Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Těch 30 let… XXI.
Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.
Přišlo tání z Kremlu? – 8. část
Jan Šolta
V Sovětském svazu narůstal až nezdravý optimismus, že jeho realizované ústupky Západu, včetně "zřeknutí se" východní Evropy, automaticky způsobí rychlé uvolnění technického embarga a otevřou přístup k nezbytným úvěrům, a vmžiku se tak rapidně zlepší napjatá situace uvnitř sovětské společnosti. Křehký konsensus politbyra vytrval pouze do doby, kdy existovala naděje na úspěch, poté rychle převážily vnitřní rozpory a sílil destruktivní vliv etnopartokracie mající zájem na nacionálním rozdrobení centrální moci sovětského státu.
Condoleezza Rice proto uvádí, že v historickém roce 1989 existovalo pouze velmi krátké okénko příležitostí radikálních pozitivních změn. A pravděpodobně se opět na mnoho, mnoho let opět zavřelo a s obou stran zabednilo.
0001pt;line-height: normal">...
Dávám proto slovo osobě, která nemůže být rozhodně podezírána z prokremelských a prosovětských sympatií, ale nestojí také na odvrácených pozicích.. Autor objemné a objevné knihy "Moskevský proces" Vladimír Bukovskij, proslulý sovětský disident a dlouholetý vězeň, jenž se dostal na svobodu až "výměnou" za generálního tajemníka chilských komunistů L. Corvolána v roce 1976, se prezentuje jako bytostný odpůrce komunismu a nesmiřitelný kritik všeho sovětského. Své poznatky získal ze sovětských žalářů a po roce 1990 díky oficiálnímu přístupu do trezorů kremelských archivů, kam jej uvedl dokonce poslední šéf KGB Vadim Bakatin. Na základě výnosu prezidenta Ruska B. Jelcina byla 11.9. 1991 zřízena Mezinárodní komise pro studium stranických struktur a orgánů Státní bezpečnosti v SSSR, kterou měli vést prof. R.G. Pichoja a V.K. Bukovskij. Neměla sice dlouhé trvání, ale Bukovskému a jeho spolupracovníkům se podařilo vyvézt kopie unikátních dokumentů, např. z jednání politbyra ÚV KSSS, vedení KGB aj. S některými materiály jsem se mohl osobně také seznámit i já při pobytu v Archivu fondu Gorbačova v Moskvě.
Osobité hodnocení tzv. sametových revolucí ve východní Evropě vyslovuje V. Bukovskij na základě hlubokých znalostí průběhu revolučních změn v jednotlivých zemích, včetně detailních klíčových souvislostí, závěrem proto konstatuje zcela jednoznačně: "K těmto změnám došlo z rozhodnutí Moskvy, a dokonce pod určitým tlakem z Kremlu. ... Jestliže je tomu tak, co potom byla sametová revoluce? Divadlo? Kremelské spiknutí?"
Na podporu svého tvrzení např. uvádí: "Češi zjistili, že všechny počáteční akce nepokojů, jež vedly k pádu Jakešova vedení, prováděla československá Státní bezpečnost a byly organizovány za řízení generála Alojze Lorence, šéfa správy rozvědky ČSSR, podle pokynů generála Viktora Gruška, náčelníka výzvědné správy KGB. Ukázalo se například, že i demonstrace 17. listopadu a její nanejvýš kruté potlačení, v jehož důsledku údajně zahynul student, byly součástí plánu a z "mrtvého studenta" se vyklubal dokonale živý pracovník československé Státní bezpečnosti. O pátém výročí oněch událostí (v roce 1994) generál Lorenc to všechno potvrdil, ovšem dodal, že svůj úkol nezvládli, neboť v důsledku "revoluce" měli v plánu dostat k moci liberálního komunistu, ne Havla!"
...
V roce 1989 nebyla svoboda zemí východní Evropy dosažena jednoduše v důsledku převahy Západu, ani nebyla velkorysým darem Sovětského svazu; nejspíš byla vyvolána tahem vynuceným potřebou Sovětského svazu vyřešit si vlastní krizi, tedy vlastním dobrovolně zvoleným způsobem jejího řešení.
Toho briskně využily rozsáhlé domácí síly, skryté uvnitř východoevropských zemí, které již připravené dlouhodobě čekaly (v podstatě od konce 2. světové války!) na kýžený okamžik, aby se zbavily všeobecně nenáviděné sovětské dominace, kterou jim společně vnutily Spojenci a s kterou se tyto "porobené národy" nikdy neztotožnily!
...
"Rozpad Sovětského svazu se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo!" tvrdil ruský satirik a slovenský politik Sergej Chelemendik. Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin sarkasticky dodává: "Snažili jsme se udělat to co nejlépe, ale dopadlo to jak vždycky!"
...
Obdobně jako u předválečné fáze industrializace se očekávalo od perestrojky, že zcela promění obraz Sovětského svazu. Diktátor Stalin proces industrializace opíral převážně o vnitřní zdroje, v 30. létech neváhal pro její úspěch použít drsné metody teroru, násilného vydírání venkova, hladomoru apod. Demokrat Gorbačov se při realizaci perestrojky snažil zapojit také vnější zdroje. Pro jejich získání na Západě však musel splnit určité podmínky, provést různé ústupky a mj. také uvolnit vztahy s východoevropskými satelity!
V prudkém víru dříve nepředstavitelných událostí na podzim 1989 braly původní záměry, dohody a přísliby rychle za své. Pozice SSSR viditelně oslabovala a emancipační tendence jednotlivých východoevropských zemí se naopak umocňovaly. Perestrojka prorazila dosud neproniknutelný krunýř a dveře k převratným změnám ve východní Evropě se překvapivě pootevřely.
...
Nelze se tedy ztotožnit s názory, že tzv. sametové revoluce ve východní Evropě jsou pouze nečekaným plodem, vedlejším produktem nedokončené sovětské perestrojky!
K tomu poznámka ode mě:
Následující – "sílil destruktivní vliv etnopartokracie mající zájem na nacionálním rozdrobení centrální moci sovětského státu" – lze číst i jinak: V různých státech Sovětského svazu probíhala poslední fáze přechodu k hegemonii "nové třídy" odlišným způsobem. Ztráta autority centrální moci vedla k tomu, že v některých ze zemích tento proces předstihl i to, co se v tomto směru odehrávalo v Ruské federaci.
Ani následující závěr není zcela přesný, pokud jde o naši zemi (ale třeba i NDR, jakkoli vedení těchto zemí dost cestu k socialismu, navíc nerealistickou v důsledku historicky nutného vzniku a prosazení se "nové třídy", diskreditovalo):
"Toho briskně využily rozsáhlé domácí síly, skryté uvnitř východoevropských zemí, které již připravené dlouhodobě čekaly (v podstatě od konce 2. světové války!) na kýžený okamžik, aby se zbavily všeobecně nenáviděné sovětské dominace, kterou jim společně vnutily Spojenci a s kterou se tyto "porobené národy" nikdy neztotožnily!"
Tak tomu bylo například v Pobaltí, Polsku, Maďarsku. U nás takové "rozsáhlé síly" měly zpočátku velmi slabou pozici a ani dnes nedominují. Velmi obtížně se prosazovaly přes veškerou zahraniční podporu a vstřícnou Havlovu politiku vůči nim.
Pokud jde o zmíněné "mrtvé teorie", pak to byla především neschopnost aplikovat pojetí dějin v intencích Hegel-Marx-Lenin (není to totéž, co se tehdy označovalo či dnes označuje za "marxismus") na samotnou sovětskou realitu. Ale bez toho nemůže výše uvedené pojetí dějin fungovat ani jako teorie schopná predikce a formulování doporučení, ani jako přitažlivá ideologie. Mění se ve schémata, která nahrávají inkvizitorům vědy a racionálního myšlení. Ideový úpadek proto byl velmi hluboký. Absence vědou podloženého racionálního přístupu k pochopení reality je dodnes velkou slabinou postsovětského Ruska. Zmražení reforma KSČM vedla k tomu, že se tato slabina přetrvala i v její politice.
Ještě poznámka k osobnostem: Z historického hlediska byl Stalin reprezentantem vytěžení maxima možného z urychlení koncentrace kapitálu formou postátnění, Gorbačov a na něj logicky navazující Jelcin pak reprezentanty procesu uvolňujícího cestu k dovršení transformace nositelů vlastnických funkcí v novou třídu a prosazení její hegemonie. Putin pak návazně zastavil proces výprodeje Ruska a prosadil vítězství pronárodně orientované složky nové třídy.
(Pokračování)