Dva odlišné pohledy na Ukrajinskou krizi 1

28. únor 2015 | 09.42 |

V posledních únorových dnech tohoto roku vyšly dva velmi dobře zpracované články na téma ukrajinská krize, její příčiny, role velmocí (Spojené stáry, Rusko, EU) a co bude dál. Jeden psaný z "protiputinovských" a druhý z "proputinovských" pozic. Oba by si měl přečíst každý, kdo si chce na dění na Ukrajině a jeho souvislosti udělat vlastní názor. Uvedu s vloženými poznámkami oba články. Návazně se pokusím zformulovat, co lze očekávat z hlediska otevření startovních oken pro prokomunikování a přípravu těch reforem, které by měly vyvést současný vývoj ze slepé uličky.

Texty obou článků uveřejňuji proloženě, menším písmem a modře (aby bylo zřejmé, co je text článků a co moje poznámky). Nejdůležitější zvýrazňuji tučněji podtržením. Své komentáře vkládám za příslušné odstavce.

"Protiputinovský" článek – K. Hlaváček: Rusko křísí iracionální geopolitiku územní expanze

Ruský prezident Vladimir Putin možná určuje politickou agendu, ale současně je jeho moc do budoucna nejistá a balancuje na ostří nože. Nezbývá než doufat a zasazovat se, aby toto ostří uzavírající se společnosti nepořezalo příliš velký počet lidí. Rusko jde opačným směrem, než se po druhé světové válce vydalo Německo.

Několik desetiletí se zdálo, že specifický typ geopolitiky, jejímž hlavním znakem je územní expanze prostřednictvím namířené hlavně, v Evropě pozvolna mizí. Zatímco se mezinárodní vztahy na tomto kontinentu se až do 20. století mohly psát jako dějiny takové geopolitiky, v uplynulých desetiletích se situace změnila.

RV: To je nepochybně pravda, tím spíš je potřeba hledat odpověď na otázku, proč došlo ke změně. I když expanzi vlivu "prostřednictvím namířené hlavně" (např. humanitárního bombardování) už Evropa zaznamenala ještě před ukrajinskou krizí – mám na mysli aktivní roli Spojených států a NATO při rozpadu Jugoslávie.

Možná poslední, skutečně velkou územně expanzivní válkou byla druhá světová. Po ní se začaly v Evropě mezinárodní vztahy měnit – hlavním procesem v jejich dějinách se stávala stále užší mírová spolupráce v rámci Evropské unie, která úspěšně nahradila vojenskou expanzi.

Také v politice evropských zemí vůči těm neevropským se postupem času dostal do popředí názor, že další území znamená zvýšené náklady – ať už finanční, které přináší například organizace správy na daném území, nebo morální, spojené s tím, že státy vyznávající agendu lidských práv si udržují vazaly.

RV: Jeden z nejcennějších momentů článku. Rozšíření území kontrolovaného cizí mocností v současném světě, zejména pokud není přímo podporováno velkou většinou obyvatel příslušného území, znamená velké ekonomické náklady, které se (pokud obyvatelstvo k vlivu uplatňovaného z cizího území začne mít negativní vztah) mění v ekonomicky neudržitelnou situaci. Příklad Afganistánu či Iráku je dostačující.

Koloniální velmoci – například Velká Británie, Francie či Belgie – se v průběhu dekolonizace začaly svých pracně a draze nabytých území do určité míry samy zbavovat. Nešlo o nahodilý vývoj, ale o trend – snaha o dobytí nových, již obydlených území a jejich přičlenění k vlastnímu teritoriu je totiž nejen nemorální, ale i iracionální, protože náklady na takovou expanzi v současnosti téměř vždy přesahují výnosy.

Snaha o dobytí nových, již obydlených území a jejich přičlenění k vlastnímu teritoriu je nejen nemorální, ale i iracionální, protože náklady na takovou expanzi v současnosti téměř vždy přesahují výnosy

Vždy tomu tak nebylo. V minulých stoletích se politika zaměřovala na územní expanzi i proto, že mohla přinést výrazně více než dnes. Odklon od ní způsobilo mnoho faktorů – přerušení hospodářského, kulturního a komunikačního propojení světa v důsledku vojenské agrese, negativní postoj mezinárodního společenství k takovým zásahům a v neposlední řadě i pokles významu území, ač se státy stále vyskytují teritoriálně (a zřejmě nadále budou) – a souvisí i s nárůstem významu ekonomiky a technologií.

RV: Ano. Nezbývá než souhlasit.

Dnes lze za jednu z velmocí považovat v globálním měřítku územně malé, ale hospodářsky výkonné Německo. Za regionální mocnost pak Izrael, stát o velikosti Moravy, který se navzdory obklopení vůči němu nepřátelskými a několikrát většími státy dokázal prosadit nejen díky podpoře USA, ale i technologicko-vojenské převaze. Ani jeden z těchto dvou států nepotřebuje ke svému postavení území o velikosti Sibiře, ale především fungující tržní ekonomiku.

Nejvýznamnějšími faktory snižujícími význam expanzivní geopolitiky ale možná nejsou tyto vnější, ale vnitřní, jež výstižně popsal rakousko-britský filozof Karl R. Popper (1902–1994) ve své dvoudílné knize Otevřená společnost a její nepřátelé. V otevřené společnosti se politika utváří v racionální diskusi vycházející ze zkušenosti, nikoli výzvami k vášním nebo slepou aplikací zvyků. Pro Poppera to představuje vyloučit iracionalitu a v historickém kontextu druhé světové války se pak především vyhnout nacionalismu – například nevyzýváním k mytické národní velikosti a osudové předurčenosti či nepoužíváním představ o mystické sounáležitosti s půdou a krví. Popper se domníval, že jen společnost, která se zbaví iracionálních představ a jejím základem se stanou racionální argumenty, bude schopná vývoje a pokroku a oprostí se od násilných územních expanzí.

V otevřené společnosti se politika utváří v racionální diskusi vycházející ze zkušenosti, nikoli výzvami k vášním nebo slepou aplikací zvyků.

Dnes, kdy se západní společnosti skutečně značně otevřely, vidíme i meze a nedostatky Popperova myšlení – otevřené společnosti mají vnitřní systémové problémy, s nimiž nepočítal, například ty, na které poukázali ve své společné knize Dialektika osvícenství němečtí filozofové Theodor W. Adorno (1903–1969) a Max Horkheimer (1895–1973).

Podstatné však je, že se otvírající se evropské mocnosti skutečně oprostily od tragických násilných územních expanzí. Tato proměna přitom nesouvisí pouze s tím, že si slábnoucí evropské státy už nemohou vojenskou územní expanzi dovolit, ale zejména s tím, že otevřené evropské společnosti takovou politiku odmítají, protože ji považují za iracionální a nemorální.

Jinak je tomu v případě Ruska. To ani ani po rozpadu sovětského impéria – dekolonizaci, kterou ruský prezident Vladimir Putin interpretuje jako zásadní chybu – trend omezování územní expanze nezachytilo a poté, co se po turbulentních devadesátých letech konsolidovalo, se začalo vracet ke geopolitice prosazované Sovětským svazem.

RV: No a tady začíná (alespoň podle mého názor) ztráta korektnosti i logiky doposud poměrně racionálně zpracovaného článku. Rusku (současné politické reprezentaci Ruska) se připisuje určitá idiocie bez dostatečného zdůvodnění. Ale možná, že bude následovat vysvětlení podtrženého a tučně zvýrazněného textu dále. Tak čtěme.

Rusko systematicky vytváří okolo svého území nárazníková území, která z velké části nebo zcela kontroluje, aniž by ho zajímaly náklady

RV: První, velmi pozoruhodné tvrzení. Přinejmenším by stálo zato odpovědět si na otázku, zda je to projev expanze či vynucené obrany. Co bylo dřív – snaha vytvářet "nárazníková území", nebo systematické posouvání ofenzivních zbraňových systémů k hranicím Ruska? Ale pojďme dál.

Rusko nezahájilo hospodářskou modernizaci a stále se domnívá, že svou moc ochrání či zvětší ovládnutím strategických území, čímž zabrání, aby se jich zmocnil údajný nepřítel – zejména NATO, ale zřejmě i Evropská unie. Racionální přístup, podle kterého dobytí nového území představuje náklady, jež evropské státy nejsou ochotné nést, přičemž dávají přednost mírové spolupráci, do Ruska nedorazil. Totéž platí pro morální sebereflexi, jež je výrazná zejména v Německu.

RV: Není zcela korektní (resp. vypadá to spíše, že je to projevem záměrné snahy o sugerování závěru) spojovat tři věci:

- Problémy Ruska s odstartování "hospodářské modernizace". To je nesmírně náročný úkol, zejména po zkušenosti z období jelcinovské výprodeje. A Rusko s jeho řešením má vážné problémy.

- Velmi sporné téma "morální sebereflexe" – doufám, že autor nemyslí plnou revizi toho, co se odehrálo v souvislosti s nástupem Hitlera k moci. Z tohoto hlediska si nejsem jist, zda míra tolerance současné politické reprezentace Německa vůči uctívání symbolů spolupráce s hitlerovským Německem, které jsou současně symboly genocidního nacionalismu, ze strany současného vedení Ukrajiny, ale i některých pobaltských států je tím, co lze označit za příklad "morální sebereflexe".

- A především pak tvrzení o iracionalitě Ruska.

Ale podívejme se dál, jaké argumenty ve prospěch toho, že se Rusko nikoli z vnucených obranných důvodů snaží o vytvoření určitých nárazníkových zón, ale z důvodů ztráty iracionality (proto, že si jeho představitelé nepřečetli K. Poppera).

Rusko, spíše s expanzivním než sebeobranným záměrem, křísí starou geopolitiku, jejímž důsledkem jsou jeho vojenské zásahy v Abcházii a Jižní Osetii, na Krymu či ve východní Ukrajině. Rusko systematicky vytváří okolo svého území nárazníková území, která z velké části nebo zcela kontroluje, aniž by ho zajímaly náklady – například zmařené lidské životy, krizi důvěry mezi státy, gigantické finanční prostředky spojené se správou dobytého území, výkyvy rublu, odchod investorů či sankce. Území je pro Rusko důležitější.

Rusko dnes v Evropě obnovuje starou geopolitiku a jde opačným směrem, než se po druhé světové válce vydalo Německo a doporučoval Popper. Rusko se neotvírá, ale uzavírá. Když bývalý šachový mistr světa Garry Kasparov v roce 2002 v rozhovoru s Markem Ebenem varoval před Ruskem, protože stále používá sovětskou hymnu, v níž jen změnilo slova, málokdo si uvědomoval, nakolik jsou v lidské mysli zakořeněné symboly.

RV: Ať mně autor promine, ale toto jsou opravdu žvásty z hlediska klíčové otázky, čím je vytváření "nárazníkových zón" vyvoláno. Tady měl pracovat autor s fakty, což nedělá.

Ke staré imperiální slávě Ruska ale odkazuje nejen melodie, ale i nová slova staronové hymny: "Od jižních moří až do polárních krajin táhnou se naše lesy a pole..." Tento odkaz nyní Putin křísí, protože jím chce stmelit Rusy a obnovit postavení ruské velmoci. Princip mystické sounáležitosti s národem, uzavření se rozumu a argumentaci, který je v ruském případě založen na územní velikosti, má podle Putina ještě jednou v dějinách ukázat svou sílu.

Rusko, jež neprošlo osvícenstvím, osvícence Karla R. Poppera neslyší a stmeluje se proti nepříteli, který je do značné míry imaginární

Popper upozorňoval, že uzavírání společnosti bylo příčinou největších dějinných tragédií. Rusko, jež neprošlo osvícenstvím, však osvícence Poppera neslyší a stmeluje se proti nepříteli, který je do značné míry imaginární. Dle některých analytiků tato forma geopolitiky nebyla ani v Evropě dosud překonána a mezinárodní vztahy stále částečně fungují na jejím základě.

Zejména proto, že ruský vůdce se snaží získávat politické body uzavíráním své společnosti, kříšením nebezpečných iracionálně-mystických sil skrytých v ruské tradici. To však nic nemění na tom, že tento princip byl překonán, a tudíž Putin kráčí vstříc prohře. I běžní ruští obyvatelé, částečně zřejmě zastrašení a zčásti mobilizovaní starou imperiální ideologií, totiž ponesou náklady, které Putin ve jménu slávy národa či vlastní opomíjí.

RV: Opět prázdnota argumentů.

Společně s těmito náklady – pokud se nepodaří vybičovat ruský nacionalismus do extrému – pak poklesne dosud až neuvěřitelně vysoká Putinova popularita, v důsledku čehož může jeho režim zkolabovat. V dlouhodobé perspektivě se pak projeví neuskutečněná hospodářská modernizace, bez níž dnes žádný stát nemůže aspirovat na velmocenské postavení. Rusko neuskutečnilo morální sebereflexi, nepochopilo své vztahy s EU a NATO ani nerespektuje směr, který by mohl do budoucna udržet jeho velmocenské postavení, a kráčí ve jménu velmocenské aspirace nejen k sestupu, ale i k ponoření se do negativních rysů své povahy.

Když nedávno americký týdeník Forbes označil Putina za momentálně nejmocnějšího muže na světě, velmi se mýlil. Putin možná v současnosti určuje politickou agendu, ale současně je jeho moc do budoucna značně nejistá a balancuje na ostří nože. Nezbývá než doufat v to a zasazovat se o to, aby toto ostří uzavírající se společnosti nepořezalo příliš velký počet lidí.

RV: Opět si lze – alespoň jako alternativu – položit otázky:

- Je současná podpora současné vládnoucí moci v Rusku projevem "vybičovaného ruského nacionalismu", nebo realistického pocitu ohrožení, který se opírá o reálná fakta a reálné děje?

- Rusko "nepochopilo své vztahy s EU a NATO", nebo naopak moc dobře pochopilo, kam je EU a NATO tlačeno těmi, kteří ovládají Spojené státy?

Bohužel o tom v článku moc nenajdeme, přesněji řečeno autor se tomu zcela zjevně vyhýbá. Raději plete dohromady věci, které spolu příliš nesouvisejí. Tím ovšem vystavuje určitý obrázek sám sobě.

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/rusko-krisi-iracionalni-geopolitiku-uzemni-expanze-f9a-/tema.aspx?c=A150223_173507_pozice-tema_lube#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail

"Proputinovský" článek – R. Iščenko (prezident Střediska strategických analýz a prognóz): Kam a proč míří Putin (kráceno a pro potřeby krácení mírně upraveno, odkaz na celý text v originále je za článkem)

Internetoví Talleyrandi a Bonaparti to někdy vidí jinak, situace na Donbasu a celé Ukrajině je však jen jedním úseků globální fronty. Válka je pokaždé až ten úplně poslední, drsný argument. Je spojen se značným rizikem. To, oč kráčí, přitom samotnou válkou nikdy nezačíná a válkou ani nekončí. Válka je přechodnou etapou v situaci, kdy kompromis není možný, povolanou vytvořit nové podmínky, v nichž kompromis možný bude anebo jeho potřeba díky tomu, že jedna ze stran konfliktu zmizí ze scény, odpadne.

I proto nebývají zdaleka "všechna politická rozhodnutí srozumitelná obyvatelstvu, ani vojákům". Například "pruský kancléř (a později kancléř Německé říše) Otto von Bismarck – navzdory naléhání krále (a budoucího císaře) Wilhelma I. i žádostem pruské generality – si za rakousko-prusko-italské války v roce 1866 okupaci Vídně dokázal odpustit a měl naprostou pravdu". Právě tím totiž "urychlil uzavření míru podle pruských podmínek a dosáhl navíc toho, že se Rakousko-Uhersko už doživotně (až do svého zániku v roce 1918) stalo mladším partnerem Pruska a pak Německé říše.

Směrodatné je tak to, oč konkrétně jde politikům, jak vidí podmínky poválečného kompromisu. Teprve na této bázi lze porozumět, proč  bojové operace nabyly právě daného rázu (vleklé občanské války a periodických příměří) nejen na Ukrajině, ale i v Sýrii.

Názor kyjevských politiků nás nemá proč zajímat – ti totiž už o ničem nerozhodují. To, že je země řízena zvenčí, se už ani netutlá, a to, zda jsou ti ministři Estonci nebo Gruzínci, je úplně jedno – američtí jsou tak jako tak. Stejně mizivou váhu má, co o budoucnosti soudí lídři Doněcké a Luhanské lidové republiky. Obě existují díky ruské podpoře, a dokud je Rusko podporuje, jeho zájmy musí být garantovány. V sázce je toho příliš moc na to, aby se čistě o své vůli rozhodovali Zacharčenko, Plotnickij či kdokoli jiný.

RV: Tady si dovolím první komentář. Autor otevřeně (řekl bych cynicky) říká, jak to vidí Rusko. Politika, kterou si dovolím nazvat "přehlížení zájmů malých" není podle mě ta nejlepší.

Uvedu jeden z důvodů. Když civilizace stojí před nutností uskutečnit zásadní proměny, zlomit setrvačné trendy, projeví se to zprvu tím, že vyvstane nečekaně a nově řada problémů, se kterými si nikdo po určitou dobu neví rady. A tak velcí a silní místo hledání řešení přenášejí své problémy na ty menší a slabší. O to více se pak problémy vyhrotí. Nakonec je nutné najít klíč k řešení prapůvodu toho, kde problémy vznikly. A to může někdy vzejít právě od těch menších, kteří problémy na své kůži pociťují v důsledku výše řečeného více a intenzívněji.

K tomu jsem před nedávnem napsal dvojici článků, za kterou jsem sklidil určitou kritiku ze strany těch, kteří Rusko a Putina nekriticky uctívají. Nemyslím, že by to byl ten správný postoj (tedy to nekritické uctívání). Zde jsou uvedené články:

http://radimvalencik.pise.cz/1782-jake-reformy-a-proc-268-co-chybi-putinovi-1.html

http://radimvalencik.pise.cz/1783-jake-reformy-a-proc-269-co-chybi-putinovi-2.html

Ale dobře, že autor (R. Iščenko) položil karty na stůl. Alespoň víme, s kým máme co do činění.

Na EU záviselo mnohé jen do konce loňského léta, kdy bylo válce stále možné předejít či ji zarazit na samém počátku. Tehdy by tvrdá, principiálně protiválečná pozice Evropské unie přišla právě včas, umožnila by americké kroky, rozněcující válku, blokovat a učinila EU samostatným a důležitým geopolitickým hráčem. EU však tuto možnost promarnila a zachovala se jako věrný vazal USA. V důsledku toho je dnes Evropa na hraně vnitřních otřesů a nic nebrání, aby ji v nejbližších letech stihl osud Ukrajiny, o to však s větším rachotem i potoky krve i menším výhledem, že se v dohledné budoucnosti vše srovná (protože kdosi přijde a udělá pořádek).

RV: Tady se obávám, že má R. Iščenko hodně pravdy. Především v tom, že naprosto selhala současná euroreprezentace. Dokonce i hrozba autodestrukce EU formou importu Majdanu je namístě. A nezdá se mi, že by snaha o import Majdanu byla dílem Moskvy a že by na tom měla Moskva zájem.

EU má dnes na vybranou ze dvou možností – buď zůstat americkým rukojmím, nebo se přimknout k Rusku. V závislosti na té, již zvolí, to odnese buď jen lehkým leknutím (z toho, že část periférie odpadne a některé země projdou fragmentací), anebo se zhroutí do kolapsu. Úměrně neochotě  evropských elit se s Amerikou rozejít je však kolaps téměř fatální.

Nás musí z podstaty věci zajímat názor dvou velkých hráčů, určujících konfiguraci globální fronty a střetávajících se o vítězství ve válce nové generace (Třetí světové válce síťových center). Těmito hráči jsou USA a Rusko.

RV: Opět cynický pohled Ruska. Ale asi relativně poctivě míněný. Podle mě autor podceňuje vnitřní síly té části Evropy, která spadá pod EU. Dnes nejde jen o geopolitickou šachovnici (to by měl R. Iščenko více pravdy), ale o hledání realistických východisek z globální krize. A nejsem si jist, zda Rusko, kterému je vnuceno to, aby se opíralo o své velmocenské postavení (a trochu je do něj sebezahleděné), je zemí dostatečně připravenou na hledání příčin současných problémů a cesty z nich. Proto se domnívám, že právě u nás v EU je třeba bedlivě sledovat, co se odehrává, a využít to, co nazývám "startovní okno k prokomunikování a realizaci reforem". Podobných příležitostí, jaké se nabídly a snad i nabízejí v souvislosti se spory o programu Syrizy, bude ještě víc.

Pozice USA je srozumitelná a průzračná. Ve druhé polovině 90. let Washington definitivně promarnil šanci v tichosti reformovat ekonomiku studené války, a vyhnout se tak nevyhnutelné krizi systému, jehož rozvoj je limitován konečností planety Země a všech jejích zdrojů, včetně těch lidských, což bylo ovšem v rozporu s potřebou donekonečna zvyšovat emisi dolarů a jejich masu v oběhu.

RV: I R. Iščenko míchá více věcí dohromady. Problém omezenosti zdrojů na naší planetě a problém vyplývající z monopolní pozice Spojených států při financování svého dluhu jsou zcela odlišné problémy.

Problém zdrojů je nutné řešit přechodem na nový typ růstu (viz mé články o tom, co chybí Putinovi, na které odkazuji). Problém obrovské síly Spojených států dané možností neomezeně si tisknout dolar a mezí, na které dnes tato možnost naráží, je problémem mnohem konkrétnějším.

Jen co Rusko dalo najevo své právo rozhodovat se samostatně, střetu s USA se už vyhnout nedalo. Teď už mohly agónii systému USA, okrádajícího zbytek světa, prodloužit napřed jen země třetího světa, pak potenciální konkurenti, potom spojenci a ve finále i nejbližší přátelé. Ta loupež však může pokračovat, jen dokud jsou USA světovým hegemonem a o této hegemonii není pochyb. A právě proto od momentu, kdy Rusko deklarovalo své právo se samostatně politicky rozhodovat (byť jen v regionální, nikoli globální dimenzi), nemohlo k jeho střetu s USA nedojít. A tento střet už pokojným kompromisem uzavřít nelze.

Pro USA se však kompromis s Ruskem rovná dobrovolné rezignaci na hegemonii. A s ní nutně i rychlé systémové katastrofě (nejen ekonomické a politické krizi, ale paralýze státních institucí a zneschopnění státu plnit své funkce, tedy nevyhnutelnému rozvalu). Pokud vyhrají USA, čeká systémová katastrofa Rusko. Po takové ´vzpouře´ jeho vládnoucí třída ztrestají likvidace, vězení a konfiskace, eroze státu, anexe jeho významných teritorií a likvidace jeho vojenské síly.

RV: Autor má z podstatné části pravdu. Setrvačný způsob uplatňování současné geopolitické moci ze strany Spojených států není trvale udržitelný, přesněji je v krizi a ta se projevuje tím nejjednodušším způsobem – snahou o "zastírající expanzi".

"Zastírající expanze" má však ještě jeden, a to mnohem důležitější rozměr. Ten, který odpovídá na otázku, proč se "viditelné" mocenské elity jak ve Spojených státech (Obamova administrativa i on sám), tak v EU (současná euroreprezentace včetně selhávající A. Merkelované) chová tak, jak se chová. To je dáno ovládnutím institucionálního systému uvedených celků tím, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Tomu se věnuji dost v jiných příspěvcích, takže nebudu dále rozšiřovat. Role těchto struktur mj. vysvětluje i to, proč současná euroreprezentace selhala.

Pokud Rusko nedocení vliv a roli těchto struktur, bude neustále překvapováno mírou agresivity ze strany EU, se kterou nepočítalo. A současně neuvidí ani příležitosti, které se pro jeho politiku nabízejí tím, že současné globálně i lokálně sdílené základní ideové paradigma vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím struktur založených na vzájemném krytí je v krizi.

K tomu viz např: http://radimvalencik.pise.cz/2070-reformy-16-cteci-prizma-soucasneho-deni.html

Tím víc třeba porozumět tomu, čeho hodlá dosáhnout ruské vedení, konkrétně prezident Vladimír Putin. Poněvadž válka potrvá až do vítězství a všechny přechodné dohody třeba chápat jen jako dočasná příměří – time-out, nezbytný k nabrání nových sil, mobilizaci nových zdrojů a hledání dalších spojenců.

Rozumět právě Putinově strategii a taktice třeba s ohledem na strukturu ruského mocenského systému. Není, jak leckdo tvrdí, autoritářský, nýbrž založený na autoritě (ne avtoritarna, no avtoritetna). Nestojí na legislativně zakotvené moci vrcholného představitele, nýbrž na autoritě člověka, stojícího v čele, který ten systém vybudoval a nutí efektivně fungovat.

Putin sám se za patnáct let, kdy stojí na špici mocenské pyramidy, snažil – nehledě na složité vnější i vnitřní podmínky – roli vlády, zákonodárného sboru a dokonce územních orgánů maximálně posílit. Už proto, že žádný politik nevládne věčně, a klíčovým atributem stability systému je zajištění politické kontinuity nehledě na to, kdo konkrétně je u moci. Dosáhnout  plné autonomie řízení (jeho potence fungovat bez prezidentské supervize) se zatím žel nepodařilo. Putin je i nadále klíčovým článkem systému právě proto, že důvěru populace magnetizuje právě on osobně, a to v době, kdy se sám systém (v podobě státní moci a jednotlivých institucí) těší důvěře mnohem menší.

Putin vedl Rusko patnáct let akurátně k renesanci v podmínkách americké hegemonie ve světové politice. Značných možností Washingtonu ovlivňovat i vnitřní politiku samotného Ruska. Tím exaktněji musel chápat, jaký boj vede a s kým. Jinak by se tak dlouho neudržel. Úroveň konfrontace, již Rusko ve vztahu k USA připouštělo, rostla velice pomalu, do jisté doby v podstatě nepozorovaně.

RV: Podle mého názoru je to, co R. Iščeno píše, celkem věrný obraz toho, o co se V. Putin snažil – maximálně oddálit přímou (dosud nevojenskou) konfrontaci mezi Ruskem udržujícím si svou pozici (se všemi problémy, které má) a Spojenými státy, které se potýkají s vážnými problémy udržitelnosti svého vývoje a své pozice. V. Putin patrně hrál roli blízkou Kutuzovovi – oddálit konfrontaci co nejdéle.

Na první pokus o barevný převrat na Ukrajině v letech 2000 – 2002 (´kazetový skandál´, ´kauza Gongadze´ a akce ´Ukrajina bez Kučmy´) Rusko nereagovalo vůbec. Své alternativní stanovisko sice avizovalo,  aktivně do dění však nevstupovalo ani během převratů v Gruzii v listopadu 2003 – lednu 2004 a na Ukrajině v listopadu 2004 – lednu 2005.

Proti americkému spojenci (Gruzii) nasadilo vojska teprve v roce 2008 v Osetii a Abcházii. V roce 2012 ruská plavidla dávala najevo připravenost ke konfrontaci s flotilami USA a jejich spojenců v Sýrii. V roce 2013 Rusko zahájilo preventivní ekonomické kroky proti Janukovyčově režimu, a přispělo tak k odhalení škod, k nimž by vedl podpis asociačních dohod.

Putin dávkoval v každé konkrétní fázi míru konfrontace s Amerikou po hranici, již bylo Rusko s to ustát. Ukrajinu Moskva před převratem zachránit nemohla – pro samu podlost, zbabělost a hloupost těch, kdo stáli sami v jejím čele (nejenom Janukovyče, ale každého z nich bez výjimky), po únorovém ozbrojeném převratu v roce 2014 v Kyjevě však s Washingtonem do otevřené konfrontace vstoupila. Jestliže až dosud se konflikty střídaly s obdobími zlepšení vztahů, od počátku roku 2014 se rusko-americké vztahy zhoršily razantně a téměř okamžitě dosáhly bodu, jehož překročení by  v předjaderné éře vedlo k vyhlášení války automaticky.

RV: S tím lze celkem souhlasit.

Pokud si dnes Rusko, co do stupně konfrontace, meze už neklade, znamená to, že Putin dospěl k závěru, že ve válce sankcí, válce nervů, válce informační, občanské válce na Ukrajině i válce ekonomické je Rusko už s to vyhrát. Putin už s vítězstvím počítá. A právě proto, jak pečlivě své kroky připravuje a snaží se předvídat všechny nečekané momenty, lze usoudit s jistotou, že když se ruské vedení rozhodlo USA už neustupovat,  disponuje zárukou, že vyhraje, dvojí, ne-li trojí.

RV: No – mně to spíš připomíná Borodino. Tam byl Kutuzov dotlačen míněním vládnoucích elit tehdejšího Ruska k vojenskému střetu proti své vůli. Pozici Ruska bych ve střetu, který nastal nyní, nepřeceňoval.

Rozhodnutí vstoupit s Washingtonem do konfliktu nepadlo až v roce 2014, ani 2013. Výzvou, již USA nemohly ponechat bez trestu, byla už válka 8. 8. 2008. V letech 2008 – 2010 však byl potenciál zdrojů USA (nejen vojenský či ekonomický, ale komplexní) výrazně větší,  než dnes - a potenciál Ruska oproti současnosti mnohem menší. Hlavním úkolem tak bylo dosáhnout, aby předmět sporu narůstal jen  pozvolna, a nikoli  explozivně. Zatímco otevřenou konfrontaci, kdy jdou masky dolů, tak jako dnes, a všem dochází, že válka už začala, bylo třeba odložit, jak to jen šlo. A v ideálním případě ji nedopustit vůbec.

RV: Cenný pohled do kuchyně moci. R. Iščenko se hlásí k tomu, že představuje více "optimistické" či spíše více "jestřábí" křídlo ruské politiky.

USA každým rokem slábly, zatímco Rusko rostlo. Trendy to byly objektivní, zastavit je nešlo a dalo se predikovat s jistotou, že k období 2020 – 2025, aniž na jakoukoli konfrontaci dojde, bude s americkou hegemonií konec. A USA tak už nebudou řešit, jak vládnout světu, ale jak se spasit před vnitřní katastrofou.

RV: Přílišný optimismus a dost nezodpovědný pohled na věc. (Ale to je jen můj odhad.)

I proto je další Putinovou prioritou udržet mír či aspoň zdání míru co možná nejdéle.

Poněvadž právě mír je objektivní výhodou pro Rusko dosahující, aniž by je to stálo gigantické náklady, téhož politického výsledku, avšak za celkově značně příznivější situace ve světě.

Tak jako se v podmínkách míru v Donbasu kyjevská junta zhroutí sama, není za podmínek globálního míru síly, schopné odvrátit definitivní autodestrukci vojensko-politického a finančně-ekonomického systému, vybudovaného USA. I proto Rusko vytrvale nabízí mír. Tady jsou kroky Ruska definovány maximou Sun-c´: ´Nejlepší válka je ta, která ani nezačala.´

RV: To už je lepší.

Že ve Washingtonu nepracují hlupáci, je mimo pochybnost (ať už na dané téma ruské talk-show a bloggeři hlaholí cokoli). V USA situaci, v níž se ocitli, chápou precizně. Jsou si navíc vědomi i toho, že Rusko jejich likvidaci v plánu nemá a s ochotou spolupracovat jako rovný s rovným to míní zcel upřímně. Podobná spolupráce je však pro USA nepřijatelná jen díky jejich sociálně-ekonomická situaci – ekonomický krach a sociální exploze nastanou dřív, než Washington nezbytné reformy (a to i s pomocí Moskvy a Pekingu) stihne provést (tím spíš, že paralelně bude třeba reformovat i EU). V USA krom toho za posledních dvacet pět let vyrostla politická elita, která si na status šéfa světa zvykla. To, že jí někdo může udělat čáru přes rozpočet, nechápe zcela bezelstně. 

Pro představitele vládnoucí třídy USA (ne až tak byznysu, jako byrokracie) je představa, že se z vládce nad osudy divokých domorodců stanou rovnoprávnou smluvní stranou, nepřijatelná. Zhruba tak, jako kdyby kdosi navrhl Gladstoneovi či Disraelimu, aby se stali premiéry Zulukafrů. Pro USA je tak, na rozdíl od Ruska, válka tím, bez čeho se neobejdou.

RV. Tady R. Iščenko projektuje do postojů nositelů moci ve Spojených státech to, jak to vidí on sám z pozice toho, kdo je blízko nositelům moci v Rusku (očima ruských mocenských elit). Jeho odhad je příliš optimistický, protože struktura moci je generováno poněkud zlomyslnějšími či perveznějšími mechanismy (viz poznámka o strukturách založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad).

Každá válka je v zásadě střetem zdrojů. Vyhrává zpravidla ten, kdo má zdrojů víc, může mobilizovat víc vojáků, vyrobit víc tanků, plavidel a letadel. Někdy se sice strategicky prohranou válku dařilo vyhrát taktikou přímo na bitevním poli. Tak jako v případě Alexandra Makedonského, Bedřicha Velikého i Hitlera v letech 1939 – 1940.

Jaderné velmoci si to však na bitevním poli rozdat nemohou. Otázka báze, jíž disponují díky svým zdrojům, tak nabývá prvořadého významu. Právě proto jsme byli v minulém roce svědky urputného boje, jejž Rusko a USA sváděli o spojence. Rusko v něm vyhrálo. Stojí-li na straně USA jen EU, Kanada, Austrálie a Japonsko (a to ještě ne vždy bezpodmínečně), Rusku se se na svou podporu podařilo zmobilizovat BRICS, pevně se uchytit v Latinské Americe a začít USA vytlačovat z Asie a severní Afriky.

Sumarizuje-li se bilance hlasování v OSN, ukáže se, že spolu s Ruskem (a podpoře Ruska se rovná už absence oficiální podpory USA) tu vystupují země, na něž připadá kolem 60 % světového HDP, více než 2/3 obyvatelstva a přes 3/4 planetární souše. Rusko tak dokázalo zdrojů mobilizovat víc.

V daném kontextu se USA nabízely dvě varianty. Ta prvá šanci na úspěch dávala a rozběhla se od prvních dnů ukrajinské krize. Tkvěla ve snaze donutit Rusko k tomu, aby si vybralo mezi špatným a ještě horším. Aby se smířilo buď s tím, že na jeho hranicích vznikne nacistický stát, a Rusku tak razantně poklesnou mezinárodní prestiž, důvěra a podpora ze strany spojenců a za určitou, nepříliš dlouhou dobu je nemine ani úder vnitřních a vnějších proamerických sil, bez šance ho ustát. Anebo aby na Ukrajinu vyslalo armádu, rychle smetlo juntu, která se ještě nestačila etablovat, restaurovalo legální Janukovyčovu vládu, bylo však obviněno z agrese proti nezávislému státu a z potlačení lidové revoluce a na Ukrajině si vykoledovalo nespokojenost ucpaných uší a nezbytnost na podporu loutkového režimu v Kyjevě (a jiný tam za daných podmínek možný nebyl) vynakládat enormní zdroje (vojenské, ekonomické, diplomatické).

Rusko ty varianty obešlo. K bezprostřední invazi nedošlo. S Kyjevem bojuje Donbas. Teď musí do loutkového kyjevského režimu, odsouzeného ke krachu, pumpovat nesmyslně deficitní zdroje Amerika - a Rusko může v klidu nabízet mír. Amerika proto iniciuje plán B. Roků má, jako svět sám: Nejsi-li s to určité území udržet a zabránit tomu, aby padlo do rukou protivníka, třeba je maximálně zdecimovat, aby protivník, až vyhraje,  dopadl hůř, než kdyby prohrál, a všechny své zdroje utopil na konto holého  přežití zpustošeného území a snahu mu vrátit život. Proto USA přestaly Ukrajině pomáhat čímkoli jiným, než politickou rétorikou, a ponoukají ji k tomu, aby občanskou válku rozšířila na celé teritorium země. Ukrajina má shořet nejenom v Doněcku a Luhansku, ale i v Kyjevě a Lvově. Cílem je co  možná zdevastovat vše, na čem lidé existenčně závisí, a dovést je na sám práh holého přežití. Pak se na území Ukrajiny vynoří milióny velice hladových, velice zlých a po zuby ozbrojených lidí, vedoucích krvavou řež o kus žvance. A zastavit tuto řež dokáže jen zahraniční vojenská přítomnost a  obrovské finanční injekce do toho, jak nakrmit obyvatelstvo a resuscitovat  ekonomiku (aby se Ukrajina od určitého momentu dokázala nakrmit sama).

Že všechny tyto náklady padnou na konto Ruska, se rozumí samo sebou. Putin má právem za to, že nejen státní rozpočet, ale všechny vládní zdroje, včetně vojenských, budou v takovém případě praskat ve švech a mohou to neustát. Proto je úkolem nedopustit, aby Ukrajina vzplála dřív, než bude   domobrana s to dostat situaci rychle pod kontrolu. Oběti i devastaci třeba co možná minimalizovat a udržet aspoň jakous takous ekonomiku a elementární provoz velkých měst, aby obyvatelstvo sice jen tak tak, ale stále přežívalo, a ne umíralo. Pak si Ukrajinci podají nacistické bandity sami.

RV: Uvedený scénář skutečně hrozí. Není v zájmu Ruska, tím spíše ne EU, která bude patrně nést největší náklady.

Tady se Putinovi rýsuje spojenec v podobě EU. USA se proti Rusku po celou dobu snažily nasazovat právě evropské zdroje. Tím víc to tu – v už beztak slabém článku – začalo urychlovat i odstředivé procesy, nazrávající už dávno. Evropa se USA sice postavit není s to, Ukrajiny v plamenech se však bojí na smrt. Skončí-li to na jejích východních hranicích i zruinovanou Ukrajinou, vyvalí se odtud nejen do Ruska (uzavřeného nárazníkem lidových republik), ale i do EU milióny ozbrojených lidí (takové dobroty, jako narkobyznys, dodávky zbraní každému, kdo zaplatí, export terorismu atd. ani nepočítje). Tohle Evropská unie neustojí.

Proto se Hollande a Merkelová vůbec poprvé za celou dobu konfliktu  pokoušejí požadavky USA nejen sabotovat (tím, že sankce zavedou, ale snaží se je neuvalit), ale i tím, že se odhodlali i k minimálním samostatným krokům ve snaze dosáhnout na Ukrajině jakéhosi sice ne kompromisního  míru, ale aspoň příměří. Vzplane-li ukrajinské území, shoří rychle, a z EU to udělá partnera nespolehlivého, ochotného ne-li do ruského tábora přímo přejít, pak přinejmenším zaujmout neutrální pozici. Washington je v rámci své strategie nucen škrtat sirkami i pod Evropou.

Komplex občanských i mezistátních válek na kontinentu, který je zbraněmi všeho druhu nabit nadoraz a kde žije přes půl miliardy lidí, je neporovnatelně vážnější, než občanská válka na Ukrajině. USA přitom od Evropy dělí Atlantik. Naděje, že to za LaManche nějak přečká, si může dělat i Británie. Zato Rusko a EU spojuje dlouhá společná hranice. Požár od Atlantiku po Karpaty (za situace, kdy od Karpat až po Dněpr budou tlít oběšenci), Rusku nevyhovuje ani trochu.

A to je další důvod, proč se Putin snaží ty nejhorší důsledky požáru Ukrajiny i požáru Evropy neutralizovat stůj co stůj, poněvadž předejít jim úplně možné není. Pokud si totiž USA zamanou, požár jednoduše založí. Tím víc to chce mít možnost ho uhasit rychle a nenechat shořet to, co má ze všeho největší hodnotu.

Putin si tak ve snaze uhájit zákonné zájmy Ruska přeje mír, mír a ještě jednou mír, neboť právě mír toho umožňuje dosáhnout ze všeho nejefektivněji a s co nejmenšími náklady. A tak jako mír už z jedné strany  možný není a příměří jsou stále virtuálnější a křehčí, tím, co Putin zároveň  potřebuje, je, aby válka skončila co nejdřív.

Chci podtrhnout, že jestliže ještě před rokem se míru dalo dosáhnout za podmínek pro Západ maximálně výhodných, pak dnes už to možné není a podmínky se pokaždé budou zhoršovat dál a dál. Formálně se nezměnilo nic, mír v podstatě za jakýchkoli podmínek je pro Rusko výhodný stále. Změnila se jen jedna, zato však ta nejdůležitější komponenta – veřejné mínění. Ruská společnost prahne po vítězství a odplatě. A protože v Rusku moc, jak jsem to vyložil výše, není autoritářská, ale založená na autoritě, veřejné mínění pro ni (na rozdíl od zemí ´tradiční demokracie´) není jen prázdnou nádobou.

Putin je hlavním článkem (svorníkem), jen dokud se se těší autoritě u většiny populace. Ztratí-li jeho podporu, systém to zbaví stability, poněvadž ruské politicum srovnatelnou figuru zatím nevygenerovalo. Moc se autoritě těší, pouze dokud uvádí v život přání mas. Rozprášení ukrajinského nacismu (byť i diplomatické) musí být zřejmé a nesporné, neboť dnes Rusko vezme už jen kompromis na tomto základě.

Celkové rozložení sil, priority a možnosti stran tak, nehledě na Putinova přání a zájmy Ruska, směřují k tomu, že válka, mající ještě loni skončit v hranicích Ukrajiny, zasáhne už téměř nevyhnutelně i Evropu. A tady se dá už jen hádat, co se ukáže efektivnější – americký benzín nebo ruský hasicí přístroj.

Na to, že hranicí mírového úsilí ruského vedení nebudou jeho přání, ale reálné možnosti, se však dá vzít jed. Proti vůli lidu a běhu dějin nelze bojovat dokonce ani s každým zvlášť, natož pokud se shodují, takže jediným rozumným krokem zkušeného politika je tomu, co lid chce a kudy  historický proces míří, porozumět a podpořit to ze všech sil.

RV: Tady R. Iščenko celkem poctivě vykládá karty na stůl. Otázkou je, zda to, co píše, pochopí aspoň část současné euroreprezentace, nebo zda země současné EU projdou různými otřesy a to, o co jde, si uvědomí až ty politické reprezentace, které z turbulencí vzejdou. (Pokud toho budou schopny.) Dnes (mám tím na mysli období několika málo, spíše jen dvou let) se rozhoduje o tom, jak to bude, především u nás – v zemích EU.

Oč nepravděpodobnější je v daném kontextu uspokojit přání stoupenců toho, aby se Novorusko etablovalo jako samostatný stát, tím méně se – s ohledem na rozsah hrozícího požáru – jeví jako neřešitelně komplikované řešení osudu celé Ukrajiny. Bude to ovšem zároveň pěkně drahý špás.

Ruský lid bude logicky postaven před otázku: žijí-li v Novorusku Rusové, které jsme zachraňovali před nacisty, proč potom musí žít v jiném státě? A pokud snad v jiném státě žít chtějí, proč má pak jejich města a závody rekonstruovat Rusko? Na tyto otázky existuje jediná rozumná odpověď – začlenit Novorusko do Ruska (tím spíš, že bojovat tam sice kdo má, ale s manažery to bude horší). A jakmile se do Ruska bude moci začlenit část Ukrajiny, může to udělat celá. Tím spíš, že v době, kdy řešení této otázky vyvstane, tu už EU coby alternativa euroasijského volby nebude.

A tak bude jen logické, pokud o znovusjednocení bude rozhodovat  federativní Ukrajina jako celek, a ne jakési útvary, vymykající se chápání. Na to, jak kreslit politickou mapu, je podle mne ostatně brzy. S válkou na Ukrajině se do konce tohoto roku očividně skoncovat podaří, povede-li se však USA požár přenést do EU (a ony se o to pokusí), řešení teritoriálních problémů potrvá minimálně pár let a klidně i déle.

RV: O tom, proč má současná moc v Rusku (V. Putin a spol.) z existence vlivného Novoruska spíše obavy, jsem už psal. Připomenu jen to nejdůležitější:

"A existuje ještě jeden důvod, proč Putin (tentokrát nikoli jako reprezentant Ruska, ale on sám osobně) nemá zájem na uplatňování salámové taktiky či porcování. Dobře ví, že jediná reálná opozice vůči němu může být vyvolána zdola, sociální nespokojeností. Sterilní Zjuganovovi komunisté pro něj vážnou hrozbu nepředstavují. Novorosijci, které nemá a nebude mít pod kontrolou, kteří v Rusku reprezentují étos protigenocidního odporu za nesmírně obtížných podmínek navazující na nejsvětlejší válečné tradice, jsou tím, co Putina ohrožuje mnohem víc. A v budoucnu mohou být pro udržení jeho pozic velmi nebezpeční. Putin je racionální osoba a dobře si to uvědomuje. Proto kroky, které mu byly vnuceny, není nijak nadšen. Ale on patrně jinou volbu neměl. Nadšeni bychom však neměli být ani my. Riziko nevypočitatelné moci, která by vyrostla ze sociálního odporu na mezinárodní (chcete-li "interncionální") bázi (a která by mohla mít nejrůznější podobu) je hodně velké. A je mnohem větší než uměle vyvolávaná hrozba z Putina."

http://radimvalencik.pise.cz/2079-putinova-salamova-metoda-ne-lzi-vondry-a-votapka.html

Závěr pojednání R. Iščenka je snad až příliš optimistický:

Mír je pro nás mimochodem výhodný i tu. Neboť právě v mírových podmínkách se díky teritoriální přestavbě narůstání báze ruských zdrojů, přechod nových spojenců na jeho stranu (z řad bývalých partnerů USA) a marginalizaci Washingtonu za prvé markantně zjednoduší a za druhé přechodně pozbude svého zásadního významu (zvlášť pro ty, kdo se stanou dějištěm teritoriální přestavby).

Takové prognózy bere na lehkou váhu jen beznadějný pitomec.

RV: Mj. určitá naivita tohoto pohledu ukazuje, proč je nutná podložená a realistická pozitivní vize vycházející z pochopení vývojových tendencí. Budoucnost (pokud se k ní propracujeme, protrpíme, nechci říci - probojujeme) je ve zlomu setrvačných trendů a přechodu ke zcela jinému typu ekonomickému růstu. Růstu založenému na roli produktivních služeb bezprostředně působících na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností... Ale to už je jiné téma.

Zdroj: http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1024/rostislav-iscenko-kam-a-proc-miri-putin

Originál v ruštině: http://politikus.ru/articles/print:page,1,42810-chego-hochet-putin.html

Shrnutí se mi už do článku nevešlo (omezená kapacita blogu). Takže až zítra. Ale to nejdůležitější už bylo řešeno.

(Zítra dokončení)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Dva odlišné pohledy na Ukrajinskou krizi 1 lukáš 28. 02. 2015 - 15:10
RE(2x): Dva odlišné pohledy na Ukrajinskou krizi 1 radimvalencik 28. 02. 2015 - 20:34
RE(3x): Dva odlišné pohledy na Ukrajinskou krizi 1 lukáš 05. 03. 2015 - 18:30