TEORIE DNEŠKA: K programu KSČM 1/173

Podrobně jsem si prostudoval pracovní návrh programu po druhém kole připomínek programové pracovní skupiny předložený na VV ÚV KSČM 15. 3. 2019 s názvem "Demokratická cesta k socialismu je možná". Název je velmi výstižný, pokud jde o obsah dokumentu. Autoři se skutečně snaží dokázat, že i v současných podmínkách lze a dokonce bude nutné provést změny, které vyústí v socialistickou společnost. Dokonce je patrná i snaha prostřednictvím zreálnění představ o tom, jak změny provést, vrátit KSČM pozici programové strany.

Bohužel, jak se pokusím ukázat, přes řadu přínosných momentů v rámci chybného paradigmatu snaha autorů nemůže být úspěšná. Materiál je však i z tohoto hlediska přínosný. Protože je svým způsobem tím nejlepším, k čemu lze v rámci chybného paradigmatu dojít, nepřímo ukazuje, jak dál. Pokud ovšem někdo chce vidět dál, musí se rozloučit s určitými stereotypy.

Pokusím se hned v úvodu co nejsrozumitelněji říci, v čem je podstata problému, která cesta končí slepě a kterou cestou se vydat. Obecný rámec změny paradigmatu pak budu ilustrovat na konkrétních pasážích.

Autoři chápou současnou dobu jako přechod od kapitalistické společnosti založené na soukromém vlastnictví ke společnosti socialistické, která bude založena na převaze společenského vlastnictví v rámci plurality vlastnických forem. Podstatná část ekonomiky sice bude mít tržní charakter, i když důležité sektory jako vzdělání a péče o zdraví budou převážně netržní. Rovněž tak nejvýznamnější obory vyznačující se intenzivním uplatněním vědy, spojené s nejpokrokovějšími technologie, s vysokým podílem investic (tj. strategická odvětví) budou regulována s využitím strategického plánování (včetně základních prvků jednotné koncepce vývoje dané země, resp. případně i společenství zemí). K tomu dlužno dodat, že změny tímto směrem jsou skutečně reálné. Není to ovšem zase nic tak převratně nového – podobné představy existovaly například v poválečné době v Itálii, která tímto směrem i na určité období vykročila.

Problém je v něčem jiném. Mnohem a mnohem významnější změna, která v současné době probíhá, změna konfliktní, které se staré, tedy to, co se přežilo, zuby nehty brání, která povede k zásadní změně pozic ve společnosti, změně role majetku, zásadním proměnám výkonu vlastnických vztahů má podobu nikoli hypotetického přechodu k socialismu a komunismu, tak jak jej popsal Marx, tedy změny, která předpokládá získání politické moci, ale podobu změn, k jakým docházelo v období průmyslové revoluce, kdy dříve vládnoucí dominantní sektor zemědělství (s vlastníky půdy jako nositeli nejvýznamnějších společenských privilegií) postupně (přes řadu zvratů) nahradil v tvrdém ekonomickém konkurenčním boji a od něj se odvíjejících mocenských střetech nový dominantní sektor – průmysl.

Průmysl se svými vlastníky kapitálu a s jejich systémem privilegií.

O jaký sektor půjde? Informační? Vzdělávací? Znalostní? Digitální? Umělointeligentní?

Nikoli. Půjde o sektor, který umožní, každému, aby měl možnost co nejplnějšího rozvoje, uchování a uplatnění svých schopností a aby tím současně byl naplněn požadavek, že svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou rozvoje všech. Půjde o sektor produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností.

Lenin měl pravdu, když říkal, že nové musí zvítězit mnohonásobně vyšší produktivitou práce, tedy svou výkonností. Domníval se přitom, že k tomuto vítězství nového bude moci dojít až v novém systému, po dobytí politické moci. V tom se mýlil. Nový sektor se bude muset prosazovat ekonomicky i vlivově (politicky) jako dominantní sektor ještě v lůně předcházející společnosti (postindustriální společnosti se zprivatizovanými státními a veřejnými službami sloužícími kapitálovým uskupením).

Vzestup nového sektoru (sektoru produktivních služeb) bude bezprostředně spjat s růstem role tvůrčích mezigeneračních týmů jako nositelů inovačního potenciálu a inovační dynamiky země. V rámci těchto týmů bude docházet ke změnám charakteru práce, k proměnám výkonu vlastnických vztahů a v důsledku toho ke změnám charakteru ekonomického růstu a společnosti jako takové včetně její administrativní, správní, politické a mocenské nadstavby. (V dalším uvidíme, proč je tak důležitý mezigenerační aspekt týmů a proč také nejde jen o roli špičkových vzdělávacích zařízení.)

K jednotlivým pasážím v programu KSČM

Program poměrně rozumně řeší problematiku svého adresáta, který je současně i nositelem změn:

Hnutí za sociálně spravedlivou společnost tak významně ovlivnilo celou moderní civilizaci.  Vždy pro něj byl zásadní  zápas o zájmy lidí práce, neprivilegovaných a vykořisťovaných vrstev (tříd), o zájmy dělníků, ostatních zaměstnanců, živnostníků, drobných řemeslníků, mladých lidí, rodin s dětmi i seniorů.

Místo "dělnické třídy" se adresát programu a nositel změn tak trochu "naředí". Budiž. "Neprivilegovaní." Budiž. Je to takové poukázání na to, že každá významná společenská změna je spojena s odstraňováním přeživších se privilegií a z toho čerpá svůj potenciál.

Myslím, že představa tvůrčích mezigeneračních týmů, které se stávají převládající bezprostředně produkční silou a které jsou samy produktem odvětví produktivních služeb, která na základě své rostoucí ekonomické role vstupují do komplexních proměn společnosti, je konkrétnější, operacionalizovatelnější, srozumitelnější, přesnější... Ale to vše postupně uvidíme v dalších pokračováních.

(Pokračování)