Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/28

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

28. část

František Neužil

"Duch středověké doby gotické" dbal též o mravnost a morálku, prosycenou "pravou křesťanskou láskou k bližnímu", která se manifestovala především na soudních přelíčeních s hlasateli kacířských bludů, které se vedly dle církevního kanonického práva a vycházely z předpokladu viny podezřelého a obviněného, jemuž se díky shovívavosti dobrotivých inkvizitorů poskytovala milost přiznat se ke kacířským názorům a zříci se jich, i když je nikdy nedržel, nehlásal a neučil.¹²⁹ Vyšetřovatelé, žalobci a soudci museli při soudech s kacíři dbát především o spásu své nesmrtelné duše, která by zajisté doznala úhony, kdyby svou veskrze bohulibou práci pro "větší slávu boží" konali ledabyle, a proto podezřelého kacíře vždy obvinili ze všech možných kacířských názorů a bludů, jež zná křesťanská teologická nauka, i kdyby se navzájem vylučovaly jako kupříkladu učení katarů s názory "bratří a sester svobodného ducha". Vyšetřovatelům a soudcům na kacířských procesech bylo také jasné, že hlasatelé zvrácených a zvrhlých kacířských bludů, o jejichž vině nemohlo být předem nižádných pochyb, museli být i z čistě mravního hlediska osobami veskrze ničemnými, které se ve svém každodenním životě musely oddávat nejrůznějším sexuálním zvrácenostem, a tudíž není divu, že konečný ortel vždy odsuzoval předem usvědčeného kacíře k očištění jeho nesmrtelné duše od nestoudných žádostí zvrhlého těla čistým živlem ohně, čímž právě docházela "křesťanská láska k bližnímu" vrcholného naplnění.

A tak není divu, že důstojný mistr Vavřinec z Březové, veden zajisté starostí o to, aby jeho duše nebyla po smrti těla vydána plamenům a mocnostem pekelným, píše v "Husitské kronice" s bolestí v srdci, že "když přemnozí, od táborského kněze Martina svedeni, zle smýšleli o svátosti oltářní a upadli z vnuknutí ďábla, jejich otce, do bludů a kacířství některých pikartů, předtím nikdy neslýchaných, rozdělili se bratří v Hradišti neboli Táboře bydlící na dvě strany, totiž pikartskou a táborskou, a tak věrnější strana táborská vyhnala z hory Tábora přes dvě stě lidí z obojího pohlaví, nakažených pikartským kacířstvím. A když bloudili po lesích a po horách, upadli někteří z nich v tak veliké šílenství, že odhodivše šaty, jak muži, tak i ženy, chodili úplně nazí říkajíce, že jsou ve stavu nevinnosti a že šaty byly přijaty pro hřích prvních rodičů...zimy ani horka se nebáli, než nazí po světě těkati se nadáli jako Adam s Evú v ráji... A z téhož šílenství se domnívali, že nehřeší, jestliže se bratr tělesně spojuje se sestrou. A jestliže některá počala, říkala, že počala z Ducha svatého... zákon svuoj na rufiánství zakládali, že Čtenie jest "rufiáni a nevěstky předejdú nás do nebeského královstvie". A protož jsú žádného, ktož by rufiánem nebo kurvú nebyla, v svuoj zákon přijieti nechtěli, né i děvčička najmenší, kterúž jsú k sobě přijali, musila porušena býti a s nimi smilniti. A zákon svuoj takto jsú vedli: všichni, mužie i ženy, svlekúce se nazí okolo ohně tancovali a k tanci pieseň přikázanie Desatera Božieho jsú zpievali, potom u ohně stojíce jeden na druha hleděli a, měl-li který muž rúšce, ženy jemu ztrhaly a řkúce: Vypusť vězně a daj mi ducha svého a přijmi ducha mého!, každý s leckterús a každá s leckterýms jsú hřešiti běželi. Ale prvé sě v sodomských žádostech zaněcovali neb zapalovali, láskú a vuolí Boží skutek ten nazývajíc, ďábla jsú páchali a potom sě v řece kúpali...v noci mordy a ve dne smilstvo páchali... A mnohem více, bohužel, páchali, co není hodno zanechati potomkům zapsáno."¹³⁰

František Palacký opakuje po autorovi "Husitské kroniky" líčení sexuálních zvrhlostí a zvráceností táborských adamitů, když píše, že "pokládajíce také manželství za hřích, smilství pak za povinnost, páchali ve schůzkách svých beze studu věci, kterýchžto ve čestné společnosti vypravovati nesluší; někteří také pokoušeli se choditi nazí, přičítajíce sobě rajskou nevinnost."¹³¹ "Otec národa" nás současně poučuje, že "blouznivost chiliastická, do níž urputní chiliastové stále více se zahloubávali" organicky souvisí s mysticko-panteistickým nábožensko-filosofickým učením "sekty bratří a sester svobodného ducha"¹³², jejíž zárodek se objevil už na počátku třináctého století v Paříži a která se v následujících dvou staletích rozšířila na mnohých místech nejen ve Francii, ale zvláště v Německu a Itálii a "ani inkvizitorskou přičinlivostí, ani péčí světských úřadů vykořeněna býti nemohla. Kořen bludův jejich byla sada ta, že "bůh jest vše, cokoli jest"; povodili odtud, že člověk nehřeší, pokudkoli v jednobytnosti s bohem zůstávaje, nedělí se sobecky od přírody čili od celku všehomíra; tudíž pravili, že i přírodné popudy jsou božské, pokud vedou ke spojování a ne k různění; bezbožnosti neviděli leda v osobování; proto bylo jim vše svaté, jakmile bylo všem obecné, i ženy také; byl to komunismus na stupni nejvyšším."¹³³

Ostré kritice podrobil dobové zprávy o táborských adamitech, které si s horlivostí a důkladností hodnou lepších věcí vymýšlel především Eneáš Sylvius Piccolomini, budoucí papež Pius II., ze světonázorových pozic osvíceneckého racionalismu ve své německy psané historiografické studii o dějinách českých pikartů a adamitů jeden z nejvýznamnějších představitelů první generace českých národních buditelů a obrozenců Josef Dobrovský. "Modrý abbé" kriticky poukázal na skutečnost, že Sylviovy povídačky o lidech, kteří poté, co byli vypuzeni z Tábora, bloudili po lesích a kopcích nazí, hlásajíce, že jedině tímto způsobem se vracejí do stavu rajské nevinnosti, jelikož prý šaty lidé oblékli až jako trest boží za dědičný hřích prvních lidí, jsou v rozporu se zdravým rozumem, neboť ctihodný autor "Historie české" si vůbec nepoložil otázku, zda je v českých zemích, v podmínkách středoevropského podnebí, v němž se mísí jaro a léto s podzimem a zimou, vůbec možné, aby člověk běhal kupříkladu v zimních měsících (prosinci, lednu a únoru) ve volné přírodě tak, jak ho pánbůh stvořil, když nám zároveň žádné kronikářské zprávy nesdělují, že by zimní počasí na konci roku 1420 a v prvních měsících roku 1421, kdy mělo adamitské "zběsilé řádění" propuknout s největší silou, bylo nějak obzvláště mírné.¹³⁴

Středověké feudální kronikářské dějepisectví ani později celkově nikterak nevybočilo z pomluv a zkreslování, v nichž vynikali už odpůrci táborů, kteří byli jejich současníky. Zásadní obrat přineslo vskutku až dějepisectví racionalistické, spojené s bojem proti náboženskému tmářství a církvi a vyjadřující osvícenecké názory rodící se buržoazie, která byla v této době pokrokovou, revoluční společenskou třídou, svým aktivním a činným třídně sociálním bytím a z toho plynoucím sociálně ekonomickým i politickým zájmem objektivně zaměřenou na svržení a likvidaci vlastnických struktur feudálního vykořisťování i feudálně despotického politického systému absolutistických monarchií, nahrazení moci, pocházející "od boha" a "boží prozřetelnosti", politickým systémem, v němž by byl zdrojem politické státní moci lid, jak o tom hovořila i chiliastická proroctví radikálních táborských kněží a kazatelů. V této souvislosti zaujímá jedinečné postavení dílo pozoruhodného francouzského osvícence Isaaca de Beausobre "Rozprava o českých adamitech", v němž se tento francouzský hugenot, jenž byl po zrušení tak zvaného "nantského ediktu", zajišťujícího náboženskou svobodu pro vyznavače protestantského náboženství, nucen opustit svou vlast a strávit zbytek života ve vyhnanství na dvoře pruského krále, již v první polovině osmnáctého století pokusil zpracovat opravdu vědeckou studii, která by se kriticky zabývala zprávami o táborském pikartství a adamitství.¹³⁵

Pan de Beausobre si také dovolil zapochybovat o zprávách, podle nichž může člověk pobíhat nahý ve dvaceti či třicetistupňových mrazech po loukách a lesích, takže by táborští pikarti a adamité "byli bývali odděleni od ostatní Evropy a... necitelní k drsnému podnebí."¹³⁶ Současně bychom měli mít na zřeteli, že na naší Zemi najdeme celou řadu přírodních národů, jejichž příslušníci chodí zcela nazí či téměř nazí a pokládají nahotu lidského těla za naprosto přirozenou, jelikož obývají tropické rovníkové pralesy. A i v temném středověku se v českých zemích během letních měsíců lidé také vysvlékali ze šatů, když se chtěli vykoupat v rybníku či v řece – a nikdo je kvůli tomu neobviňoval z "adamitského šílenství". Je také zajímavé, že "první udavači pikartů, jejichž dopis je původní ukázkou toho, co bylo řečeno o jejich naháčství, viní je pouze z učení, že šaty jsou věcí lhostejnou a že nebýt zimy, mohl by člověk chodit stejně dobře nahý jako oblečen. A tak vše, co bylo možno říci o těchto lidech je, že byli stejného smýšlení jako mniši..., kteří si ukládali zákon, že budou trpět hlad a žízeň a že se nebudou oblékat, leda by je potřeba k tomu donutila. Nicméně tito mniši pečlivě zahalovali, co stud žádá, aby bylo skryto. I kdyby byli pikarti věřili, že nošení šatů je lhostejné, nevyplývá z toho, že by jich vůbec nebyli nosili, a tím méně, že by si snad představovali, že by se měla nahota vztahovat na všechny části těla... Nevyzdvihuji zatím, co táborský kněz a pražský mistr kladou pikartům za vinu v ohledu nejhanebnějšího krvesmilství. Myslím, že by se křesťanský čtenář měl rdít nad tím, že nemá tolik smyslu pro spravedlnost jako onen Žid, jenž slyše o hanebnostech, z nichž byli obviňováni, odpověděl šlechetně, že podobné pomluvy jsou nedůstojné víry a že jsou věci, jež se příliš příčí lidské přirozenosti, abychom mohli věřit, že by jich byli schopni."¹³⁷

Poznámky:

129) Viz Motyčka, J.: Husova kauza, str. 1 – úvod, což je již v našem teoretickém pojednání zmíněná stať o Husově kostnickém procesu z hlediska dobového církevního kanonického práva (viz str. 37-38 naší teoretické studie, k nimž se váže poznámka číslo 73), kterou je možné dohledat na internetovém portálu o husitství.

130)V avřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 217 a str. 262-263. Jedná o kapitoly "List Mikuláše Biskupce a Mistra Jičína Pražanům o pikartství na Táboře. Žižka dal u Klokot upáliti padesát pikartů s Petrem Kánišem" (str. 214-218) a "O adamitech a jejich vyhubení" (str. 262-264).

131) Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 575.

132) Viz str. 21-22 našeho teoretického pojednání, které se pojí s poznámkou číslo 25.

133) Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 575. Okrajová poznámka: "Otec národa" přispěl "tvořivým způsobem" k vykreslení "odporných sexuálních výstředností táborských pikartů" tím, že je nazývá "adamníci", kteří ve svém společenství dali vzniknout krajní variantě rovnostářského komunismu v podobě společenství žen. Je zvláštní, že mezní forma rovnostářského komunismu se chápe jako společenství žen pro všechny muže, ačkoliv se také jednalo o společenství mužů pro všechny ženy, aby spolu mohli páchat skupinové sexuální orgie, které táborským adamitům připisuje Vavřinec z Březové i František Palacký. Není vymezení rovnostářského komunismu jako "společenství žen" náhodou dokladem ideologie "mužského sexismu"?

134) Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 355-356. Viz také tamtéž, str. 326-327.

135) Na nezávislé internetové encyklopedii jsem o životě pana Isaaca de Beausobre našel pouze článek v angličtině a primitivní strojový překlad do češtiny stati z anglického originálu v "Encyklopedia Iranica" – zřejmě proto, že pan de Beausobre napsal rozsáhlé dvousvazkové kritické historické pojednání o manichejcích a manicheismu.

136) Isaac de Beausobre: Rozprava o českých adamitech; NČSAV, Praha 1954, str. 16.

137) Tamtéž, str. 28-29.

Moje poznámky:

Zprávy o sexuálních orgiích adamitů jsou patrně přehnané a s velkou pravděpodobností účelově zkreslené a zideologizované. Patrně i socialistické filmové zpracování ve třetím dílu trilogie nazvaném "Proti všem" se s adamity vyrovává jako s "levicovou úchylkou". Ale to, že "naši kataři" nedokázali vytvořit funkční ekonomický model a že se izolovali od hlavního proudu hnutí, že nedokázali zvládnout umění kompromisu a posouvat svou vizi s přihlédnutím k reáliím světa je fakt. Nakonec se sami stali excesem, který nápravné hnutí rozkládal, oslaboval a diskreditoval.

(Pokračování)