Těch 30 let… XIV.

Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Aktivně. Tedy nebát se vyjevit svůj názor, stát si za ním a přijmout reakce, ať pochvalné, nebo většinou ty opačné. Takoví lidé se dostanou do mnoha zajímavých situací, v nichž nejde jen o výměnu názorů. Mnohé poznatky, které jsem si přečetl, byly pro mě v jeho podání nové. Některé z nich potvrdily to, co jsem si myslel.

Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil...

Ještě před tím, než začnu uveřejňovat a komentovat vybrané pasáže, uvedu hlavní myšlenku, kterou jsem získal při čtení Šoltova text, zejména z těch pasáží, ve kterých interpretuje názory představitelů ruské strany působících v různých pozicích, s nimiž se setkal. Jsou to mimořádně cenné pasáže – a právě ty (proto, aby potenciální čtenář hledal cestu k celému textu, na jehož autorství má právo jen J. Šolta) budu výrazně krátit.

Nyní k té hlavní myšlence: Hlavní chybou představitelů ruské strany bylo, že si neosvojili Marxovu metodu pojetí vývoje jako přírodně historického vývoje a nedokázali aplikovat jeho pojetí určující role společenské základny (tvořené postavení lidí ve výrobních vztazích) vůči nadstavbě (politické, ideové, morální). Nedokázali aplikovat metodu, ke které se hlásili, sami na sebe. To ovšem vytvořilo bariéru pochopení metody samotné a projevilo se v naprosté ideové vyprázdněnosti a bezradnosti, když nastal čas změn. Nedokázali to, za co byl zavřen poslední skutečný marxista, Jugoslávec Milovan Djilas ještě v padesátých létech, tedy pochopit, jak ve společnosti postátněného vlastnictví funguje a sílí "nová třída" a jak se postupně mění v třídu přebírající moc.

Přišlo tání z Kremlu? - 1. část

Jan Šolta

Jmenuje se Jan Šolta, je historikem, nikdy nebyl v žádné řídící funkci. Sám o sobě říká, že je prostý řadový občan bez funkcí, bdělý pozorovatel, jež bez bázně a hany drze proniká i tam, kde jej vůbec nečekali. Snaží se poznat a pochopit činy a názory tehdejších aktérů na obou stranách barikády. Dobře ví, že svět není černobílý a že i velké události se skládají z drobných krůčků omylných lidí, kteří by právě proto měli podat svá osobní svědectví a to bez obav z případných následků....

Skládám střípky do mozaiky

Tento příspěvek záměrně neřeší, zda nesporně přelomové epochální změny ve východní Evropě, k nimž došlo během roku 1989, lze charakterizovat jako revoluce, reformy, transformace, zradu, či předání moci apod. Z rozsáhlého širokého spektra diferencovaných faktorů těchto změn se příspěvek soustředí na zvolený dílčí aspekt, který dosud nebyl zcela popsán. Rozhodně to však neznamená, že působení ostatních faktorů, zejména rozhodující oblast domácího dění, včetně vlivu opozice, studentů, řadových občanů apod.; zpochybňuje či podceňuje.

Záměrně se vyhýbám generálnímu hodnocení přínosu jednotlivých faktorů, kvantifikaci jejich podílu, či míry osobních zásluh jednotlivých aktérů na finálním výsledku dosažených změn.

Předvedenou snahou je pouze přidat další střípek do celkové barvité mosaiky tehdejších převratných událostí a upozornit na některé dílčí detaily, jež dosud zůstávaly skryty v šeru. Mohou přispět při hledání odpovědí na neustále se vracející otázky, např. proč "samet" proběhl překvapivě tak snadno a rychle, kdo za změnami stál, kdo a proč je inicioval, kdo z nich profitoval, proč náhle propukly naráz v celé východní Evropě, byly snad někým koordinovány a podobně.

Cílenou manipulací médií se totiž legendy vytvářejí lehce; existuje např. tendence klíčové milníky našich dějin 20. století – 1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989 – schematicky rozdělovat na výročí oslavná, kdy zásluhy a vítězství se připisují téměř výhradně domácím hrdinům, a na tragicky osudová, naši tehdejší porážku přece způsobili především zahraniční nepřátelé! Chybí jim schopnost objektivně posoudit (nebo to právě není v souladu s jejich aktuálním zájmem či zadáním) sílu determinace vnějších faktorů reálně ovlivňujících konkrétní dění v naší malé české kotlině.

Vzhledem k impozantní hloubce, šířce a rychlosti epochálních změn ve východní Evropě, kdy se na podzim roku 1989 dominovým efektem rozpadl celý tzv. socialistický tábor jako domeček z karet, bylo i pro vnější pozorovatele nepochopitelné, že přitom nedošlo k násilí. Reaganův poradce pro tuto oblast prof. Richard Pipes komentoval velké překvapení v Bílém domě nad dynamikou celého procesu; vyprávěl mi, že tak bezbolestný a rozsáhlý přerod systému rozhodně nečekali. Tedy až na Rumunsko, které bylo paradoxně nejméně závislé na Moskvě a Ceausescův režim tedy relativně nejvíc samostatný. Již 41 let tam nebyla umístěna sovětská vojska, a právě zde proběhla změna nejobtížněji. Neskončila tak krvavě a brutálně právě proto, že autokrat Ceausescu se držel své moci nejpevněji a Moskvě se podřizoval nejméně a sovětský vliv byl tedy v Rumunsku relativně nejmenší?

Nekrvavý průběh v ostatních zemích byl největší okamžitou výhrou těchto revolucí, nikdo totiž nemohl předem vyloučit vleklé občanské války.

Západ měl značné obavy z nepředvídatelného vývoje této "nezdravé a nedůvěryhodné" části Evropy, ponechané bez kontroly supervelmoci. Pokud by po předpokládaném odchodu SSSR – dosavadního kategorického správce tohoto prostoru – zde zavládlo vleklé bezvládí, neprůhledný a krvavý boj o moc a země by byly zachváceny hospodářským chaosem, nastal by pravděpodobně jejich celkový rozvrat, generující proudy hladových migrantů na Západ. Nezvladatelný "balkánský sud střelného prachu" by potom mohl nežádoucně ohrozit pokojný západoevropský blahobyt. Sametový průběh revolucí tyto obavy výrazně oslabil, ale zcela nezlikvidoval.

Poznámka: Není pravdou, že během nenásilné listopadové revoluce u nás nebylo rozbito ani jediné okno. Sám jsem byl svědkem, jak v mrazivém odpoledni v pondělí 20. 11. někdy po 13. hodině na Václavském náměstí v Praze u obchodního domu Družba vytáhl neznámý muž z kapsy kladivo a jediným úderem rozbil sklo výkladní skříně. Aniž z výkladu cokoliv ukradl, rychle utekl do podchodu metra. Byl to provokatér, který chtěl vyvolat rabování obchodů a donutit tak policii opět k zásahu?

Tehdy bylo jiné jádro globální moci monopolarita a rychlost uvolnila proces degenerace

Tanečky kolem Stanoviska vlády SSSR k 17.listopadu

Nikdy jsem se nenacházel na výsluní vládnoucí strany, z kádrových důvodů jsem byl naopak několikrát donucen hledat si nové zaměstnání, přesto jsem občas pronikal do sfér řadovým občanům běžně nepřístupným. Jako pracovník výzkumné instituce v oblasti kultury jsem se v dubnu 1989 ocitl na konferenci vedení ministerstva kultury, kde zajímavě o zkušenostech perestrojky v kultuře referoval náměstek ministra kultury SSSR Šabanov. V následující diskusi jsem drze vznesl dotaz, proč u nás perestrojka zamrzla, proč se zde stále jen mluví, ale fakticky se nic nemění, kdo to u nás brzdí?

Okamžitě jsem vzbudil značnou nevoli v řadách přítomných funkcionářů a později jsem byl opět vyzván, abych si hledal nové zaměstnání. Po akci mě Šabanov překvapivě vyzval, abych jej krátce doprovodil po Praze. Byl výborně informován o trendech sovětské politiky i o poměrech u nás. Odhaduji, že od svého šéfa, kandidáta politbyra P. Děmičeva a bratra , armádního generála ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu sovětských ozbrojených sil. Ubezpečoval mě, že nebude dlouho trvat a k zásadním změnám dojde brzo také u nás, a všichni, kteří mě dnes v sále okřikovali, zanedlouho ze svých postů zmizí.

Podrobně se vyptával na nálady mezi naší inteligencí, studenty a v umělecké obci, znal Chartu a překvapivě rozlišoval mezi postoji našich opozičních skupin. Nadšeně prognózoval, že změny získají celoevropských a globální rozměr a jejich dopady budou výraznější, než předpokládalo Pražské jaro! Znal jsem Šabanova již v minulosti, takovou razanci a elán pro změny jsem ale od něho nečekal.

...

17. listopadu 1989 jsem nemohl chybět na Albertově. Už na počátku demonstrace jsem si všiml několika podezřelých mladíků, kteří do spontánního davu příliš nezapadali, byli v něm rozptýleni, ale čas od času se nenápadně spolu scházeli a opět v průvodu rozcházeli, stále však zůstávali v očním kontaktu. Nakonec se oni ujali neformálního vedení celého průvodu z Vyšehradu a na křižovatce u Národního divadla průvod nekompromisně nasměrovali na Národní třídu. Zůstávali v čele demonstrantů, avšak těsně před povelem k zásahu se všichni tito neznámi mladíci shromáždili v podloubí kavárny Metro a po prokázání byli vpuštěni dovnitř. Zkusil jsem je následovat, ale byl jsem civilisty u dveří hrubě zastaven, nemohl jsem se prokázat jejich odznakem!

To už došlo k známému brutálnímu zákroku, smýkán davem v děsivém presu jsem téměř nemohl dýchat, nakonec se mi podařilo prodrat se kordónem policistů do Mikulandské ulice. Před dvěma lety jsem se v západních Čechách setkal s plukovníkem policie, který mi potvrdil, že byl tehdy s kolegy nakomandován, aby průvod dovedli na Národní třídu a potom ho včas opustili, prokázali se u dveří kavárny Metro a sešli se na služebně v Bartolomějské. Dveře domů na Národní třídě byly údajně uzamčeny již navečer.

K tomu poznámka ode mě:

Toho a dalších jevů si musela povšimnout hodně lidí. Přesto se do zprávy tehdejší vyšetřovací komise nedostalo. Místo toho byla předhozena falešná stopa – velitel zásahu na Národní třídě Daniševič. Přitom celá Bartolomějská byla obsažena muži staršího věku v maskáčích, kteří dobře věděli, o co jde. Viděl jsem je tam na vlastní oči, protože jsem šel náhodou kolem, bydlím nedaleko.

(Pokračování)