Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Úvodní poznámka: Obdržel jsem již několik zajímavých materiálů s náměty na pojetí letošního hlavního výstupu naší práce, druhé ročenky zpraované na téma "Financování a perspektivy odvětví produktivních služeb". V nejbližší době je připravím ke zveřejnění. Ještě před tím uvedu na svém blogu několik aktuálních materiálů analyzujících současné dění (zejména v souvislosti s Ukrajinskou krizí a Řeckou krizí), jejichž společným jmenovatelem je otevírání startovního okna pro prokomunikování, dokončení přípravy a návazně i pro realizaci nezbytných reforem. Uveřejnil jsem je již dříve a zaznamenal jsem jejich velkou čtenost. V logice věci patří i do seriálu o reformách.
Sotva jsem dopsal a zveřejnil článek "Dva odlišné pohledy na Ukrajinskou krizi", viz:
objevily se na webu AltPress (jehož duchovním otcem a organizátorem je M. Hekrdla) dva výborné články analyzující Řeckou krizi. (Obojí píšu s velkými písmeny záměrně, protože se jedná o pojmenování historických událostí.) Přitom uvedené články prezentují dva odlišné pohledy na Řeckou krizi. Proto jsem se rozhodl, že je zpracuji stejným způsobem, jako článek "Dva odlišné pohledy na Ukrajinskou krizi". Podobně jako jsem na článek "Jak praská Velká ukrajinská lež" navázal článkem "Jak praská Velká řecká lež", viz:
Druhý z článků je relevantní i pro tento článek, jehož hlavním cílem je rovněž přispět k mapování podmínek, za kterých se může otevřít (či aspoň pootevřít) to, co nazývám startovním oknem pro prokomunikování, dokončení přípravy a realizaci těch reforem, které umožní zlomit setrvačné trendy současného vývoje vedoucí naši civilizaci do slepé uličky a otevřít prostor pro ekonomický a sociální rozvoj na novém základě.
Texty obou článků uveřejňuji proloženě, menším písmem a modře (aby bylo zřejmé, co je text článků a co moje poznámky). Nejdůležitější zvýrazňuji tučněji podtržením. Své komentáře vkládám za příslušné odstavce.
Závěry z porovnání obou článků (dávám je napřed, aby byly srozumitelnější mé poznámky):
Z porovnání obou článků v jejich aktuálním kontextu vyplývá velmi mnoho důležitých poznatků otevírajících cestu k pochopení toho, o co jde. Nechci si monopolizovat právo na výklad. Proto každému doporučuji, aby si nejdříve oba články přečetl, a teprve pak se seznámil s jejich obsahem doprovozeným mými poznámkami. V nich se pokusím odůvodnit následující tvrzení:
1. Deformace současné společnosti je mnohem hlubší, než by odpovídalo prosté skutečnosti, že "kapitalismus se již přežil".
2. Proto také jde o vytvoření odporu na mnohem širší platformě, než jsou levicové, resp. "protikapitalistické" síly.
3. Změna, před kterou stojíme, je mnohem hlubší než se vejde pod klišé "vystřídání kapitalismu socialismem", toto paradigma je spíše matoucí.
4. Jde o změnu svým rozsahem a převratnosti srovnatelnou spíše s průmyslovou revolucí, s proměnou samotného způsobu výroby, které bude nutné přizpůsobit i společenské poměry.
5. Pokud jde o společenské poměry, nejde ani tak o nic neřešící a zdiskreditované "znárodnění" (vytvoření ekonomického základu pro tzv. "novou třídu"), ale o vytvoření společnosti založené na rovností příležitosti pro nabývání, uchování a uplatňování schopností člověka.
6. Problém dnešní levice (jak v Řecku, tak u nás i jinde) je v tom, že různé frakce bojují o monopol na levici zastřešovaný starými klišé různého typu, místo toho, aby pochopily, že nové problémy nelze řešit starým způsobem a že nejde o boj o monopol na levici, ale o sjednocování širokého spektra odporu na rovnoprávném základě proti tomu, co devastuje společnost a ohrožuje její přežití.
7. Šance, kterou nabídla Řecká krize, je využívána v rámci možností, které jsou limitovány nikoli principiální "nereálností požadavků" Syrizy, ale tím, že jí chybí dostatečně invenční, dostatečně propracovaná a dostatečně prokomunikovaná teoreticky podložená koncepce.
8. Nejde o to, zda je zaujímán "tvrdší" nebo "mírnější" postoj k požadavkům "věřitelské trojky", ale jak se chápe to, o co jde, včetně toho, že se odhalováním Velké řecké lži podstatným způsobem otevírá okno k prokomunikování, dopracování a nakonec i prosazení těch reforem, které umožní přechod k ekonomice založené na produktivních službách bezprostředně podmiňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.
Poznámka o AltPress a dramatických podmínkách vzniku druhého článku
O webu AltPress jsem se dozvěděl nedávno. Soudě dle jeho archivu začal fungovat v prosinci loňského roku, viz:
V odkazu "O webu" si můžeme přečíst:
"AltPress je web levicový a zabývá se především levicí, i když je tento pojem stále ještě vyšlý z módy. Ale boj za skutečnou rovnost spíše zesiluje, jakkoli se jeho militanti ostýchají – nebo dokonce odmítají – levicí nazývat a někdy jí i zcela programově být. Forma však obsah neutají.
AltPress je web kritický k levici, která se sice za levici ráda označuje, ale která jí ve skutečnosti není. Jsme kritický web nejen k těm, kteří udržují stávající poměry, ale i k těm, kteří je oprávněně kritizují, zároveň však podléhají honu na obětní beránky, mění de facto poměry k horšímu a bezděčně napomáhají vývoji, jenž hrozí vyústit ve státem legitimizovaný zločin. Jsme proti fašismu. A také proti všem jeho podobám, které neříkají své jméno, autenticky si neuvědomují faktický obsah a jejich stoupenci se pokládají za "slušné občany" užívající "zdravý rozum".
Víme, že tajné služby ovlivňují události, ale odmítáme takový výklad dějin, jenž historii redukuje na klání špionážních agentur a úradky tajných společností. Nemyslíme si, že virtuální mediální svět oligarchů a jednorozměrné žurnalistiky je s to odchytit a stáhnout z oběhu úplně všechna zrnka pravdy. Máme za to, že dějiny, sociální konflikty a demokratické úsilí o větší účast občanů na tvorbě státní politiky nejsou formovány dobrými nebo špatnými idejemi, které náhodou někdo přijal a pokouší se vtělit do života. Dějiny podle nás vyrůstají z reálných společenských podmínek a převládající ideje jsou – více či méně explicitně – podpůrným lešením reálných zájmů.
Dějiny dělají lidé a společnost není jen koberec, po němž se šoupe křesly mocipánů. Svět bude takový, jaký ho dokážou vybudovat "obyčejní lidé". A tento web jen takový, čeho jsou a budou schopni jeho – docela obyčejní – autoři."
Podepsáno: Martin Hekrdla
Druhý z článků byl uveřejněn v AltPress za dramatických podmínek. M. Hekrdla to avizoval předem, ale po té se na jeho FB profilu objevilo:
"Tak jsem doteď překládal článek pro AltPress šest hodin - přímo na web - a pak si smazal aktualizace (tedy všechno). Takže slíbeného Kuvelakise prostě číst nebudete. Možná nikdy, sorry. Předtím mi totiž jiný počítač s tímtéž Kuvalikesem (a tímtéž článkem) napadl virus a zničil celý Word (tedy všechno). Já tedy myslím, že všechno má své meze. Dobrou noc!"
Naštěstí již další den se článek na stránkách AltPress objevil i s vysvětlením:
"Výsledek zásadní humanitární pomoci Markéty Hrbkové. Díky jejímu překladu můžeme si v češtině přečíst zhruba to, co tam mělo být - v mnohem horším provedení - již včera o půlnoci. Markétě poděkování, čtenářům omluvu."
Uvedené "detaily" uvádím zejména proto, že někdy si ani neuvědomujeme, kolik dřiny je za tím, co dělá někdo zadarmo a jen proto, abychom na složitost současné doby reagovali co nejkvalifikovaněji, se znalostí věci.
Odpověď na otázku, v čem spočívá zásadní spor o současnou fázi Řecké krize hodnocené z levicových pozic, dává porovnání obou článku. Vyjádřím se k tomu průběžně v poznámkách a návazně ve shrnutí.
První článek - autorů Etienne Balibar, Sandro Mezzadra: Syriza získala čas i prostor
M. Hekrdla jej uveřejnil pod názvem "Levicoví filozofové: Syriza získala čas i prostor" s úvodní poznámkou:
"Dva evropští levicoví filozofové, Francouz Etienne Balibar (Univerzita Paris-Ouest Nanterre) a Ital Sandro Mezzadra (Boloňská univerzita), zveřejnili 23. února v deníku Libération svůj pohled na dohodu mezi řeckou Syrizou a evropskými institucemi. Odmítají, že by snad šlo o "zradu" voličů Tsiprasovou stranou a shledávají důvody, proč je kritika Syrizy zleva nesprávná."
Zde je celý článek M. Hekrdly (který věrně reprodukuje obsah původního článku) s mými poznámkami:
Odpovídá pravdě to, co hlásají velké titulky několika novin, že Athény ustoupily požadavkům Euroskupiny (La Repubblica ) a učinily tak první krok na cestě k restauraci úsporných opatření (The Guardian )? Kdybychom měli věřit některým vedoucím představitelům levicové frakce Syrizy, odvaha netrvala příliš dlouho a "zrada" již začala, uvádějí Balibar a Mendozza.
Konstatují sice, že je ještě příliš brzy na posouzení dohody, která byla (20. února) podepsána v Euroskupině, a konstatují, že teprve "technické detaily" ukážou veškerý její politický význam. Nicméně, "bez čekání" navrhli jinou alternativní metodu pro analýzu konfrontace mezi řeckou vládou a evropskými institucemi, která je současně vládou interpretována jako kompromis a protistranou jako bleskový průlom.
RV: Zde je první moment, kterého je dobré si povšimnout. Panuje celkem obecná shoda na tom, že to, co se dohodlo 20. února je příliš obecné, může být interpretováno různě a teprve čas ukáže, co z toho bude. Přitom "protistrana" (má se na mysli trojka věřitelů) slaví dohodu jako vítězství. Existují dvě možnosti:
- První možnost: Ti, co nesmyslným zavedením eura v Řecku (s cílem vysát obrovské finanční prostředky z EU ve prospěch soukromých lobby) a ještě nesmyslnějším "léčením" krize vnucováním politiky "úsporných opatření", která podlomila základ řecké ekonomiky, si uvědomují, že tahají za kratší konec provazu. Oprávněně se obávají toho, že Velká řecká lež skutečně může prasknout. A protože praská i Velká ukrajinská lež, snaží se hrát o čas. Proto místo exemplárního vytrestání Řecka, které by mělo zastrašit další následovníky (hlavně Španělsko) zvolili rafinovanější taktiku. Vykážou dohody jako "průlom", jako své "velké vítězství". Tím u radikálnější části levice vzbudí dojem, že reprezentace Syrizy zradila toto hnutí. Rozbijí sebevědomí a jednotu hnutí. A pak už se postarají o "svoji" interpretaci dosud dost prázdného obsahu dohod.
- Druhá možnost: Program, se kterým zvítězila Syriza, byl od samotného počátku nereálný. Existoval rozpor v jeho základech vydávaný za určitý kompromis – Syriza nikdy otevřeně neřekla, že jeho splnění by bylo možné jen za předpokladu vystoupení z Eurozóny. Nyní stojí před alternativou: Buď se podřídit a ustoupit od svého programu (zradit voliče, rozmetat samotný základ, na kterém stojí politika současné řecké vlády), nebo hrát vabank a bez mandátu dohnat Řecko do vystoupení z Eurozóny se všemi důsledky. Přitom se nebude moci opírat o dostatečnou oporu ani o mandát z voleb.
Anebo je to tak "napůl". Obojí je a není pravda? Sledujme dál, co se dočteme.
Jaká kritéria použijeme na Tsiprasův a Varufakisův postup, abychom zvážili jeho účinnost a správnost?
Řekněme rovnou, že otevřený konflikt kolem Syrizy u moci přichází v době akutní krize v Evropě. Války probíhají na hranicích Evropské unie, a to na východě, jihu i jihovýchodě, jedna za druhou se odehrávají hekatomby migrantů, kteří se topí ve Středozemním moři, to vše signalizuje cosi jako rozklad evropského prostoru. Ale jsou tu i další problémy. Během několika let recese se zmnohonásobily. Politické síly více či méně méně rasistické a neonacistické se šíří napříč celým kontinentem. Za těchto podmínek se volební vítězství Syrizy a vzestup Podemos ve Španělsku jeví jako jedinečná příležitost obrodit levicovou politiku rovnosti a svobody v celé Evropě.
Nezapomínejme, že podložím této možnosti jsou obrovské masové boje proti úsporným opatřením probíhající již řadu let v Řecku, stejně jako ve Španělsku. Ale tyto boje, v téže chvíli, kdy se rozšiřují "horizontálně", stojí tváří v tvář vertikálním limitům, které jsou rovněž impozantní: dominanci bank a finančních institucí současného kapitalismu, novému rozložení politické moci, které se uskutečnilo v důsledku krize. Tomu, co jsme před pár lety nazvali "revolucí shora", jíž je Trojka zároveň symbolem i nástrojem.
RV: Tady si dovolím druhou vsuvku, protože zde začíná jeden z OOO (obecně oblíbených omylů). Nešlo o "revoluci shora", ale o to, že rozkrádání či tunelování shora přerostlo meze únosnosti a vede k rozpadu celého institucionálního systému našeho civilizovaného světa. Je to dáno tím, že to, co nazývám "struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad" srostly se strukturami založenými na pozičním investování a penetrovali celý institucionální systém společnosti. To, co dnes máme, není "současný kapitalismus", ale pokřivená a hroutící se společnost. Zde se nebudu rozepisovat, jen se odvolám na "čtecí prizma" současného dění, tak jak jsem je zveřejnil nedávno na svém blogu:
Problémy, které budeme muset řešit, jsou mnohem vyhrocenější a nebezpečnější. Budou se muset řešit na bázi mnohem širšího spojenectví než levicového. Nejsou bojem levice proti kapitalismu. Identifikovat či chápat je takto znamená vést boj za změnu (vyvedení společnosti ze slepé uličky stávajících trendů), který je předem prohraný, protože bojujeme proti fikcím a ne silnému a zákeřnému protivníkovi.
To, oč dnes běží, není ani tak obdoba "socialistické revoluce", ale "průmyslové revoluce". Je to boj o pozvednutí fungování ekonomického systému na mnohem vyšší úroveň, kdy sociální a politické střety (doprovázené střety ideovými) skutečnou proměnu samotné společnosti pouze doprovázejí. Protože se jedná o zásadní problém, který lze v rámci vsuvky jen naznačit, odvolám se zde na monografii, kde příslušný problém popisujeme a která byla nedávno dopsána:
Nyní se vrátím k článku o Řecké krizi:
To jsou limity, jež se Syrize podařilo atakovat ustavením "vertikální" mocenské osy, která odmítnutím úsporných opatření otřásla evropskými paláci. Okamžitě musela čelit etablovanému mocenskému systému v Evropě a stala se terčem veškerého násilí finančního kapitálu. Bylo by naivní se domnívat, že řecká vláda nemůže sama otřást těmito limity. Dokonce i země z demografického a ekonomického hlediska mnohem významnější než je Řecko by k tomu neměly prostředky. Mimo jiné to, co se právě stalo, znovu dokazuje, že politika svobody a rovnosti nebude vybudována v Evropě na pouhém hájení národní suverenity.
RV: Rovněž si myslím, že první důležitý krok, který byl dosažen, je ukázat celý ten účelový nesmysl spojený s politikou škrtů. A levice (jejíž část přetrvává v romantickém, zejména však nekvalifikovaném, snění) tady v tuto chvíli selhala. Nedokázala toto dílčí vítězství dostatečně prodat. Opřít se o něj, rozšířit okruh spojenců a postupně obnažit celou Velkou řeckou lež.
A přesto se "limity", o nichž zde mluvíme, nyní ukazují v novém světle, stejně jako možnost je překonat. Boje a protestní hnutí obnažují ohavnosti, ale vítězství Syrizy a vzestup Podemos, a pak i působení řecké vlády, začnou rýsovat strategii. To však neznamená, že jeden volební výsledek je dostačující, a mimo jiné i Alexis Tsipras sám tohle nikdy nezastíral. Je nutné, aby se otevřel politický proces, aby byl potvrzen nový poměr sil a vyslána zpráva sociálním silám v Evropě.
Lenin kdysi řekl, že jsou situace, kdy je potřeba vyklidit prostor a získat tím čas. Adaptace tohoto principu na "dohodu" z minulého pátku (nahodilou, jako vždy v politice), nás vede do rizika následující sázky: aby získala čas a prostor, řecká vláda musí ‚prodat‘ něco doopravdy. To znamená dát právě vzniklým šancím v Evropě možnost držet se dobře, čekat na příští volby (včetně voleb španělských), čekat na to, až se novým politickým subjektů podaří "dobýt" další prostory.
RV: Citát z Lenina (z jeho práce "O kompromisech" a některých dalších prací napsaných mj. v souvislost s Brest-Litevským jednáním o míru) je zde zcela na místě. Namístě by bylo citovat též podstatné pasáže z "Dětské nemoci levičáctví".
Ale protože proces se vyvíjí, bude v příštích měsících nutné nastoupit na různých úrovních: potřebujeme sociální boje a politické iniciativy, nové každodenní úsilí a jiný stav mysli obyvatelstva, vládní opatření i občanskou "protimoc", která staví na vlastní autonomii. Ve chvíli, kdy si uvědomíme zásadní význam toho, čeho dosahuje Syriza a co předznamenává Podemos na institucionálním terénu, musíme také zformulovat meze.
RV: Tady nejsou autoři přesní. Nejde o "meze", ale o vidění celé realisticky podložené dlouhodobé vize zásadní proměny společnosti na společnost, jejíž ekonomika je založena na zcela jiném základě, než současná, na produktivních službách bezprostředně působících na nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka. Na společnost, ve které je vytvářena rovnost příležitostí nezávisle na společenském statusu a majetku, společnost, ve které se svobodný rozvoj každého stává podmínkou rozvoje ostatních, společnost, která je ekonomicky mnohem efektivnější, protože rozvoj lidských schopností se stává hlavním faktorem růstu.
V mimořádném článku, který nedávno (18. února) zveřejnil londýnský The Guardian, ministr Varufakis ukazuje, že on sám si je jich plně vědom. V podstatě říká, že všechno, co vláda může udělat, je pokusit se "zachránit evropský kapitalismus před jeho sklonem k sebedestrukci", která ohrožuje lidi, národy, a otevírá dveře fašismu. Je tedy třeba oslabit brutalitu úsporných opatření a krize, otevřít prostory pro obranu a spolupráci, v nichž bude život pracujících lidí o něco méně "osamělý, ubohý, násilný, a krátký", řečeno klasickými Hobbesovými slovy. Ne víc, ale ne méně.
RV: Když už se dovolávat Lenina, tak se vším všudy. Ten vždy důsledně rozlišoval program minimum (hasící opatření) a program maximum (naplnění vize). Autorům článku zjevně chybí představa dlouhodobé vize. Nevidí odkud kam jít, a proto nevidí realitu jako posloupnost kroků, kterými se lze dostat ze současné slepé uličky.
Vyložme po svém Varufakisova slova. Překonání kapitalismu je samozřejmě z definice mimo dosah jakékoliv vlády, ať už v Řecku nebo kdekoli jinde. Vedle záchrany evropského kapitalismu před katastrofou, která by byla i katastrofou naší, tato perspektiva směřuje k horizontu sociálních bojů a dlouhodobé politiky, jež nemohou být zavřeny ústavním perimetru. Ale ukazuje se, že také pro tento druhý "kontinent", je již dnes třeba reálně postavit kolektivní sílu, na níž závisí pokrok nadcházejících měsíců a let. A země, která musí investovat takovouto sílu, nemůže být nic jiného než sama Evropa v perspektivě ústavodárného přelomu s dosavadním průběhem svých dějin. Odtud důležitost mobilizací takových hnutí jako Blockupy , které se sejde 18. března na inauguraci nového sídla ECB ve Frankfurtu nad Mohanem. To je příležitost, aby byl slyšen hlas evropského lidu, že podporuje činnost řecké vlády. Kromě odsouzení finančního kapitálu a "post-demokratického režimu" (Habermas), končí svůj článek Balibar a Mezzadra, je to také příležitost prověřit úspěšnost alternativních sil, bez nichž působení vlád a stran, které bojují proti austerity, budou odsouzeny k impotenci.
RV: Článek končí pokusem o vymezení obsahu kompromisů. Končí nešťastně, protože bez realistické vize se kompromisy mění v přešlapování na místě.
Celý článek v AltPress viz:
Druhý článek – autora Stathise Kouvelakise: "Ve skutečnosti je to ústup"
Stathis Kouvelakis je člen Ústředního výboru Koalice radikální levice (SYRIZA) a představitel její Levé platformy, která je v Tsiprasově vládě zastoupena čtyřmi ministry.
Zde je příslušný článek S. Kouvelakise:
Jednání Řecka s věřiteli nepřineslo ani víc času ani možnost vyhnout se úsporným opatřením. Ale zato demobilizovalo řecké pracující.
V posledních několika dnech se objevila dvě sofistikovaná tvrzení, která kolují mezi těmi, kdo se odmítají podívat do tváře realitě a přiznat si, že Syriza byla dotlačena k ústupu, i s následky, jaké to ponese.
Nebo spíš dvě a půl. Říkám vědomě "dotlačena", protože nová vláda se chytila do pasti svou vlastní špatnou strategií (nepoužívám výraz "zrada" ani "kapitulace", protože to jsou termíny moralizující, a tím pádem nevhodné k hodnocení politických procesů).
RV: S. Kouvelakis zcela jednoznačně (a to se prolíná obsahem celého jeho článku) interpretuje výsledek dohod 20. února jako prohru.
První: "Syriza nemá na opuštění eurozóny mandát". Kdyby Syriza něco takového připustila před volbami, nevyhrála by je. Když to řekneme takhle, vystoupí na povrch absurdita této argumentace. Ano, samozřejmě, že mandát k opuštění eurozóny neměla. Ale úplně stejně neměla mandát na to, aby vzdala jádro svého programu jen proto, aby euro udržela!
Není pochyb, že kdyby před volbami hlásila, že "tady je náš program, ale pokud by jeho prosazování nebylo možné sloučit s udržením eura, ihned jej zapomeneme", úspěchu ve volbách by nedosáhla. Snaha udržet eura za každou cenu je v základě úplně stejný argument jako byly argumenty stran, které vedly Řecko doposud a byly pro memorandum.
Přesto, že Syriza svůj vztah k euru nikdy jasně nedeklarovala, rozhodně odmítala jej držet "za každou cenu". Na rozdíl od toho, co tvrdí většina komentátorů, Syriza ve svých programových textech nikdy nevyloučila možnost odchodu z Eurozóny v případě, že k tomu budou donuceni neústupností Evropy nebo nemožností dluhy splatit. Ale teď to vypadá, že tyto texty byly pro jistotu někde uschovány.
Druhá varianta prvního tvrzení: "Syriza měla mandát na to, aby odmítla úsporná opatření a zároveň udržela euro". To sice zní racionálněji než první verze, ale je to pořád sofistika. Vypadá to, jako by obě položky tohoto mandátu byly stejně důležité a jako by bylo politicky legitimní, abychom obětovali (a opravdu to budeme muset udělat – to je právě ten problém) konec úsporných opatření na oltář udržení eura. Aniž bychom vzdali mandát.
Ale proč tuto argumentaci neobrátit a neříct: "Od chvíle, kdy jsme si uvědomili, že ty dvě věci jsou nekompatibilní, rozhodli jsme se odmítnout úsporná opatření, protože to je přesně to, co Řekové očekávali od volby stran radikální levice?" To znamená, že volili změnu nikoliv stabilitu v současném rámci. Při nejmenším si můžeme myslet, že taková volba by více odpovídala volbě radikální levicové strany, která si dává za svůj strategický cíl socialismus (i když to prokazatelně nebyla přímo agenda, se kterou volby vyhráli).
RV: Autor článku poměrně zjednodušeně přesouvá spor do roviny zachování či odmítnutí eura (tzv. plán B). To je strašně zjednodušené. K opuštění eura patrně stejně dojde. Dříve nebo později. Ale v tuto chvíli překrýt hlavní aktuální spor (nesmyslnost vnucené politiky úspor podlamujících ekonomický růst) sporem o euro je tak trochu odvádění pozornosti stranou. Nejedná se o větší "pevnost postoje" či větší "radikálnost", ale o úkrok pramenící z nepochopení toho, o co dnes jde.
Třetí sofistikované tvrzení je to, které propagují Etienne Balibar a Sandro Mezzadra, kteří sarkasticky útočí na ty na levém křídle Syrizy, kdo volají "kapitulace" (v tuto chvíli nechávám stranou, že nikdo tento termín nepoužil). Balibar a Mazzandra k současným událostem argumentují, že "není možné budovat politiku svobody a rovnosti v Evropě jenom tím, že uhájíme národní suverenitu."
Podle nich je nejdůležitější, že Syriza získala čas, přiznávají, že je to za cenu několika ústupků (s obligátním odkazem na Lenina, což mělo ukázat radikalismus jejich argumentů); a tím umožnila budoucí politické vítězství (zmíněno bylo Španělsko) a vývoj sociálního hnutí "transnacionálního" charakteru. (Blockupy).
A znovu plujeme ve vodách sofistiky – pseudonaivity, která by působila jen hloupě, kdyby zrovna nevycházela z úst dvou obránců Evropského projektu (jeho "líbivé verze", samozřejmě). Přinejmenším rytmy chodu hnutí, na které se odvolávají, nejsou synchronizované.
RV: Tady S. Kouvelakis kritizuje autory předcházejícího článku velmi povrchně. Přehlíží to hlavní, o čem píšou. Ale to je a dlouho ještě bude projevem selhávání těch, co se hlásí k levici. Sektářství. Počínaje ideovým sektářstvím. Držet se své představy za každou cenu a nevnímat to, co říkají druzí. V této souvislosti si dovolím poznamenat, že efektivní odpor vůči současnému dění nemůže vzejít z boje o to, kdo bude "lídrem levice". Pochopení toho, o co jde, bude vyrůstat na mnohem širší společenské základně. Snaha prosadit se jako "lídr levice" je cesta vedoucí přímo k nepochopení současného dění, hloubky krize a možností nápravy.
Od teď až do léta bude řecká vláda stát tváří v tvář sérii víc než stresujících termínů; a je dost těžké si představit, jak mohou změnit situaci ve prospěch Syrizy ať už úspěšné demonstrace ve Frankfurtu nebo i možnost, že by na konci roku Podemos vyhráli španělské volby. Rozdíl v růstu a rytmech těchto hnutí je jedním z důvodů, proč je národní kontext pro aktéry politického boje tak důležitý: je to terén, na němž se rozpory mezi třídami mění v rozhodující sílu.
Balibar a Mezzadra podceňují demobilizující efekt, který to, že Syriza a řecká vláda byly donuceny poklonkovat před diktátem úsporných opatření EU, vyvolá nejen v Řecku, ale i na Evropské úrovni. To je totiž přesně to, co si všichni budou mít tendenci myslet, ať to budou krátkozrací obránci řecké vlády interpretovat jakkoliv.
Nadšení a důvěra, jaké jsme viděli v prvních týdnech po volbách, je již teď v Řecku pouhou minulostí. Samozřejmě, že nadšení může opět oživnout, ale tentokrát to bude proti rozhodnutím vlády a v žádném případě to nebude " na výzvu".
RV: "Demobilizující efekt" má hlavně to, co píše S. Kouvelakis. Přesně s tím počítají ti, co vydávají 20. únor za své vítězství. Ti musejí mít z Kouvelakisova článku velkou radost. Právě to potřebovali k tomu, aby byl odpor proti současnému způsobu generování a uplatňování moci sveden na scestí.
Dělat jakákoliv rozhodnutí, která jsou takto silně závislá na stavu okolních sociálních hnutí, je víc než riskantní. Je to rozhodnutí, u kterého předpokládáme, že bude muset být změněno, pokud se hnutí nebudou mobilizovat nebo i jen nebudou dostatečně silná.
Ve skutečnosti musíme jít přesně opačným směrem. Musíme si přiznat, že rozhodnutí nepřijmout úsporná opatření jsme už udělali. To mobilizuje hnutí, které pak roste a získává autonomii. To je přesně to, co se stalo v Řecku během vládní "konfrontace" s Evropskou Unií mezi 5. a 20. únorem, kdy desítky tisíc lidí vyšly do ulic bez jakékoliv stranické organizace.
RV: Teprve teď autor sděluje to nejdůležitější. Opožděně v důsledku rivality vůči autorům prvního článku.
Kromě toho argument, že "jsme získali čas", je v tomto případě iluzí, protože v těch čtyřech měsících odkladu bude Syriza nucena operovat jen v existujícím rámci. A to tento rámec posílí: Syriza bude muset implementovat velikou část toho, co "Trojka" (nyní přeměněná na "instituce") požaduje a přitom bude muset upozadit svůj vlastní program – konkrétně politiku, která by ji umožnila opravdovou změnu a posílení sociální aliance, která ji pomohla k moci.
Existuje obrovské riziko, že se čas, který Syriza "vyhrála", ukáže jako čas ztracený, který základy Syrizy podryje a umožní jejím nepřátelům (hlavně těm z radikální pravice) se přeskupit a presentovat se jako bojovníci za skutečnou přeměnu systému.
RV: Autor předjímá, co se bude dít. Nepřesně. Větší problém s naplněním dohod bude mít "Trojka". Pokud ovšem autoritu současné řecké vlády nepodlomí levicový radikalismus.
I přes nechuť, jakou na Evropě závislí Balibar a Mezzadra cítí vůči každé zmínce o "národním", bychom měli zmínit, že politické úspěchy, k nimž odkazují – a platí to od Syrizy po Podemos -, nejen že vznikaly v národním kontextu – mocenské vztahy se proměnily tím, že radikálně levicová politická hnutí vstoupila do národních mocenských struktur – ale byly možné jedině díky tomu, že apelovaly na národní suverenitu: v demokratickém, populárním, ne-národním slova smyslu, v otevřenosti vůči ostatnímu světu.
"Autonomní"hnutí (jak je nazývají Mezzadra a Balibar) běžně užívaly národně – populistický diskurs – Tsipras a Iglesias se těmto termínům rozhodně nevyhýbali – a v davech, které plnily náměstí a ulice měst, jsme vídali odkazy na patriotismus, jako jsou národní prapory (řecké a španělské, a to nezmiňuji vlajky jednotlivých národů španělského státu.
To víc než cokoliv jiného ukazuje, že v tomto konkrétním případě v zemích na periferii Evropy jako jsou Španělsko a Řecko, jsou odkazy na národ téma, které progresivní síly hegemonizovaly a učinily z nich jeden z nejmocnějších faktorů, které zakládají jejich úspěch. A je to také základ, na kterém můžeme vybudovat skutečný internacionalismus, ne pouhé prázdné řeči – odpojené od konkrétní reality politického boje – o už existujícím a nezprostředkovaném "Evropském" nebo "transnacionálním".
A jeden poslední bod: první dvě tvrzení mají částečně pravdu, když mluví o neexistenci mandátu Syrizy k opuštění Eurozóny. Je pravda, že ve vztahu k této otázce byla strana po celou dobu rozpolcená, což teď vyplulo na povrch.
V takové situaci je nutné, abychom mluvili otevřeně a upřímně. První věc, kterou je zapotřebí udělat je přiznat chybu a říct, že je třeba znovu prodiskutovat nejlepší strategii, kterou by Syriza plnila své sliby a vyvedla Řecko ze současných kolejí. To zároveň dodá sílu i těm lidem – a je jich mnoho – kteří spoléhali na "Řeckem nabízenou naději" a odmítají se smířit s porážkou.
RV: Uvedené pasáže nepovažuji za zajímavé. Příliš se do nich promítá Kouvelakisova snaha o posílení vlastní pozice. To je jako pro politika nejen jeho právem, ale snad i povinností.
Odkaz na celý článek v AltPress viz:
(Pokračování posledním příspěvkem na téma "otevírání okna")
| RE: REFORMY (34) Startovní okno III. | ondrey | 06. 03. 2015 - 19:40 |