TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/50

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

10. část

Jedinou nadějí je nové národní obrození a globální konzervativní přestavba

Úvodem konstatovaný bobtnající střet liberalismus vs. konzervatismus, který zdaleka nemá jen v současnosti křiklavě viditelnou podobu konfrontace dvou světonázorů a rozdílných životních stylů – ztělesněných kavárnou a hospodou – přitom nelikviduje a zcela nepopírá tradiční pravo-levé,[1] ale ani třídní schéma. Zčásti je ale maskuje, leč na straně druhé i rozkrývá v nových dimenzích a souvislostech. Namátkou zmiňme propojení zájmů byznysu a nové tzv. levice.[2] Uvědomělým pokrokářským úderníkům, falešně a lživě se ohánějícím visačkou levice, už nevadí kapitalista,[3] vždyť i on si moc dobře žije z dotací ... U stran typu Pirátů dokonce už ani kapitalismus není kapitalismem, neboť prý většina firem na kapitalistickém principu už nefunguje. Lidé v nich radostně vykonávají to, co umí, nezištně si pomáhají a všechno uvědoměle sdílejí pomocí digitálních platforem, přičemž si poskytují navzájem služby. Další k tomu, z pozic anarchokapitalistického parazitismu na druhou, přihazují, že volný trh přece může nahradit všechny funkce státu, který má prý být nemorální. Smrtelným nepřítelem pokrokářů není kapitalista, vykořisťování ani kapitalismus, nýbrž normální život a především normální člověk, který by pokrokáře mohl nutit poctivě a užitečně pracovat. Normálnost je tudíž nutno zničit. Pokud bude žít byť jediný normální člověk, aktivistické bojůvky budou umanutě vnucovat světu své vidění permanentní diskriminace.

Co tedy má činit skutečná, a dodejme v neposlední řadě i odpovědná, politická levice 21. století? V prvé řadě si musí přiznat, že je na tom opravdu, ale opravdu tragicky bídně. Obdobně jako skutečná pravice, což ovšem nelze brát jako alibi a ani se z toho přehnaně radovat. Právě naopak. A uvědomit si, že v současnosti se hraje opravdu o hodně. O všechno. Stojíme na osudové křižovatce, některé již probíhající proměny jsou totiž nevratné. Tady už jde o samotné přežití. O samotné přežití normálnosti, o samotné přežití normálního člověka, o samotné přežití normálních chlapů a normálních ženských, o samotné zachování normálního života. Normální lidé jsou soustavně umlčováni, vytlačováni z veřejného prostoru a cíleně delegitimizováni – dříve coby pohrobci a přátelé starých pořádků, dnes s nálepkou populistů, fašistů a Putinových švábů. Uhajme normálního člověka a normální život lidí poctivé práce. Pravda a zdravý rozum zvítězí nad pokrokářskou lží a nenávistí ke všemu normálnímu!

Proto je však už konečně potřeba něco dělat. Hned dnes. Zítra už může být pozdě. Nejsme tupé ovce, které jen tiše a odevzdaně čekají, až se naplní jejich osud. Musíme bojovat. Zuřící studená kulturní válka může brzy vyústit do konfliktů horkých, včetně válek občanských. Nebo krvavých střetů národních, resp. národnostních. Normální lidé totiž zcela přirozeně touží žít mezi svými a nikoli v obklíčení a zajetí cizáků a pod knutou jinakosti. Před branami Evropy už stojí milióny jiných a kdosi jim tyto brány nejenže otevírá, ale ještě je sem zve a láká a jejich invazi všemožně podporu i štědře sponzoruje. S tím, že prý páchá největší Dobro. Zabraňme osudovému dovršení postmoderního rozkladu smyslu pro Dobro a Zlo!

Což reprezentuje další z podob osudové konfrontace mezi liberalismem a konzervatismem. Liberální pahodnoty, které ovládly média, nátlakové a reklamní agentury i školy jsou čím dál méně použitelné v normálním životě. S liberalismem, který je v krizi, normální lidé pociťují čím dál větší nespokojenost. Uvědomují se jeho vyprázdněnost, falešnost i to, že jeho jazyk záměrně maskuje skutečné problémy, včetně narůstajících nerovností. Kavárenští liberálové usilují dokonale zapudit pravdu z veřejného prostoru a tuto nahradit "jedinými správnými" pokrokářskými fantasmagorickými konstrukty. Agresivně anticivilizační liberalismus cíleně destruuje všechno normální – ničí skutečné hodnoty, ničí osvědčené instituce, ničí přirozené mechanizmy, ničí tradice i autority a v neposlední řadě brutálně útočí i na normální poctivou práci. Přitom se stále zřetelněji a nebezpečněji liberál-fašizuje,[4] což lze u nás dokumentovat namátkou květinovým fašismem 17. listopadu. Kavárna se trumfuje, kolik položených květin vyhodila do košů ... Liberalismus vede k rozkladu společnosti, ke zmaru, ke zkáze, chaosu a globální anarchii. V podobě sebezničení a sebevraždy, kterými se ještě okázale pyšní a radostně tyto připravuje. Přitom je nám soustavně předkládáno a vnucováno schéma, že kdo není uvědoměle liberální kavárník, je automaticky fašista. Zloděj křičí, chyťte zloděje.

Vedle OOO (= obecně oblíbeného omylu) spočívajícího v automatickém ztotožňování pokroku s liberalismem, je třeba neústupně trvat na tom, aby termín liberalizace nikdy nebyl automaticky spojován s Dobrem, vždy správnou věcí a vždy žádoucím trendem. Liberalizace trhů, liberalizace práce, liberalizace výchovy, školství, rodiny i celé společnosti v mnoha případech představuje cestu do pekla[5] a správnou věcí určitě není. Liberalismus rozhodně automaticky neztělesňuje Dobro a konzervatismus automaticky Zlo. Je třeba rozrušit a zbourat tzv. "liberální konsensus", kterému podlehla i (a hlavně) levice. Daleko střízlivěji je nutno nahlížet také na kategorii pokroku, resp. na tzv. pokrok. Je neustálá změna v duchu tzv. pokroku vždycky automatické žádoucí Dobro? Je opravdu levicová posedlost "kultem změny", resp. obsesí změny, s nesoudnou glorifikací každičké změny, která ovšem nezřídka bývá samoúčelná či změnou k horšímu? Ze změny a rychlosti liberálové učinili posvátná božstva – na úkor bezpečí, jistot, normálnosti. Není na místě zamyslet se i nad stabilitou, jistotami a řádem? Nad žádoucí rovnováhou mezi změnami a stabilitou? Chce normální člověk neustálé změny? Levice nesmí být masturbantem falešného liberálního pokroku!

Levice musí odhodit pseudoproblémy uměle vykonstruované novou tzv. levicí[6] a stát se opět obhájkyní zájmů neprivilegované normální většiny. Klíčovým problémem nejsou tzv. diskriminace menšin, nýbrž vykořisťování většiny umocněné parazitním charakterem soudobého kapitalismu. Levice musí přestat propagovat i protěžovat progresivistické úchylnosti a důsledně hájit normální život normálních lidí normální práce. Musí proto rehabilitovat ekonomická a sociální témata, včetně práce samotné. Práce je tvůrkyní hodnot, nikoli kapitál (nebo dotace). Levice nesmí nikdy ztrácet ze zřetele antagonistický rozpor mezi prací a kapitálem, v čemž spočívá její fundamentální ukotvení. Nikoli v příklonu k "tekuté modernitě", s postmoderním relativismem, s falešnými liberálními pahodnotami, s rozplizlostí základních kontur levicových idejí i hodnot, jak nám neustále vnucují modernisté i tzv. objektivisté. Práci čest! Prapor poctivé práce – práce celospolečensky i národně prospěšné[7] – musí opět zavlát v plné kráse, síle i přitažlivosti.[8] Včetně námětů, že tradiční práce by se mohla eventuálně stát "lékem" podávaným v menších dávkách. Nepracovat však nikdy normální nebude, přičemž pojetí práce se přitom může rozšiřovat.

Ani robotizace, digitalizace, automatizace či AI však nezamaskují, že mnohým se zkrátka poctivě pracovat už dávno nechce. Užitečné práci mnozí zcela odvykli a další vůbec ani nikdy nepřivykli. Naopak podlehli indoktrinaci lží, že bezpracně mají na všechno tzv. právo a tudíž si nezodpovědně půjčují a půjčují. Odpovědná levice musí trpělivě obhajovat sedláckou moudrost, že normální si je nepůjčovat. Odpovědná levice totiž nemá, a ani nesmí, být synonymem a dojnou krávou pro bytostná netáhla, nemakačenky, povaleče, flákače, lehkoživky, vyžírky, včetně vyžírek úvěrových,[9] příživníky a sociální parazity všeho druhu. Oprašme a rehabilitujme moudré heslo: "Kdo nepracuje, ať nejí!".[10] Oprašme a nebojácně rehabilitujme boj za sociální jistoty, boj za právo na práci pro všechny,[11] ale i za povinnost poctivě pracovat.[12] Zapojit se smysluplně, ku prospěchu a kultivaci osobní i celého našeho národa a celé naší vlasti.[13] Což vyžaduje adekvátní odliberalizování levice, celé politiky, médií, vzdělání, justice i celé společnosti. Tahle země není pouze pro kavárenské liberály!

K tomu:

Sirůčkovy apely jsou nepochybně na místě. Ale je nutné se podívat na detaily. Je totiž hodně odlišné, zda budeme současný střet chápat jako střed "konzervatismu a liberalismu", nebo jako střet "normálnosti a nenormálnosti" (P. Sirůček obojí používá téměř souřadně). Z metodologických důvodů dávám přednost podívat se na současnost raději prizmatem střetu "normálnosti a nenormálnosti". Proč? Protože zápolení konzervatismu a liberalismu tu bylo po staletí (a v různých obdobách těchto polarit po tisíciletích), nic z těch excesů, které se dějí dnes, však s touto polaritou nesouvisely.

Dnes jsme však svědky doslova expanze nenormálnosti. Odkud se tato nenormálnost bere? Jaké má příčiny? – To jsou otázky, na které je nutno hledat odpověď. Ne se pouze spokojit s konstatováním, že míra nenormálnosti překračuje všechny meze normality.

Tím se dostáváme k otázce samotné podstaty zla, které se zrodilo přetažením setrvačného vývoje společnosti a – mimo jiné – i konzervováním výsadních pozic, jejichž udržení je setrvačným vývojem podmíněno. To, co blokuje nezbytné proměny společnosti (expanzi nového ekonomického sektoru, který je bezprostředně spojen s rolí volného času při naplnění étosu všeobecné práce), je současně zdrojem toho zla, jehož zmnožování kolem sebe vidíme a které dorostlo do stavu, kdy je ohroženo naše přežití.

Před několika dny jsem byl požádán jedním z alternativních medií, abych se při příležitosti vstupu do Nového roku k této otázce vyjádřil. Využiji některé z myšlenek, které jsem při té příležitosti zformuloval:

"Jádro současné globální moci politbyrovsky přestárlo, vylikvidovalo své potenciální reformátory a zapouzdřilo se do slupek svých slouhů a poskoků (od macronů či merkelů až po "naše" čétéčkáře či senátníky), kteří jsou fascinováni bezohlednou arogancí, s jakou lze dnes používat klacek dvojího metru. Jádro současné globální moci přezrálo do nejodpornější formy Deep State, jakou kdy půda US zrodila. Zlo, které vyvoláváním konfliktů s využitím "barevných revolucí" napáchalo, aby překrylo své globální zlodějiny netěžšího kalibru, překrývá ještě větším zlem. Globální vyvolence neděsí to, že mohou způsobit zánik života. Spíše je tato možnost přitahuje, protože ve své perverzi moci všehoschopných ztotožňují konec svého bytí, ke kterému se blíží, s koncem civilizace... Přežití odumírajícího zla, které ještě bude hodně kopat ve stylu chcípající kobyly, předpokládá především to, že dostatečnému množství lidí na naší planetě dojde, oč tu běží."

Podrobněji o tom, co nazývám "jádrem současné globální moci" (o tom, jak se zrodilo, jak degeneruje a jak kolem sebe kope) zde:

https://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html

(Pokračování)

[13] Hodnoty jako domov, vlast a národ, resp. zachování národní a kulturní identity či patriotismus nejsou starosvětsky nostalgickou přežilostí, ani salonně odsouzeníhodnou "iracionální vlnou xenofobie", resp. "jedovatým šovinismem" a "zatuhlým provincionalismem",jak nám nalhávají liberální progresivisté.  Neopomenou poplivat ani vlastenecké činy dehonestujícími konstrukty typu "uvěznění v poruše identity" etc.  Kategorie domov a vlast pro vykořeněné nomády & globální pobudy opravdu důležitá není a nikdy nebyla. Pro normálního člověka však opodstatnění rozhodně neztratila. Právě naopak, naším domovem není abstraktní "svět" univerzálního lidství, ani jakési Spojené státy Evropské s neexistujícími tzv. Evropany. Normální člověk si moc dobře uvědomuje, že opodstatnění neztratila ani kategorie suverenity, kdy jedinou nadějí pro EU je návrat k dobrovolnému spolku suverénních národních států. A pro nás důraz na spolupráci středoevropského regionu.