Těch 30 let… XIII.

Dostal jsem velmi zajímavou vzpomínku na listopad 1989 doprovázenou analýzou událostí od Jaroslava Šulce. Myslím, že podstatným způsobem dokresluje to, co se tehdy událo. Je z ní patrné i to, co si většina z nás stále neuvědomuje či dokonce nechce uvědomit. Původně jsem chtěl uveřejnit a okomentovat jen vybrané pasáže. Při zpracování jsem, že by to bylo škoda, protože jednotlivé prvky toho, co J. Šulc napsal, dávají dohromady velmi dobře sladěný celek.

K blížícímu se výročí jen pár otázek – 5. část

Jaroslav Šulc

Ad 5 Ze slušnosti a kvůli objektivitě nutno zmínit jak aktivity opozice, tak lidí tahajících v tichosti za nitky splétající podivnou historii 17. listopadu

Dodávám opět z vlastní zkušenosti, že ten, kdo tehdy neposlouchal aspoň občas komentáře Mishy Glennyho na Hlasu Ameriky, o opozici prakticky nic nevěděl. Ostatně fakt, že plných 75 % lidí podepsaných pod Chartou byli bývalí komunisté, je jistě dostatečně znám. Dodávám, že komunistické straně v následujících dvaceti letech po prověrkách mnozí docela chyběli, většinou pro své morální kvality. Naštěstí díky odvaze lidí kolem tehdejší SbČS se tenkrát dařilo každý poslední čtvrtek v měsíci v půl čtvrté konat pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti odborné semináře k makroekonomickému modelování. Kromě spousty lidí z tehdejšího Ekonomického ústavu ČSAV (ale též Prognostického ústavu, Ústředního ústavu národohospodářského výzkumu a dalších teoretických pracovišť a některých vysokých škol, méně již úředníků z centrálních úřadů či z "mateřské" SbČS) tam docházeli i lidé, kteří byli v té době "na indexu" a nemohli být po ztrátě stranické legitimace dál ve funkcích. Rozpravy byly osvěžující, vědomostní odkaz osmašedesátníků většinou ekonomů, sociologů či filozofů naší o dvě dekády mladší generaci byl zcela bezprostřední (že bylo plénum infiltrováno příslušníky StB, bylo obecně přítomným známo, ale nikomu to – pokud si vzpomínám – ve vyjadřování názorů nijak zvlášť nevadilo, když třeba polemika mezi Růženkou Vintrovou a Václavem Klausem byla hodně na ostří nože).

Nápad provést vnitrostranický převrat na 50. výročí tragické smrti studenta Jana Opletala a nechat přitom zemřít symbolicky aspoň jednoho člověka byl naprosto geniální. Běžný člověk byl i na podzim 1989 ochoten odpustit vládnoucím komunistům třeba ponižující doprošování se kvůli získání výjezdní doložky (tomuto martyriu se v letech těsně před rokem 1989 muselo podrobit postupně až cca 3/4 milionu lidí cestujících na Západ), nebo trapné shánění dámských vložek po drogériích či v Zelenině-ovoci banánů a pomerančů, dávat úplatky v Mototechně při shánění dobrého auta či v Domácích potřebách při koupi pračky či kvalitnější ledničky – ale ani v jednom případě nešlo o život.

A najednou je tu "mrtvý" Šmíd ve střetu, kdy proti sobě na Národní řídě stáli prakticky stejně staří studenti. Jedni (ti vyplašení uniformovaní z Policejní akademie sídlící v hrdlořezském Údolí dutých hlav), kdy přesně podle manuálu "Jak zasahovat při nepovolené akci" a na povel svých velitelů – ovšem v příkrém rozporu s požadavky nejen stranického vedení, ale též vrcholových sovětských bezpečáků pobývajících "náhodou" v té době Praze – zcela svévolně zmlátili ty druhé – podobně staré studenty z jiných škol (ty ovšem bez uniforem, ale občas s kytkou v ruce).

Moje průběžná poznámka: Velmi zajímavé podrobnosti uvádí J. Šolta jako přímý účastník Národní třídy. Dostanu se k tomu v dalších pokračováních "třicítky".

Mám averzi ke konspiračním teoriím, ale podivuhodná podobnost sametových revolucí napříč celou východní Evropou (výjimkou Rumunska) nasvědčuje nejspíše jejich precizní a koordinované přípravě a ocenění hodné snaze předání moci nekomplikovat potoky krve a nezadělávat si na problémy do budoucna;

Jestli se poznatky o přítomnosti nejvyššího činitele sovětských tajných služeb generála V. Gruškova v Praze v kritický den 17. 11. 1989 – jednajícího v úzké součinnosti s tehdejším náměstkem federálního ministra vnitra generálem Alojzem Lorencem koordinujícími mj. i přiměřenost zásahu na Národní třídě zakládají na pravdě – a zatím to nikdo nezpochybnil a navíc kdy je známo, že V. Gruškov podobně jako v Praze řídil převraty v dalších bývalých socialistických zemích (ale ne v Rumunsku), pak asi celé připravované oslavy 30. výročí sametu dostávají poněkud zvláštní pachuť.

Moje průběžná poznámka: Ta hra se tam nepochybně hrála. Nebyla však vůbec významná. V tom má svým způsobem V. Klaus pravdu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7272-tech-30-let-viii.html

Pro něho (V. Klause) tyto "detaily" byly a jsou "pod jeho rozlišovací úroveň". Hra, ve které se za zády vedení KSČ (včetně R. Hegenbarta, kterého si hráči této hry vybrali jako oběť, na kterou inscenování posledního aktu svedou, aby sami unikli pozornosti) mohla ovlivnit jen krátkodobou konjunkturní pozici některých osob, ale ne celkové směřování vývoje. Ten byl dán zákonitostmi dějin (jejichž podstatu se dodnes někteří houževnatě vzpírají pochopit). Ti, kteří byli tehdy přímo či nepřímo (ve druhém případě si to vůbec nemuseli uvědomovat) poskytováním informací od enkláv sovětských a na ně navázaných našich zpravodajských složek, se tehdy poznali a dodnes poznají snadno. Jsou to právě ti, kteří se ve významnějších pozicích bojí "všemocného Putina", protože si z té doby odnesli zkušenost, jak to "vše sovětským tajným službám vyšlo". – Ve zkušenosti nic nevyšlo, byla to zpackaná hra. Ale ti, se kterými se tehdy a možná dodnes tahá jako s figurkami, uvěřili a věří dodnes, že hra má nějaký vyšší cíl. Nemá.

Do nového světla se pak dostává i etapovitě bičovaná protiruská hysterie (od růžového tanku přes novičok, sochu Koněva a naposledy přes napadrť rozbitou síť jistě ruských agentů Biskou atd.);

Do stejného kadlubu přece patří informace o jasném zadání z předsednictva ÚV KSČ pro případný – nenásilný, tedy v žádném případě ne silový – zásah jak proti zmíněné oficiálně povolené studentské demonstraci 17. 11. 1989, tak proti masovým shromážděním na Václavském náměstí v následujícím týdnu;

Jak se zdá, někomu právě takové zadání moc vadilo a hrál si svou ambiciózní mocenskou hru jeho flagrantním porušením (byť ten Šmíd po nějaké době, kdy už hněv ulice padal především na vrcholné stranické vedení a speciálně na předsednictvo a Miloše Jakeše, zázračně obživnul). Ale džin již byl z lahve vypuštěn, pokus o vnitrostranický převrat byl spuštěn.

Jestli se tady poměrně dlouho – minimálně od demonstrací po vítězství československých hokejistů nad sovětským v zimě 1969 – pravidelně strašívalo mocenským potenciálem sovětských dobře vycvičených divizí ubytovaných nějaké dvě, tři hodiny od Prahy v milovických kasárnách, tak vzkaz sovětských velitelů – možná samotného Gorbačova těsně po 17. 11. 1989 a i před sovětským velvyslancem utajované aktivity některých osob na velvyslanectví v té době pobývající (detaily bude jistě znát Jan Šolta) – do militantnější části československého politbyra, že v případě útoku Veřejné bezpečnosti plus Lidových milicí na demonstranty na Václavském náměstí či proti Václavu Havlovi, případně proti Špalíčku a Občanskému fóru, budou všichni tito sametoví bojovníci tito požívat jejich vojenské ochrany, však staví celou legendu hrdinů sametové revoluce do výrazně jiného, přímo opačného světla, než je v drtivé většině případů dosud veřejně prezentováno.

Moje průběžná poznámka: Snaha silou, dokonce "další bratrskou pomocí" okupačními vojsky k provedení změn u nás, zde skutečně byla. Trapná a nesmyslná. Byl to pokus na poslední chvíly okupační vojska "rehabilitovat". Nevím, jaká byla situace v naší armádě, ale pokud jde o Lidové milice, ty už dávno před posledním dějstvím této hry byly na nejvlivnější střední úrovni veleni a zdola rozhodnuty nejen nezasahovat, ale nezbytné změny podpořit. Proto se také zachovaly, jak se zachovaly. A nebyl v tom krátkodobý kalkul, ale poctivé pochopení reality.

Z podobného soudku je mlžení o operacích Státní bezpečnosti (či aspoň její části) zřejmě koordinovaných s jejími sovětskými kolegy v té době. Nicméně se zdá, že zadání – ochránit klíčové lidi realizujících celou sofistikovanou operaci "17. listopad 1989" – bylo celým uceleným sledem jednotlivých kroků docíleno: V. Havel a jeho klíčoví spolupracovníci (pokud je nebylo možné ochránit přímo ve věznici) byli načas z Prahy vymístěni, po návratu bylo přechodné bydliště V. Havla deponováno do bytu nedaleko Špalíčku u spolehlivého Josky Skalníka, konajícího v intencích "ochranných" pokynů StB, vedení OF mělo informaci o krytí svých aktivit směřujících k sametovému průběhu státního převratu;

S moratoriem na zákaz silového řešení se musely smířit i špičky silových složek, (pokud již snad nebyly instruovány a vyzvány ke spolupráci) dříve. Obálky pro použití nejbližších divizí pro případ nasazení armády k řešení vnitřních konfliktů nebyly otevřeny, vojáci zůstali v kasárnách. Jednotky Lidových milicí, z nichž některé skutečně ku Praze vyrazily, byly včas staženy a odeslány do mateřských fabrik; 

Pokud by pořád ještě neúplné a jen tu a tam prosakující informace o skutečných iniciátorech druhé fáze událostí 17. listopadu byly pravdivé – že viditelnými aktéry té první fáze byli zneužití studenti po akci na Albertově, kteří pak následně byli agenty StB v čele průvodu cíleně nasměrováni do centra Prahy a uzavřeni do prostoru Národní třídy a akce Veřejné bezpečnosti proti nim měly být rozbuškou pro vnitrostranický převrat, který však – v řádu tří desítek hodin k úžasu iniciátorů první fáze přerost ve státní převrat, čím naivní iniciátory rychle odsunul zcela na periferii (a později do M. Štěpána basy), a druhá fáze (připravená mnohem profesionálněji, než ta první), byla pravdivá, tak se obávám, že asi není v této zemi politik – formátu tak často adorovaného TGM, který by si při oslavách blížícího se výročí troufl na kameru a mikrofon říci, že za nekrvavé předání moci vděčíme skvělé koordinaci především československých a sovětských tajných služeb (a nevylučuji, že i dalších, proč ne?). Nejen proto, že by padl mýtus sametu, ale zhroutila by se celá konstrukce totalitních čtyř desítek let včetně zavrženíhodné zločinecké StB atd. 

Opakuji se: Hus nehus, Masaryk nemasaryk, o provokativním nápisu "Pravda vítězí" jako národním mravním imperativu vyvedeném na prezidentské standardě ani nemluvě. Pochlapí se někdo, kdo se odváží přepisovat dějiny podobně, jako to udělal třeba N. S. Chruščov na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 odhalením systému kultu osobnosti svého předchůdce J. V. Stalina?

Ptám se proto nejen dr. Ratkina Honzáka: Co vlastně budeme slavit, to víme – že netekla krev, a to je skvělý důvod k oslavám. Ale koho za to budeme velebit a komu budeme oprávněně děkovat, to opravdu netuším!?

Dvakrát post scriptum:

- Výše řečené naprosto nemíní snižovat iniciativy ani Michaela Kocába, ani Michala Voráčka, tím méně Oskara Krejčího. Netrpím konspiračním syndromem a jsem tudíž dalek tvrzení, že jejich aktivity kolem MOST byly iniciována zvenčí, byť by mohly a bylo by mi jedno, zda by to bylo ze strany Rusů, Němců či Američanů, ostatně když jde o společný cíl, tak se i protivníci rychle domluví. V každém případě byly jejich kroky potřebnou pojistkou a nepochybně i paralelním kanálem, kdyby se dění kolem 17. 11. snad nějak "vymklo" předpokládanému sametovému průběhu. Díky všem třem, chovali se prozíravě a státnicky!

- Ad výše opakovaně zmiňované Rumunsko a při převratu samopalem rozstřílený Ceausescu i s manželkou Elenou: Rumuni přece dlouhodobě Varšavskou smlouvu ignorovali a měli řadu hříchů především vůči Rusům (třeba koketování s Maem, neúčast na srpnové invazi pěti zemí do ČSSR, spojenectví s Dubčekem, neochota si brát dolarové půjčky na Západě atd.). Rumunská tajná služba s tou sovětskou okázale nekomunikovala a "za trest" je nechal Gorbačov při převratu bez jinde osvědčené nekrvavé režie v tom pěkně vymáchat. Rusové nezapomínají ani na to dobré, ani na to zlé, kdo jim kdy provedl.

26. října 2019

Moje průběžná poznámka: Jenže Ceausesca likvidovala právě část rumunské zpravodajské služby, ale to je detail.

Shrnující poznámka:

Většinu důležitých věcí jsem fomuloval průběžně, takže na závěr jen to zásadní. Jakkoli je atraktivní pídit se za "pozadím listopadových událostí", nebyla hra "kdo koho přechytračí" mezi těmi, kteří byli dobře informováni, bez skurpulí a mohli používat dobře organizované skupiny osob, tak významná. Snažme se nedopustit se známého omylu, že přes stromy nevidíme les. Pro levicového člověka, pro člověka, který považuje za přirozené směřování společnosti k té, ve které je "svobodný rozvoj každého člověka podmínkou rozvoje všech", ve které jsou podstatným způsobem odstraněny všechny systematické formy diskrimanace, je důležité vědět, proč tehdejší systém neobstál historicky.

(Pokračování dalším zdrojem)