společensky prospěšné a užitečné práci, vůbec. Mělo by jít argument proti vykořisťování a odcizení[9] práce vlivem soukromovlastnického tržního uspořádání a pro celospolečenské plánování. Nesmyslné profese přitom nejsou jenom nástrojem, jak lidi uměle zaměstnat, nýbrž také i výhodným byznysem a zdrojem profitů (leč nikoli pro své nositele).

Pokrokářská věda už pilně konstruuje důkazy, že práce je nejenom nesmyslná, nýbrž i přímo škodlivá. Práce už prý nešlechtí, nýbrž údajně škodí zdraví. Práce dnes už nemá člověka ctít a pracovat nemá už být prestižní věcí. Jedná se o kult antipráce – o "převratný" objev především tzv. neomarxismu (či marxismus kulturního apod., který samozřejmě žádným marxismem není) ohledně toho, že práce údajně představuje něco nepřirozeného, něco co člověka omezuje a co je nutné odstranit. A tedy, že normální je nepracovat. Lze se pak divit, že (nejenom) pravice kavárenské aktivisty (post)moderní tzv. levice vnímá coby nudící se, bytostná netáhla, která mají největší hrůzu z toho, že by musela poctivě a normálně pracovat?

Antipráce se stává módním "cool" filozofickým i politickým směrem, propagujícím, že pracovat je staromódní a vysoce nekreativní. Své závěry stoupenci antipráce vyvozují z výzkumů trhů práce – ukazujících na nevýnosnost práce (která mnohdy dnes opravdu nezajistí existenci, ani samotné přežití), na nejrůznější diskriminace a další nespravedlnosti. A již brzy téměř všechna pracovní místa mají přece obsadit roboti. Automatizací, digitalizací a robotizací se člověk a celé lidstvo tak konečně osvobodí od biblického "prokletí práce" ... Jde o naplnění odvěké touhy člověka, který předá práci strojům a získá volný čas a blahobyt? Nebo se člověk stane ohroženým a fakticky zbytečným živočišným druhem? Řada autorů varuje, že "roboti opravdu nastupují" a na nás všech je, abychom rozhodli, jestli široké společenské vrstvy čeká blahobyt nebo pohroma. Člověk se totiž lehce může stát ohroženým druhem. Svět a život bez práce je nebezpečnou a hrůznou antiutopií, které by odpovědná levice podléhat neměla. Připomeňme klasický text Podíl práce na polidštění opice, startující konstatováním, že "práce je první základní podmínkou všeho lidského života ...".[10]

Stoupenci antipráce sice vcelku realisticky zkoumají a kriticky poukazují na problém nezaměstnanosti, resp. na krizi zaměstnanosti v dnešním pozdně kapitalistickém světě, nicméně jejich vývody a doporučení jsou zcela falešná a fatálně zavádějící. Práce už prý pro postmoderního osvíceného člověka vůbec není zapotřebí a ani už nectí.[11] Namísto změn a reforem se smiřují s tím, že práce zkrátka není a pilně konstruují důkazy, že vlastně není ani už potřeba.[12] Líčí úžasný obraz budoucího světa, kdy miliardy nezaměstnaných si nádherně užívají svého nicnedělání. A to v kapitalistických mantinelech zachování trhů, peněz a především soukromého vlastnictví, které už pro autory důležité není (a implicitně je považují za nedotknutelně posvátné). V duchu jakéhosi zvráceného "kapitalistického komunismu".

Přitom se, jaksi mimochodem, předpokládá, že člověk v zahálce se automaticky stává tolerantnějším, vzdělanějším, uvědomělejším i mnohem, mnohem šťastnějším. Odtud i prostoduše naivní a zářivé vize, kterak každičký nepracující automaticky přebytek svého volného času uvědoměle využívá k angažované tvořivosti, neustálému vzdělávání, každodennímu rukodělnému kutilství či sousedské přátelské spolupráci, kreativní realizaci v dobročinnosti, sportu nebo plnému naplnění v rodinném a komunitním životě. A všechno uvědoměle sdílí ...[13] Ve světě bez práce má být daleko více volného času, ovšem nepracující lidé budou mít také méně peněz. Navrhována jsou proto řešení typu návratu ke komunálnímu bydlení a dalším formám společné existence apod. Což už tak lákavé být vždycky opravdu nemusí. Kritické hlasy varují před totální kontrolou nad masami chudnoucích lidí, kdy vlastníci kapitálu budou jejich životy naprosto kontrolovat a zcela ovládat. Daleko hrůzněji nežli v časech manchesterského kapitalismu. Přímo se vnucuje děsivá otázka, k čemu vlastníci kapitálu budou tyto masy vlastně potřebovat?[14] Anebo máme spoléhat na ušlechtilost a filantropické hodnoty vlastníků? Náhle budou osvíceni a prozřou, jak dosud špatně konali?

Nezapomínejme, že procesy 4.0 se odehrávají v kapitalistických, soukromovlastnických a tržních mantinelech. Nové technologie, v čele s AI, mají absolutně snížit potřebu práce ve všech sférách. Na živé lidi má údajně zbývat absolutní kreativita myšlení.[15] Naivisté se utěšují tím, že všechny předchozí průmyslové revoluce přece nakonec vedly ke vzniku většího počtu pracovních míst, nežli zlikvidovaly. Což když ale jsou predikované změny opravdu výjimečné, a to právě v tom, že uvedené už nebude platit? Nebo snad úplně ze všech naděláme vědce, kreativce, programátory, operátory, digitální specialisty a k tomu nadšené dobrovolníky neziskovek a přátelských sítí sdílené ekonomiky? Je skutečně většina populace takto mentálně nastavena? Kolik procent populace je schopných tvořivě a nezávisle myslet? Kolik procent následně tyto myšlenky rozvíjet a aplikovat? A co všichni ostatní? Neplatí snad, že drtivá většina lidí výsledky technologických revolucí pouze pasivně používá, aniž by jim rozuměla? S čímž velmi úzce souvisí aktuální diskuze o základním nepodmíněném příjmu či rozšíření "part time".[16] Neboť pokud těmto lidem dáme peníze (na což by bylo možné využít např. části toků z šedé či černé ekonomiky), tak klíčovou se stane otázka, co bude náplní a smyslem jejich života? A v čem budou tito lidé užiteční nejenom pro společnosti, ale i pro sebe samé? Jsou návrhy na zavedení základního nepodmíněného příjmu opravdu levicové? Opravdu základní nepodmíněný příjem podporuje práci a nikoli pouhé zaměstnání? Nepodporuje však spíše antipráci a degeneraci člověka? Jak má politická levice reagovat na zpochybňování práce samotné? Má zde stát v čele? Proč se daleko více nemluví o zkrácení pracovní doby? Robotů se nebojme, bojme se těch, kteří nám je – pod pláštíkem pokroku či objektivní nevyhnutelnosti – umanutě vnucují (Obdobně se také mějme na pozoru více nežli před migranty samotnými, před těmi, kteří nás chtějí naředit a všechny migranty sem zvou).

V neposlední řadě zdůrazněme a podtrhněme, s odkazy na nebezpečnou financializaci soudobé globalizace, že dnešní ekonomiky jsou neúnosně vychýleny směrem k finančním službám a spekulacím. Je tudíž potřeba zase se naučit vyrábět užitečné věci a nejen obchodovat s penězi či dotacemi. A připomeňme, že sektory jako bankovnictví a finančnictví či ICT mají být sektory obslužnými a pomocnými a nikoli těmi, které fakticky vládnou světu a diktují tzv. objektivní trendy všem. Robobankéřů se nebojme, daleko více těch živých ...

K tomu:

Pokud jde o kritický osten, má v těchto pasážích (a nejen v nich) P. Sirůček jistě pravdu. Přesto si nejsem jist, zda dostatečně přesně identifikuje to, kde je zakopán pes. Přiznám se, že se mi nelíbí ani formulace "Marxem vysněné "úniky do volného času"", ani její kontext. K. Marx o "vysněném" volném času hovořil vždy a jednoznačně jako o času pro plný a svobodný rozvoj jednotlivce, který zpětně působí jako největší produktivní síla. Právě zde je hlavní problém současné společnosti – totiž to, že v důsledku "přetažení" setrvačného vývoje založeného na bázi průmyslové společnosti nedokázala vytvořit podmínky pro přeměnu volného času v největší produktivní sílu založenou na všeobecné, tj. tvůrčí práci. Kotvou i kompasem je práce v jejím vývojovém chápání. Proto je třeba chápat současnou dobu jako přelomovou v tom smyslu, že se přechází od jednoho typu ekonomického rozvoje a s ním spjatého ekonomického růstu k jinému, od toho, co vzešlo z průmyslové revoluce, k tomu, co je spojenou s obdobnou revolucí, při které se rodí nový dominantní ekonomických sektor, sektor produktivních služeb, které umožňují přeměnu svobodného rozvoje schopností člověka v nejdynamičtější faktor růstu. Růstu, který má výrazně jinou kvalitu než růst současný.

(Pokračování)

[16] Dosavadní zkušenosti s dopady zavádění technologií 4.0 (např. v USA) svědčí o tom, že díky 4IR mohou sice pracovní místa vznikat, ale část z nich je právě charakteru "part time", na částečný úvazek. Což v dnešních reáliích také znamená, že pokud má být udržen stávající příjem, je nutné těchto pracovních míst mít několik.