Ještě k bohatsví a chudobě/16

16. část

Testování fenoménu averze k reformám

Jedna z příležitostí, kde se nabízí testovat modely popisující fenomén averze k reformám, jsou současné spory v ČR o pojetí úprav, resp. dílčích reforem systému penzijního pojištění. Po debaklu pokusu založeném na iluzi podpořit průběžný systém fondovým (což selhalo ve všech okolních zemích, kde se o to pokusili), se diskutují dvě možnosti:

- Jít cestou opatrných malých úprav, protože významné problémy s deficitem systému průběžného penzijního pojištění začnou až kolem roku 2035 a budou kulminovat až kolem roku 2060.

- Neodkládat řešení a svázat dobu odchodu do starobního důchodu s prodlužováním doby dožití, tak, aby doba žití v období starobního důchodu tvořila pětinu (Národní rozpočtová rada) či čtvrtinu (Ministerstvo financí) délky života.

Podle našeho týmu se nabízí mnohem přijatelnější, efektivnější a perspektivnější řešení:

5pt; mso-yfti-tbllook:1184;mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt" cellspacing="0" cellpadding="0" border="1">

To odpovídá i představě našeho týmu o růstu významu produktivních služeb, do kterých se bude postupně přesouvat těžiště ekonomického růstu (zaměstnanosti, akumulace kapitálu, inovační aktivity) a tím se bude měnit charakter ekonomického růstu směrem k jeho trvalé udržitelnosti a neomezenosti z kvalitativního hlediska (ve smyslu neomezených podmínek pro rozvoj a uplatňování schopností lidí jako přirozeného naplnění smyslu života).

Spor o to, jak udržet penzijní systém stabilní, lze tedy formulovat takto:

Prodlužovat dobu odchodu do důchodu:

- Buď paušálně a vynuceně na základě jejího administrativního stanovení.

- Nebo individuálně a dobrovolně vytvořením systému motivací.

Podle nás se fenomén averze ke skutečným reformám projevuje právě v tom, že druhá alternativa, která je i z laického hlediska mnohem více přijatelná, méně kontroverzní a lze ji začít formou přípravných a doplňujících opatření realizovat prakticky okamžitě, vůbec není připuštěna k odborné a veřejné diskusi. To je fakt, který stojí za povšimnutí.

Elementární model rovnováhy systému průběžného penzijního pojištění:

Příjmy do systému:

Σp⁺_i = p^+*.q⁺

Kde:

Σp⁺_i    suma všech příjmů (odvodů) do systému penzijního pojištění

p^+*       průměrný příjem (odvod) do systému penzijního pojištění

q⁺        počet přispívajících (osob produktivně činných)

Výplaty ze systému:

Σp^-_i = p^-*.q^-

Kde:

Σp^-_i     suma všech výdajů (výplat) ze systému penzijního pojištění

p^-*        průměrný výdaj (výplata)

q^-         počet příjemců (osob pobírajících starobní důchod)

Dlouhodobě musí platit

p^+*.q⁺ = p^-*.q^-

(příjmy se rovnají výdajům)

Určité odchylky mohou být dány krátkodobým kolísáním ekonomiky.

K tomu:

p^+*       roste přibližně s růstem HDP

q⁺       stagnuje, příp. může i klesat

            možnosti zvýšení:

            - porodnost

            - imigrace

            - lepší zdravotní péče a příprava na profesní kariéru

            - paušální vynucené prodloužení doby odchodu do důchodu

            - individuální dobrovolné prodloužení doby odchodu do důchodu

p^-*        žádoucí zabezpečit růst odpovídající procentuálně růstu p^+*

            (případně alespoň valorizovat úměrně růstu životních nákladů)

q^-         výrazný nárůst v důsledku prodloužení doby dožití

            možnosti snížení:

            - paušální prodloužení doby odchodu do důchodu

- individuální prodloužení doby odchodu do důchodu s motivací (dopad na zvýšení čerpání ze systému)

Tučně jsou zvýrazněny dvě možnosti, které stojí proti sobě. Pokud paušálně a vynuceně prodloužíme dobu odchodu do důchodu, eliminujeme tím prostor pro působení motivací k dobrovolnému prodloužení doby odchodu do důchodu.

Paušální prodloužení doby odchodu do důchodu má ještě jeden velmi negativní aspekt. Odsuzuje významnou část populace k tomu, že se vůbec období, když může pobírat starobní důchod, nedožije, což je dost asociální a stresující.

Porovnání varianty povinného paušálního a individuálního dobrovolného prodloužení doby produktivního uplatnění:

- Povinné obsáhne větší počet osob, dobrovolné obsáhne sice menší počet osob, ovšem po dobu více let a s vyšším příjmem. (Lze kvantifikovat.)

- Povinné prodloužení znamená čistou úsporu výdajů na penze, dobrovolné jen odklad výplaty (zde jsou ovšem dvě možnosti – jednak lze část výplat zdanit, což ovšem mírně oslabí motivační účinnost systému, jednak lze do příjmů systému průběžného pojištění zahrnout část daní placených osobami, které jsou produktivně činné v období po dosažení hranice odchodu do důchodu). (Lze rovněž kvantifikovat.)

Porovnání obou variant lze realizovat na disponibilních datech a opřít o příslušné kvantifikace. Otázkou je, proč k tomu doposud nedošlo. Uvidíme, jak se bude vyvíjet snaha o zreálnění cesty k řešení problematiky systému průběžného penzijního pojištění, zda zde skutečně nepůsobí fenomén averze k reformám.

(Pokračování v intencích výše řečeného)