Těch 30 let… XVI.

Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.

Přišlo tání z Kremlu? – 3. část

Jan Šolta

Jedním z prvních, které jsem se zmíněnou výbušnou informací okamžitě seznámil, byl onen známý novinář a kritik. Pozorně ji vyslechl a potom se mě neobvykle přísně až nedůvěřivě zeptal: "Jak to že i TY to všechno také víš?" Zjistil jsem, že tato informace pro něj nepředstavovala žádné větší překvapení! Především však vůbec nechápal, že jsem ji získal také já. Rozšiřoval jsem zprávu všem svým známým, stávkujícím studentům, také oběma kamarádkám mezi Sedmi statečnými stávkujícími v garážích České televize, kolegům, lidem na ulici apod.

Teprve další den se mi podařilo kontaktovat Václava Havla, s nímž jsem kdysi bydlel ve stejném domě v Dejvicích. Po vyslechnutí informace mi Havel s vážnou tváří budoucího důstojného státníka odpověděl v plurálu: "Nás nezajímá, co dělá sovětská vláda, nás zajímá, co udělá československá vláda." Namítl jsem, zda neví, že naše vláda už 40 let poslušně dělá vše, co vidí Moskvě na očích. Dnes jsem pevně přesvědčen, že Václav Havel byl také předem zasvěcen do detailů budoucího převratu.

Domnívám se, že Havel nepochybně disponoval nejpozději od počátku listopadových událostí touto klíčovou informací, pouze se o ni hned nepodělil s ostatními aktéry v Občanském fóru. Výhodně ji asi využil pouze pro vlastní potřebu. Např. Jiří Dienstbier starší, Věnek Šilhan, Jiří Hájek a další představitelé OF mi později potvrdili, že toto sdělení získali teprve až mým prostřednictvím. Podle jejich názoru bylo zcela klíčové a směrodatné pro další průběh revoluce.

V této souvislosti nechápu současné pojetí Listopadu 1989 v podání Michalů Kocába a Horáčka, že největší nebezpečí hrozilo sametové revoluci po 17. 11. údajně ze strany Sovětského svazu a jeho armády umístěné v ČSSR. V té době oba působili jako tzv. iniciativa Most (mj. pod stálou ochranou – tj. kontrolou a řízením Státní bezpečností! Tenkrát v DISKU byli oba přítomni mému rozhovoru s Havlem a požádali mě ještě o další vysvětlení. Příliš mi nedůvěřovali, proto jsem je nasměroval na známého sovětského diplomata, který jim nazítří vše znovu přesvědčivě potvrdil. S takto oficiálně potvrzenou informací se pak vrátili do centra Občanského fóra. Pak mým informacím už samozřejmě důvěřovali.

Tehdy jsem oba Michaly také varoval před jejich příliš horlivou orientací na L. Adamce. Vysvětloval jsem jim, že dnes již za ním nikdo nestojí, Gorbačov jej tvrdě odmítá, v politice nemá větší perspektivu, v podstatě je už ‚mrtvý muž‘.

...

V roce 1999 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR mezinárodní konferenci k 10. výročí sametové revoluce. Vystoupil jsem v diskusi s příspěvkem o své návštěvě sovětské ambasády 21. 11. 1989. Prof. V. Prečan, který řídil konferenci a detaily této mé návštěvy znal již 9 let, mi však ihned po první větě nechal vypnout mikrofon. Přítomný prof. Georgij Ch. Šachnazarov, bývalý poradce M. S. Gorbačova pro východní Evropu, ke mně přistoupil: "Měl jste pravdu. Proč vás tedy nenechali domluvit?"

Díky tomuto extempore jsem se s ním seznámil a diskutovali jsme potom spolu ještě několikrát. Vysvětloval mi zoufalou situaci, ve které se Sovětský svaz koncem 80. let nacházel: "Sovětský svaz se nám tehdy každým dnem doslova rozpadal pod rukama! Dělali jsme vše, abychom jej zachránili. Byli jsme připraveni pro jeho záchranu obětovat i své satelity ve východní Evropě, bez nás by stejně jako socialistické režimy nepřežily. Kdybychom tehdy měli více času a jednali s větším rozmyslem a ne pod neúnosným tlakem, létaly by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy! Kdybychom bývali s perestrojkou uspěli a SSSR zachránili, výrazný úspěch našeho zbrusu nového modelu socialismu by potom tyto dnes "opuštěné" satelity k nám určitě opět přitáhl."

K otázce rozpadu Československa byl velice kritický, přiznával sovětský podíl na něm. "Náš přístup v otázce Slovenska byl chybou! Nepředpokládali jsme, že Slovensko bude tak silně katolické a proněmecké!"

...

Oproti ostatním východoevropským zemím se průběh reforem v ČSSR značně opožďoval, po jarním experimentu v Polsku a v létě v Maďarsku proběhly úspěšně změny již také v NDR a v Bulharsku. Jenom v Praze reformy zamrzly, nebylo by účelné je trochu povzbudit, popostrčit? Bylo nanejvýš žádoucí, aby ještě před summitem na Maltě ( 2.-3. 12. 1989), se v Československu viditelně alespoň nastartovaly první nevratné kroky zásadních změn! V tomto ohledu představuje významný faktor přílet delegace vedené místopředsedou KGB generálporučíkem Viktorem Fjodorovičem Gruškem na pravidelnou poradu s bratrskou československou službou dne 17. 11. 1989. Byla to shoda okolností, že to bylo právě v den D pro zahájení vzpoury proti režimu? To by si snad nikdo nemohl myslet vážně... Intensita československo-sovětské spolupráce byla v oblasti ozbrojených sborů a silových organizací tradičně nejvyšší, navíc podléhala striktní hierarchické struktuře Varšavské smlouvy, které veleli výhradně Sověti. Sebemenší náznaky antisovětismu patřily mezi nejtěžší hříchy v kariéře, proto naprostá subordinace formální i neformální zde byla samozřejmostí.

Sametová revoluce se nacházela ještě v prenatálním stádiu, když generál Gruško nad ránem 18. 11. 1989 přesvědčoval přítomné náčelníky kontrarozvědky (II. správy Státní bezpečnosti), že ze sovětského pohledu je absolutně vyloučeno, aby dva týdny před Maltou docházelo v Československu k masakrům, jako byl ten včerejší na Národní třídě! Pravděpodobně jim vysvětloval, že po zkušenostech z pořádání "kulatých stolů" v ostatních socialistických zemích, je výhodnější s opozicí jednat, diskutovat, snažit se ji zapojit, lépe řečeno namočit do společného řešení problémů, než ji kontraproduktivně zahánět do kouta či za katr.

Vyzýval je, aby neodkladně zabezpečili, že v zemi už nedojde k další vlně nepředvídatelného násilí, nebude vyvolán nezvladatelný chaos a destabilizace celé společnosti. Na rozdíl od řady předchozích demonstrací, které končily vzápětí po jejich násilném rozehnání, se nyní "Národní třída" stala rozbuškou, jež po krátkém váhání probudila nabuzené a nedočkavé masy a zvedla je o víkendu z pohodlí domova, studentských kolejí, hospod a kaváren. V pondělí se přidali další z kanceláří a fabrik, ozval se dosud izolovaný venkov a už se to rozjelo, věci se daly naráz do pohybu, zrodil se Listopad s velkým L.

K tomu několik poznámek ode mě:

Celé by to bylo možné odbýt tím, že šlo jen a jen o techniku "zúřadování" předání moci. Důležité však je i vědět, kdo, jak, kým a proč byl informován (tj. s kým se tahalo za nitky v určité roli). K tomu jsou vzpomínky J. Šolty velmi užitečné. Včetně podstatné části těch, které z důvodů možnosti uveřejnit jen vybrané (a zdaleka ne všechny podstatné) pasáže zde čtenář nenajde.

Jak už to tak bývá, hrálo se větší množství her, a to z každé strany bipolárního světa. Škoda, že nemáme k dispozici poznatky o tom, jak to vnímaly zpravodajské služby US.

Patrně se hrála i ta hra, při které se počítalo s rehabilitací okupační armády u nás tím, že Střední skupina vojsk "dočasně umístněných na našem území" zasáhne proti vyprovokovanému pokusu o převrat "janajevského typu", jehož model byl později úspěšně vyzkoušen o necelé dva roky později (shodou okolní právě v den pro nás citlivého výročí 21. srpna v roce 1991), také náhoda, že? Pro ty, kteří už zapomněli nebo si význam toho, co se událo, neuvědomují, připomínám:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Srpnov%C3%BD_pu%C4%8D

"První čtení" toho, co se událo 17. listopadu, které jsem osobně dlouho považoval za logické až na pár detailů, bylo, že skupina osob z okruhu bezpečnosti v součinnosti s ruskými bezpečnostními silami ukončila trápení bývalého režimu vyprovokováním represivního zásahu na Národní třídě s tím, že to otevře cestu ke "kontrolovatelným" reformám a postupnému předání moci, což se ovšem vymklo z rukou a celý proces proběhl mnohem rychleji a z hlediska svých původců nekontrolovatelně.

Dnes jsem si skoro jist, že se tam hrála ještě jedna hra. Totiž právě na to, že reakcí na události na Národní třídě bude snaha určité skupiny lidí v našich bezpečnostních složkách konsolidovat situaci silou. Nechají se vlákat do pasti použití síly, přitom tak, aby vůči nim mohla být použita okupační vojska "dočasně umístněná na našem území", tím by určitým způsobem došlo k rehabilitována jejich role a uchován i jejich vliv. Prostě bylo plánováno přesně to, k čemu došlo v samotném Sovětském svazu o dva roky později. Najde se pár naivků domnívajících se, že krizovou situací lze řešit použitím moci, přičemž už předem bude připravena likvidace použití moci a následné prosazení připravených změn. Prostě model "janajevského převratu". Z mnoha důvodů a naštěstí tento scénář u nás neprošel.

(Pokračování)