Těch 30 let… XVII.

Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.

Přišlo tání z Kremlu? – 4. část

Jan Šolta

Exaltovaní divadelníci a zbití studenti se ještě ani nezačali scházet v Realistickém divadle, když generál Alojz Lorenc, v zastoupení nepřítomného federálního ministra vnitra, už 18. 11. 1989 v poledne vydal rozkaz, kterým nařizoval všem jednotkám Bezpečnosti nevstupovat do aktuálních událostí, pouze je zpravodajsky dokumentovat, tedy zdržet se násilí proti demonstrantům a nezatýkat opozici. Revoluce tak nebyla zahnána do podzemí, ale mohla se volně scházet na ulicích a na náměstích a poznenáhlu se šířit po celé zemi. Dalším neodkladným úkolem představitelů československé kontrarozvědky bylo důrazně přesvědčit o právě přijatém řešení také vrcholné armádní kruhy. Bylo nutno rychle předejít případným snahám některých příliš agilních generálů zneužít podřízených vojsk k záchraně pozic konzervativních vůdců starého, přežitého režimu. Zchladit jejich horké hlavy, aby nevyjeli s tanky do ulic.

Zvažovaly se různé formy, jak eventuálně překlenout kritické období neklidu až do pořádání svobodných voleb v ČSSR, k nimž Sověti vybízeli. Podle sdělení generála Leonida zde Sověti tehdy disponovali dostatečnými pákami, aby zvládli i případné nebezpečné excesy, výpady se strany některých jednotek Bezpečnosti a československé armády, které se nedaly dopředu plně vyloučit. Nenásilný průběh listopadových událostí jistily proto ze zálohy také útvary Střední skupiny sovětských vojsk umístěné v ČSSR. Ze svých ležení a kasáren sice nevyjely, byly však připraveny zakročit.

...

Na závěr rozhovoru mi generál Leonid potvrdil dřívější informaci prof. G. Ch. Šachnazarova, že počáteční etapa listopadových událostí v ČSSR proběhla více méně v souladu se sovětskými představami. Shody na jménu pozdějšího vítěze bylo dosaženo s druhou stranou přibližně deset dnů ještě před 17. listopadem 1989! Gorbačov vyžadoval, aby nevratné změny u nás byly nastartovány ještě před summitem na Maltě a uskutečnily se nenásilnou formou. Svěřený úkol byl splněn a generál povýšen.

K tomu několik poznámek ode mě:

To jen a jen ukazuje na to, že hra na použití útvarů Střední skupiny sovětských vojsk umístěných v ČSSR k "seberehabilitaci" zásahem proti vyprovokovanému převratu "janajevského typu" se hrála a někteří hráči s tím počítali. Některé detaily událostí tomu nasvědčují. Patrně však i užším kruhu zasvěcených převládnul rozum a od této varianty se upustilo. Zvlášť po té, co Lidové milice odmítly zasahovat a podpořily změny. V takové situaci poslat do Prahy tanky z Tábora či Loun bylo absurdní.

...

(Z toho, co předcházelo)

Andropov okamžitě zahájil sérii kontrol a personálních čistek. Jako bývalý náčelník KGB byl vybaven důvěrnými poznatky o děsivé korupci a velkopanském nepotismu a proto proti nim zaútočil. Domníval se, že ke zlepšení situace pomůže striktní dodržování pravidel a leninských norem. Inicioval vznik odborných skupin reformátorů. Na jeho snahy navázal M. S. Gorbačov, který rozpoutal diskusi o nutnosti zcela zásadních změn. Domníval se, že SSSR už zachrání jedině hluboké systémové reformy celé společnosti, které jeho strukturu a fungování promění od základů a začal je hned také realizovat.

Obával se střetu s četnými konzervativci ve vedení a nařčení z revizionismu. Odvolával se proto na Leninův strategický manévr, kdy po zoufalém období válečného komunismu byl Lenin dotlačen existenciální krizí státu také k ústupkům v základních principech dogmatického učení komunistické ortodoxie. Bolševici totiž tehdy v revolučním radikalismu a ideologické zběsilosti mj. zrušili v národním hospodářství fungování trhu, peněz, bank a obchodu apod. a docílili naprostý rozvrat ekonomiky, způsobili hladomor a přivedli bolševické zřízení na pokraj zániku.

Lenin pružně vyhlásil projekt NEP (Novou ekonomickou politiku), vrátil do ekonomiky osvědčené nástroje trhu, částečně uvolnil soukromé podnikání a zachránil režim před krachem.

Současně se Gorbačov snažil kolegy ve vedení přesvědčit, že dnešní ústupky, respektive ztráty pozic mohou být jen dočasné, příště je více než nahradí úspěchy velkorysé modernizace a budoucí prosperita celé společnosti, která s přitažlivým modelem inovovaného socialismu potom přiláká celou evropskou levici!

...

Gorbačovovo vedení dost naivně předpokládalo, že na bázi klíčové spolupráce se sjednoceným a neutrálním Německem, na bázi optimální syntéze německých peněz a technologií a sovětských zdrojů surovin a pracovních sil by se v dlouhodobé perspektivě mohlo v Evropě vytvořit díky reálným úspěchům přitažlivého nového modelu socialismu mohutné uskupení levicově naladěných zemí, jež by mohly postupně výrazně omezit vliv USA na kontinentu.

...

Časově byl projekt rozdělen do několika etap, přičemž ty poslední byly načrtnuty pouze v nezřetelných konturách. Průvodním znakem projektu byla značná rychlost, jež měla vždy předbíhat rychlosti nezadržitelného rozpadání samotného státu a operativní pružnost koncepce – rozpornost, nestálost či nevyjasněnost konkrétních vizí, nedostatečnou promyšlenost a propracovanost do detailů vlivem rychlosti zavádění a podobných dětských nemocí. Zásadní rozhodnutí se často přijímala za pochodu nebo lépe řečeno spíše za běhu, v úzkém kruhu, bez velkých diskusí – autoritativně, operativně přímo na místě, mnohdy ve chvatu, bez hlubšího uvážení.

Zamýšlená principiální renesance socialismu na evropském kontinentu se odehrávala za nepříznivých vnějších a zejména domácích podmínek rozvrácené ekonomiky, nefunkční státní správy, prorůstající korupcí a nepotismem. Otevřeně hrozily sociální a národnostní nepokoje, dokonce nebyl vyloučen v některých oblastech ani krátkodobý hladomor. Málokdo si dokázal uvědomit, že na stole leží otázka přežití samotného Sovětského svazu!

Nejednotné sovětské vedení řešilo pod tlakem krize vždy řadu přezrálých problémů najednou, horoucně očekávaná pomoc ze zahraničí, jež se stávala kardinálním faktorem přežití, se stále nedostavovala. Vedení přestávalo kontrolovat výbušnou situaci. Grandiózní projekt perestrojky tak skončil předčasně, v poločase a to rozpadem samotného státu a rozvratem celého socialistického systému.

...

Existence sovětského bloku ve východní Evropě se po počátečních výhodách (strategických, vojenských a ekonomických) se od osmdesátých let stávala pro Sovětský svaz spíše zátěží.

Latentní krize východoevropských režimů, opakující se revolty (1953, 1956, 1968, 1970, 1980) a nepokoje obyvatelstva však na pokračujícím sovětském ovládání satelitů nic nezměnily.

Podřízené vazalské země i nadále plně podléhaly sovětské dominanci, sice v různé intenzitě, avšak bez možnosti úniku z pevného sovětského objetí. Byly propojeny ideologicky a vojensky (Varšavskou smlouvou), ekonomicky (RVHP), jejich nejsilnější a nejtužší podřízenost (subordinace) se nacházela ve sféře obrany a bezpečnosti.

...

Ihned po nástupu do vrcholné funkce zahájil Gorbačov radikální perestrojku. Stejně radikální přístupy vyžadoval od podřízených východoevropských generálních tajemníků. Brzy zklamaně zjistil, že jedná s přestárlými a unavenými vůdci – mnozí přežívali v nejvyšší funkci déle než 30 let. Neprojevovali žádné nadšení pro nutné změny, léta stagnace jim vyhovovala více, tajně doufali v rychlý konec reforem i Gorbačova. Gorbačov se rychle rozhodl pro jejich postupnou výměnu. Interně se Gorbačov o těchto partnerech vyjadřoval neuctivě, pohrdal jimi. (Např. Jakeše nazval "kusem hadru" a Honeckera dokonce "sráčem"). Vážil si jedině W. Jaruzelského, jenž mu vycházel vstříc.

...

Perestrojka vyžadovala vzdát se nemilosrdně přežitých letitých stereotypů a zkostnatělých dogmat, včetně kritického přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v každé členské zemi vážné pochybnosti, že právě ona doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. Řešení děsivě narůstající krize přinutilo Sovětský svaz k řadě nestandardních kroků a ústupků.

V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu RVHP. Východní Evropa se navíc silně zadlužovala a stávala se pro Sověty spíše nepohodlným břemenem. Neodkladná sanace churavé sovětské ekonomiky přitom vyžadovala každoroční silný impuls z vnějších zdrojů, které chudá východní Evropa nebyla schopna poskytnout.

V kalkulacích a expektacích sovětských reformátorů se proto naděje na záchranu a nezbytnou pomoc začala přesouvat z Východu na Západ. Nastal riskantní pokus o fundamentální přesměrování těžiště sovětských mezinárodních vztahů na vyspělé kapitalistické státy.

K tomu několik poznámek ode mě:

Výše vybrané střípky ukazují na hlavní metodologický omyl, kterého gorbačovské vedení v té době dopustilo. Považovalo druhý pól tehdy bipolárního světa za konstantní fenomén, tj. že ve vztahu k Sovětskému svazu bude v probíhajících změnách (vyklízení mocenského i ideového prostoru) zachovávat vůči Sovětskému svazu tentýž přístup. Zapomněli na to, co říkal Lenin, totiž na to, že v "politice vakuum neexistuje". Uvolněný mocenský prostor je okamžitě obsazován.

Překotné vyklízení sovětského mocenského prostoru (de facto likvidace jednoho z pólů bipolárního světa) uvolnila proces, který do svého čela v logice věci postupně vystavoval stále agresivnější typ politiky a nositelů této politiky. Začal se rodit plán nejen na rozpad Sovětského svazu (který také proběhl ještě za Gorbačova), ale i Ruské federace, plné ovládnutí infrastruktury a zdrojů tohoto velkého státu. A do čela nyní už monopolární globální moci se prosazoval stále mocensky nenasytnější typ tvůrců této moci. Zrodil se jiný "Západ", než ten, který Gorbačov a další znali a se kterým počítali. To kromě jiného oslabilo i pozici americké administrativy vůči stále mocnějšímu Deep State.

Uvolněný prostor umožnil nejen prosazení "nové třídy" formou drancování postsocialistických zemí, ale vedl i k jejímu rozštěpení na pronárodně orientovanou část a na část, která svou neschopnost kompenzovala vstřícností vůči drancování svých zemí.

(Pokračování)