Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/21

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

21. část

František Neužil

Chiliastický článek, jenž postihoval všechny kolísavé a bázlivé sedláky, byl zajisté velmi krutý, musíme však pochopit, že bez něho by nebylo možné vytrhnout celé vesnice ze staletého područí feudálních vykořisťovatelů. Soustředění všech revolučních sil mohla zaručit jedině krutá přísnost. Tento programový článek přímo nutil poddané, aby odbíhali od svých pánů a drobných majetků, přemáhali vlastnický pud a poníženost před vrchností, aby utíkali na Tábor, posílili revoluční armádu a zachránili tak svou duši před pekelnými mukami.

Současně musíme neustále na zřeteli, že uvedené výzvy k boji proti feudálním vykořisťovatelům nebyly bezvýhradné. Bylo by nesmyslné domnívat se, že táborští chiliastičtí kněží uvědoměle hledali třídní nepřátele a ničili je.

Něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože hlasatelé chiliastických proroctví nemohli samozřejmě chápat sociálně ekonomickou základnu třídně sociální strukturace a třídně sociálního bytí jednotlivých společenských tříd feudální společnosti, spočívající v objektivních vlastnických či nevlastnických rolích a funkcích lidí v soustavě vykořisťovatelského feudálního soukromého vlastnictví, v němž sociálně ekonomická podstata vykořisťování vyrůstá z prostorového a časového oddělení práce nutné a nadpráce, nutného produktu a nadvýrobku, přičemž nadprodukt nemá zbožní povahu; nemohli vidět třídní nepřátele vykořisťovaných poddaných sedláků, chalupníků či domkářů na venkově, nádeníků, tovaryšů, žebráků, drobných kupců či zchudlých řemeslníků ve městech v jejich sociálně ekonomické a třídně sociální podstatě, pouze nejasně cítili, že rozmanité sociálně ekonomické vrstvy feudálních vykořisťovatelů jsou nepřáteli na život a na smrt chudých pracujících lidí. Propadali bychom nesprávné, ahistorické modernizaci, kdybychom soudili, že chiliastická ideologie vyrůstala z uvědomělého, jasného rozboru třídní podstaty feudálního vykořisťování, nebo že radikální táborští kazatelé chiliastických proroctví o nastolení "království božího na této hříšné zemi" rozuměli sociálně ekonomické podstatě společenského vlastnictví výrobních prostředků a spatřovali tak pramen sociálně spravedlivého společenského řádu ve sféře výroby, a nikoli v oblasti rozdělování, z čehož musely zákonitě plynout představy, že sociálně ekonomická rovnost mezi lidmi nemůže mít jinou formu než společenství majetku, majetkovou rovnost mezi členy společnosti. Nic takového nemohli táborští chiliasté ještě vědět. Věřili, že vedle velké většiny hříšných pánů, protivníků slova božího, mohou být někteří, kteří by byli ochotni jít s nimi po boku hájit zákon boží. Vyhledat tato zrnka pšenice v hromadách koukolu bylo úkolem kazatelů, kteří měli všem předkládat táborské zásady k schválení a přijetí. Jestliže však odmítli a nepřipojili se k chiliastickému programu, měli být bez výjimky vyhlazeni – ať už to byl pán, rytíř nebo sedlák.⁹⁰  

Sedření poddaní sedláci, chalupníci či bezzemci, pacholci a čeledíni z venkova spolu s nádeníky, tovaryši, drobnými kupci a zchudlými řemeslníky z měst mohli na jaře roku 1420 oprávněně pokládat Tábor za "svaté město spasení", protože na Táboře byli, i když pouze na krátkou dobu, po níž v táborské obci ustavila venkovská a městská chudina svou lidovládu, osvobozeni od povinnosti platit poddanský úrok i od všech ostatních poddanských dávek či desátků církvi, nemuseli robotovat pro světskou a církevní feudální vrchnost, ani jí poskytovat naturální dávky. Táborská republika se tak stala sociálně ekonomicky i politicky nejsvobodnějším a nejpokrokovějším územím v celém tehdejším křesťanském (islámském, hinduistickém, buddhistickém, konfuciánském, pohanském atd., atp.) světě, jelikož v ní dosáhli reálného sociálně ekonomického osvobození od hospodářského i politického útlaku, jenž organicky vyrůstá z "podhoubí" vykořisťovatelského soukromého vlastnictví výrobních prostředků – a je úplně jedno, že pouze na krátkou dobu – ti, které bible nazývá "solí země", sociálně ekonomické skupiny a vrstvy vykořisťovaného pracujícího lidu, neboli lidé, kteří podle slov z kázání Jana Želivského, jež znovu připomínáme, měli jako jediní právo se modlit: "chléb náš vezdejší dej nám dnes, ó pane", jelikož živili svou prací ostatní třídy a stavy feudální společnosti. Radikální táborští kněží a kazatelé jakožto političtí vůdcové vládnoucí chudiny podnikli na Táboře svými chiliastickými vizemi a proroctvími poprvé ve světových dějinách ucelený a hluboký pokus o zničení feudálního řádu, jenž předběhl i měšťáckou společnost, a to dokonce dříve, než se v českých zemích zrodila. Revoluční táborská chudina, aniž si to uvědomovala, toužila uskutečnit společnost bez třídního útisku, bez majetkové a společenské diferenciace, tedy společnost stojící v rozporu nejen s feudální, nýbrž i s buržoazní společností.⁹¹

A český národ se díky vytvoření zárodečné buňky "království božího na zemi" v táborské obci, jehož živnou půdou bylo společenství majetku a lidovláda ustavené selsko-plebejským názorovým a politickým křídlem husitského hnutí – "království boží na zemi" je právě beztřídní společnost sociálně ekonomické rovnosti mezi lidmi a "bojovníci boží" byli přesvědčeni, že ten, kdo položí život za tuto "boží pravdu Kristovu", nikdy nezahyne, neboť jej čeká život věčný! – ocitl poprvé a zatím i naposled coby vzor, model pokrokového sociálně historického vývoje v čele všech národů světa, přičemž je úplně jedno, jak nakonec radikální, revolučně demokratické i reformní křídlo husitského hnutí dopadly. Jaký to rozdíl oproti dnešku, kdy se české země staly skanzenem zlořádu mafiánského lumpenkapitalismu, v němž má neomezenou hospodářskou i politickou moc kompradorská mafiánská lumpenburžoazní vlastnická, majetková a finanční oligarchie, která ve formálně demokratickém politickém systému prakticky realizuje svou státní moc pomocí politických stran – jež, když se již poněkud okoukaly a hlavně zdiskreditovaly, čas od času vyměňuje a nahrazuje novými politickými subjekty – a souboru politických šašků a klaunů typu zkalouskovatělých babišů či zbabišovatělých kalousků!

Poznámky:

90) Viz Macek, J.: Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl, v citovaném vydání str. 58-61. Okrajová poznámka: profesor Josef Pekař, univerzitní "mistr-fistr" z přelomu devatenáctého a dvacátého století, vyložil ve svém "Žižkovi" zmíněný článek, podle nějž "všichni sedláci a poddaní, kteří z přinucení platí roční platy protivníkům zákona Božího, mají být hubeni a zatracováni a jejich statky jakožto statky nepřátel pleněny", v ten smysl, že poddaný je povinen platit svému gruntovnímu pánu příslušné roční poddanské dávky – mám dojem, že se feudální peněžní renta (neboli poddanský úrok) se platívala dvakrát do roka, a to na svatého Jiří a na svatého Havla –, pokud ona bohem mu na hlava seslaná vrchnost nepozbyla svého práva tím, že by se postavila proti zákonu božímu: z čehož má, jak se alespoň zdá, plynout, že pokud pán nepatří k papežencům, ale náleží ke kališnické feudální vrchnosti, jsou mu poddaní povinni dle "zákona božího" roční platy pravidelně odvádět. Vážený pan profesor Pekař se snažil, jak je patrné, vyvolat dojem, že i chiliastická táborská ideologie uznávala třídní a stavovské rozdíly mezi lidmi a současně, že cituje doslovně chiliastický článek, napsaný v tom smyslu. V "Husitské kronice" však žádný chiliastický článek, podle nějž by poddaní byli za určitých podmínek povinni platit poddanský úrok vrchnosti, nenajdeme.  Vavřinec z Březové si zřejmě velice dobře uvědomoval, že pokud by podle "božího zákona" měli některým vrchnostem poddaní platit a jiným nikoli, došlo by k zásadnímu průlomu do vlastnicko-třídní struktury feudalismu a celý feudální řád by byl podlomen. U profesora Pekaře jde o vědomou – a i docela hloupou – nepravdu a překrucování faktů, jimiž se snažil popřít skutečnost, že boj táborských "božích bojovníků", který vedli, organizovali a řídili radikální táborští kněží a kazatelé chiliastických proroctví, měl kromě jiných aspektů i třídní obsah, jenž se rozvíjel v oblasti ekonomické, politické i ideologické, ať už si toho byli oni kněží vědomi či nikoli. Josef Pekař se ve svém "svatém boji" proti aktivním šiřitelům "horečky chiliastické", které pokládal za "bolševiky patnáctého století", neštítil ani toho, že ocitoval něco, co si zřejmě sám vymyslil. To je jeden z dokladů Pekařovy "kritické metody" překrucování historické skutečnosti. (Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 60 – poznámka číslo 60 pod čarou).

91)Viz tamtéž, str. 134-135. Doktor Macek se na těchto stránkách svojí monografie odvolává na známé myšlenky z Engelsovy práce "Německá selská válka" – viz Engels, F.: Německá selská válka, v citovaném vydání str. 375.

Moje poznámky:

Cituji z této části Neužilova pojednání: "Chiliastický článek, jenž postihoval všechny kolísavé a bázlivé sedláky, byl zajisté velmi krutý, musíme však pochopit, že bez něho by nebylo možné vytrhnout celé vesnice ze staletého područí feudálních vykořisťovatelů. Soustředění všech revolučních sil mohla zaručit jedině krutá přísnost. Tento programový článek přímo nutil poddané, aby odbíhali od svých pánů a drobných majetků, přemáhali vlastnický pud a poníženost před vrchností, aby utíkali na Tábor, posílili revoluční armádu a zachránili tak svou duši před pekelnými mukami. Současně musíme neustále na zřeteli, že uvedené výzvy k boji proti feudálním vykořisťovatelům nebyly bezvýhradné. Bylo by nesmyslné domnívat se, že táborští chiliastičtí kněží uvědoměle hledali třídní nepřátele a ničili je." – Svým způsobem zde došlo husitské revoluční hnutí až k hranici toho, co se později projevilo jako jakobínství či později bolševismus ("kdo není s námi je proti nám"). Historická zkušenost ukazuje, že takto radikalizovaná situace je nestabilní ze své vlastní podstaty.

K tomu je třeba zaznamenat ještě jeden fenomén. To, že druhý Kristův příchod je brán jako podobenství, kdy skutečnou změnu budou muset provést samotní lidé, je výrazným pokrokem racionálního myšlení. Ale současně zde již začíná opouštění racionality, která se nikdy nemůže odtrhnout od morality. Tak jako Kristovu nápravnou misi museli udělat sami lidé (v nichž byl Kristus přítomen), tak i podrobení těch, kteří se nepřidali (a šli tudíž proti) pekelným mukám,museli udělat také sami lidé (v nichž v logice věci byl přítomen ďábel). To už je za hranou. Tady už rozum nepomůže a propuká fanatismus.

(Pokračování)