Těch 30 let… X.

Dostal jsem velmi zajímavou vzpomínku na listopad 1989 doprovázenou analýzou událostí od Jaroslava Šulce. Myslím, že podstatným způsobem dokresluje to, co se tehdy událo. Je z ní patrné i to, co si většina z nás stále neuvědomuje či dokonce nechce uvědomit. Původně jsem chtěl uveřejnit a okomentovat jen vybrané pasáže. Při zpracování jsem, že by to bylo škoda, protože jednotlivé prvky toho, co J. Šulc napsal, dávají dohromady velmi dobře sladěný celek.

- Takže – vzhledem k věku a tomu odpovídajícímu výkonu – po očekávané smrti tří gerontů Brežněva, Andropova a krátce nato i Černěnka bylo nemnoha zasvěceným jasné, že dosavadní hegemon socialistických států – SSSR – má již natolik vážné vlastní problémy, že už (s výjimkou Kuby) nemá dost kapacit na pokračování dosavadní velkorysé a paternalistické spolupráce se svými satelity příznačné pro celé poválečné období;

Shrnuto: Zhruba od poloviny 80. let, po nástupu MSG a jeho kolegů v SSSR do čela KSSS, se ve vedení prakticky všech dalších komunistických a dělnických stran (ovšem mimo Čínu, KLDR, Vietnam či Kubu) fakticky hraje již jen o čas. Právě rozpolcenost většiny vrcholových orgánů komunistických stran a neochota mluvit otevřeně – jakýsi předvoj dnes tak módní metody "politické korektnosti" panující pro změnu v Bruselu – znemožnila prakticky jakoukoliv razantní akci – chcete-li ucelený komplex zásadních politických či ekonomických reforem, a to včetně přiznání chyb. Oč častěji a vehementněji se o nezbytnosti reforem všude mluvilo, o to méně se reálné reformy konaly. A tak seminář stíhal seminář či konferenci a skutek utek. Paralýza byla plošná a ubíjející, marasmus se šířil nejen ve veřejnosti, ale i mezi řadovými komunisty a tím spíše mezi funkcionářským aktivem.

Lidsky se to dá pochopit a na příkladu ČSSR je to vidět obzvlášť plasticky – u moci a i na všech stupních řízení přece byli muži normalizace. Bylo spravedlivé po nich chtít, aby přes noc převlékli kabáty a zopakovali Pražské jaro? Vyloučeno!

Moje průběžná poznámka: Destrukce pokusu o vybudování socialismu probíhala ve všech okolních všech zemích. Normalizační zastydlostí tedy selhání pokusu o vybudování socialismu sovětského typu vysvětlit nelze.

Údajně si nový generální tajemník Miloš Jakeš, střídající nemocného a nezadržitelně již rezignujícího Gustáva Husáka, krátce po svém zvolení pozval na zcela neoficiální posezení skupinku lidí střední generace, o nichž měl reference, že jsou nonkonformní a nápadití. Položil jim jedinou otázku: které problémy považujete za tak klíčové, že kdybyste byli na mém místě, měl bych je řešit zcela přednostně? A prosbu – mluvte bez zábran, je to něco jako brainstorming výhradně mezi námi!

Po chvíli rozpaků se někdo osmělil a navrhl o ekonomické reformě přestat mluvit a začít ji provádět, další doporučil zrušit "berufsverbot" v uměleckých kruzích, třetí zvážit zrušení kádrového stropu na všech úrovních, čtvrtý umožnit pluralitu stran a vyjmout z Ústavy vedoucí úlohu strany. Někdo to pak shrnul do doporučení odpískat Poučení, výsledky prověrek a plně rehabilitovat všechny postižené, včetně návratu do pozic, které museli kvůli ztrátě členství opustit.

Reakce M. Jakeše byla údajně překvapivá: prý řekl, že jednotlivým doporučením naprosto rozumí a v zásadě by nebyl kategoricky proti. Nicméně domýšlí důsledky: Vždyť na těch postech – nejen ve fabrikách, úřadech, ale i mocenském aparátě – už sedí desítky či stovky tisíc nových lidí, a plně rehabilitovat "osmašedesátníky" by znamenalo těm dnešním vlastně říci – pardon, tu svoji židli teď uvolněte pro toho rehabilitovaného! To mi fakt doporučujete vyhlásit občanskou válku?  Pokud se tato historka zakládá na pravdě, pak se MJ ukázal jako politik, který je schopen dohlédnout konce různých variant svých rozhodnutí.

Moje průběžná poznámka: Tato historka je patrně pravdivá. Slyšel jsem ji též v různých obměnách. Spíše však potvrzuje to, že nomenklaturní režim byl živnou půdou, ze které vyrůstala Djilasova "nová třída".

Podobné to bylo jinde, takže možno konstatovat, že fakticky všechna politbyra tudíž svůj boj s časem prohrávala prakticky kontumačně, přičemž finální fáze debaklu – rachocení kostek domina – se všude jakoby náhodou odsouvalo až zhruba do léta a spíše do druhé poloviny "sametového" roku 1989.

- Chronologicky vzato byla nejdříve (již v červnu 1989) v Polsku vytvořena koaliční vláda v čele s premiérem Mazowieckým (pro mnohé východoevropské komunisty i odborářské bossy byla zcela nepochopitelná "rozkladná" role Solidarity), Maďarsko, kde přece jen stratég János Kádár odvedl kus práce k národnímu konsensu, je v létě přijímána "nesocialistická" ústava a zvolen nový prezident, zakrátko eskaluje vývoj v NDR – v září vzniká tzv. Nové fórum jako zastřešující orgán opozičních skupin mj. s požadavkem na rezignaci Ericha Honeckera (je nahrazen Egonem Krenzem). Dne 10. listopadu 1989 odstupuje z funkce předsedy státní rady a funkce dlouholetého generálního tajemníka Bulharské komunistické strany Todor Živkov. Vše zatím nekrvavě, ovšem s výjimkou pozdějšího (prosincového) Rumunska, kde bylo zaděláno na masakr z řady příčin, viz níže. Takže československý 17. listopad je tudíž jen jednou kostkou v tomto dramatickém příběhu, nic víc ani nic méně, ať se to komu líbí, či nelíbí;

- Kdo si dosud myslí, že to byla jen shoda okolností, tomu lze doporučit si znovu přečíst (dlouhou dobu veřejně neznámý) údajný projev na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb, přednesený již v červnu 1984 (!) tehdejším prezidentem USA Ronaldem Reaganem, příznačně jím nazvaný (Nutno) smést Říši zla z povrchu planety. Tím se dostáváme k hodně zamlžovanému faktoru 17. listopadu, nicméně ve výsledku k efektivnímu dlouhodobému strategickému úsilí o systémovou, komplexní a dobře koordinovanou destrukci zemí Varšavské smlouvy především ze strany Američanů, nepochybně slaďující všechny aktivity se svými spojenci.

Moje průběžná poznámka: K podrobnému hodnocení role tohoto faktoru se dostanu v dalším dílu.

Shrnující poznámka:

Stále více si uvědomuji, jak stále kloužeme po povrchu, jak setrváváme v iluzi, že rozklad "reálného socialismu" byl zaviněn jen sérií pochybení, silou protivníka apod. Uniká nám skutečná příčina. Bez jejího pochopení neobnovíme sílu levicových myšlenek.

(Pokračování)