Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/25

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

25. část

František Neužil

7) "Blouznivé kacířství pikartské" a "zvrhlé šílenství adamitské"

Ideovým a politickým vůdcem radikálně demokratického křídla táborských kněží a kazatelů byl, jak uvádí "Husitská kronika", "jeden mladý kněz z Moravy, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti, Martin, řečený Loquis, podle výmluvnosti, protože neohroženě hlásal myšlenky nikoli doktorů, nýbrž své.

"¹¹⁵Onen mladý kněz z Moravy se ve skutečnosti jmenoval křestním jménem Martin – zvali jej také zdrobněle "Martínek – příjmením Húska; přezdívka Loquis byla spíše hanlivá, znamenala cosi jako "mluvka". V "Husitské kronice" se dočteme, že kněze Martina nazývali na Táboře stoupenci "Martínkovy strany" pro jeho důvtipný rozum "andělem zástupců božích" či "archandělem Danielem".¹¹⁶ Dlužno mít současně na zřeteli, že i když vážený univerzitní mistr Vavřinec z Březové užívá na tomto místě při líčení osoby kněze Martina poměrně lichotivých slov, ve skutečnosti k němu choval "v hlubokosti srdce svého" – ze svého světonázorového hlediska plně oprávněnou – upřímnou nelásku coby jednomu z nejhorších a nejnebezpečnějších názorových a politických protivníků pražských kališnických "mistrů-fistrů" a v této citové antipatii se zračil a zrcadlil třídní a stranický postoj ideologa pražského křídla měšťansko-šlechtického opozičního a reformního směru v husitském hnutí vůči chiliastickému, nábožensko-filosofickému ideologu na Táboře po jistou dobu vládnoucí revoluční venkovské a městské chudiny. A proto se nemůžeme divit, že souběžně s kavalírským komplimentem nám ctihodný autor "Husitské kroniky" sděluje, že onen "mladý kněz Martin, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti", byl "hlavním původcem, hlasatelem a obráncem chiliastických článků některých kněží táborských", kteří, "nespokojivše se jenom...ošklivými věcmi, které hyzdily slavné kdysi jméno Českého království, dokonce přidali k předešlým špatnostem nejhorší, a překrucujíce Písma proroků a evangelia podle svého bláznivého rozumu, hlásali lidu, že se nyní v našich dnech obnovuje království Kristovo, přičemž předkládali mnohé a rozličné články, některé kacířské, jiné bludné a velmi mnohé pohoršlivé."117

Když František Palacký seznamuje čtenáře s představiteli "strany Husitův horlivých, jichžto žádosti reformátorské přesahovaly nálezy univerzity Pražské" (neboli stoupenci a hlasateli eschatologických proroctví a chiliastických vizí), "strany tak řečených Táborův neb Táboritův", zmiňuje i, byv patrně inspirován Vavřincem z Březové, jméno "Martin Houska, příjmím Loquis, rodem z Moravy kněz mladý, ale v novotách nad jiné smělý, důvtipný, učený a převýmluvný."¹¹⁸ Je příznačné, že "otec národa" líčí úlohu kněze Martina Húsky v husitském hnutí bez oné nenávistné zavilosti, kterou vůči němu projevoval slovutný autor "Husitské kroniky", což lze pochopit, když si uvědomíme, že Palacký začal psát svou dějepisnou epopej v době, kdy jej od doby Martina Húsky a Vavřince z Březové dělila časová propast, hluboká více než čtyři sta let.

Zajímavý pohled na osobu Martina Húsky nalézáme u Petra Chelčického. Přemýšlivý jihočeský písmák zachoval v jednom ze svých traktátů kratičkou zmínku o rozmluvě a pravděpodobně i bouřlivé diskusi s táborským knězem Martinem, v níž předmětem učeného hádání byla zřejmě chiliastická zásada, že Kristovo království má být zřízeno tady, na této zemi, pro prostý lid. Během rozmluvy kněz Martin údajně "vyznalť jest před námi, žeť již královstvie svatých na zemi bude nové a že již trpěti nebudú dobří a že "když by vždy měli tak křesťané trpěti, já bych nechtěl sluha boží býti". Tak jest mluvil."¹¹⁹ S pravděpodobností, jež téměř hraničí s jistotou, můžeme, jak se zdá předpokládat, že zbožnému jihočeskému vladykovi se Húskův názor patrně hrubě nelíbil a považoval jej za rouhání vůči bohu stvořiteli i bohu spasiteli a vykupiteli, protože z něj – v míře velice nebývalé u člověka žijícího v první čtvrtině patnáctého století – vyzařuje ostré kritické světlo zdravého, svobodomyslného rozumu, sloužícího zájmům prostých, obyčejných lidí, jejž táborský kněz uplatnil především v kritickém rozboru mystéria svátosti oltářní a ostré polemice proti církevnímu pojetí eucharistie.

Pro člověka žijícího na začátku jedenadvacátého století se může zdát nepochopitelné, že otázka eucharistie (neboli svátosti oltářní) vyvolala tak velikou diskusi nejen na Táboře, nýbrž v celém husitském hnutí a že se pod heslem a rouškou eucharistického výkladu odehrávaly mezi jednotlivými husitskými stranami boje na život a na smrt. Vysvětlení tohoto zdánlivě nesrozumitelného jevu je však poměrně prosté: v otázce eucharistie šlo o samotné jádro nábožensko-filosofického světového názoru středověkého člověka, které vyjadřuje bohoslovecký pojem "transsubstanciace", česky řečeno "přepodstatnění" – přeměna na oltáři ležícího chleba a vína na tělo a krev Kristovu, kterou provádí kněz při mši svaté, aby tak znovu připomněl a zopakoval, "zpřítomnil" "poslední večeři Páně".¹²⁰

Ortodoxní dogmatická věrouka formulovala nábožensko-filosofickou teorii, podle níž se na oltáři ležící oplatka nekvašeného chleba a doušek vína v kalichu stávají poté, co kněz pronese konsekrační (neboli posvěcující) formuli, Kristovým tělem a krví, čímž se podstata chleba a vína obrátila v nic a Kristus je ve svátosti oltářní přítomen osobně a tělesně jako živý boží syn.¹²¹Dle katolické oficiální teologické doktríny tak kněz provádí při mši skutečný zázrak a nemůže nás proto překvapit, že ve Vávrově filmu "Jan Hus" promlouvá farář Peklo coby nejpodařenější ze synů svaté matky církve takto: "Kněz je pak víc než panna Maria. Ta dala život Ježíši Kristu jen jednou, kdežto my ho stvořujeme každodenně při mši svaté". Z představy o tajemném, mystickém, magickém obřadu, jejž kněz provádí při mši, kterou vládnoucí teologická ideologie cílevědomě vnášela do hlav a srdcí, myslí a citů věřících, odvíjelo kněžstvo své privilegované postavení ve vlastnicko-třídní a mocensko-politické dělbě práce feudálního systému.

Jan Viklef tvrdil na rozdíl od oficiální a vládnoucí katolické teologické doktríny, že ve svátosti oltářní, chlebu a vínu obětovaných knězem při mši, i po posvěcení zůstává (remanet) podstata chleba a vína, že tedy za tělo a krev Kristovu slouží jen symbolicky. Názor vyplýval z Viklefova filosofického realismu, pro nějž universalia jsou před věcí a reálně ve věci, nezávislá na lidském vnímání, na rozdíl od filosofie nominalistů, kteří universalia chápali jen jako výsledek práce lidského rozumu, jako pouhá zobecňující jména (nomina). Skutečná podstata věcí je tedy podle nominalistů neuchopitelná, nepostižitelná, smyslové vnímání postihuje pouze vnějšek věci a o něm se lidé dorozumívají dohodnutými obecnými názvy; kdežto realisté mají důvěru v rozum, který je s to dobrat se tajnosti podstaty ve věci obsažené. Eucharistické církevní dogma přikazovalo věřit, že se chléb a víno po pronesení konsekrační formule knězem při mši, po posvěcení, přepodstatňují v tělo a krev Kristovu, že věřící přijímají v hostii pravé tělo Kristovo pod způsobem chleba a vína. Pro názor, že universalia tkvějí reálně ve věcech, je představa transsubstanciace, přepodstatnění, nemožná, jedna podstata se nemůže přeměnit v jinou a zůstat její prázdnou formou. Remanenční teorie také dobře zapadá do Viklefova názoru na církev, odmítnutím přepodstatnění zasahuje nejen hluboko do věrouky, ale zejména do pojetí moci a postavení kněze, lze jí zdůvodnit program nápravy feudální společnosti, spočívající v "osvobození" církevních hodnostářů od světských starostí s pozemkovým majetkem. V hrubém myšlení zesvětštělé církve bylo díky teorii přepodstatnění dost blízko k tomu, aby si kněz o sobě myslel, že to on při mši tvoří Boha; existoval dokonce oficiálně schvalovaný spisek, který kněze majícího v moci zázrak přepodstatnění stavěl výše nežli svaté; na což Viklef odpoví, že Krista podává kněz věřícímu v hostii pouze symbolicky.¹²²

Poznámky:

115) Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 123-124.

116) Viz tamtéž, str. 351 – jde o poznámkový aparát ke kronice.

117) Tamtéž, str. 123. O tom, jaké "ošklivé věci" a "předešlé špatnosti" některých táborských kněží měl spanilomyslný autor "Husitské kroniky" na mysli, viz tamtéž, str. 104-123.

118) Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 532.

119) Chelčický, P.: Drobné spisy, str. 178-179. Jedná se o citát z traktátu "Replika proti Mikuláši Biskupcovi".

120) Připomeňme si v této souvislosti ještě jednou křesťanské nábožensko-filosofické učení o protínání časů a dějin pozemských a světských s časy a dějinami nebeskými a posvátnými (sakrálními), podle něhož může do přítomného okamžiku kdykoli vstoupit jak budoucnost v podobě "konce světa a skonání věků", tak i minulost Kristovy oběti na kříži – právě díky tajemnému, mysterióznímu obřadu proměňování chleba a vína na Kristovo tělo a krev: přičemž uplývání přírodního kosmického času ani nepřibližuje "poslední soud", ani od nás nevzdaluje smrt božího syna na kříži.

121) Viz Matyáš, M.: Poselství husitských katechismů; Blahoslav, Praha 1994, str. 23-27.

122) Viz Kantůrková, E.: citovaná práce, str. 43-45. 

Moje poznámky:

Matin Húska je nepochybně fascinující postava. Přízvisko Loquis nemusí být v dobovém kontextu tak hanlivé, jak naznačuje F. Neužil, když jej překládá jako "Hovorka" či "Mluvka" (zvlášť u nás, když jeden z největších státníků všech dob, který dokázal svůj velký stát pozbýt a rozložit jej, byl u nás "lichotivě" nazýván "Míša Hovorka". "Loquis" lze ovšem přeložit také jako "Výmluvný", tj. ten, kdo je schopen pohotové argumentace. Můžeme se těšit na další vypravování o osudu tohoto nejzajímavějšího představitele chiliasmu, který posunul "reality show" předváděné tehdejší katolickou církví do podoby pouhých podobenství, zatímco boha hledal uvnitř každého člověka.

(Pokračování)