TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/44

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

4. část

Hajme svět normálních lidí a rehabilitujme Práci čest![1]

Autor těchto řádků přiznává, že samozřejmě nevlastní patent na rozum a žádné univerzální 4.0 řešení ani jiný všelék samozřejmě nepředkládá. V mnohém tápe a tápe. Ovšem není v tom zdaleka sám. Ohledně 4IR, digitalizace, automatizace, robotizace tápou a nezřídka si přímo vycucávají z prstu své predikce i persony fundovanější a vlivné instituce. E. Winicková pro Technology Review[2] komparuje řadu studií o dopadech automatizace a ukazuje, že co expert, to úplně jiný odhad. Odhad ohledně ztráty pracovních míst vlivem automatizace, robotů, AI a na straně druhé vzniku míst nových. Rozdíly v predikcích jsou enormní, kdy naprosto jinak se – vždy ovšem sebevědomě (a náležitě vědecky)[3] – prezentují studie optimistické jásavě, umírněně, studie realistické, pesimistické, katastrofické i přímo apokalyptické. O konkrétních dopadech přitom nemáme ani zdání a pouze "víme, že nic nevíme".

Bombastické titulky o robotech, kteří nám brzy vezmou práci a zničí milióny pracovních míst, dobře známe ovšem všichni. I zprávy pod těmito titulky, podložené moudry vševědoucích analytiků a obdobných expertů typu brouka Pytlíka. Zpolitizovaná věštění přesná jako predikce z křišťálové koule, kočičích chlupů či lógru ... Aneb oblíbené zasévání strachu z robotů v duchu robokalypsy a na straně druhé prostince naivní snění o robospáse. Tedy o tom, kterak budou roboti konečně pracovat za nás a my se konečně budeme moci plně oddávat koníčkům, osobnímu rozvoji a dobrovolnictví. Krásně si prý všichni budeme užívat svět i život bez práce a kdosi nám zato bude platit základní nepodmíněný příjem. Roboti? A zboží budou kupovat také roboti?

Částečná shoda panuje v tom, že proměny trhů práce mají být radikální a rychlé. Očekávané změny mnozí označují za bezprecedentní a připomínají, že se zkracuje i životní cyklus dovedností. Revoluční změny má zatím brzdit nákladnost nových technologií a absence lidí k jejich obsluze. V řádu již několika let však mají již – údajně – být roboti levnější a lidé adekvátněji proškolení k jejich obsluze. Pokud chce člověk v nových podmínkách na trzích práce obstát, musí podstatně zapracovat na své kreativitě i empatii a umět se psychicky kultivovat (tj. zvládat komunikaci, vztahy s klienty a schopnost řešit konflikty a problémy s druhými lidmi). Především však musí být celoživotně a permanentně flexibilní, ve smyslu prokázat schopnost a ochotu celoživotně se učit novému a neustále vzdělávat a rekvalifikovat. V kombinaci s progresivním tzv. novým myšlením a ochotou se stále měnit podle potřeb a rozmarů trhů (jimiž má být zcela podřízeno i tzv. vzdělání 4.0).[4] Lidé se musí celoživotně měnit – tj. podřizovat technologiím, kdy tyto již neslouží člověku, nýbrž právě naopak – i celoživotně se učit. V duchu vědomostního surfingu, kdy moderní kariéra bývá přirovnávána k surfování, musí se zachytit správná vlna a na ní rychle plout, poté hledat a zachycovat další a další. Permanentní vzdělávání má být zcela nezbytné i z důvodů proměn charakteru práce.

Již se v současnosti motivační dopis uchazečů o zaměstnání musí být plný samochvály ohledně toho, jak je uchazeč fantasticky flexibilní, komunikativní, proklientsky zaměřený, ambiciózní a přitom současně týmově orientovaný. S profesionálním přístupem a samozřejmě s nebývalou ochotou stále čelit novým výzvám! Fráze, kecy, bláboly, nepravdy a polopravdy.

Klasické zaměstnanecké smlouvy na dobu neurčitou (nebo dokonce práce u jedné firmy na celý život) se mají stát nenávratnou minulostí a lidé mají být najímání pouze na kratší čas či přímo na konkrétní projekt. Bývá predikováno, že většina pracovníků bude fungovat na bázi freelancerů, tj. pracovníků na volné noze, fungujících v alternativních formách práce. Což bývá prezentováno jako cosi úžasně progresivního – každý člověk si prý bude moci sám rozhodovat, kolik které firmě se svého času věnuje. K tomu jsou přibalována prefabrikovaná hesla o tom, kterak tohle všechno úžasně šetří planetu. Lidé už nebudou muset dojíždět do sídel firem, budou šťastně pracovat z domova či provozovat "přesedavou práci" ve sdílených kancelářích coworkingových center. Které budou vysoce přátelské, bytostně "zelené" a budou úžasně efektivně využívat fantastických nových technologií, v čele s digitálními.

Střízlivější pohledy však připomínají, že uvedené trendy nemusí být vždy pouze a jenom "fantasticky úžasné". Přispějí k další atomizaci společnosti, prohloubí odcizení a degradují lidské bytosti na individua, která jsou permanentně obludně manipulována, nepřetržitě sledována a důsledně kontrolována. I když tzv. kreativně pracují z domova, nebo odkudsi jako digitální nomádi (s údajným právem žít kdekoli), jsou přitom nepřetržitě celých 24 hodin denně využitelná a kontrolovatelná. Jejich soukromí neexistuje, stejně jako rozdíly mezi prací a volným časem, resp. pracovním a osobním životem, jejichž hranice se ještě více rozostří. Ostatně rozvolňovat se má také náplň práce i pracovní pozice. Organizace práce má v přicházejících dekádách připomínat kmenová společenství, kdy lidé mají pracovat v hierarchiích připomínajících předindustriální společnost kmenovou. Se spoléháním na ostatní členy komunity, které obdobně jako u společností dřívějších nomádů mají pomáhat jedinci přežít. Dnes ovšem nomádů digitálních. Mechanické činnosti mají vykonávat roboti, kteří mají být stále dokonalejší a dokonalejší. Čímž budou stále více a více konkurovat živým lidem, kteří musí být stále kreativnější a kreativnější. Spolu s tím, že mají pracovat do vyššího věku a bude stále těžší a těžší oddělovat práci a odpočinek, mohou pronikavě sílit tlaky na vyčerpání a vyhoření lidí. Kteří budou digitálně vytěžováni a vykořisťováni stále více a více. Přitom i vysněný "dream job" se může velmi rychle stát děsivou noční můrou ...

Vše se má odehrávat v prostředí – i v duchu – permanentní nejistoty, umocněné i tím, že freelancerům nebude příslušné rekvalifikace platit firma, nýbrž si všechno budou muset zajistit i zaplatit sami. Predikovaný kapitalismus digitálních platforem, kterými je zprostředkovávána práce, tak boří těžce (a krvavě) vybojované pracovní standardy i likviduje jakékoli jistoty. Navrací práci a celý kapitalismus do 19. století, kdy také ještě neexistovala stálá zaměstnání.[5] Již dnes jsou mnohdy výdělek i pracovní doba řízené přes družice a pracovník je poskakujícím, ubohým kašpárkem na síti s loutkovodiči naprosto ignorujícími národní právo. I proto tito podporují další a další integraci Evropy – sjednocená Evropa se lépe kontroluje a ovládá a oni již nejsou pod přísnějšími národními drobnohledy. Levice dříve uměla kapitál dotlačit, aby se choval sociálně zodpovědněji. Dnes se levice vymlouvá, že v éře globalizace to prý už nejde. Přitom tzv. levice sama neoliberální globalizaci podporuje a prosazuje. Podstatné zůstává, že (post)moderní levice sama přestala na kapitál tlačit a začala bojovat s vykonstruovanými pseudoproblémy, kdy bojuje proti normální pracující většině.

Obvykle bývá – v obecné rovině – uváděno, že nejvíce jsou již nyní ohroženi lidé s nízkými dovednostmi, málo vzdělání, učenliví a kreativní. Vážně ohroženy mají být i ženy, neboť automatizace silně postihuje administrativu, prodej, obchod, kde ony dominují. Nová místa zde mají vznikat také, leč v menší míře a i tyto pozice mají vyžadovat technické znalosti a dovednosti. Nové pozice mají být však spojeny především s tím, že o roboty se někde musí starat a obsluhovat je. Základem pro jejich obsazení mají být technické dovednosti v kombinaci s progresivním tzv. novým myšlením,[6] všudypřítomnou flexibilitou a ochotou učit se pořád nové věci. Posílit ovšem mají také profese vyžadující "lidskost" a stále důležitější mají být "měkké dovednosti" (empatie, emoční inteligence, porozumění druhým, ale i náhled na svět v co nejširších souvislostech). Kromě nárůstu poptávky po technicky vzdělaných odbornících, kteří počítačům a robotům rozumí, bývá predikován růst zájmu po pracovnících zajišťujících sociální interakci, účast živého člověka, kterou stroj nikdy nemůže nahradit. Je predikováno, že s rozvojem nových technologií se velkým problémem stane nuda. A poroste poptávka po lidech, kteří budou ostatní bavit, rozvíjet a starat se o ně. Výše naznačené ovšem bývá obvykle dezinterpretováno tak, že na studenty tzv. měkkých oborů mají být kladeny na našich (a nejenom našich) školách mírné, či přesněji vlastně žádné, nároky. A také se tak děje.

Měnit se pod vlivem nových technologií mají i dělnické profese, kdy namísto "modrých límečků" (nekvalifikovaných dělníků minulosti v umaštěných montérkách) nastupují "šedé límečky" – dělníků budoucnosti, ale vlastně již i dneška. Tyto jsou reklamně líčeni jako kvalifikované síly, spolupracující s roboty, využívající např. brýle rozšířené reality. Jejich odměňování má být spravedlivější v porovnání s pracovníky v manažerských pozicích. Ne všichni budoucnost práce vidí tak růžově. Postupující automatizace zlevňuje práci, stlačuje platy a likviduje pracovní místa. Již v roce 1949 zakladatel kybernetiky N. Wiener varuje, že nástup inteligentních strojů rozpoutá "nelíčeně krutou průmyslovou revoluci". Pokud by opravdu většinu práce zastali roboti, budeme "šedé límečky" potkávat jen na úřadech práce.

Budoucnost práce lze prognózovat i pod zorným úhlem minulosti, např. v kontextu poučení ze změn, které byly spojeny s průmyslovými revolucemi předchozími. Některé studie správně upozorňují, že pokrok hospodářský nemusí vždy korespondovat s pokrokem sociálním. Kdy nikoli nepodstatnou roli hrají politiky založené na vizi sociální spravedlnosti. S příklady politik 19. století postupně omezujících práci dětí či noční práci žen nebo politik 20. století institucionalizujících standardní pracovní vztahy a formy zaměstnanosti ve vyspělých zemích.

Moje poznámky:

Nejen "Práci čest!", ale platí i to, že "práce je matka pokroku" a jako takou ji nelze oddělit od pokroku. Pokud se týká zásadních proměn práce nahrazováním jejích otrockých (prostřednictvím tzv. AI, tj. umělé inteligence zaměnitelných prvků) tvůrčími, tedy těmi, které K. Marx nazývá "všeobecnou prací", která "závisí na všeobecném stavu lidského poznání", tak to je proces, který nesměřuje proti člověku, ale k naplnění podstaty lidství. Zde není konzervativní přístup zcela na místě. Zde bych doporučoval přečíst to, jak K. Marx chápal všeobecnou práci, je to v mých poznámkách ke 2. části.

Myslím, že střídání práce ve smyslu racionálně projektované celoživotní strategie profesního uplatnění spojené se skutečným celoživotním vzděláváním je to pozitivní, oč tu běží. Tento názor si dovoluji okořenit citátem z Marxova Kapitálu (poznámky pod čarou č. 308):

"Jeden francouzský dělník píše při svém návratu ze San Franciska: "Nikdy bych si nebyl pomyslil, že bych byl s to provozovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství... Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili – na mou duši! – počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem ji a vydal jsem se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokrývačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a více člověkem." (A. Corbon: "De l'enseignement professionel", 2. vyd., str. 50.)" (s. 248)

Viz: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/Kapital1.pdf

A ještě trocha Marxova koření z dřívější doby (Ekonomicko-filozofických rukopsů z r. 1944), když je zmíněna problematika "práce doma":

"A v čem záleží zvnějšnění práce? – Předně v tom, že práce je pro dělníka vnější, tj. nepatři k jeho podstatě, že tedy svou prací neafirmuje sám sebe, nýbrž se popírá, že mu v ní není dobře, nýbrž je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duševní energii, nýbrž moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při sobě teprve vně práce, a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce není tedy dobrovolná, nýbrž vynucená, je to nucená práce. Není tedy uspokojením nějaké potřeby, nýbrž je jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni. Její cizota se v čisté podobě projevuje tím, že jakmile tu není žádný fyzický ani jakýkoli jiný nátlak, utíká se před ní jako před morem. Vnější práce, práce, ve které se člověk zvnějšňuje, je práce sebeobětování, trýznění. Konečně se vnějškovost práce pro dělníka jeví v tom, že není jeho, nýbrž někoho jiného, že mu nepatří, že v ní nenáleží sobě, nýbrž někomu jinému. Tak jako v náboženství vlastní činnost lidské fantazie, lidského mozku a lidského srdce působí na individuum nezávisle na něm, tj. jako nějaká cizí, božská nebo ďábelská činnost, tak ani dělníkova činnost není jeho vlastní činností. Náleží někomu jinému, dělník v ní ztrácí sebe sama."

Viz: https://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/efr44/efr44_05.htm

K. Marx pochopitelně chápe pojmy "doma" a "v práci" symbolicky. Stav, kdy "Doma je, když (dělník) nepracuje, a když pracuje, není doma." Považuje za nepřirozený, protože člověk by se měl v práci cítit (a nejen cítit, ale také být) v souladu se svou vlastní podstatou. K takovéto podobě práce směřujeme a můžeme ji dosáhnout, pokud spojíme technologické změny se změnami společenských poměr. Ale o tom více později.

(Pokračování)