TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/47

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

7. část

Mainstreamová liberální média celé společnosti, především mládeži a dětem, v západní civilizaci naprosto cíleně už od kolébky programují bytostný odpor k manuální práci. A vůči poctivé a užitečné práci vůbec. Což společnost nebezpečně rozkládá a lidi samotné desocializuje. Přitom na Západě, ale i u nás, opravdu dnes chybí mnoho pracovních sil. A to na činnosti, které domácí obyvatelstvo prostě nechce vykonávat. Namátkou stačí připomenout Ukrajince a Ukrajinky v tuzemském stavebnictví či zdravotnictví, včetně silně přezíravého pohledu na ně i na tyto profese a činnosti samotné. Našincům se prostě a jednoduše dělat nechce. Naše země – s bohatou tradicí technického vzdělání i učňovského školství – přitom však chrlí tisíce a tisíce absolventů tzv. měkkých oborů. Tisíce a tisíce nic netvořících individuí, která vůbec nic pořádně neumějí a ani neznají. Rekrutují se z nich pracovníci státní správy a především parazitní aktivisté všeho druhu nastupující do neziskovek. Bez jakéhokoli vztahu k užitečné a poctivé práci, ale o to zuřivější a fanatičtější. Bytostně přesvědčení, že bohatství národa se odvíjí od množství přerozdělených peněz. Jaký je jejich přínos pro společnost? V lepším případě nulový, v horším záporný. Společnost neví, co s nimi, ale musí je platit. Jde o drahé a neproduktivní profese, resp. pseudoprofese, které jsou sami zdrojem mnoha dalších problémů. Je obecně rozšiřováno, že kdo se dobře učí, nemusí pak přece pracovat. Hojně si užívá korporátních manažerských benefitů, kreativně se realizuje ve službách nebo dobrodějně vylepšuje svět v neziskovkách a přitom si všichni vesele žijí ze štědrých dotací ... Po roce 1989 jeden z nejvykutálenějších politických šibalů naprosto vážně vykřikoval, že v cizině se přece všechno vyrábí lépe a laciněji. A tudíž netřeba u nás už vůbec nic produkovat (a ani vlastnit). Stačí všechno rychle rozdat kamarádíčkům (a sám se přitom tučně napakovat), a pak už jenom všechno dovážet. Dnes bují představa, že práce již netřeba.

Přitom i nejzavilejší neoliberální globalisté začínají zjišťovat, že idea všechny výroby přesunout z mateřské země jinam nebyl možná ten úplně nejlepší nápad, resp. řešení navždy a provždy. Včetně iluzorní představy, že Američané (či Evropané) budou ti chytří manažeři a designéři a Asiaté ony pilné včelky, které budou jen a jen vyrábět. V obdobném duchu se odvíjí i tuzemská elitářská představa, že nebýt těch neschopných, líných, tupých, nevzdělaných, špatně se učících, chudých, primitivních a trapně ubohých zápecníků – kteří se stále ještě ušmudlaně lopotí po dílnách, provozovnách, továrnách nebo pachtí na stavbách či statcích a na polích – mohla by celá země jenom rozdělovat dotace a nikdo by už nemusel pracovat. A až tito burani konečně vychcípají, jak se hyenisticky třesou mudrci pražské (& globální) kavárny, tak i volby konečně dopadnou správně demokraticky. A slušný kavárník se už nebude muset tolik stydět (Radují se přitom marně, vlastenci nikdy, nikdy nevymřou).

Kavárna a hospoda ani u nás nereprezentují stejně početné světy. Kavárna prosazuje zájmy daleko méně procent populace. Nicméně v prostředí poblázněné mediokracie dokáže pomocí svých mediálních divizí zmanipulovat a vymýt mozky mnohým dalším, samostatně (či vůbec) nemyslícím. Jak dokázaly např. prezidentské volby. Naše země přitom není rozdělena napůl, jak se frustrovaní kavárenští analytici snaží namlouvat (vždyť třetina se voleb nezúčastnila). A falešná je též interpretace rozdělení země na mladé a vzdělané městské liberální pokrokáře, coby progresivní elitu, a na venkovské posttotalitní pohrobky, stárnoucí a přestárlé fosilie, nevzdělané, neschopné, neorientující se v otevřeném a digitálním světě, uboze malé i málo lidské, coby zaostalé zpátečníky. Domýšlivá drzost liberálů už nezná mezí, provokují a provokují. Dokonce se nestoudně ohánějí tím, že jakési výzkumy IQ vypovídají o tom, že liberálové mají být chytřejší nežli údajně hloupější konzervativní burani. Konzervativce posměšně označují za vystrašence. A na námitky, že k těmto závěrům (včetně hokus-pokusů experimentální ekonomie) docházejí tzv. výzkumy, které provádějí výhradně liberálové, odpovídají nestydatou lží. Totiž, že v akademickém prostředí se přece žádní konzervativci nevyskytují! Ale ani naší rozštěpenou společnost přitom nerozděluje primárně vzdělání (kavárnu netvoří samí liberální akademici a géniové, obdobně jako česká hospoda určitě není mozaikou nevzdělaných tupců, buranských hlupáků a konzervativních primitivů) ani věk.

Ono rozdělení totiž má i své hlubší materiální kořeny. Neoliberální globalizace využívá především metropole a jejich zázemí degraduje na zbytečnou zátěž. Výzkumy naznačují, že cca do přelomu tisíciletí ve vyspělých zemích probíhal nárůst pracovních míst více méně rovnoměrně. Od počátku 21. století nové pracovní příležitosti přibývají stále rychleji ve velkých městech a ve zbytku země jejich počet stagnuje či klesá. Spolu s tím v metropolích dramaticky rostou ceny nemovitostí. Lidé, kteří si už nemohou dovolit drahé bydlení, se stěhují na periférie, kde je výhodných pracovních příležitostí stále méně.[1] K mnohostranným důsledkům náleží i to, že ekonomicky úspěšnější části země i společnosti vnímají zbytek jako chudý přívěšek, na který údajně musí doplácet.[2] Úspěšní z velkoměstských center odmítají přerozdělování směrem k "zaostalému" venkovu a chtějí se vymanit z národního rámce. Prefabrikovaná hesla o "otevřené společnosti" přitom slouží městským tzv. elitám, aby si pomocí migrantů vytvářely laciné obslužné slouhy. Stagnující periferie pak volí tzv. populistické strany a před migranty varuje. Uvedené lze dokumentovat i na příkladu Prahy (a jejích satelitů), která se politicky odtrhla od zbytku naší země. Praha už naše není ...[3]

Stačí nahlédnout na Žižkov (postmoderně Žižkoff), kde poslední zbytečky domorodců už jen zoufale přežívají. Invaze jinakosti a nenormálnosti – pod hesly o duhově pestrém či "mnohovrstevnatém" kosmopolitním městě – přitom našince opravdu nijak neobohacuje. Naopak. Na Žižkově 21. věku ještě někde dožívá napůl lidový a napůl intelektuální charakter, s prvky každodenní obyčejnosti, normálnosti a uklidňujících provincionálně-sousedských tradic. Leč už jen z posledních sil skomírá a živoří, válcován kavárenskou snobárnou a globální kosmopolitní senkrubnou. Zvrhlý liberálně-fašistický teror s nábožným vzýváním odpudivých anticivilizačních pahodnot se i tady stupňuje a brutálně sílí. Sílí invaze expantů, kteří se při globálním kočování rozhodli na čas usadit právě tady. Domnívají se, že mají samozřejmé právo kočovat a samozřejmé právo přebývat i žít úplně kdekoli. Jak dlouho se jim zachce a vegetovat všude tak, jak právě sami uznají za vhodné a za zábavné. Jsou bytostně přesvědčeni, že mají samozřejmý nárok na úplně všechno, a to bez povinností, bez všech ohledů i bez jakékoli odpovědnosti. Dnes má být přece možné úplně všechno, a pro úplně každého, a to nejpozději ihned. Tím, že jsou likvidovány všechny jistoty i tradice, kořeny a autority. Likvidováno všechno normální. Je nám vtloukáno do hlavy, že jistoty jsou přežitkem minulých věků a, že k době postmoderní patří stálá nejistota. Nikoli řád, nýbrž nepřetržitý chaos. Přitom tzv. právo žít kdekoli ani žádným skutečným právem není a ani s demokracií nebo svobodou přímo nesouvisí. Jak trefně glosuje kreslený vtip, kde sedí dva práci na drátech a konstatují: "Migrace není lidským právem, ale ptačím zlozvykem ...". Většina expantů se přitom ani v nejmenším nesnaží naučit česky. A naše země, naši lidé, náš národ, naše tradice, naše kultura, naše zvyky, ani naše mravy a obyčeje, ani náš způsob života je pranic nezajímají. Nezřídka je nezajímají ani elementární pravidla slušnosti a často ani hygieny. Čímž nás údajně mají úžasně obohacovat ... Vedle expantů normální život na postmoderním Žižkově silně problematizují, ba už přímo znemožňují, nikdy nekončící proudy milionů turistů. Lidská záplava sílí, valí se jako kobylky do historických center měst, včetně Žižkova. Masový turismus přitom ničí ducha měst. Opravdu každý může – kdykoli se mu zachce – vidět Prahu nebo Krumlov (anebo Vídeň či Benátky etc. etc.)? Stále početnější masu turistů města už nejsou schopna pojmout. Ničí nejenom ducha měst, nýbrž i města samotná.

Moje poznámky:

Zde je na místě říci, co je tou specificky lidskou schopností, která je základem tvůrčí práce. Je to schopnost přesahu stávajícího poznání, která je přítomná v každém tvůrčím aktu, a to nejen při vynalézaní či objevování, jak by si mohl někdo myslet, ale i při systematizaci poznání, komunikaci či využití stávajícího poznání v měnících se podmínkách. Jak rád říkám, schopnost přesahu je základem inovačních, systematizačních, komunikačních a realizačních schopností.

O co jde? Vše, co se má tak a tak a ne jinak, se může mít (a také ve změněných podmínkách má) jinak. Každý poznatek má podobu nějakého tvrzení "A je B", které je platné za určitých podmínek. Po překročení těchto podmínek (tedy, když se podmínky změní) platí to, co lze vyjádřit jako formální alternativu "A je ne-B".

Této skutečnosti využíváme při objevování nového (k tomu se ještě dostanu), systematizaci poznání (poznatky zařazujeme podle toho, zda platí "A je B" či "A je ne-B", tedy podle toho, zda jsou či nejsou splněny příslušné podmínky), při komunikaci, abychom odhalili, v čem a proč si nerozumíme (tj. když odlišně chápeme podmiňující podmínky) a při využívání poznání v praxi, v níž reálný svět vyjevuje své nevyčerpatelné bohatství měnících se podmínek, která vyjevuje skryté předpoklady tvrzení, kterými uchováváme a sdělujeme naše poznatky.

Při objevování nového nejdříve formulujeme alternativu prostřednictvím pojmů, tj. pokoušíme se formulovat, jak by to bylo, kdyby to bylo "naopak". Obecný opak se zformuluje snadno, jeho interpretovatelná verze mnohem obtížněji.

Náš vysokoškolský učitel logiky Švec na Oděské státní univerzitě (Ukrajinec, strašně fajn člověk a výborný pedagog) nám vždy připomínal: Varujte se slůvka "naopak", které nějakým způsobem nekonkretizujete! A ilustroval to příkladem formulace v jednom článku, který četl v sobotní příloze Komsomolské pravdy, kde byl popis venkovské krajiny: "Na břehu rybníka dojila dívka kozu a ve vodě se odráželo vše naopak."

Nejvýznamnější fází poznání, tou specificky lidskou je právě naplnění formální alternativy reálným obsahem, tj. pochopení toho, jak jinak to je.

Myšlení v alternativách a předpokladech je základem tvůrčí práce, je základním projevem těch schopností člověka, které žádná umělá inteligence není schopna nahradit.

V příštím pokračování ukážu, co způsobuje ztrátu myšlení v alternativách a předpokladech, co vede ke ztrátě schopnosti přesahu, a tudíž i ztrátě specificky lidských tvůrčích schopností.

(Pokračování)