Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/27

Vážený a ctihodný univerzitní mistr Vavřinec z Březové ovšem samozřejmě pokládal Húskovo učení o svátosti oltářní, které do jisté míry předjímalo – evangelicko-protestantské a zřejmě i katolické – teologické myšlení dvacátého století, za "ohavné a zlořečené pikartské kacířství", a proto v "Husitské kronice" s upřímným, od srdce jdoucím rozhořčením napsal: "Potom toho času, když ďábel nespal a viděl, že se může volně a beztrestně rozsévati všeliké učení, tak jak kdo chtěl, veřejně se ukázal velmi škodlivý a dávno skrývaný blud, jako zahalené kacířství, úplně podrývající křesťanské náboženství, že totiž pod způsobou chleba a vína, řádně od kněze posvěcených, není pravé tělo Kristovo, ani jeho krev, ale že jsou po posvěcení knězově chléb a víno jen požehnány; a je mají věřící jen jako na památku umučení Kristova jísti, protože při poslední večeři Ježíš Kristus, Pán a Bůh náš, vzav chléb, díky činil, dobrořečil a lámaje ho řekl: Totoť jest tělo mé, které za vás bude vydáno".

..Tu slovem "toto" neoznačil chléb ani své tělo pod způsobou chleba, nýbrž stoje před učedníky, ukázal svým prstem na své tělo, ještě smrtelné, a pravil: "Totoť jest tělo mé"; vždyť ono mělo být vydáno za vykoupení všech. A když připojil: "Vezměte a rozdělte mezi sebe"..., dal jim chléb, který požehnal, aby kdykoli by podobně žehnali chléb a přijímali, činili to na jeho památku. Stejným fantastickým výkladem si představovali o kalichu, že slovem "toto" označil krev, která má býti vylita na dřevě kříže, a nikoli víno ani krev pod způsobou vína, protože tam, jak říkali, není obsažena. Tímto slepým, kacířským a všemu Písmu odporujícím praničemným učením – věc ovšem politováníhodná – nakazilo se přemnoho jak mužů, tak žen, především v kraji Žateckém, Plzeňském a Pražském, kteří dříve s velkou uctivostí, zbožností a proléváním slz takřka denně přijímali svátost oltářní...A nechtěli klekati, ani uctívati, ani se klaněti, jako dříve dělávali před svátostí s Kristem a pravým Bohem v svátosti skutečně obsaženým. A proto někteří z nich, když viděli, že se při mši svátost chleba pozdvihuje nebo v monstranci na oltářích vystavuje nebo v procesích nosí, klopili oči k zemi, svrašťovali tvář a někteří si odplivovali, reptajíce proti věřícím lidem, kteří před velebnou svátostí klekali a tak ve svátosti Boha svého uctívajíce, jemu se klaněli...Zikmund, panoš seděním na Řepanech blízko Hrádku, s četnými jak panoši, tak sedláky obojího pohlaví, kteří nechtěli přijmout žádné rozumné učení mistrů, nýbrž s hanobením a jako bez rozumu bláznili, říkajíce, že všichni mistři a kněží, kteří tvrdí, že pod způsobami chleba a vína je pravé tělo a krev Kristova, jsou klamači a svůdcové a že jim žádný věřící nemá důvěřivě věnovati víru. Původ pak a kořen tohoto zlořečeného kacířstva dostal se do Českého království od některých pikardských, kteří v počtu asi 40 mužů přišli roku 1418 do Prahy s ženami a dětmi a říkali, že je vyhnali jejich preláti pro zákon Boží. A poněvadž slyšeli, že prý je v Čechách převeliká svoboda evangelické pravdy, proto prý přišli do království. Proto je Pražané s radostí přijali a opatřili potravinami. I královna s královskými dvořany je velmi často pro útěchu navštěvovala v jejich příbytcích a s jinými boháči milosrdně pomáhala jejich potřebám. Ale zřídka chodili na bohoslužby a nebylo je vidět přijímat svátost pod dvojí způsobou, ani neměli s sebou vlastního kněze, nýbrž jen jakéhosi latiníka, který jim četl knížky v jejich jazyku. A tak se v kůži ovčí skrývali vlci hltaví...Neboť když dopuštěním Božím řečený Zikmund panoš a zeman veřejně vyhlásil svůj blud a tvrdošíjně ho hájil, shledalo se, že ho s ostatními k tomu bludu a kacířství svedli řečení pikardští. A tak, když někteří pikardští v Praze zemřeli, jiní zachváceni strachem odešli neznámo kam, přece zanechali Čechům své nakažlivé semeno. Až dodnes se nacházejí lidé, zapletení do svrchuuvedeného kacířstva, které račiž Bůh svou milostí co nejdříve od našich prahů vykořeniti!"¹²⁶

Důstojný a úctyhodný autor "Husitské kroniky", jenž byl současníkem táborských pikartů, ze svého třídního hlediska velmi správně odsoudil pikartské názory na svátost oltářní jako "slepé, kacířské a všemu Písmu odporující praničemné učení", které "račiž Bůh svou milostí co nejdříve od našich prahů vykořeniti", a tudíž je s podivem, když v mnoha ohledech velice cenné historiografické monografii o husitství univerzitního profesora Jiřího Kejře, jež vyšla v osmdesátých letech dvacátého století, čteme, že "ještě z vypjaté chiliastické vlny se rodilo důsledné hnutí, jež pokračovalo k domýšlení představ o vytvoření snové společnosti bez světské vlády a přicházelo na myšlenky, jež daleko přesahovaly i smělé sny táborského lidu. Hlasatelům takových idejí se dostalo jméno pikarti, nejspíše proto, že navázali na některé zásady uprchlíků z Pikardie, kteří dleli od roku 1418 v Čechách. Zjevné vystoupení pikartů na duchovní a politickou scénu se datuje počátkem roku 1421. Nebyla to skupina zvláště početná; nejvyšší číslo, které uvádějí známé prameny, dosahuje počtu čtyř set osob, ale jejich existence, odbojné vystupování i proti jádru Tábora a nezlomná aktivita byly elementem, který ohrožoval jednotu a vnitřní pevnost táborského bratrstva. Jejich představy se rychle šířily i jinam a pikartské skupiny pronikly i na Žatecko a dokonce do samé Prahy. Nejnápadnějším prvkem pikartského učení byly zcela odlišné názory na svátost oltářní. V duchu dřívějších sektářských názorů, jejichž oživení, vyvolalo novou vlnu odmítání svátosti, hlásali někteří z táborských kněží, že ve svátosti není přítomen Kristus, chléb zůstává chlebem a víno vínem, víra ve večeři Páně je nálezek papežů a svátosti nemá být vzdávána úcta. Byly zavrženy bohoslužebné obřady a svátostnou večeři Páně nahradilo jakékoli jídlo. Ale tady byla překročena mez, kterou mohlo snášet exaltované prostředí, jež právě ve svátostném přijímání našlo svůj nejnitřnější výraz. Racionalismus pikartských představ zcela vybočoval z dobové psychózy a hluboce pobuřoval i táborskou většinu. Táboru hrozilo rozštěpení. Svého času se část vědecké literatury snažila vidět v pikartech dovršitele revolučního úsilí a v jejich myšlenkách výraz ideologie chudiny. Dokonce došlo k pokusům sestavit ze zlomků zpráv a z několika málo zachovaných spisů pikartských kněží jakýsi systém pikartského učení. Tato cesta je už dnes opuštěna. Ukázalo se, že bude třeba pokusit se znovu o souhrnný a střízlivý pohled na pikartství. Konečný soud se bude muset opřít o všechny dostupné zprávy a vyvarovat se apriorního zaujetí pro pikartské hnutí. Především je pochybné, že pikartství bylo opravdu hnutím nejchudších. Není totiž zřejmé, zda a v čem se lišilo sociální složení pikartské skupiny od obyvatelstva ostatního Tábora."¹²⁷