TEORIE DNEŠKA: K. Mayer - ohlas/60

K 58. pokračování seriálu "TEORIE DNEŠKA" jsem dostal obsáhlý příspěvek, který považuji za velmi dobré východisko dalších diskusí:

Karel Mayer

Docent Valenčík se domnívá, že pro začátek stačí, když se někdo pokusí stručně formulovat, v čem se shodujeme a v čem se lišíme. Otázkou samozřejmě zůstává, o jak široké spektrum názorů půjde. Budeme-li se snažit najít shodu mezi pravicovými konzervativci, jistě ji velmi snadno najdeme, obdobně jako u levicových konzervativců. Osobně se domnívám, že jen obtížně se podaří nalézt nějaký průnik (shodu) už jen v názorech obout táborů konzervativců.
V současné době se zdá, že existují čtyři základní myšlenkové směry. První představují již zmínění pravicoví konzervativci, volající po návratu ke klasickému individualistickému kapitalismu s minimálním vlivem státu, druhým jsou pak levicoví konzervativci upínající svá očekávání ke kolektivismu, zestátnění všech oblastí života společnosti, rovnostářství a konečně třetím jsou progresivisté volající po jakési všeobjímající lásce ke všem a všemu, bezmezně obhajující toleranci a korektnost.
Domnívám se, že exis tuje ještě jeden myšlenkový okruh a to pragmatický, který odmítá vzdychání konzervativců a rovněž odmítá voluntarismus progresivistů. A právě ti, kteří nepodléhají ani vzpomínkám na "lepší minulost", ani nejsou zaslepeni "absolutně šťastnou budoucností", by měli předložit svou analýzu současnosti. A tyto analýzy by již mělo význam "prokomunikovat".
Co si představuji pod pragmatismem:
Historická podmíněnost
Globalizace je odmítána i glorifikována vesměs na základě společenského postavení hodnotitele a míry jím vnímané disharmonie jeho zidealizovaného světa k současné realitě. Jen málo z nich si ale uvědomuje, že jejich společenské postavení a současná realita jsou výsledkem osobního a společenského vývoje.
Globalizace začala již v 15. století, kdy velké mořeplavecké výpravy prokázaly, že svět je konečný. A tyto geografické objevy přišly v době, kdy se začal významně prosazovat nový společenský řád – kapitalismus. Již o mnoho století dříve byly podnikány transoceánské plavby, ale otrokářský nebo feudální řád nebyly schopny tyto objevy využít. Kapitalismus ano.
Díky technickému rozvoji byly realizovatelné transfery vědomostí, surovin ale i lidí (černí otroci z Afriky do Ameriky, obyvatelé evropských států na pobřeží Atlantického oceánu do Ameriky). Tomuto transferu nikdo nekladl překážky (původní obyvatelstvo bylo decimováno). A tak se podařilo novým komunitám nejen se ve velmi krátké době vyrovnat původním mateřským komunitám, ale často je i předběhnout právě proto, že tyto nové komunity nebyly svazovány pozůstatky předcházejících společenských řádů.
Určitou barieru v transferu vědomostí, surovin a i lidí představovala dualita společenských systémů od dvacátých let 20. století, kdy nejprve Sovětský svaz a po druhé světové válce celý východní blok se uzavřel do sebe před "nepřátelským" kapitalistickým okolím. Vývoj se v obou blocích ubíral svým samostatným tempem. Pád železné opony a rekapitalizace zemí "reálného socialismu" opět (až na malé výjimky) svět spojily.
Dvě základní podmínky globalizace – tedy kapitalistický způsob výroby a technický rozvoj – zůstaly zachovány a umožnily od konce 20. století transfery výrazně urychlit a globalizaci tak výrazně prohloubit. Jednotliví výrobci již nejsou orientováni na určitý region, vzájemným spojováním a propojováním vznikají globální výrobci, a pro jejich potřeby i globální finančníci (podrobněji např. Jerry Herris, Dialektika globalizace – ekonomický a politický konflikt v nadnárodním světe, Vydavatelství spolku slovenských spisovatelů, 2006).
Kapitalistický výrobní způsob není o spravedlivém (lépe řečeno rovnostářském) rozdělování, ale o maximalizaci zisku. A zisku lze dosahovat jen výrobou produktů směnitelných na trhu. I když výrobu lze automatizovat a prakticky stlačit podíl variabilního kapitálu na nulu, produkty musí někdo koupit. Kapitalismus potřebuje konzumenty. Jen spotřeba je motorem výroby a je tedy tř eba stále hledat nové a nové konzumenty nových a nových produktů.
Kapitalismus tak na jedné straně potřebuje konzumenty, na druhé straně konzumenty (často ty samé) vytlačuje z výrobního procesu. Tento rozpor je tak vážný, že je schopen kapitalistický výrobní způsob fatálně ohrozit (nebudou-li konzumenti nebo nebudou-li mít dost prostředků na nákup produktů, výroba se zastaví a zisky zmizí). Kapitalismus hledá zoufale jakoukoli možnost prodeje své produkce a tu nachází ve finančních transferech. Transfer financí od těch, kteří je mají (globální finančníci, stát, ti, co pracují nebo něco vlastní a platí daně) k těm, kteří nic nevlastní (často ani schopnost pracovat).
Posuzovat, zda určitý konzument je schopný práce (je uplatnitelný na trhu práce) nebo neschopný práce (neuplatitelný na trhu práce), není až tak důležité. Jen na první pohled může být zarážející, že příjmová úroveň "práce schopného" (ze mzdy) je téměř shodná s příjmovou úrovní "práce neschopné ho" (ze sociálních dávek). Kapitalismu je v podstatě jedno, odkud konzument získává finanční prostředky na nákup produktů. A protože podíl těch, kteří získávají finanční prostředky ze mzdy, je stále menší, jsou prioritní ti, kteří přijímají finanční prostředky ze "sociálních dávek" (pro účely této úvahy jsou sociálními dávkami míněny veškeré příjmy, které vyplývají z přerozdělovacích procesů).
Za přerozdělovací procesy lze samozřejmě pokládat i mezinárodní transfery, jsou-li kupující stranou pořizovány produkty za prostředky ze státního rozpočtu jiného státu.
O tom, že kapitalismus je schopný řešit své problémy extrémně efektivně, nás přesvědčil i jasnou podporou migrace. Je mnohem efektivnější přesídlit desítky milionů lidí (za prostředky z přerozdělení), než stavět nákladnou výrobní a infrastrukturní bázi (za své prostředky) tam, kde žijí tito lidé. Navíc, jsou-li směřováni do zemí s natalitou neschopnou zajistit ani prostou reprodukci, vyřeší se i problém s úb ytkem "domácích" konzumentů.
Společenské změny
Protože globalizace 18. a 19. století (kolonialismus) nedokázala globalizovat (unifikovat) kulturní úroveň jednotlivých regionů, současná globalizace se potýká s problémem kompatibility jejich základních hodnotových škál. Kultura, filosofie, víra, estetika a další atributy chování jsou v jednotlivých regionech tak odlišné, že střet některých kulturních okruhů může být zákonitě doprovázen nepochopením, někdy přímo fyzickou konfrontací.
Výsledkem této konfrontace by mohl být zbytečný úbytek konzumentů buď nízkou natalitou domácích konzumentů (omezení migrace) nebo nových konzumentů (rasová válka).
Globální kapitalismus již nerozlišuje mezi národním a cizím – globální je globální. Proto také žádným způsobem nepodporuje zvýšení natality, navíc s výsledkem velmi nejistým. Mnohem jednodušší je podporovat aktivity směřující k akceptaci globalizace cestou migrace. Zde stačí pouze nastolit ve společnosti no vou hierarchii společenských hodnot, primárně zahrnujících toleranci. Má-li se ale společnost stát tolerantní vůči minoritě migrantů, musí být tolerantní i vůči ostatním minoritám.
Závěr
Je-li tedy globalizace objektivní proces, což jsem se pokusil prokázat nebo se ještě u dalších účastníků diskuse prokáže, má pak pragmatik pouze jednu možnost – aktivně se globalizačního procesu zúčastnit a tím, při jeho plném chápání, do něho vnést co nejvíce vlastních kulturně sociálních hodnot.
Bude to tvrdý boj s nejistým výsledkem.

Zde je i s původním článkem: https://radimvalencik.pise.cz/6544-komentare.html

K tomu ode mne:

Dobrý základ pro vyjasňování názorů. K jejich sjednocování (a to včetně tří proudů, resp. myšlenkových směrů uvedených na začátku článku) by měly přispět ještě dva důležité momenty:

1. Pochopení podstaty vzniku, geneze a degenerace (včetně mechanismů fungování) současné globální moci. Bez toho nepochopíme, co se ve světě děje, neidentifikujeme původ zla, resp. původ všech problémů, které ohrožují přežití civilizace.

2. Představa o zásadní proměně společnosti, kterou bude naše civilizace muset projít, která je obdobou průmyslové revoluce a která povede ke zrodu nového dominantního sektoru (odvětví produktivních služeb). Součastí toho je i identifikování toho, v čem se mýlil K. Marx. Bez toho se nevymaníme ze setrvačního vidění reality.