Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/26

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

26. část

František Neužil

Mistr Jan Hus se při rozvíjení svého pojetí svátosti oltářní nedrží ortodoxně dogmatické transsubstanciační teorie, ani nezastává – stejně dogmaticky – remanenční stanovisko Viklefovo. Jeho teologická eucharistická koncepce vyrůstá z pojmu "svátostný chléb" a "svátostné víno", které se na oltáři objevují po pronesení posvěcovací formule, a představuje tak stanovisko konsubstanciační. "Svátost oltářní pod obojí způsobou chleba a vína" má dvě podstaty: tělesným zrakem vidíme obyčejný chléb a kalich s vínem a zároveň v nich duchovníma očima víry rozeznáváme tělo a krev boží. Obhajoba pojmu chléb a víno ve formulaci dogmatu o svátosti oltářní není planým scholastickým sporem, jemuž my dnes už kloudně nerozumíme, a také není pouhým lpěním na liteře Písma.

Vyváženost formulace, o niž Hus usiluje, kdy svátost oltářní je i tělo Kristovo a krev Kristova i chléb a víno, začíná podkopávat základy a zdroj kněžské výlučnosti. Neboť drží-li kněz na konci proměňování v rukou pouze tělo Kristovo a Kristovu krev, každý farář si skutečně z toho může odvodit stvořitelství těla božího; kdežto když kněz drží při mši stále chléb i víno, byť proměněné, je jenom prostředníkem této proměny; a dokonce proměny, která se uskuteční nejen knězovou konsekrační formulí, ale i laikovou duchovností: kněz proměňuje a laik věří, že svátost vložená mu do úst, je pravý Kristus. Zbožnost tu dostává podobu čehosi pro všechny podstatného – pro kněze i laiky, je to zbožnost bytostná, sjednocující a současně je vrácená Bohu. A myšlenkou, že se na proměně chleba a vína v Kristovo tělo a Kristovu krev podílí svou vírou nejen ten, kdo posvěcuje, ale i ten, kdo přijímá, se začíná hluboký průlom do nadřazeně pojatého postavení kněžstva.¹²³

Oficiální táborské teologické stanovisko ke svátosti oltářní, které zastával například Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, vůdce umírněných táborských kněží, vycházelo z Viklefova remanenčního pojetí eucharistie: chléb a víno nemění ani po posvěcení svou podstatu, zůstává na oltáři v hmotné, tělesné podobě, Kristus není v eucharistii přítomen osobně a tělesně, působí v ní však svátostně svou milostí, chléb a víno se tím stávají symbolem těla a krve božího syna. Z toho důvodu má být svátosti oltářní projevována náležitá úcta a před houfy táborských "božích bojovníků" proto kráčel kněz s monstrancí, do níž byla vložena hostie posvěceného chleba.

Táborský kněz Martin Húska se ovšem v kritice mystéria svátosti oltářní, v rozvíjení procesu osvobozování vědomí a myšlení členů táborské "obce polem pracující" od pout dogmatismu a slepé víry, dostal mnohem dál, než kam kdy došel Viklef či Hus, i než postoupilo oficiální táborské nábožensko-filosofické hledisko v otázce svátosti oltářní, k němuž se aktivně hlásila – snad s výjimkou Mikuláše z Husi – především naprostá většina táborských vojenských hejtmanů v čele s Janem Žižkou, jenž vzhledem ke své třídní příslušnosti k nižší, drobné a střední šlechtě aktivně zastával a hájil nábožensko-filosofickou ideologii reformního, měšťansko-šlechtického proudu v husitském hnutí, a tudíž nemohl souhlasit s chiliastickými vizemi radikálních táborských kněží a obhajovat kupříkladu sociálně ekonomickou rovnost mezi členy táborské obce ve formě rovnosti majetkové: táborské křídlo měšťansko-šlechtické opozice bylo ovšem radikálnější než křídlo pražské.

Húska se ve svých traktátech o "chlebu živém a věčném" opíral o bibli a příklad prvních apoštolů a dokazoval, že první křesťané neklekali před posvěcenou hostií, neklaněli se jí, ani nestavěli k její poctě oltáře a kostely. Sotvaže pak Martínek připomněl apoštolskou bohoslužebnou praxi, postavil hned vedle ní a v protikladu k ní bohoslužebnou praxi katolické církve i pražské a táborské církve kališnické, a tak podepřel své zamítavé stanovisko ke všem formám posvátné úcty, jež všechny oficiální křesťanské církve vzdávají svátosti oltářní, a současně zdvihl hlas proti všem, kdož upalovali bojovníky proti tmářské víře ve svátost oltářní, ukázal, že jsou to pokrytci, svedení "šelmou s růžky podobnými růžkům beránkovým".

Při zdůvodňování odmítavého stanoviska k "posvěcenému stvořenému chlebu" sáhl Martínek Húska k zdravému rozumu a smyslovému nazírání, jeho úvahy o eucharistii vůbec nepřipomínají mudrování středověkého scholastika, ale výklady racionalistických osvíceneckých filosofů – například francouzských encyklopedistů z osmnáctého století: ďábel přece nemůže do té míry zaslepit naše oči, abychom neviděli, že posvěcený chléb a mešní víno v lahvích, ať jsou jakkoli dobře uschované, přesto v souladu se svou přirozeností hostie ve vlhku plesniví a víno může chutnat jako ocet, stejně jako kdyby šlo o chléb a víno, které nebyly posvěceny. Martin Loquis ukazuje, že i při zkoumání svátosti oltářní musíme vycházet ze smyslových údajů, které přináší pozorování: zrak zaznamenává, že se svátost oltářní kazí, tlí, víno kysne právě tak jako "normální" (neboli neposvěcené) víno a chléb, z čehož poznávací rozum musí odvodit závěr, že eucharistie nemůže být svatým, nadpřirozeným, nebeským jevem: rozhodně v ní nemůže být přítomen živý Kristus, neboť jeho tělo i krev dlí na nebesích. Kde je znamení svatosti, když svátost oltářní má zcela stejné vlastnosti jako obyčejný chléb a víno? Lidé, kteří nevidí tuto skutečnost svýma vlastníma očima, jsou oslepeni ďáblem, věřit, že svátost oltářní má jakýsi tajemný, posvátný a mystický obsah, by zcela odporovalo základní lidské vlastnosti – schopnosti pravdivě vnímat, pozorovat a uvažovat.

A Martin Lokvis mobilizuje zdravý, kritický rozum při dalším rozvíjení svých úvah: kdyby byl posvěcený chléb téže bytnosti (podstaty) jako tělo Kristovo, pak by přece Kristus vznikal každý den znova a znova v nesčíslných kostelích, takže by nebyl pouze jeden, ale ohromné množství synů božích. To za prvé. A za druhé: při přijímání těla božího by věřící vlastně pojídali boha jako při nějakých pohanských obřadech. Hostii však mohou sníst nejen věřící křesťané, mohou ji též sežrat myši a okusovat mouchy, o jejichž pravé samospasitelné katolické víře lze s úspěchem pochybovat.¹²⁴ Copak lze za těchto okolností brát vážně katolické kněze a preláty, když se nám snaží namluvit, že eucharistie je božská, nedotknutelná svátost? Je pozoruhodné, jak táborský kněz Martin, ačkoliv formálně setrvával na světonázorových pozicích křesťanství, zabíhal těmito myšlenkovými drastickými srovnáními vlastně až k úplnému popření náboženské víry, stával se hlasatelem jakéhosi – samozřejmě vulgárně materialistického – ateismu a bezbožectví. Uvážíme-li, že tyto své satirické odsudky vyslovoval Martínek Húska v první čtvrtině patnáctého století, zcela ještě zahaleného příkrovem náboženské ideologie a všemocné katolické církve, nemůžeme neocenit jeho intelektuální smělost a odvahu.

 Martínek dospěl k závěru, že eucharistie není žádnou svátostí, ale pouhým symbolem boží přítomnosti, "motýlem" neboli modlou, kterou si vymysleli kněží, aby se lidé na ně dívali jako vyšší bytosti, kouzelníky a čaroděje, kteří dovedou konat zázraky. Hostii z posvěceného chleba proto nepřísluší vzdávat úctu jako skutečnému Kristu, živému synu božímu, a uctívání svátosti oltářní není nic jiného než modlářství, modloslužebnictví. Tělo a krev "syna boha živého" není v kousku posvěceného chleba a doušku posvěceného vína, nýbrž ve společenství věřících, kteří si při mši zpřítomňují "poslední večeři Páně", přičemž ono společenství lidí, které se takto "pod obojí způsobou" stává tělem Kristovým a krví Kristovou, lidí, jejichž tělo se "přepodstatňuje" na tělo Kristovo a jejichž krev se "přepodstatňuje" na krev Kristovu, může vznikat:

a) při jakémkoli jídle a obecněji během jakékoli lidské praktické činnosti;

b) v procesu této opravdové, skutečné "transsubstanciace" se stírá jakýkoli rozdíl mezi kněžími a laiky, ruší se i poslední zbytky sociálně ekonomických a mocensko-politických privilegií, kterých nabylo kněžstvo ve feudálním systému a vlastně i samotná existence církve coby zvláštní společenské struktury se stává naprosto zbytečnou.

Táborský kněz Martin Húska tak svým eucharistickým učením dovršil onen hluboký průlom do nadřazeně pojatého postavení kněžstva, jejž se započal Viklefovým a Husovým pojetím svátosti oltářní; v projektu završení demokratizace feudální společnosti – jejíž dějinotvornou živnou půdu měla být, jak dlužno znovu a znovu připomínat, sociálně ekonomická rovnost mezi lidmi ve formě společenství majetku – spočívá pravý smysl Húskova "pikartského kacířství" neboli nábožensko-filosofického a teologického učení, popírajícího živou Kristovu přítomnost ve svátosti oltářní. Martínek Húska, řečený Lokvis, byl vskutku smělým, bystrým, průbojným, odvážným myslitelem, jenž svou dobu a společnost svojí doby předstihl o několik století, a proto mu náleží v dějinách revolučních, protináboženských a antidogmatických ideologií čestné místo, neboť tak výrazně a uceleně neformuloval až do té doby nikdo ani v našich zemích a ani na celém světě svůj posměch nad prázdnými formulkami církevní víry, slepou vírou v církevní autority a dogmata.¹²⁵

Poznámky:

123) Viz Kantůrková, E.: citovaná práce, str. 155-157. Podobně viz Matyáš, M.: Poselství..., v citovaném vydání str. 24-25.

124) Okrajová poznámka: jak v této souvislosti nevzpomenout na hostinského Palivce ze Švejka a jeho slavný výrok o mouchách a obrazu císaře pána!

125) Celá textová pasáž o "pikartském kacířství" Martina Loquise viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 99-118. Okrajová poznámka: doktor bohosloví Československé církve husitské Milan Matyáš píše, že ony středověké teologické doktríny o "transsubstanciaci", "konsubstanciaci" či "remanenci" atd., atp. šly "v posledku mimo cíl", neboť byly založeny na odcizeném a zvěcnělém nábožensko-filosofickém myšlení, které nechápalo, že "Kristus není přítomen v chlebě a víně, ale že jeho současným pozemským tělem je církev (křesťanská obec), jíž je Kristus přítomen jako hlava tohoto těla". – viz Matyáš, M.: Poselství..., str. 26-27.

Moje poznámky:

Martin Húska předběhl dobu? Patrně ano. Ale tím se dostal mimo  hlavní proud uvažování. Z tohoto hlediska byl i Jan Hus pragmatičtější a realističtější. Při každém hnutí vzdoru je nutný i cit pro vytváření dostatečné shody pro dotažení změn tam, kaž až je to reálné.

(Pokračování)