Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/22

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

22. část

František Neužil

6) Husitský Tábor jako inspirace pro Petra Chelčického

Domníváme se, že společenské zřízení táborské "obce domácí" a "obce polem pracující", které v období ideologické i politické nadvlády revolučně demokratické chudiny usilovalo obnovit poměry, pocházející z apoštolských dob prvních křesťanů, tím, že v aktivním a činném společenském bytí i ve společenském vědomí (neboli duchovně praktické tvorbě) lidí měla trvale zakotvit a zavládnout majetková a společenská rovnost mezi lidmi, jež by zcela vylučovala opětný vznik jakýchkoli forem společenské diferenciace na sociálně ekonomicky privilegované a diskriminované – sociálně ekonomické, majetkové, příjmové rozdíly i celkové rozdíly ve společenském postavení mezi lidmi (kupříkladu mezi "urozenými" a "neurozenými") měly natrvalo setřít kádě, do nichž všichni příchozí odevzdávali všechny své peníze (zajisté, že pouze v tom případě, když nějaké měli), aby "nižádný nemohl nic zvláště mieti", neboť "ktož co má zvláště, ten hřeší smrtelně" a mohlo tak vzniknout společenství majetku všech členů táborské obce – muselo inspirovat kromě jiných též i pozoruhodného jihočeského myslitele Petra Chelčického k sepsání řady traktátů, mezi nimiž vynikají zvláště traktáty "O trojím lidu" a "O boji duchovním".⁹²  

V traktátu "O trojím lidu" reaguje Chelčický na známá místa ze třinácté kapitoly listu svatého Pavla k Římanům, v níž apoštol praví: "Každá duše vrchnostem poddána buď. Neboť není vrchnosti, jediné od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, od Boha zřízené jsou. A protož kdož se vrchnosti protiví, Božímu zřízení se protiví; kteříž se pak protiví, odsouzení sobě dobudou. Nebo vrchnosti nejsou k strachu dobře činícím, ale zle činícím. Chceš-li se pak nebáti vrchnosti, čiň dobře, a budeš míti chválu od ní. Boží zajisté služebník jest, tobě k dobrému. Pakli bys zle činil, boj se; neboť ne nadarmo nese meč. Boží zajisté služebník jest, mstitel zuřivý nad tím, kdož zle činí. A protož náleží poddánu býti, netoliko pro hněv, ale i pro svědomí."⁹³

Chelčický se snaží doložit, že citované myšlenky se vztahují k obdobím vlády římských císařů, kdy se křesťané měli podřizovat pohanské státní moci: "protož z té epištoly nemáme toho, že by psal moci, zpravuje jie v tom, aby víry boží bránila, ani toho máme v epištole, byť lid věrný učil tomu, aby sobě moc ustavili pod správou zákona Kristova. Ale apoštol v tom psaní napomíná ty lidi věrné, aby poddáni byli té moci pohanské císaře římského, neb potom mnoho časóv stálo císařství římské bez víry a mnohú krev svatých prolili sú ti césaři římští prvé, než děrú u vieru uvedeni sú."⁹⁴

Chelčický tím říká, že v době, kdy se poddaní i páni, králové a císařové i veškerý obecný lid hlásí ke křesťanství, by se všichni členové společnosti měli spravovat a řídit nikoliv pohanským zákonem moci, panství a podřízenosti, jenž vyjadřuje vztahy mezi vládnoucími a ovládanými, leč Kristovým zákonem božím – zákonem lásky mezi dcerami a syny božími, čehož však nečiní pozemská církev katolická, jež jako "veliká nevěstka babylonská na římské stolici sedí... když Sylvester přijal césaře římského u víru, kterýžto ostal u víře se všemi příčinami neb zvláštnostmi, kteréž všeliká moc pohanská drží. A potom víc ta moc římského císařství pod věrú stála jest, a z toho počátku i v jiných zemích pod vieru podešly sú. A to jest i nám svědomo, že skrze tú moc světskú všicku sílu Antikrist vzal jest u víře Kristově, a ta veliká nevěstka, ješto sedí na římské stolici, všecky své tráveniny rozšířila jest skrze tu moc světskú. Neb když jest ta moc pod vieru přijata, vždy tak cti, zboží a práv pohanských požívající, jako jest i prvé u pohanství požívala, tak zase ta moc nadala kněží zbožím. Sama falešně pod vieru podešla a kněžie víry zbavila svým zbožím. A by byl Sylvester u pravdě césaři víry Kristovy podal, mám za to, než by ji byl od něho přijal právě, že by jeho spíše opak odřel. A když tu zprva tak falešně spolu slily se moc světská s kněžstvem, víc potom kněžstvo tělestné rostlo ve zbožie a ve cti tohoto světa, táhna zboží od moci i od jiné obce, až sú tak již na vrch dorostli a všechny tráveniny, což jich ďáblu mohlo v srci býti, ty sú skrze žehnání a sladké řeči na svět vylili. A když jest ta okrášlená kurva svú všicku sílu i plnost vzala od moci světské, tehdy zase, jakož slušie na její nestydkú oplzlost, jala se jest té moci líbati, milovati a přitúleti, žehnající, pochlebující, všecko odpúštějící a všech svých náboženství účastny činili a tak se všemi krály zemskými smilnieci, pokúšející, vždycky té moci povyšující, až dále nemohla o ní řéci "stránka církve svaté a náměstek božství", ano pravějí bylo by řečeno: "třetieť stránka pekla a náměstek Lucipera pyšného", ješto se nepokoří ani bohu, ani lidem. A skrze to přezlé spojenie toho dvojího lidu pod víru Kristovu život chudý a bolestný pána Jezu Krista i jeho cesty upřímé potlačeny jsú od toho zlého lidu, jenž sú největší nepřietelé kříže jeho. A tím, že jest ta pohanská moc u vieru přijata, tudy všecken svět pod víru podšel jest. Neb když jsú ti lidé hlavatí a nerovní pod vieru podešli, kto jest u všech lidí na světě, aby jeho u víru nepustili? Lichevníci a kupci najlepšie u víře a najvíce kosteluov nadávali a ornátuov a platův kněžím nadali, neb lehce vylichvili, šantročili, a kněží všecko blahoslavili, neb sú tím své břicho ustavili u veliké sytosti. Protož, když jsú vešken svět u víru přijeli, musili sú dobře písma zvohýbati, aby skrze ně všem cestu u víře Kristově ukázali a na cestě spasenie ustavili. Ale skrze tu příčinu všecka písma i víra u veliké zapletenie upadly jsú, poněvadž, chtíc skrze písma cestu dáti u víře Kristově všemu světu, aby jich počtem všechen svět nazván byl církev svatá, choť Kristova, kterýžto svět nikdy nepoznal jest pána všecko světa, ani jeho kdy pozná, ten svět kněží falešní, pokojní pod vieru jeho pustili, aby sami neupadli v nemilost světu, ale pokojní jedno s ním byli."⁹⁵ 

Nepřejeme-li si "písma svatého zvohýbati", jak to činili a činí preláti oné "nevěstky babylonské", jež jako "kurva okrášlená na římské stolici sedí", musíme dle mínění Petra Chelčického dospět k názoru, že "toto dvoje rozdělení (řádu světského skrze moc a Kristova skrze milost), daleké rozdělení, a má srozuměno býti, že spolu nemuož státi ten dvuoj řád, jsa podnesen pod jméno jedné víry Kristovy. Nemuož býti spolu řád Kristuov a řád světský, aniž muož býti řád Kristuov řád světský. Jiná jest věc, která se činí skrze moc pod bezděčí, a jiná, která se skrze milost činí z dobré vuole, ješto stojí na slovích pravdy. A z toho zjevno móž býti, že jakož jest daleko moc světská od pravdy Kristovy, napsané v zákoně jeho, tak daleko jest víra Kristova od potřeby moci světské. Moc se věrú nespravuje, a víra moci nepotřebuje, tak jako by víra svú plnost neb zachování své skrze moc měla. Ale jakož jest plnost moci rozmnoženie zboží a velicí zástupové oděncóv, hradové a města tvrdá, takéž jest plnost a prospěch víry múdrost božie  a síla ducha svatého."⁹⁶ A proto: "Rozdělenie na tré lidu křesťanského podlé díl tělesných a podlé moci světské a jiných úřaduov tělesných nemuož v pravdě řečeno býti tělo Kristovo, neb pod takovým rozděleným lidem muož býti svět, a mohú býti pod takovým rozdělením na tré všickni pekelníci, nepřátelé velicí bohu, ježto nepříslušejí nižádným obyčejem v tělo Kristovo... A v této řeči svatého Pavla nevidím, by posluhovala neb potvrzovala co o moci světské ani o tom rozdělení trojího lidu, jenž jest nazýván tělem Kristovým... takové rozdělenie lidu na tři strany jest i mezi pohany, neb slavně jest v nich stav knížecí, ješto spravedlnost svrchní a zemskú mnohem pilněji jednají v tom lidu než zdejší lenochové pod věrú, neb mají u větší hruoze lid, poniž nesmí žádný druhému činiti křivdy... A poněvadž mezi pohany, ješto boha neznají, jest takové troje rozdělenie v lidu, ješto sobe spolu prospívají v některých věcech, a nejsú proto tělo Kristovo, takéž mezi námi nejsú pro ty tělesné věci, když nejsú skrze dary ducha svatého zpósobeni v údy Kristovy, aby každý měl život v milosti k úžitkuom jiných úduov. A meč pánuov sedláky nespojí v jednotu mysli, ač je podrobí pod jho jako nevolné otroky, a stuol rozkošný páně obveselí blázna kněze, aby jeho přízeň počítal v úžitek víry, protože se jeho břichu dobře stalo u jeho stolu. A to všecko nenie dílo těla Kristova, ale nemilostivých kvas a násilé chudých."⁹⁷

Oficiální dogma o "trojím lidu" hlásalo, že kněžstvo, šlechta a poddaný pracující lid se ve feudálním systému harmonicky doplňují podobně, jako je tomu u funkcí, které vykonávají jednotlivé "údy" a orgány lidského těla: církev představuje hlavu feudální společnosti, a proto se kněží a mniši za všechny ostatní modlí pro spásu jejich duší, učí je a vzdělávají; urození šlechtici v čele s panovníky představují ve feudálním sociálním organismu ruce, v nichž třímají meč na obranu slabých a utiskovaných; úlohou poddaných je pak být nohama, na nichž stojí pyramidální organizace feudálního společenského řádu a jejich práce pro ostatní stavy slouží proto obecnému blahu.

Petr Chelčický ovšem ukazuje, že reálná praxe feudální společnosti se vůbec nepodobá proklamované idylické sociální harmonii a třídní spolupráci: "V tom těle Kristově z lidu křesťanského na tré přehnutého, z pánóv, z kněží, z robotného lidu, tehdy slušie měřiti tuto řeč k tomu tělu, mírně-li padne jedno k druhému. A že tam praví o tom těle, kterak moc světská mečem má brániti dvú stránek a kněží učiti mají dvě stránce, a robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platuov. A když má jíti podle důvodu, aby, když trpí jeden úd, trpěli s ním všichni údové, kterak tehdy ti údové hrbovatí, ješto meč drží, jiné menšie údy dáví, zarmucují, tepú, sázejí do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými zámysly, že jako uvadlí chodie, a tito jako koni obroční, sytí a prázní řehcí nad nimi, a kněží jako oči ostře v tom těle hledíta na obě straně těla, hledajíce, kterak by zboží odřeli z nich a osobili je sobě, a obojí spolu, páni i kněžie, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtí. Ó kterak daleko sú od řeči svatého Pavla, aby trpěli všichni údové pro núzi každého úda! Tito pláčí, ano je lúpí, vězie, šacují, a oni se smějí jich veliké bídě. A poněvadž ti, ješto meč drží, sú ruce v tom těle, a obecný lid nohy, pohleďme, což činíta ruce nohám podlé pravdy."⁹⁸

Poznámky:

84) Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 563.

85) Tamtéž, str. 532.

86) Viz Kalivoda, R.: Husitská ideologie, str. 340-341.

87) Vavřinec z Březové: Husitská kronika, str. 123-124 a str. 189-190. Okrajová poznámka: z formulace poslední věty jasně vyplývá, že chiliastický program selsko-plebejského křídla husitského hnutí byl zaměřen na revolučně demokratickou přestavbu feudální společnosti ve všech křesťanských zemích a boj husitů měl jasně vyhraněnou mezinárodní povahu.

88) Tamtéž, str. 191. Okrajová poznámka: i čtenář, jenž není příznivě nakloněn našim teoretickým úvahám o husitství, bude možná souhlasit s naším názorem, že ctihodný autor "Husitské kroniky" a spolu s ním patrně též i další slovutní "mistři-fistři" ze staroslavného vysokého učení Karlova věnovali neuvěřitelné množství životní energie i poetické vynalézavosti zuřivému, nenávistnému spílání všem zmíněným chiliastickým článkům radikálních táborských kněží, vyjadřujících svými vizemi a proroctvími zájmy, potřeby tužby a sny venkovské a městské chudiny – viz tamtéž, především str. 189-199. (Srovnej též s Macek, J.: Tábor...II. díl, v citovaném vydání str. 281-288). Uvedu opět pouze jediný příklad. Na článek chiliastického programu, dle nějž "všichni sedláci a poddaní, kteří z přinucení platí roční platy protivníkům zákona Božího, mají být hubeni a zatracováni a jejich statky jakožto statky nepřátel pleněny", reaguje vážený mistr Vavřinec slovy, že "to je blud a příležitost ke krádežím a loupežím". (Viz str. 191 "Husitské kroniky"). V tomto odsudku figuruje poměrně umírněné slovní výrazivo, jež však o to jasněji zračí, že dle ctěného mistra má uchování logiky fungování vykořisťovatelského feudálního soukromého vlastnictví daleko větší význam a společenskou důležitost než rozdíly mezi stoupenci a protivníky božího zákona.

89) Viz Kalivoda, R.: citovaná práce, str. 340.

92) V následujících textových pasážích našeho teoretického pojednání budeme odkazovat na akademické vydání tak zvaných "Drobných spisů Petra Chelčického" – viz Petr Chelčický: Drobné spisy; NČSAV, Praha 1966. Traktáty jihočeského písmáka jsou zde opublikovány v následujícím pořadí: "O boji duchovním", str. 28-98; "O církvi svaté", str. 99-104; "O trojím lidu", str. 105-131; "Replika proti Mikuláši Biskupcovi", str. 132-210.

93) Bible svatá aneb všecka svatá písma starého i nového zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613: Epištola svatého Pavla k Římanům, kapitola 13., verše (odstavce) 1-5.

94) Chelčický, P.: Drobné spisy, v citovaném vydání str. 114, šířeji pak viz tamtéž, str. 110-121.

95) Tamtéž, str. 112-113.

96) Tamtéž, str. 110.

97) Tamtéž, str. 121-122.

98) Tamtéž, str. 123.

Moje poznámky:

Trochu mě mrzí, že F. Neužil odskočil od analýzy příčin poměrně rychlého konce rovnostářského Tábora. Přitom se zde jako velmi hodnotný pramen nabízí Kaplického "Táborská republika".

(Pokračování)