Těch 30 let… XVIII.

Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.

Přišlo tání z Kremlu? – 5. část

Jan Šolta

Iniciativa Gorbačova byla adresována přednostně administrativě USA, na svoji stranu chtěl ale získat i americké veřejné mínění. Gorbačov byl osobně velmi unesen euforií obyvatel New Yorku, jejich nadšeným přivítáním, byl přesvědčen, že jásající davy v ulicích dotlačí americkou vládu k rozvoji styků se Sovětským svazem. "Sami jsme vykročili a vyvolali tím znepokojení a strach konzervativních sil. Chceme skoncovat se studenou válkou a představit nový obraz SSSR ve světě! Západ se bojí, že Sověti převezmou iniciativu a svět je bude následovat.

" Chlubil se doma Gorbačov. Premiér Ryžkov mu přitakal: "Udělali jsme největší politický krok a přitom nesnížili naši obranyschopnost! Nemůžeme desítky let upřednostňovat zbrojení na úkor životní úrovně obyvatelstva!"

Pokud však vystoupení Gorbačova v OSN nemělo vyznít jako další propagandistická kampaň, musely následovat nezvratné reálné kroky, které přesvědčí o skutečném obratu v sovětské zahraniční politice.

Po vpádu do Afganistánu totiž svět sovětským slibům již nevěřil.

Na zasedání politbyra ÚV KSSS (27. – 28. 12. 1988) ministr obrany SSSR maršál D. Jazov proto ohlásil: "Na základě rozhodnutí Rady obrany SSSR z 9. 11. 1988 jsou již rozpracovány plány odchodu vojsk z NDR, ČSSR, MLR, PLR ...".

Gorbačov podtrhl historický význam tohoto nezvratného kroku: " Nastává nejdůležitější etapa realizace koncepce nového myšlení – zahájit proces likvidace studené války!" Definitivní harmonogram úplného stažení všech sovětských vojsk z území satelitů ve východní Evropě nebyl sice ještě zcela konkretizován, nastoupený směr byl však jasně vytyčen a události dostaly rychlý spád, samovolně spěly k epochálnímu zlomu geopolitické tektoniky bipolárního světa.

9. listopadu 1988 se začala psát také poslední kapitola sedmdesátiletých dějin sovětského státu. (Přesně do roka a do dne padne berlínská zeď – symbol studené války. Pro sovětské vedení to však už nebylo žádné překvapení.)

Připravované stažení sovětských vojsk z východní Evropy nebylo pravděpodobně druhou stranou shledáno za dostatečnou záruku nezvratné proměny sovětské zahraniční politiky, proto bylo později doplněno o další požadavek – uskutečnění svobodných voleb ve východní Evropě.

...

Předpokládané uvolnění východní Evropy v rámci projektu perestrojky řešilo Sovětům několik problémů současně:

1. Velký přínos pro sovětskou ekonomiku představovalo očekávané snížení závislosti satelitů na poskytování pomoci z SSSR. Postupným přechodem zahraničního obchodu RVHP na bázi světových cen se všechny socialistické země u Sovětského svazu rychle zadlužovaly a nebyly do budoucna schopny svými zastaralými exporty hradit dovozy sovětské ropy, plynu a dalších nezbytných surovin.

2. Změna sovětské orientace na lukrativnější obchodní výměnu sovětských surovin za kvalitnější západní produkci zajišťovala nejen jejich okamžitou úhradu od solventních partnerů, ale také dodávky moderních výrobků.

3. Postupné uvolňování vazeb východní Evropy na SSSR – nejen ekonomických, ale též vojenských a politických, povede k získání jejich nezávislosti a svobody

4. Západ zajisté tento posun ocení, dojde k normalizaci jeho vztahů se SSSR a k uvolnění přístupu k nezbytně nutným úvěrům a překonání dosavadního embarga na dovozy vyspělých technologií do SSSR. V neposlední řadě se zníží zátěž vysoké militarizace sovětské ekonomiky.

...

V ČSSR se uskutečňovalo nastartování procesu změn relativně obtížně, potom však dostal jejich průběh náhle rychlý spád. Zatímco v Polsku se prosazováním radikálních, ale nevyzkoušených kroků v neznámém terénu a s nejistými důsledky zpočátku poněkud váhalo, v Československu, v jako poslední dosud nereformované zemi se silnou sovětskou posádkou; se po komplikovaném odstartování změn již postupovalo bez větších zábran a pochybností relativně nejrychleji. Přispěl k tomu mj. rapidně se zhoršující stav sovětské ekonomiky a blížící se datum summitu.

...

Na přelomu let 1989/90 Sověti podléhali bombastickému optimismu, který tehdy šířila světová média, a slepě spoléhali na nadějné pokračování slibně se rozvíjející spolupráce s Německem v horizontu dalších desetiletí, tak jako po předchozím dvacetiletém kultivování západoněmecko – sovětských vztahů, kdy se z nesmiřitelných nepřátel obě strany překvapivě transformovaly na úhlavní partnery v Evropě.

Podle mlhavých představ reformátorů měla sovětsko-německá kooperace dlouhodobě hrát hlavní roli v procesu renesance sovětské ekonomiky a celkového potenciálu SSSR. Pravděpodobně pod dojmem této optimistické vize souhlasilo sovětské politbyro s jednotlivými kroky perestrojky, i když některé etapy okamžitě nepřinášely pozitivní efekty. Sovětské vedení bylo zřejmě přesvědčeno o finální výhře globální perestrojky, a tedy bez protestů akceptovalo např. ztráty mocenského vlivu ve východní Evropě, obětování partnerů z RVHP včetně nejvyspělejší NDR apod. Politbyro asi doufalo, že se jedná pouze o dočasné ztráty. Zřejmě očekávalo, že všechny oběti a náklady vynahradí budoucí úspěchy koncipované kooperace dvou nejsilnějších evropských států. Bez významu potom nemusí být ani možné oslabení budoucí pozice USA v Evropě.

Sjednocené Německo hrálo v představách perestrojky roli hlavního partnera, jeho aktivní účast byla nezbytnou podmínkou jejího úspěchu. Hospodářská a politická spolupráce obou států v 21. století slibovala překreslit geopolitickou mapu kontinentu.

Gorbačov registroval a umně využíval dávnou německou touhu pro své reformní vize. "Německo je ochotno v mnohém vyjít Sovětskému svazu v ústrety výměnou za naše přispění ke sjednocení Německa."

K tomu poznámka ode mě:

Vybral jsem několik málo pasáží z obsáhlejšího textu, které dokumentují, jak na jedné straně sovětské vedení vyklízelo mocenský prostor a jak na druhé straně "druhá strana" tento prostor obsazovala a stupňovala nátlak považujíc nadále Sovětský svaz jak za "říši zla", tak i cennou kořist, kterou půjde ovládnout. Zde se dopustilo sovětské vedení zásadní metodologické chyby. Uvolněním mocenského prostoru dostaly zelenou agresivní síly "tlačící na pilu", zatímco ty západní síly, které se snažily o jakž takž rovnoprávnou spolupráci a dlouhodobou mírovou perspektivu, byly v logice věci vyšachovány a vytlačovány z reálné politiky. Západ se měnil a už to nebyl ten "Západ", se kterým Rusko počítalo. Sázka na Německo se ukázala lichá. Ve světě začala platit pravidla, kdy "vítěz bere vše", a to i spojencům. Deep State, jehož moc monopolatizací světa výrazně vzrostla, si podřídil BND, získal trofejní archívy Stasi a dostal vydíráním spojeným s dosazováním vydíratelných osob do klíčových funkcí euroreprezentace pod kontrolu eurounijní politiku, kterou nasměroval ke stále většímu hrocení vztahů s Ruskem. Snění o spolupracující Evropě skončilo už v rané fázi "uvolnění".

Příčinou "naivity" (krátkozrakosti) sovětského vedení nebyla jen nezkušenost v důsledku přestárnutí politbyra a nezvládnuté generační výměny, ale hlavně sílící ekonomická základna "nové třídy", která v podmínkách, kdy lidé v zemích Sovětského svazu trpěly chřadnoucí ekonomikou, stále rychleji bohatla. K tomu, aby urvala co největší část postátněného bohatství, včetně přírodního, potřebovala ztrátu autority centrální moci a překotný vývoj, proto byla ochotna "spojit se i s ďáblem". Vznik "nové třídy" v sovětském a návazně postsovětském prostoru proběhl tím nejméně efektivním (přesněji tím nejvíce destrukčním) způsobem.

(Pokračování)