Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/35

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

35. část

František Neužil

8) Zhroucení a pád revolučně demokratické chudinské lidovlády v táborské obci

Vraťme se ještě jednou ke scéně z románu Aloise Jiráska i filmu režiséra Otakara Vávry "Proti všem", o níž jsme se již zmiňovali. Když se hvozdenští vesničané dovídají, že přicházejí táborští "boží bojovníci" v čele s radikálními kněžími, kteří kážou, že "celý svět je hříšný a zkažený, bůh jej vyhladí a zůstane jen obec spasených – Tábor", obrací se sedlák Šimon "Ohnivec" – ve skvělém hereckém podání národního umělce Jaroslava Vojty – k obyvatelům vesnice se slovy: "Sousedé! Urozený vladyko! Ne, žádný urozený, bratře! Ohlašuji vám pro lásku Kristovu, že zažehnu své stavení a půjdu s bratřími na Tábor! A kdo nechceš zahynout od boží rány, pojď také.

.. odlučte se od svého majetku, neboť nic neostane, nic než Tábor... nikdo nesmí nic zvláště míti a kdo něco má, hřeší smrtelně!"

Vladyka Ctibor z Hvozdna – herecky dokonale jej ztvárnil Gustav Hilmar, jenž v prvních dvou dílech Vávrovy "Husitské trilogie" představoval pana Jana z Chlumu – byl zajisté upřímným stoupencem učení mistra Jana Husa i nadšeným vlastencem, což patrno z toho, že na varování louňovického probošta, že ve Vratislavi vyzdvihli kříž proti českým kacířům, sám císař Zikmund že je vede, že křižáci co nevidět přitáhnou do české země a "budou hubit vše a všechny, co se hlásí ke kalichu", odpovídá slovy: "Ale naši lidé jsou ochotni hájit svatou pravdu až do krveprolití! Bude boj, vím to! Proti domácím i proti cizím! Proti všem!" Současně je však z oné scény zjevné, že panu Ctiborovi se hrubě nelíbilo, když jej obyčejný poddaný sedlák, "robotěz", oslovuje "bratře". Hvozdenský zeman byl určitě dobrý, starostlivý hospodář, vždy hrdý na to, že dokázal udržet svobodný statek i dvorec, na němž jeho rod hospodařil po několik století, a proto není divu, když zdůrazňuje: "Tento dvůr je můj, tu poroučím já!" A nemůžeme se ani divit, že když spatří, jak si sedlák Šimon zapaluje slaměnou střechu svojí chalupy, vladyka Ctibor dí: "Co je to všecky posedlo? Vždyť zapálí celou vesnici!" A vyčítavě pokračuje ke své dceři, paní Zdeně: "Tebe také pomátli ti kněžíci na těch shromážděních? Na žádném jsi nechyběla! Odváděla jsi tam čeleď, i když bylo nejvíc práce! Pro samé kázání zanedbáváš hospodářství!"

Paní Zdena má však od samého počátku zcela odlišný postoj k proroctvím o "skonání světa a věků" a "příchodu království božího", a tudíž, když vidí, jak se celá vesnice chystá odejít na Tábor, praví k panu Ctiborovi: "A co ty, otče? Rozhodneš se také? Nebraň svaté pravdě!" A na otcovy výčitky, že se z ní stala modlářka, která zapomíná na hospodářství, odpovídá: "Nemysli teď na světský statek! Neslyšels? Táborští volají do zbraně! Lid jim věří! Hrne se k nim proudy!" Pro paní Zdenu tak není problém skoncovat v jediném okamžiku s celým svým dosavadním životem, a tudíž na výzvu služky Margity: "Pojď s námi, paní!", odpovídá: "Nejsem paní, jsme sestry!"

Je příznačné, že když vesničané vyčítají panu Ctiborovi, že poskytl přístřeší převoru louňovického kláštera (spolu se starým kostelníkem a novickou Martou), a žádají po něm, aby jim vydal ony "papežence a nepřátele božího Tábora", už ho neoslovují "bratře", leč "zemane". Chudé hvozdenské sedláky přitom určitě neděsila vize společnosti, která se nebude dělit na lidi urozené a neurozené a v níž jim nebudou oslazovat život žádní Rožmberkové ani jiná feudální vrchnost, jíž by museli platit na svatého Jiří a svatého Havla poddanský úrok. O postoji k proroctvím radikálních kazatelů, v nichž se "království boží" rovná sociálně spravedlivé, beztřídní společnosti, rozhodují v oné filmové scéně naprosto zjevně skutečně zásadní sociálně ekonomické rozdíly mezi lidmi v objektivní třídně sociální dělbě práce a strukturaci feudální společnosti.

Někdo by mohl namítnout, že marxistická metodologie třídně sociálního přístupu ke zkoumání společenských jevů a procesů se v tomto případě ukazuje být příliš dogmatická: román i film přece ukazují, že nejen Šimon "Ohnivec", leč i paní Zdena se svobodně rozhodla odejít na Tábor, neboť uvěřila v proroctví o budoucnosti, v níž nebude pánů a poddaných, všichni lidé budou bratry a sestrami před tváří boží ve společenství, které se bude řídit zákonem pravé lásky Kristovy. Alois Jirásek byl ovšem spisovatel natolik realistický – musíme mít neustále na zřeteli, že Vávrův film je převedením románu "Proti všem" na filmové plátno –, že přesvědčivě vylíčil a ukázal, že paní Zdena byla velkou výjimkou mezi paními a dívkami zemanského stavu (mezi ženami stavu panského by se pak s pravděpodobností hraničící s jistotou nenašla ani jediná jí podobná) a její jednání bylo podmíněno neopakovatelnými individuálními životními okolnostmi (především nešťastným manželstvím, k němuž ji přinutil otec), které jí donutily hledat a nalézat jedinou životní oporu a jediné východisko z nešťastného životního údělu v hlubokém náboženském citu, což ji vedlo k tomu, že z nábožensko-filosofické ideologie radikálních táborských kněží, pomíjejíc její světské racionální sociálně ekonomické a sociálně politické jádro, přejala zvláště (a vlastně pouze) názory na svátost oltářní, když uvěřila, že jsou překonáním modlářství a modloslužebnictví: aniž si byla povšimla, že, názory, podle nichž je svátost oltářní pouhá modla, "motýl" (tak se ve staročeštině říkalo padělanému penízi), se táborští "kněžíci", jak jsme již doložili, dostávají na samu hranici bezbožectví a bezbožnosti – na takové cesty myšlenkových výbojů se paní Zdena zajisté vydávat nechtěla, jelikož nerozuměla spletitým teologickým problémům. K zaměření na niterně bezprostřední, čistě osobní, citový postoj k bohu, které, jak se patrně domnívala, v sobě koncentrovala blouznivá proroctví radikálních táborských kazatelů, u ní, jak se alespoň zdá, musela vést zvláště – nádherně tragická, jak se v románu i filmu ukazuje – láska k táborskému knězi Janu Bydlinskému, v níž konečně dosáhla naplnění osobního štěstí, které určitě pokládala za boží dar, za milost boží, jíž se nezaslouženě dostává člověku hříšnému: paní Zdena spolu s knězem Janem zemřeli pro lásku, shořeli láskou, když je upálil zběsilý, zfanatizovaný dav, poštvaný závistí a nenávistnou žárlivostí – a takoví lidé by se přec měli dočkat spásy a vykoupení na věčnosti.¹⁷¹ 

Na jaře roku 1420 byla na Táboře chudina nejenom v početní převaze, ale strhla na sebe i hlavní a rozhodující podíl vládní moci. V období chudinské lidovlády byly na Hradišti hory Tábor postaveny kádě pro soustředění všeho majetku, především peněz, které přinášeli noví příchozí a členové táborské obce – znovu připomínáme, že i vladyka Ctibor z Hvozdna poté, co se i s celým dvorem a se vší čeledí odstěhoval na Tábor, odevzdal do kádí všechny peníze, jež stržil za svůj zemanský dvorec¹⁷² –, z lidu byli voleni starší a vojenští hejtmané, kteří nahradili feudální pány a krále, byla rozbita organizace katolické církve a její vykořisťovatelský aparát, vzniklo lidové vojsko a chiliasmus se stal na Táboře alespoň dočasně vládnoucí nábožensko-filosofickou ideologií.

Leč na Táboře nebyla pouze chudina z (především) jihočeských vesnic, měst a městeček. Od samého počátku byli mezi prvními tábory i šlechtici a měšťané, jejichž požadavky nebyly do slova a do písmene totožné s tužbami chudiny, i když se jim v mnohém podobaly. V některých důležitých a přímo základních otázkách byly zájmy táborské šlechtické a měšťanské opoziční i reformní "strany" v příkré protivě k chiliastické ideologii. Zmíněná filmová scéna názorně dokládá, že šlechtici nepříliš nadšeně slyšeli mluvit o tom, že tak jako nebude králů, císařů a papežů, nebude ani pánů a poddaných, neboť pomine veškerá vláda a moc šlechty, církevních i světských feudálů a urození šlechtici se již nebudou moci vyvyšovat nad obyčejné lidi. Měšťanskou opozici také jistě nenadchla skutečnost, že na Táboře má být všechno společné a má zde natrvalo zavládnout majetková rovnost. Zchudlí šlechtici a řemeslníci postupně nahlíželi, že by se zavedením takového řádu, který by zrušil privilegované společenské postavení šlechtického a měšťanského stavu, snížila jejich urozenost a důstojnost a chiliastický program společenského uspořádání nepřináší nic pro rozvoj jejich hospodářské činnosti a sociálně ekonomických aktivit.

Z toho důvodu se již od počátku Tábora setkáváme s projevy nesouhlasu s chiliastickým uspořádáním společenského života, proto se množí svědectví o vnitřních rozporech mezi tábory. Samozřejmě, že na začátku byla tato nespokojenost skrytá, protože nebylo radno dávat ji v období všeobecného vzplanutí revoluční energie lidových mas příliš na odiv, postupně se však klubala a rostla, nacházela tvář v mnoha drobných projevech a činech. Během roku 1420 se zároveň táborská chudina postupně dostávala do politické izolace. Pohlížíme-li po podrobném rozboru historického vývoje táborské obce zpět na celé období od března a dubna do prosince roku 1420, shledáváme v řadě událostí stopy prohlubující se roztržky mezi selsko-plebejskou a šlechticko-měšťanskou stranou na Táboře.

Snažíme-li se vidět a postihnout nejen jednotlivé jevy a události, ale odhalit i jejich skryté příčiny a celé pozadí, dospějeme k závěru, že tyto spory, třenice a nesrovnalosti měly své hluboké kořeny v rozdílném třídně sociálním nazírání šlechty, měšťanstva a chudiny, a proto musely přerůst až do bojového střetnutí, v němž byla nakonec chudinská lidovláda úplně podťata a vyvrácena.

Rozpory mezi chiliastickými ideály táborské chudiny a praxí měšťansko-šlechtické opozice se projevily již v prvních bojových střetnutích táborského vojska. Některé oddíly táborské "obce polem pracující" se věrně řídily chiliastickými zásadami nesmiřitelného boje "božích bojovníků" s "nepřáteli božími", a proto nebraly ani zajatce ani kořist. Naproti tomu vojsko, vedené Janem Žižkou z Trocnova, kořist bralo a Žižka sám se například po dobytí hradu Rábí ujímal šlechtických synků. V prosinci roku 1420 dokonce část táborských hejtmanů uzavřela s rožmberskými služebníky smlouvu o výkup zajatých německých žoldnéřů a šlechticů. Stejně tak bylo v naprostém rozporu se zájmy chiliastické chudiny, jestliže se v bojích podržovaly běžné zvyklosti z tak zvaného "boje rytířského" a uzavíralo se příměří s nepřítelem. Smlouva o příměří s Oldřichem z Rožmberka z listopadu 1420, podepsaná Janem Žižkou, Chvalem z Machovic a Píseckými, se v ničem nesrovnává se zásadami táborského chiliasmu. Místo požadavku, aby byli katoličtí páni nemilosrdně pobiti jakožto "nepřátelé boží pravdy", staví se ve smlouvě do popředí dobrá vůle s nimi spolupracovat: zcela odlišná třídní a sociálně politická pojetí na sebe musela v této otázce velmi prudce narazit.

Poznámky:

171) Mlčky předpokládáme, že každý, kdo se začetl do našeho teoretického pojednání, zároveň četl a zná Jiráskův román a viděl i Vávrův film. Z toho důvodu také nebudeme složitě, dopodrobna vysvětlovat onu filmovou a románovou scénu, v níž paní Zdena vyčítá hvozdenskému zemanu, jak se choval ke své nebožce ženě, vyzývajíc ho, aby se kál za svůj dosavadní život, než jej stihne věčný trest; nebudeme se tedy do hloubky zabývat osobními, neopakovatelnými motivy, jež paní Zdenu vedly k tomu, že na slovo uvěřila chiliastickým proroctvím, díky čemuž se nakonec potkala s osudovou životní, tragickou láskou k radikálnímu knězi Janu Bydlinskému. Dodejme pouze ještě, že paní Zdenu ve filmu "Proti všem" skvěle herecky ztvárnila Vlasta Matulová, jež v předešlých dílech "Husitské trilogie" představovala královnu Žofii; louňovického probošta hrál Bedřich Karen; starého kostelníka (sakristiana) Stanislav Neumann; jeptišku (novicku) Martu, později pannu Janu, která spolu s Petrem Haničincem, jenž ztvárnil synovce (bratrovce) pana Ctibora neboli "panice z Hvozdna", vytváří na konci románu i filmu prototyp (či spíše příslib) nikoli tragické, leč šťastné milenecké dvojice, hrála Jana Rybářová, což byla zvláště svým éterickým zjevem, pocházejícím jakoby z jiného světa, velice zajímavá herečka z druhé poloviny padesátých let, která, jak se to o ní alespoň vypráví, skončila svůj života sebevraždou z nešťastné lásky – prý k jistému opernímu pěvci, jenž se ve filmu "Proti všem" mihl v jedné z epizodních rolí. Můžeme ještě doplnit, že když Šimon "Ohnivec" žaluje na hvozdenského zemana, že "náš vladyka přeje římským popům, přechovává je," prohlašuje táborský kněz Jan Bydlinský rezolutně: "Tomu nevěřím, znám pana Ctibora ze shromáždění na horách!" A o tom, že slovo "motýl" ve staré, středověké češtině vskutku znamenalo padělaný peníz – viz Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 362.

172) Viz dříve řečené.

173)Viz poznámka číslo 148 naší teoretické studie.

Moje poznámky:

Zde jen stručně dodám, že připomenutí (částečně i převyprávění) některých scén z Vávrova filmu "Proti všem" považuji za velmi užitečné. Film plastiky zobrazuje dilemata doby. Samozřejmě – radikální levičák by mohl říci, že diskvalifikace chiliastů reprezentovaných Kánišem a Bydlinským zařazená do filmu nebyla náhodná, sloužila ideologii djilasovské "nové třídy", která již tímto filmem dávala najevo, že bude bránit svá postupně dobývaná privilegia v novém mocenském systému. Ale to by bylo hodně přehnané. Spíše je zajímavé, že František Neužil zde neuvádí pohled prizmatem Kaplického "Táborské republiky" (tři díly), který je k dané problematice velmi přínosný.

(Pokračování)