V rámci přípravné diskuse k 19. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji komentář k sérii příspěvků V. Pavláta:
Článek Vladislava Pavláta jsem si se zájmem přečetl. Je dost často zvýrazňováno tvrzení, že vědci usilují o růst lidského poznání. Myslím si ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení spojené se sebeprosazováním, budování reputace či nepotismus (označuje systém obsazování funkcí, v němž jsou preferováni příbuzní).
Jak je známo techniky výzkumu či oblasti zkoumání úspěšných a známých vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než totéž u začínajících badatelů. Vědecké celebrity a kapacity tak snáze získávají granty pro svou práci, editoři a revieweři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů.
Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity nějak formálně bránily jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň editory vědeckých časopisů a zřídka předsedaly grantovým komisím – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, že "kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí". Výsledky v souhrnu ukazují, že práce slavného vědce či vědkyně zahrne obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být srovnatelné nebo i mnohem lepší.
P. S.: In any institution there will always be one person who knows what is going on. This person must be fired. V každé instituci bude vždy jedna osoba, která ví, o co běží. Tato osoba musí být vyhozena.
(Pokračování dalším příspěvkem)