Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/42

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

42. část

František Neužil

Závažnou slabinou táborské chudiny a politickou chybou chiliastických vůdců bylo, že dopustili úplnou třídně sociální izolaci a dokonalou osamělost chudiny v revolučním hnutí. Hlubinnou příčinou onoho nedostatku byl samozřejmě fakt, že radikální táborští kazatelé pocházeli ze sociálně ekonomicky značně různorodých vrstev obyvatelstva, z čehož se pak odvíjel i antagonistický rozpor mezi chiliastickými tužbami a objektivní skutečností.

Táborská chudina nemohla pro naprostou hospodářskou a politickou roztříštěnost země strhnout a vyburcovat všechen venkovský poddaný lid: na Táboře se sešlo několik tisíc venkovských poddaných a chudých obyvatel měst, které tam přivedla chiliastická proroctví, jímž uvěřili; valná většina příslušníků venkovské a městské chudiny v českých zemích však zůstávala od samého počátku ve vleku husitsko-kališnických sociálně ekonomických vrstev měšťanstva a šlechty, nebo se ani nedovedla vymanit z ideologického jařma katolických světských a církevních feudálů.

Chiliastický program táborské chudiny o "skonání věků" sociální nespravedlnosti a světa feudálního vykořisťování a "počátku věku spravedlivého" poté, co "přijde syn boží sám tělesně", jenž, "přímo odevzdá vládu lidu", nebyl natolik široký, aby jej přijaly ostatní pokrokové složky tehdejší české feudální společnosti. V průběhu roku 1420 vedly právě eschatologické, apokalyptické a chiliastické vize, které hlásali radikální kněží, k tomu, že se chudina dostávala do třídní a politické izolace, díky níž nakonec v mocenském zápase podlehla, jelikož bylo pochopitelné, že ani měšťanstvo, ani zchudlá nižší šlechta nemohou jít za vidinami společenství majetku a majetkové rovnosti. Tvrdošíjné lpění na programu, jenž mlhavě zachycoval touhy a sny lidových pracujících mas, přivedlo ideové a politické vůdce táborské chudiny k následujícímu neřešitelnému rozporu: buď zůstat věrný zásadám, které odpovídaly touhám naprosté většiny "věrných" bratří a sester, anebo ustoupit a nalézt cestu spolupráce s vůdci měšťansko-šlechtické opoziční a reformní strany – což "věrní" mohli (nebo spíše museli) pociťovat jako "zradu". Revoluční vlna strhla většinu chiliastických kazatelů daleko vpřed, odkud už návrat nebyl možný: ocitli se rázem sami uprostřed rozbouřeného moře a na cestu zpět nebylo pomyšlení, čímž ztratili své životy, bojujíce v naprosté třídně sociální izolaci a úplném politickém osamění. Je zjevné, že by další trvání vlády táborské chudiny mělo neblahé důsledky pro celé husitské hnutí, neboť by vedlo k úplné izolaci revolučních sil, zahánělo by třídní spojence z řad šlechty a měšťanstva, rozkládalo jednotnou husitskou koalici, která jako jediná mohla obstát v zápase s domácími feudály i se zahraničními křižáckými výpravami.

Robert Kalivoda ovšem zároveň připomíná události z listopadu roku 1419, kdy se ukázalo, že v Praze soustředění venkovští radikálové netrpí provincialismem a jsou si vědomi rozhodující úlohy Prahy pro sjednocení radikálně demokratického hnutí venkovské a městské chudiny. Revolučně demokratická strana pražská tehdy projevila v kritických chvílích revoluční energii, akceschopnost a statečnost, současně však prokázala kromobyčejnou ideologickou slabost a mnohem menší politickou vyspělost než houfy venkovských radikálů. Tato ideologická slabost byla typickým znakem pražské radikální strany v celém dalším průběhu husitského hnutí. Je paradoxní, že Želivský, iniciátor plebejské revoluce v Praze, vynikající praktický politik a vůdce pražské radikální strany, se nedokázal stát rovněž iniciátorem selsko-plebejského programu. Želivský v podstatě vždy zůstal ideologicky na nábožensko-filosofické půdě učeného reformního kacířství a měšťanské opoziční strany, i když byl jasným představitelem plebejských složek Prahy. Radikální strana pražské chudiny byla v neustálé ideologické pasivitě vůči univerzitě a pražské pravici, nedokázala jim čelit vlastní ideologickou koncepcí, ultrareakcionáře z univerzity dovedla poslat do vyhnanství teprve po Želivského smrti, mlčky přihlížela, jak Žižka likviduje vůdce selsko-plebejského Tábora: důsledek toho byl ten, že o necelý rok později (neboli v březnu 1422) Žižka nechává padnout Želivského v Praze, aby byl po čase sám nucen vojensky čelit pražské zradě. V tom byla osudná dialektika husitské revoluce.

Tato skutečnost nemůže ubrat nic na osobní velikosti Želivského, jehož jedinečný revoluční heroismus podstatně přispěl k tomu, že Praha zasáhla neobyčejně významně do vývoje husitské demokratické revoluce právě v progresivním smyslu. Je možné i pravděpodobné, že Želivský dokázal maximum toho, co dokázat za dané situace mohl, že koncentrace konzervativně husitských, zvláště reakčně ideologických sil v Praze, odstředivé tendence a neustálé kolísání v jeho vlastní straně, nutnost neustálého překonávání intrik vnitřních nepřátel a udržení určité sociální platformy radikální strany mu přímo znemožňovaly dojít ideologicky dál, než došel. Zůstává však smutnou skutečností, že jeho pád byl umožněn pádem lidového Tábora, který zase umožnila lidová Praha. Nejjistější zárukou síly radikální strany v Praze mohlo být jedině pevné, nerozborné spojenectví a ideová jednota s lidovým Táborem, třídní ideově politický svazek mezi táborskou a pražskou chudinou se však utvořit nepodařilo – a historickou odpovědnost za to rozhodně nenesou pouze náboženští a političtí vůdci táborské chudiny.¹⁹¹

Dochované prameny – máme na mysli Želivského dochovaná kázání z let 1418-1419 – nám nedovolují učinit závěr, že by Želivský dospěl ke skutečně revoluční teorii, odlišné od měšťansko-šlechtického kališnického husitismu. Ani ve vrcholném období revoluční činnosti Želivského v Praze a v Čechách, kdy byl Želivský vedoucím činitelem v revoluční Praze, nepřekročil ve své praktické činnosti meze měšťansko-opozičního programu, takže není vážných důvodů k domněnce, že by teoreticky dospěl k jasnému vědomí samostatné vůdčí úlohy lidových mas. Želivský nebyl tvůrcem revoluční selsko-plebejské ideologie a nelze jej ztotožňovat s táborskými radikály, kteří byli dle Kalivodova mínění jejími jedinými skutečnými původci.¹⁹²

Je zajisté možné pokládat pád Želivského v Praze za thermidor husitské revoluce, zároveň je však třeba říci, že tento thermidor byl připraven událostmi z listopadu 1419, kdy Praha uzavřela zrádné a pro sebe samu zcela pochybné příměří s královskou stranou a tento výsledek listopadových bojů měl rozhodující vliv na další průběh husitské revoluce: ačkoliv měla radikální husitská strana v Praze přímo ve městě své venkovské spojence, nedokázala strhnout na sebe hegemonii v Praze, kapitulovala před měšťanskou pravicí a znemožnila tak dosáhnout cíle soustředění chudiny pražské a venkovské, načež od této chvíle vznikla hluboká roztržka mezi Prahou a lidovým radikalismem venkovským – radikální husitská strana v Praze se ukázala neschopnou postavit se do čela celonárodního lidového hnutí a sehrát pozitivní roli v dalším utváření selsko-plebejského husitismu, čímž mimoděk spoluurčila svůj vlastní politický osud.¹⁹³

Přitom již v září 1419 koloval po Čechách manifest, jehož hlavní myšlenkou byla výzva k českému národu, aby se sjednotil k obraně "božího zákona": mělo jít o "sjednocení krále, pánů, rytířů, panoší a vší obce křesťanské". K jakému cíli a účelu, jaký program měla tato koalice uskutečnit, jaký byl obsah "božího zákona", který měl být naplněn? "Rameno světské" spolu se "vší obcí křesťanskou" (čili nejenom s měšťany a šlechtici, ale s veškerým lidem, jenž vystupoval jako rovnocenný partner zmíněných dvou stavů) mělo nejenom zbavit církev světské moci – o církvi jako takové nebyla v celém manifestu ani zmínka –, nýbrž mělo dosáhnout toho, aby "úrazové, pohoršenie zjevná a rozdielové... byli staveni a kaženi". Tomuto programovému heslu nelze rozumět jinak, než jako výzvě k odstranění celého feudálního pořádku, k nastolení společenské rovnosti mezi lidmi. (Vždyť jaký jiný význam může mít pojem "rozdielové" coby "pohoršenie zjevná", která mají "stavěna a kažena býti"). Příznačné je, že v letáku, jenž posiloval sebevědomí lidu, důvěru ve vlastní vítězství, nebylo přes četná biblická podobenství ani stopy po chiliastické ideologii, jelikož řešení, které uvedený manifest vytyčoval, bylo samozřejmě iluzorní, neboť k přeměně společnosti mobilizoval na prvním místě třídně sociální síly, jež by právě měla tato revolučně demokratická přeměna odstranit, a proto k ní nemohly mít jiný než nepřátelský postoj: kladem onoho řešení v jeho celkovém významu však bylo to, že reálné sociálně ekonomické a sociálně politické přeměny svazovalo s reálnými společenskými silami, že zůstávalo na půdě společenské skutečnosti a při vší praktické iluzornosti bylo svou teoretickou povahou racionálnější a střízlivější než fantastické a iracionální chiliastické vize.

Zmíněný manifest ukazoval, že v procesu utváření selsko-plebejské ideologie nebyl chiliasmus fatální nutností, že tu existovala i možnost jiné cesty a že tato jiná cesta byla dokonce i nastoupena. Nelze se ubránit domněnce, že touto cestou se mohlo jít dále k objektivně pravdivějšímu pojetí reálných třídně sociálních a politických sil, schopných provést přestavbu společnosti, kdyby radikální Praha nezklamala na celé čáře v listopadových událostech a kdyby se naopak postavila do čela celonárodního lidového hnutí. Civilizovanější a kultivovanější Praze byl chiliasmus zřejmě cizí, avšak právě proto mohla dát selsko-plebejské ideologii racionálnější a vyspělejší podobu, bylo možno vyloupnout racionální jádro oné metody, kterou uvedený manifest tak výrazně formuloval, překonat feudálně hierarchické pojetí husitské koalice a uvést toto pojetí do souladu s programem revoluční přestavby společnosti. Této koalici by ovšem musela stát v čele právě revoluční Praha jako nejmohutnější a nejautoritativnější revoluční síla v zemi. Mohla-li z české revoluční krize vyrůst světově jedinečná protifeudální utopie Chelčického, ve které již po chiliastické formě není ani stopy, bylo jistě možné, aby se z této krize zrodila i protifeudálně revoluční teorie bez chiliastického ideologického hávu – ovšem za podmínky, že by se Praha postavila do čela lidového revolučního hnutí. To se ovšem nestalo. Z rozcestí, na němž na okamžik stanul utvářející se husitismus sociálně ekonomických vrstev městské a selské chudiny, byla nastoupena cesta chiliastických vizí a proroctví. Praha – odpůrkyně a nepřítelkyně chiliastické ideologie – se zasloužila rozhodující měrou o to, že právě cesta chiliasmu se stala nevyhnutelnou nutností a že vznikající systém chiliastických prorockých vidění, obsahujících program revolučně demokratické přestavby feudální společnosti a výzvu k nastolení sociálně ekonomické rovnosti mezi lidmi v podobě rovnosti majetkové, což se stalo myšlenkovým jádrem chiliastické ideologie, ji samu odsoudil coby "hříšný Babylon" – a nelze se tomu divit – k zničení a zkáze.¹⁹⁴

Poznámky:

190)Viz stránky 43-46 našeho teoretického pojednání a poznámky s těmito stránkami spojené.

191)Viz Kalivoda, R.: Husitská ideologie, v citovaném vydání str. 415.

192)Viz tamtéž, str. 410-411.

193)Viz tamtéž, str. 321.

194)Viz tamtéž, str. 321-324.   

Moje poznámky:

Problém je podle mě v tom, že se část kněžích podbízela radikální chudině a soutěžila o její přízeň. Právě tento konjukturalismus zahnal hnutí do slepé uličky izolace.

(Pokračování)