Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

K dobré teorii/048: PENZE - Vostatkův návrh/1

0001pt;line-height: normal">- Ukazuje nejméně kontroverzní, nejméně rizikovou a nejméně nákladnou cestu reformy penzijního systému s využitím jejího rozdělení na "malou" a "velkou" reformu.

- Vhodným způsobem uvádí rakouský příklad reformy, který je nám blízký a o který se můžeme opřít.

- Hlavně a především J. Vostatek zde ukazuje, že TO JDE (tj. že reformu penzijního systému směrem k jeho efektivnosti a trvalé udržitelnosti jde provést.

Dílčí podněty budu mít k některým konkrétním detailům "velké" reformy, které nejsou v rozporu s návrhy J. Vostatka, ale naopak – zvyšují jejich průchodnost.

V této souvislosti si dovolím upozornit, že do oblasti prodloužení doby produktivního uplatnění člověka vyúsťují nejdůležitější řetězce investování do lidských schopností (jejich nabývání, uchování a uplatnění), využití příslušných investičních příležitostí je významným faktorem ekonomického růstu a současně i tím, co mění jeho kvalitu. Problematika penzijního systému tak bezprostředně souvisí s vytvářením rovných podmínek pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností, což je základním faktorem eliminování důsledků majetkové nerovnosti způsobených pozičním investováním, přeměnou majetkových výhod ve výsady a následnou sociální segregací.

Malá a velká důchodová reforma pro Česko 1. část

Jaroslav Vostatek

Geneze "důchodového pojištění": od Bismarcka k Beveridgeovi

V dřívějším převážně jednotném komunistickém systému byly nově přiznávané starobní důchody výrazně závislé na finálních výdělcích; režim zvýhodňoval preferované "pracovní kategorie" (horníky, jiné rizikové profese) a diskriminoval již téměř neexistující soukromé rolníky a živnostníky. S těmito výjimkami se jednalo o univerzální dávkově definovaný penzijní systém; důchody se vypočítávaly z finální mzdy (mzdový průměr tří nejlepších let z posledních deseti let). Běžný zaměstnanec s celostátní průměrnou mzdou (PM) obdržel v roce 1989 po 45 započtených letech (zaměstnání a studia na střední a vysoké škole) poměrně vysoký důchod ve výši 85-90 % čisté mzdy. Po 20 letech pobírání důchodu však mohl očekávat důchod na úrovni minima ("sociální důchod"), které ovšem bylo na úrovni dnešních 37 % čisté PM. Relace celostátního průměrného důchodu a čisté mzdy byla tehdy 64 %, relace k hrubé mzdě pak 50 %. Nedostatečná indexace důchodů byla způsobena zejména tzv. skrytým růstem cen (dlouhodobý průměr skrytého růstu spotřebitelských cen byl asi 2,5 % ročně); jednorázové kampaňovité zvyšování důchodů tento skrytý růst cen nebralo na zřetel. K redukci vyšších výdělků při výpočtu důchodu se používaly redukční hranice. První redukční hranice v roce 1989 byla ale na úrovni 79 % PM, druhá redukční hranice pak na úrovni 189 % PM. Mzda do první redukční hranice nebyla a není ani dnes při výpočtu důchodu redukována. Oficiálně šlo o státní "důchodové zabezpečení", nikoliv o sociální pojištění; veřejný výdajový program byl financován ze státního rozpočtu. Konstrukce důchodů byla ale výrazně Bismarckovská.

Inflace a nízká valorizace redukčních hranic v první polovině 90. let podstatně snížily závislost nově přiznávaných starobních důchodů na předchozím výdělku. Důchodovou reformou od roku 1996 vzniká "důchodové pojištění" se dvěma "výměrami": základní a procentní. Jednotnou základní výměru dostává každý důchodce; v původním návrhu zákona se s ní nepočítalo, fakticky šlo o "přílepek", nahrazující u těchto osob předcházející univerzální "státní vyrovnávací příspěvek" z roku 1990, který kompenzoval zrušení dotací maloobchodních cen. Přílepek vydržel dodnes, jeho výše je nyní parametrizována na 10 % PM. Procentní výměra důchodu generuje dílčí závislost důchodu na předcházejícím celoživotním výdělku, upraveném pomocí redukčních hranic a redukčních koeficientů: směrodatný výdělek je při překročení nízké první redukční hranice 44 % PM redukován na pouhých 26 %. Do roku 2014 existovala druhá redukční hranice, naposledy na úrovni 116 % PM, nad tuto úroveň byl směrodatný výdělek redukován na pouhých 10 % (2010). Původní třetí redukční hranice činila v roce 2010 600 % PM, poté 400 % PM; na této úrovni je i dnešní druhá redukční hranice s tím, že od roku 2015 se konstrukčně jedná o klasický výdělkový strop, používaný v sociálním důchodovém pojištění. Obrázek 1 znázorňuje tyto dnešní parametry českého "důchodového pojištění". "Progresivita" tohoto systému je vysoká: nově přiznaný starobní důchod je závislý na výdělku rámcově z pouhých 30 %. Ze 70 % se tedy jedná o důchod typu Beveridge. Ve střední Evropě se jedná o raritu: ve všech sousedních zemích zcela jasně dominuje "Bismarck".

Obrázek 1: Výše nově přiznaného (čistého) starobního důchodu v závislosti na celoživotním výdělku, v % průměrné hrubé mzdy (PM) v roce 2020 (45 let pojištění)

Transformace československého převážně Bismarckovského důchodového systému na český převážně Beveridgeovský systém byla ovlivněna liberální politikou Klausovy vlády a vytvořením komplikovaného a velmi málo srozumitelného výpočtu jak nově přiznávaných starobních důchodů, tak i indexace (valorizace) důchodů. V poslední době k posilování nivelizace důchodů přispívá i marketingový přístup politiků k těmto otázkám. Nadpoloviční většina Čechů přitom dává přednost "Bismarckovi" před "Beveridgem". 

V roce 2010 český Ústavní soud dospěl k závěru, že "celá složitá konstrukce důchodového systému je natolik netransparentní, že je pro své adresáty de facto zcela nesrozumitelná; pro většinu pojištěnců se tak vypočítaná výše důchodové dávky stává neverifikovatelnou". Kromě toho tento soud prohlásil ustanovení zákona o důchodovém pojištění o redukčních hranicích za protiústavní, "neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle ... Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců". Ústavní soud zrušil paragraf zákona obsahující redukční hranice a redukční koeficienty a donutil vládu k rychlé reakci; vláda znovu zavedla první redukční hranici v rámci polovičaté tzv. malé důchodové reformy. "Malá důchodová reforma" (2011) žel nevedla ke zvýšení transparentnosti a srozumitelnosti tohoto důchodového systému. Jediným srozumitelným parametrem českého "důchodového pojištění" je tak základní důchodový věk, u žen diferencovaný podle počtu vychovaných dětí (pozůstatek bázlivé komunistické penzijní politiky). Dodnes se také nepodařilo zavést srozumitelný systém indexace procentní výměry; po zavedení parametrizace základní výměry důchodu závisí zvyšování procentní výměry starobního důchodu na celkovém prostoru pro zvýšení průměrného starobního důchodu, zvýšení základní výměry důchodů se přitom odečítá; dosud se nikdo ani nepokusil vysvětlit logiku této závislosti indexace procentní výměry na valorizaci základní výměry důchodů.

Základní výzvou pro české "důchodové pojištění" je jeho paradigmatická či spíše technická reforma, vedoucí ke srozumitelnosti a smysluplnosti kombinace Beveridgeovské (nepojistné) a Bismarckovské (pojistné) komponenty toho "systému".

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu