TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/45

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

5. část

Sociální zlepšení přitom nikdy nepřicházela automaticky, ale v důsledku politické vůle, úsilí a boje, včetně tlaku vnitřního i vnějšího (kdy bývá např. rádo přehlíženo, že existence světové socialistické soustavy nejvíce zlepšila postavení pracujících na Západě). Technologickým změnám nelze zcela zabránit, ale musí být kontrolovány, regulovány a v popředí vždy musí zůstat samotný člověk – lidský faktor a lidská práce. Na což prostoduše technooptimistická tzv. levice mnohdy zapomíná. Budoucnost práce musí být spojena se sociální spravedlností i trvalou udržitelností vývoje. Což je ovšem v kapitalistických mantinelech neuskutečnitelné. Pomůže nám naivní pokrokářský optimismus, resp. spoléhání se na to, že technologické inovace sice mnohá pracovní místa ničí, nicméně na druhé straně zase jiná a nová vytvářejí?

Liberální média nás korektně masírují a emočně těžce vydírají dojemnými vyprávěnkami o tom, kterak Evropa vymírá a stárne. Už tady nemá vlastně ani kdo pořádně pracovat, a jedině přistěhovalectví, s těmi báječně jinakými (čím odlišnějšími, tím prý úžasněji a lépe), nás může zachránit, spasit a všechny přitom úžasně a fantasticky obohatit.[1] Trvalá nenormálnost, často nechutná úchylnost, karnevalová pestrost a jinakost za každou cenu, civilizační a kulturní odlišnosti, ani naše sebevražedná totální otevřenost a naivně bezbřehá tolerance vůči tomu, co nás fatálně ohrožuje, i tomu, co je nám bytostně cizí a odporné, pro normálního člověka však obohacující vždy automaticky být opravdu nemusí. Nejenže nejsou obohacující, ony jsou přímo anticivilizační.[2] Všichni lidé totiž opravdu nejsou WEIRD,[3] všichni lidé nemilují pestrost za každou cenu, všichni lidé radostně neakceptují nejistoty, všichni lidé neberou nezodpovědně svůj život jako karnevalově-feťácký mejdan s otevřeným koncem ...

K tomu:

To, že změny nepůjdou samy od sebe, je každému normálnímu člověk zřejmé. Eroze společnosti v důsledku vládnutí současné globální moci, která se stává historicky tou nejzdegenerovanější (a jádro současné globální moci tou nejhorší formou Deep State, jakou Spojené státy zažily), zavedla vývoj do slepé uličky. To může vést k velkým tragédiím a velkým turbulencím. V každé situaci je však nutné hledat především pozitivní řešení, resp. řešení, které nabízí nejmenší dramata. To se nemusí podařit, ale z dlouhodobého hlediska se vždy jedná o východisko z tragédií a turbulencí, které dříve nebo později dojde naplnění.

Subjekt změn musíme hledat – kde jinde než – v práci. Zde stojí za připomenutí, že K. Marx měl vždy na mysli "kolektivní sílu práce", která obsahovala i "vertikální" linii vztahu od vědy k působení na ovládaný výrobní prostředek, tj. technologii na daném stupni jejího vývoje:

"Sdružování dělníků kooperace a dělba práce jako základní podmínky produktivity práce – stejně jako veškeré produktivní síly práce, tj. síly, které určují stupeň její intenzity a tedy i její extenzívní realizace, vystupují jako produktivní síla kapitálu. Kolektivní síla práce, její charakter jako společenské práce, je tedy kolektivní silou kapitálu. Právě tak věda." (s. 94)

Viz: https://kmbe.cz/Rukopisy_Grundrisse_2.pdf

Návazně se pak zabývá otázkou, jak se "kolektivní dělník" či "kolektivní síla práce" osvobodí od nadvlády kapitálu, který tuto sílu vyvolal v život, aby se sám stal její obětí jako pouto omezující další rozvoj produktivních sil společnosti založených na svobodné lidské individualitě. Tady se K. Marx jako "nadšenec času" (řečeno slovy Vančurovými, který – ten "nadšenec času" – je v určité míře přítomen v každém z nás) dopouští některých dobových omylů.

Z tohoto hlediska stojí za úvahu, jak se na uvedenou problematiku dívat dnes. Jakou podobu má "kolektivní síla práce" v současné době. Osobně jsem přesvědčen a snažím se doložit empirickými daty v rámci probíhajícího výzkumu, kterého mám možnost se účastnit, že dnes jde především o relativně stabilní, vyvíjející se, návazně pak i diferencující se a množící se mezigenerační či vícegenerační týmy. Pro ně platí zejména následující:

1. Jsou relativně stabilní v tom smyslu, že jejich členové mají společnou motivaci dosáhnout úspěchu v nějaké dlouhodobé významné akci či posloupnosti několika navazujících akcí.

2. Sdílejí obdobné profesní (odborné, teorií podložené) paradigma, které jim umožňuje efektivně spolupracovat, a jsou schopni toto paradigma inovovat a případně i přesáhnout (k této problematice se ještě dostanu).

3. Jsou vícegenerační, což jim umožňuje dostatečnou inovační aktivitu a adekvátní diverzitu inovačních potencí, mezigenerační přenos odborně reflektovaných zkušeností a stabilitu založenou na postupném střídání pozic v rámci mezigenerační obměny.

4. Jejich vývoj je spojen nejen na rozšiřování (čím větší úkol, tím větší tým), ale také na diferenciací zaměření činnosti na různé problémy a návazné oddělení na samostatně působící týmy.

5. Nezbytnou podmínkou jejich úspěšnosti je účinné napojení na zdroj nejnovějších teoretických poznatků, k němuž bude perspektivně docházet v rámci napojení na absolventské sítě a jejich propojování.

V návaznosti na výše uvedené je nutné zdůraznit následující:

- Těch, kdo jsou schopni takovéto týmy generovat a působit v nich, je zoufale málo. Lidí pro skutečnou práci není a nebude nikdy dost. Jakékoli řeči o tom, že 4.0 či AI povede k nedostatku lidí, je obecně oblíbený omyl, který pochází ze setrvačného vidění reality.

- "Nahrazování" lidí technologiemi tedy povede nikoli k přebytku lidí, ale k jejich nedostatku. Předpokladem je ovšem jejich schopnost působit v tvůrčích vícegeneračních týmech, najít si v nich "svoji parketu". Každý může být přínosem, ne každý si ovšem dokáže najít cestu ke své parketě v souladu se svou přirozeností a tím, co již prožil. Právě v této oblasti se otevírá obrovský prostor pro působení produktivních služeb.

- Je nutné mít výše naznačenou pozitivní vizi (kterou budu dále ještě konkretizovat) jasně před očima. Ne proto, abychom realitu viděli v "růžových barvách" a překrývali současné problémy, ale právě naopak, abychom v zrcadle pozitivních možností obnažili to, co naplnění těchto možností, které se zdají být na dosah, uviděli, kde jsou ty "žáby na prameni", jakou podobu má to, co naplnění těchto možností brání.

- Čím jasněji domyslíme a představíme si konkrétní možnosti, tím zřetelněji rozlišíme podstatu současných problémů.

(Pokračování)