Těch 30 let… XX.

Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.

Přišlo tání z Kremlu? – 7. část

Jan Šolta

18.3.1989 poslal akademik O. Bogomolov tajemníkovi ÚV KSSS A. Jakovlevovi kritickou analýzu svého ústavu IEMSS: Československé vedení není schopno v ČSSR už ani udržet dosavadní životní úroveň. Klíčovým problémem pro kádry je vztah k roku 1968. Přehodnocení tehdejších událostí se stává základní podmínkou realizace všech radikálních změn, toho se však smrtelně bojí současné vrcholné vedení i aparát. Reformy zamrzly, nespokojenost obyvatelstva roste. Aktivizuje se opozice, posiluje Charta 77 i Obroda. Poprvé od roku 1948 dochází ke sjednocování opozičních struktur, reálné je nebezpečí brzkých masových vystoupení. Protesty se rozšířily z kruhů inteligence do celé společnosti, ozývá se církev. Rezoluce ze závodů otevřeně kritizují vládu a její zásahy proti demonstrantům, komunisté hromadně vystupují z KSČ. Lidé v ČSSR však mají ještě "co ztratit", vyjdou proto do ulic pouze tehdy, když budou vládou vyprovokováni. A to především nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí. Bylo by to zřejmě plně v zájmu konzervativních sil nejen v ČSSR, ale také v SSSR. Pod hesly "záchrany socialismu" narušit procesy obrody a vyprovokovat SSSR k zásahu a ke změně strategie perestrojky. Do budovy ÚV KSČ denně dochází odvolaný Bilak. Jakeš není schopen odolávat tlaku Fojtíka a Indry, Hofmann jej opustil a podporuje Adamce, který už zahájil útok na post generálního tajemníka. Pozice konzervativní pravice v Praze, která je protivníkem perestrojky, sílí. Nemůže nás to nechat v klidu, zejména, když si naše nevměšování zde vykládají jako náš mlčenlivý souhlas. Je nutno vyměnit dosavadního velvyslance v Praze a většinu osazenstva, které otevřeně stojí na straně konzervativců, kteří se o perestrojku stejně jako oni ani nesnaží!

Ještě ostřeji formuluje své výtky vůči československému vedení V. M. Šastitko ve zprávě pro A. N. Jakovleva před návštěvou M. Jakeše v Moskvě. Fundovaně rozebírá rapidně se zhoršující se situaci ekonomiky, např. zahraniční zadlužení ČSSR se zvyšuje o 1 miliardu dolarů ročně zejména v důsledku realizace návrhu V. Bilaka: "Pokud lidem vrhneme na vnitřní trh luxusní západní zboží z dovozu v hodnotě 1-2- miliard ročně, tak bude obyvatelstvo mlčet!" Jediný způsob, jak se udržet u moci, vidí českoslovenští představitelé v důsledné izolaci od perestrojky! J. Fojtík vyzval novináře "Nechceme-li dopustit sebevraždu socialismu, musíme zastavit "potok jedu" tekoucí z Polska, Maďarska a SSSR!" Je omezován přetisk článků ze sovětských médií. M. Jakeš se bojí jet do Moskvy, nechce slyšet otázky na uskutečňování reálné přestavby v ČSSR, a ne pouze její předstírání. Jakeš soupeří s Adamcem o moc, ztratil autoritu a není vůbec schopen prosadit radikální změny. Šastitko proto navrhuje ihned výrazně snížit protokolární úroveň Jakešova přijetí v Moskvě, omezit referování o ní, nepublikovat fotografie, ani záběry v televizi apod.

V celé společnosti narůstala nespokojenost, varovná byla nedůvěra a rozhořčení mládeže, která již nechtěla na změny pouze čekat. Neklid a nejistota se nevyhýbala ani armádě a Bezpečnosti, řada příslušníků zpochybňovala účelnost zásahů proti demonstrantům, jež nazralé problémy vyřešit nemohou. Další potlačování protestů nedoporučovalo v únoru 1989 ani státně administrativní oddělení ÚV KSČ, jeho vedoucí R. Hegenbart a první náměstek federálního ministra vnitra Aloiz Lorenc navrhovali namísto represe, která není východiskem, pořádat diskuse nejvyšších představitelů KSČ s veřejností, mládeži a studenty. Vedení však návrh odmítlo a jeho nerozhodnost umocněná nejednotností a osobními spory pokračovala. Nečekaným překvapením se proto v červnu 1989 stalo přání M. Jakeše, nadále už nezatýkat

...

Přítomnost sovětské armády v ostatních socialistických zemích východní Evropy sehrála pravděpodobně roli katalyzátoru nenásilného a relativně spořádaného průběhu sametových revolucí, která přitom dění na ulicích pouze přihlížela a sama byla uzavřená v kasárnách.

Předběžná sovětsko-americká jednání, např. ve Wyomingu, dokumentují, že USA měly větší zájem na stabilitě ve východní Evropě pod sovětským vedením než na riskantním procesu jejího osvobozování. V centru pozornosti americké diplomacie stály otázky celkové rovnováhy sil, počtu vojsk a výzbroje a podobně. Z regionálního hlediska dávaly USA přednost řešení problémů Střední Ameriky (Kuba, Nikaragua), a vzdáleného Afganistánu před aktuální situací ve východní Evropě. To si málokdo tehdy uvědomoval.

O oprávněných požadavcích zdejší opozice a demonstrantů se sovětské dokumenty příliš nezmiňují.

...

Na svoji převratnou výzvu samozřejmě očekávali adekvátní symetrickou odezvu ze strany Západu. Západ, jenž vystupoval jako alternativa, úspěšnější konkurence, podpořená nesporným konfrontačním potenciálem, mimo jiné obratným licitováním s rozpadající se atomovou supervelmocí a bez použití zbraní nakonec na Sovětech dosáhl výrazného snížení stavu vojsk a výzbroje, sjednocení Německa podle západních představ, udržení americké armády v Evropě a zachování NATO i v Německu, úplné stažení sovětských vojsk z Evropy domů a osvobození národů východní Evropy. A co získal Sovětský svaz?

K tomu poznámka ode mě:

Pokud má J. Šolta pravdu, pokud jde o zprávu akademika Bogomolova a její obsah, pak ta zpráva byla hodně negramotná a účelová.

Mj. – odkud by se dostal akademik Bogomolov k reprezentativním informacím? Řídil snad zpravodajský služby? Pokud jde o styk mezi akademickými ústavy, tak tehdy nejvýznamnější společenskovědní ústav akademie věd u nás – Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV – měla ze sovětské strany "na starost" neblaze proslulá "vědkyně" Skaržinská, která krátce po okupaci napsala knížku "Obyčejný revizionismus". V ní se z pozic horších, než byl stalinismus, pokusila difamovat a následně likvidovat většinu naší společenskovědní inteligence včetně (tehdy již dost nemocného) Radovana Richty.

Zpráva akademika Bogomolova (byla-li) je psaná velmi účelově. Vůbec nepostihuje fakt, že odpor proti zdiskreditovanému a v té době, jak se ukázalo, již nereformovatelnému vedení KSČ vedli především aktivní komunisté v základních organizacích, kteří tvořili i aktiv působící kolem stranických orgánů. Tlak tohoto aktivu byl velmi silný a měl podporu lidí jak ve společenskovědních institucích, tak ve fabrikách, tak na venkově. Způsob, kterým v Sovětském svazu probíhala závěrečná fáze formování "nové třídy" a prosazení její hegemonie, byl odlišný od našeho. Jedním z důsledků bylo i to, že reformovaná KSČM v prvních létech polistopadové doby byla zcela odlišná od té komunistické strany, která se v Rusku vyvinula z bývalé KSSS.

Rovněž tak tlak na nezasahování proti demonstrantům byl účinným způsobem veden zdola, ze základních organizací KSČ. Řadoví členové strany v tomto tlaku viděli podporu své snahy a postupně se do něj také zapojovali. Naprosto selhal pokus o to, aby stranické organizace na pracovištích trestaly účastníky demonstrací. Dnes se téměř nepřipomíná dvoutisícový aktiv komunistů, který se spontánně sešel v Paláci kultury bezprostředně po 17. listopadu 1989 a vynutil si odstoupení Štěpána. Návazně se odsud vydali jeho účastníci podpořit demonstraci na Letné. Důležité je zdůraznit, že se aktivu zúčastnil sám M. Štěpán jako předseda Městského výboru KSČ (a člen politbyra), ačkoli byl aktiv svolán proti jeho vůli. Zde se pokusil obhájit svou pozici, ale neuspěl, přesněji jeho pokus skončil fiaskem.

Mimo jiné – to, jak se svými reformními aktivitami zviditelnil R. Hegenbart, se kterým byla spojena očekávání, že změny půjdou cestou rozšiřování a zmnožování slušovického ostrůvku pozitivních deviací, bylo později zneužito k překrytí skutečného pozadí toho, jak byla zinscenována závěrečná fáze odstranění vedení strany. Manipulátoři spojili "příjemné s užitečným". Svedli svou nepoctivou a zpackanou hru na někoho jiného a zároveň odstranili z možnosti aktivně ovlivňovat dění ve významných směrech (např. lepší podpora a ochrana Slušovic) inteligentního člověka s poměrně velkým kreditem.

U nás rozhodně neplatilo, že "přítomnost sovětské armády v ostatních socialistických zemích východní Evropy sehrála pravděpodobně roli katalyzátoru nenásilného a relativně spořádaného průběhu sametových revolucí". Například ve spolupráci vysočanských Lidových milic a Obrody bylo připraveno zablokování Evropské (tehdejší Leninovy) třídy bazukami, pokud by došlo ke zneužití tankových jednotek v Lounech, o čemž bylo lounské velení informováno. Řadoví členové KSČ, zejména ti, kteří coby stranický aktiv vykonávající různé dobrovolné aktivity ve společenských organizacích či v oblasti vzdělávacích aktivit, vyhodnocoval situaci velmi střízlivě a chápal nevratnost procesů destrukce v Sovětském svazu mnohem realističtěji, než vedení strany.

Rovněž tak si nemyslím, že by USA v probíhajícím vývoji hrály okrajovou roli. Hrály roli velmi významnou a viděly o několik tahů dopředu. Ale svou roli uplatňovaly přes ty mocenské struktury v Sovětském svazu, které ovládly. Do jejich hry patřil plán na rozdělení Československa i na prosazení Havla do čela státu, kterého již měli připraveného pro další roli. Přitom Havel vůbec nemusel tušit, co se od něj očekává a co také bude dělat. Svou výjimečně vyvinutou schopností relativizace všeho a odtud se odvíjející schopností zdůvodnit sám sobě i před druhými jakoukoli změnu názorů či jakékoli svoje selhání (a soustředit tak kolem sebe lidi obdobného typu) skvěle zapadl do role zaplňování uvolněného mocenského prostoru a podpory růstu agresivity vítězného pólu globální moci. To se později projevilo v jeho vystoupení v Davosu a Philadelfii.

(Pokračování)