Těch 30 let… XIX.

Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.

Přišlo tání z Kremlu? – 6. část

Jan Šolta

Gorbačov jim navrhoval větší samostatnost v jednání, současně žádal i jejich větší odpovědnost za stav zemí. Hned zpočátku seznal, že s přestárlými dogmatiky nové radikální reformy nelze realizovat, trval proto na jejich brzké výměně.

První se zdařila v dubnu 1987 v Praze, když vyměnil přesluhujícího G. Husáka za M. Jakeše. Největší starosti vyvolávaly ekonomické a sociální problémy v Polsku. Přes potlačení Solidarity generálem W. Jaruzelským 13. 12. 1981 a který několikrát nabízel svoji rezignaci, kterou Sověti vždy odmítli, tam zůstávala situace nadále kritická a v podstatě neřešitelná. Finanční a materiálová podpora Polska byla v té době pro Sověty neúměrně nákladná, vyčerpávala je v době, kdy sami zoufale potřebovali peníze pro své reformy. Neustále hrozil pád polského režimu, proto 28. 9. 1988 Gorbačov vyzval vedení Polska k organizování tzv. kulatých stolů. Chtěl tím rozdělit silnou polskou opozici a její konstruktivní část do řešení problémů země zapojit, zatáhnout ji tím do řešení nepříjemných problémů, aby pouze planě nekritizovala, ale sama se zapojila a nesla také spoluzodpovědnost za osud země.

...

Naše rozvědka informovala, že Gorbačovův přístup k východní Evropě prochází postupně třemi stádii:

1. Snaha o nastolení demokratičtějších forem vzájemných vztahů jako projev tzv. nového myšlení, která se měla následně pozitivně odrazit v toužebném uvolnění vztahů se Západem.

2. Sovětskou přestavbu musí nutně doprovázet také přestavba ve východní Evropě, Sověty iniciovaná a podporovaná. Přispěje k dalšímu uvolnění ekonomických vztahů SSSR se Západem a umožní tolik potřebný dovoz moderních technologií. Politická jednota socialistického tábora však zůstává zachována.

3. V důsledku souběžného tlaku Západu a objektivních procesů ve východní Evropě nastane úplné uvolnění vztahů Sovětského svazu se státy východní Evropy, včetně práva každé země svobodně si zvolit politický systém a orientaci. Současně bude odstraněn existující monopol jediné vládnoucí strany.

Tuto varovnou zprávu obdrželo nejvyšší československé vedení ještě před 17. 11. 1989. Nikdo ve vedení našeho státu se s tím vůbec nezabýval!

...

V kritickém podzimu 1989 vrcholné stranické a státní orgány v Československu disponovaly dostatečně početnými silami, aby mohli případnému mocenskému převratu zabránit a opozici zatlačit.

Vedení se vychloubalo, že má chartisty všechny přesně spočítané a plně pod kontrolou 24 hodin denně, že těch pár desítek či stovek největších oponentů je schopno okamžitě a účinně eliminovat. Obdobně pohrdalo slabostí Obrody, jejíž členstvo mělo zmapované odedávna, pyšně tvrdilo, že prý nabídkou individuálního přezkoumání obnovy členství v KSČ je utáhne jako na vařené nudli! Rozpaky však budila neznámá ekologická hnutí, proti jejichž oprávněné kritice viditelných a neřešených hříchů v oblasti životního prostředí neexistovaly přesvědčivé argumenty. Zcela vykolejená byla KSČ ze statisíců věřících "svíčkových bab", které nešlo dost dobře rozehnat policií, jak např. seznala na pouti na Velehradu!

Přes latentní rozpory ve vedení bylo centrum a jeho mocenské složky relativně konsolidované. Represivní aparát posílený ozbrojenými nomenklaturními kádry představoval dobře vycvičený a vyzbrojený potenciál minimálně půl milionu spolehlivých příslušníků armády, Bezpečnosti, Lidových milicí, paramilitárních organizací, funkcionářů a dalších aktivistů.

Pokud by tedy – čistě hypoteticky – československé vedení jednalo pouze v sobeckém zájmu udržet si vlastní lukrativní pozice autonomně na ostatních, bez dominantního vlivu SSSR a tlaku mezinárodního prostředí, bylo by nejspíš schopno rychle domácí opozici násilně zlikvidovat. Čím dříve by padlo rozhodnutí, tím by to bylo snazší a rozpad opozice by byl rychlejší. Zejména v mimopražských regionech byla vládnoucí moc dostatečně silná a razance jejího zásahu mohla být docela důrazná.

...

Během bouřlivých demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 se situace u nás velmi vyostřila, davy lidí se již nebáli opakovaně protestovat a hlasitě kritizovat vedení KSČ. Po promítnutí záznamů z pražských ulic plných protestů přiměli hlavní ideolog KSČ J. Fojtík a městský tajemník M. Štěpán generálního tajemníka k souhlasu se zásahy policie. Vzápětí volal rozčilený Gorbačov osobně svému protějšku v Praze a ostře mu vytýkal policejní intervence proti demonstrantům. Dosáhl jejich přerušení alespoň v den podpisu dohod ve Vídni. Vybízel KSČ, aby opozici nezavírala, nýbrž s ní diskutovala, např. v televizi. Vytýkal nedostatečný pokrok v perestrojce, ČSSR je poslední, zůstává na "chvostu"!

Gorbačova také velmi rozčilovala proradnost konzervativního křídla v KSČ. Např. V. Biľak v úzkém kruhu spolupracovníků ÚV KSČ varoval před revizionismem sovětských reformátorů a věštil jim brzký pád. Vzápětí po doručení této informace přiletěl do Prahy A. N. Jakovlev a donutil V. Biľaka k rezignaci. Starý internacionalista Biľak se bránil odkazem na specifické podmínky ČSSR a zvláštnosti jejích reforem. Nakonec zklamaně prohlásil, že vždy, když se Sověti necitlivě vměšují do našich problémů, skončí vše v průšvihu. Sověti proto hledali nové a mladší, neortodoxní tváře do vedení KSČ.

V lednu 1989 komentoval M.S. Gorbačov šifru KGB z Prahy: "Celá ta svoloč, chátra, co se dostala k moci po roku 1968 a kterou si Brežněv a spol. tak pěstovali, tam naši perestrojku nenávidí. Spoléhají se, že to selže a nastane totální chaos. Jaješ (tj. Jakeš), to je kus hadru!"

Zprávy ze sovětského velvyslanectví opakovaně hlásí do Moskvy, že v ČSSR vše zůstává postaru, přes výměny ve vedení se pokračuje v administrativně příkazovém způsobu řízení a kromě nepřesvědčivých hesel, v praxi o perestrojce není ani slyšet! Chybí kritická analýza nedávné minulosti, nejsou identifikovány příčiny letité stagnace, brzdou jsou kádrové otázky, neodkladná je personální obměna v nejvyšších kruzích. Jakeš se však spletl ve výběru příliš ambiciózního Štěpána, který je už netrpělivý jej nahradit. Odchodem Štrougala a Bilaka nedošlo k upevnění jednoty ve vedení, Fojtík pokračuje v konservativním přístupu a netoleruje jiné názory; Hofmann se snaží kontrolovat výběr členů ÚV KSČ, kteří budou zvoleni na příštím sjezdu strany, a je hrubě nespokojen s tím, že Jakeš jmenoval druhým tajemníkem místo něho opatrného J. Lenárta. Hlavní oporou generálního tajemníka zůstávají konzervativní veteráni G. Husák a A. Indra, kteří se snaží udržet tvrdou linii proti opozici. Adamec tráví většinu času ve vládě nad problémy ekonomiky. Otázky demokratizace, glasnosti, osvobození politického života od netečnosti a apatie zůstávají stranou pozornosti. Problémy kádrové obměny dnes nejvíce znepokojují Jakeše.

K tomu poznámka ode mě:

Tady bych si dovolil upozornit na důležitý moment. Není pravda, že Gorbačovovo vedení od počátku tlačilo na modernizaci vedení KSČ. Naopak. Gorbačov podporoval konzervativní síly. Za jeho vlivu a za jeho působení dochází k odstranění jediného muže v politbyru, který by byl ochoten a schopen realizovat reformy, tj. Luboše Štrougala. Za jeho působení je dosazen Milouš Jakeš, který se nutně dostal pod vliv těch, kteří nechtěli nic měnit. Veřejnost to velmi citlivě vnímala, ale vnitrostranický odboj řadových členů vůči vedení KSČ sílil, přestože bylo jasné, že až začnou skutečné změny, nechá jim sovětské vedení volný průběh. Zásadně se měnila situace v základních organizacích strany. Celoplošně. Bylo zřejmé, že stávající vedení odejde s ostudou a že "Černého Petra" budou v rukou držet řadoví členové strany. A stranický aktiv vyrůstající zdola se na tuto situaci začal připravovat. Vnitrostanický odboj se stal postupně natolik silný a natolik vstoupil do procesu listopadových změn, že velmi snadno a rychle prosadil výměnu celého zdiskreditovaného aparátu, uchoval funkčnost strany, zejména její členské základy a rychle reformoval stranu k jejímu působení v pluralitní společnosti. To vše umožnilo, že ve druhých svobodných volbách (první proběhly v červnu 1990, druhé v roce 1992, volební období bylo záměrně zkráceno), reformovaná KSČM získala o dvě procenta více! Autorita KSČM nadále rostla a tento proces zastavil až atentát na předsedu KSČM režiséra Jiřího Svobodu, při kterém málem přišel o život. Během léčení těžkého zranění, kdy byl upoután na lůžko, byl skupinou osob v KSČM likvidován.

(Pokračování)