Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/29

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

29. část

František Neužil

Pan de Beausobre byl přesvědčen, že "všichni dějepisci, kteří mluvili o pikartech již od doby Eneáše Silvia, jsou podvodníci lháři a pomlouvači, kteří obvinili nevinné a zlomyslně jim přisoudili zločiny a kacířstva, jichž se nikdy nedopustili. Nebo, chceme-li ospravedlnit dějepisce, budeme muset říci, že všichni spisovatelé, na základě jejichž pamětí pracovali, všichni současníci, kteří nám zanechali tyto paměti, sami jsou pomlouvači, oklamavší potomstvo. Není střední cesty. Pomluvu mají jistě na svědomí buď pisatelé původních pamětí, nebo dějepisci, kteří od nich opisovali. Ale poněvadž není vůbec rozumné svalovat vinu na dějepisce, neboť ti spolu souhlasí, pochází asi z pramene, z něhož čerpali. A tu bude nutno usoudit, že všichni spisovatelé, kteří žili za časů pikartů a kteří o nich mluvili, jsou lháři a pomlouvači, kteří vynalezli bajky, aby je zostudili. - Sejmeme-li s pikartů vinu adamitství, odstraníme adamitství samo, protože podle všech dějepisců se vyskytovalo jen u pikartů a podle svědectví Balbínova, velikého znalce českých dějin, v této sektě se nevyskytovalo. Nemám v úmyslu kritizovat tohoto jezuitu. Chci mu naopak dát za pravdu. Učinil vše, co mu jeho postavení dovolovalo. Viděl pomluvu, poznal její nespravedlnost a ospravedlnil pikarty. To je vše, co můžeme s rozumem žádat ot dějepisce jeho řádu. Ale bylo by příliš žádat od něho, aby řekl, že adamité jsou postavy vymyšlené, které v Čechách nikdy nežily, že je vymyslila tehdejší katolická lest, že naháčství a vše ostatní byly jen pověsti obratně rozšiřované, aby zastavily oběh nebezpečné a velice šířivé nauky, aby zahrnuly její kazatele nenávistí a pomohly je zahubit, aniž by kdo volal o pomoc; že nebýt tohoto zbožného podvodu, lid by se byl obdivoval statečnosti těchto mučedníků, byl by pojal úctu k jejich osobám, byl by chtěl poznat jejich učení, a to že mohlo být jen velmi osudné pro mši; a že konečně poštváním kališníků proti pikartům oslabeny byly síly protipapežské strany, takže se sama porážela. Balbín to vše říci nemohl. Spokojil se tedy s tím, že přiznal, že čeští pikarti si nikdy neudělali náboženství z nahoty ani boha z vesnického kováře. Ale poněvadž nalezl v dějinách kacíře, obviněné z toho, že to dělali, raději předpokládal proti svědectví všech dějepisců, že tito lidé nebyli pikarty, než aby přiznal, že vše, co bylo psáno proti těm prvým, je jen domněnka a pouhá pomluva."¹³⁸

Francouzský osvícenský, kriticky myslící dějepisec, pokládal za velice hodné pozoru a příznačné, že "pikartům jsou... přisuzovány úmysly a mravy, které jako by se navzájem nesnášely a které tvoří takové protivy, až to zaráží. Neboť titíž dějepisci, kteří je obviňují z nejkrajnějších výstředností a z nejhanebnějších neřestí, dávají jim zemřít jako křesťanským hrdinům a přisuzují jim smýšlení, jež se rodí z hloubi zdravého rozumu. Je tedy tato nesrovnalost dle mého soudu právem příčinou toho, že pochybuji o všem, co bylo o nich řečeno nenávistného. To mne, pane, přimělo, abych zkoumal, zdali čeští adamité nejsou pouhou smyšlenkou římských katolíků a kališníků, jejich horlivých pronásledovatelů. Co se mne týče, jsem přesvědčen, že je to smyšlenka a... zdá se mi, že je to dílo důstojné poctivého člověka, pokusí-li se vrátit čest nevinným, jimž není možno vrátit život. Je to dokonce dílo, které člověka těší. Neboť se vám přiznám, pane, že by mne potěšilo, kdybych vyškrtl jedno kacířství ze seznamů, které nám o nich nadělali, jako mají kompilátoři radost z toho, že tam nějaké to kacířství přidali. Ctižádost těchto lidí je, aby jejich počet rozmnožovali a přeháněli, aby co možná nejvíce zvětšovali počet útvarů, jež vyhlásily válku rozumu a náboženství. To je, po pravdě řečeno, ctižádost velmi hodná naprostého zavržení."¹³⁹

Náboženským fanatismem ze své vlasti vyhnaný francouzský hugenot dodává: "Není opravdu díla, kde by měl spisovatel více zapotřebí, aby byl podporován milostí boží, než v dějinách kacířstev, poněvadž v povaze sotva které jiné práce je větší množství příčin k omylům. Není jí zapotřebí pouze, aby se bránila nevědomosti, nepozornosti, spěchu atd., ale i předpojatosti, falešné horlivosti a stranictví, jež neustále zákeřně číhají na dějepisce a kladou mu léčky téměř nepozorovatelné. Nevím, zda svatý Augustin obdržel milost boží dosti účinnou proti těmto nebezpečným protivníkům pravdy. Je to otázka, kterou nyní nebudu zkoumati, ale vím dobře, že moderním kompilátorům dějin kacířstev se jí nedostalo a že jejich knihy jsou plny chyb, podvodů a hrubých pomluv. Netřeba se tomu divit. Většina těchto knih byla psána mnichy nebo podle jejich zpráv. A nebylo věru nikdy větších podvodníků než mniši. Byli lháři ze řemesla a v tom řemeslní do té míry, že benediktin Tomáš z Walsinghamu řekl bez rozpaků, že rčení, "co mnich, to lhář", bylo v jeho době a dle soudu kdekoho usuzování tak spravedlivé a bezpečné jako: tohle je bílé, tedy toto je barevné."¹⁴⁰

Základní cíl své kritické studie pak pan de Beausobre formuloval následujícím způsobem: "Ubožáci!" (míněni jsou samozřejmě táborští pikarti a adamité) "Zemřeli hrdinsky, mnozí z nich jako praví mučedníci. Obětovali se, jedni v obraně svého života a svých rodin, druzí hájíce čistě jen pravdu, kterou nechtěli nikdy zradit, a přece se stali obětí nejen ukrutnosti, ale i pomluv svých katů. Celý svět je odsoudil. Prokleli jejich památku, jež měla býti požehnáním. Pokusím se vrátit jim čest. A poněvadž právě obvinění z naháčství jsem se rozhodl prozkoumat, ukáži, že za prvé vůbec není dokázáno, a za druhé, že je úplně nesprávné, poněvadž pikarti nikdy nebyli adamité. Mohl bych zamítnout s pohrdáním a bez jakéhokoli přezkoušení i naháčství i nestoudnosti, které jsou pikartům připisovány. Jejich žalobci byli jejich nepřátelé, jejich odpůrci, jejich soudci, kati, lidé bez víry, bez poctivosti a lidskosti, jakmile se domnívali, že jednají s kacíři... A nebylo nikdy výstřednějších, ani nestoudnějších článků víry než náboženské naháčství. Řekne-li někdo, že je to pouhý předsudek, odpovídám, že není třeba velkého umění, abychom vyvrátili směšná obvinění, špatně dokázaná a vyslovená lidmi, nechvalně známými svou nepoctivostí. Ale je něco, co je více než předsudek. Pikarti, tito mrzcí rozkošníci, snášejí ochotně muka s vytrvalostí a zbožností pravých mučedníků. Pohleďme na ně ve světle úvahy, kterou jiný mučedník napsal ve prospěch křesťanů, pronásledovaných pod týmiž záminkami. Najdeme sotva větší podobnost. Stačí, abychom na místo barbarských hodů, přisuzovaných křesťanům, dali nahotu. "Jak je možné" říkal Justinos Mučedník, "že lidé, oddaní svým rozkoším a všem výstřednostem nestřídmosti, lidé, kteří s rozkoší jedí lidské maso, jak je možné, že tito lidé ochotně umírají, což je zbavuje rázem všech jejich radostí?"¹⁴¹

Při zkoumání vývoje husitského revolučního hnutí pan Isaac de Beausobre ukazuje, že "počátkem roku 1420 začali někteří táborští kněží... nově vykládati proroctví a ohlašovati brzký příchod božího syna, aby zahubil své nepřátele a očistil svou církev. Hlavním původcem, šiřitelem a obráncem tohoto učení byl nějaký mladý kněz z Moravy, bystrého nadání a neobyčejné paměti. Jmenoval se Martin řečený Loquis, protože s udivující smělostí kázal své přesvědčení a nikoli názory svatých doktorů. Jeho předními pomocníky byli Jan z Jičína, bakalář umění Markold, Koranda a jiní táborští kněží... Martin Moravec nebo Martin z Moravy, řečený Loquis, je tedy kněz pikartský, proslulý druh Korandův, jenž se těšil v této straně veliké vážnosti a který také... stanul v jejím čele. To mne vede ke dvěma závěrům: Předně, že pikarti jsou vlastně tábory; za druhé, že výtky, týkající se jejich nestoudnosti a naháčství, jsou pouhými pomluvami, neboť dnes jest obecný souhlas o tom, že táboři se ničeho takového nedopouštěli. Copak lze předpokládat, že by byl Koranda zůstal druhem pikartského vůdce, kdyby pikarti vskutku byli bývali tím, zač bývají vydáváni?... Poctivý čtenář si sotva dovede představit, že lidská zlomyslnost by byla sto zažalovat bez jakéhokoli podkladu nevinné lidi pro strašlivé zločiny úchylného náboženství. Sám jsem tak kdysi soudil, ale brzy jsem poznal svůj omyl. Mniši a inkvizitoři lžou a hanobí zcela nesvědomitě a nestydatě. Proč by si tak ostatně nevedli, když celý jeden koncil, slavný koncil kostnický se toho dopustil? Což se nespustil ve své zlovůli natolik, aby veřejně prohlásil, že husitští viklefští kněží rozdíleli večer po večeři tělo a krev Páně ve chvíli, kdy všichni, kněží i lid, byli opilí, že se shromažďují po nocích ve sklepeních a po požití svátostí že se oddávají muži a ženy všelikým neřestem?... roku 1176 přibyli do Čech dva démoni, kteří, oděni v lidskou podobu, kázali, že člověk smí beztrestně páchat hříchy všeho druhu a že ti, kdo po příkladu Adama a Evy chodí nazí a oddávají se prostopášnostem, činí velmi dobře. Odtud vidět, že obvinění z naháčství a necudnosti bylo starou pomluvou, rozšířenou v Čechách dvě nebo tři století před novými pikarty."142

To, že povídačky o "adamitském davovém šílenství" a "kolektivních sexuálních orgiích" táborských pikartů jsou zlovolné výmysly, špinavé pomluvy a sprosté lži, věděli, jak se alespoň zdá, mnozí lidé již v patnáctém století. O tom, jak nevěrohodně působily v té době výklady důstojných univerzitních mistrů Vavřince z Březové či Jana z Příbramě, svědčí hněvivé zvolání, které autorovi latinsky psané "Husitské kroniky" adresoval na konci patnáctého století staročeský překladatel, když se dostal ke kapitolám o "pikartských bludech" a "adamitských sexuálních zvrhlostech": "Ó vyhřebený (snad vykleštěný) mistře Vávro na onom světě, že si ty psáti směl, neviděl-lis jistoty toho a neslyšel-lis ušima sám od nich. Byl-li si ty časy živ, tyto řeči a klevety do mě nemohou a místa ve mně nemají, by to pravé bylo. Ba i těchto nadepsaných lží mohls je v řiti shnojiti s sebou leže v hrobě... Ó milý chvistče (nadepsáno pizdaři – obě slova jsou sprosté nadávky: pizda = řiť a chvistačka = silný průjem, chvistče se tedy zřejmě rovná posranče); ano při tobě samém to kacířství bylo jest, nebo často, abrž vždycky v tomto svém spisu jmenuješ býti svátostí toliko... Ó lháři: neměl si čím zohyzditi Táborských všemu světu než lžmi."143

Poznámky:

138) Isaac de Beausobre: Rozprava o českých adamitech; NČSAV, Praha 1954, str. 41-42.

139) Tamtéž, str. 13.

140) Tamtéž, str. 11.

141) Tamtéž, str. 32-33 a str. 37.

142) Tamtéž, str. 52-54; poznámka, která se pojí s událostí v roce 1176, str. 55 – podobně viz str. 48. Dlužno poznamenat, že v této textové pasáži se pan de Beausobre dopouští drobné nepřesnosti, která se patrně odvíjí od toho, že se nemohl důkladněji seznámit s Vavřincovou "Husitskou kronikou". Kdyby tak učinil a prostudoval i kupříkladu spisy Mikuláše Biskupce z Pelhřimova či proti táboritům velmi útočně naladěné teologické traktáty mistra Jana Příbrama, zjistil by zajisté, že mistr Jan z Jičína ani táborský kněz Markolt nepatřili ke stoupencům Martina Loquise.

143) Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 363-364. Jedná se součást poznámkového aparátu kroniky ve zmiňovaném vydání. Je zřejmé, že staročeština byla mluvou velice jadrnou, jež nešla pro peprné a přiléhavé slovo daleko. Mnohý čtenář si možná v této souvislosti připomene známou scénu, která se údajně odehrála při korunovaci krále Václava IV. roku 1363. Karel IV., jenž byl nejenom "otcem vlasti", leč též i otcem svojí početné rodiny, byl tak nadšený z faktu, že se mu po několika dcerách roku 1361 konečně narodil syn, vytoužený dědic královského titulu a nástupce na trůně, že se tak trochu chvilkově pomátl na rozumu a neuvědomil si, že dvouleté děcko nemůže porozumět významu královské korunovace a na potřebné úrovni ji absolvovat. Není divu, že se budoucí český panovník při korunovačním aktu, v jehož průběhu ho arcibiskup Arnošt z Pardubic pomazal na českého krále, ze strachu rozplakal a nebyl k utišení – což je u dvouletého klučíka chování naprosto přirozené –, načež, jak (patrně s velkým gustem) popisovali doboví kronikáři, "zesral oltář, na kterém stál" a uklidnil se prý až tehdy, když mu nějaký pekař dal několik sladkých koláčků.

Moje poznámky:

K tomu jen osobní pocit – příslušné citace jsem si vychutnal.

(Pokračování)