Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/19

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

19. část

František Neužil

5) Tábor – "město spasení"

Po upálení mistra Jana Husa a především pak po smrti krále Václava čtvrtého došlo na slova, která ve filmu Otakara Vávry "Proti všem" pronáší ústy herečky Vlasty Matulové paní Zdena, dcera Ctibora z Hvozdna: "Vzpomeňte, jak nás povzbuzoval o posledním shromáždění táborský kněz Jan Bydlinský. Chceme-li pevně držet a chránit Husovo učení, nestačí jen slova. Darmo jsme si neslibovali: nyní je čas činů."

Křesťanský nábožensko-filosofický světový názor (neboli duchovně praktické osvojení světa) se utvářel v překonávání ústřední myšlenky Hérakleitovy materialistické živelné dialektiky, že "vše plyne, ale nic se nemění", neboť celek světa, kosmického přírodního makrokosmu i mikrokosmu uspořádání společenských vztahů mezi příslušníky lidského rodu, zůstává stále stejný, v jeho struktuře je stále "zakódováno" zlo; celého antického světonázorového modelu světa, v němž se svět (čili kosmos) rodil ve stále stejné formě, v témže strukturně systémovém uspořádání – svět, o němž nás Hérakleitos poučuje, že jej "nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, je a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry", svět, v němž vládne "boj", "svár", který "je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými"⁸⁰ – z chaosu jako pták Fénix z popela a znovu se do chaosu navracel: což moderní obecná teorie systémů formuluje slovy, že uspořádanost (negentropie) vzniká z neuspořádanosti (entropie). Křesťanské duchovně praktické osvojení světa přichází v procesu pomyslného rozdvojování světa na svět zjevného bytí a svět ležící za tímto světem zjevného bytí, rozdvojování nazíraného prizmatem časového rozměru materiálně předmětné a sociálně historické praktické, předmětně přetvářecí činnosti člověka, kategoriální světonázorovou optikou protikladu mezi minulým, současným a budoucím, naopak s ideou, že svět budoucí životní praktické činnosti lidstva se může v protikladu k nynější životní praktické činnosti lidí osvobodit od zla, a to včetně zlořádů společenských: čili též od nespravedlivého společenského řádu sociálně ekonomické a třídně sociální nerovnosti, kterou plodí a i v budoucnu bude stále plodit onen příslovečný hérakleitovský "boj", jenž z jedněch nadělal otroky a z jiných otrokáře a bude tak činit i nadále. "Konečné vítězství" nad "zlem a hříchem" je ovšem možné pouze díky aktivitě absolutního, absolutně svobodného a tvůrčího subjektu, jehož tvořivá činnost stojí nad přírodními zákony i nad logikou zákonitostí historického vývoje lidské společnosti.

Křesťanský nábožensko-filosofický světový názor tak koncipuje myšlenku pokroku v dějinách lidského rodu odcizeným, převráceným a iluzorním způsobem, neboť "konečné vítězství dobra nad zlem" může být podle něj jedině dílem božím. Křesťanský bůh však může na rozdíl od antických bohů, kteří byli sice mocní, nebyli však všemocní, reálně vstupovat do lidských dějin a propojovat tak čas profánních dějin (běžného sociálně ekonomického a politického rozvoje lidské společnosti) s dějinami spásy a vykoupení (a ovšem i prokletí a zatracení). Ono propojování a protínání, jež má vrcholit v Kristově druhém příchodu a posledním soudu, má ale opět svéráznou podobu, jelikož je nezávislé na plynutí běžného, přírodního a kosmického času profánního společenského vývoje, leč pouze na boží vůli a božím záměru: Kristův příchod a konec světa nepřibližuje běh, chod profánního času, takže od nás zůstává coby "absolutní budoucnost" stále nekonečně vzdálen – a zároveň může království boží vpadnout do přítomnosti v kterémkoli okamžiku, jelikož křesťanský bůh je věčný na rozdíl od bohů antických, kteří byli "pouze" nesmrtelní, a proto může spojovat, jak jsme se již zmínili, minulé, nynější a budoucí události do jediného přítomného okamžiku.

V období středověku měla – podobně jako "správný výklad božího zákona" – i sociálně historický čas pod kontrolou církev, duchovenstvo určovalo a řídilo všechno plynutí času feudální společnosti a regulovalo jeho rytmy: církev zakazovala pracovat o svátečních dnech a dodržování náboženských zákazů jí připadalo důležitější než získat spoustu dalších výrobků, které by mohly vyprodukovány ve dnech, pro něž platil zákaz pracovat a které tvořily víc než třetinu roku; určovala skladbu jídel, které bylo dovoleno požívat v určitých údobích roku; zasahovala dokonce do sexuálního života lidí předpisy, kdy je sexuální styk dovolen a kdy je to hřích.

V důsledku tak detailní a všestranné kontroly nad časem se dosahovalo naprostého podřízení člověka vládnoucímu společenskému a ideologickému systému, v duchovně praktické a duchovně teoretické činnosti (neboli ve vědomí a myšlení) jednotlivce se utvářelo zdání, že čas není jeho individuálním časem, že nenáleží jemu, nýbrž nad ním stojící vyšší síle. Z toho důvodu byly významnou součástí teologického kacířství, které, jak znovu připomínáme, představovalo ideologickou formu kritiky církve jakožto institucionální opory feudalismu, a to zvláště v jeho selsko-plebejském názorovém proudu, chiliastické a eschatologické vize, které hlásaly, že dni posledního soudu bude předcházet tisícileté Kristovo království na zemi, jež odstraní všechny feudální a církevní instituce, vlastnictví a sociálně politické zřízení. Apokalyptické předpovídání a dychtivé očekávání brzkého "konce světa" a "konce časů" ("skonání věků") podrývalo světonázorové zdůvodnění pozemského řádu, ustanoveného podle církevního učení bohem.⁸¹

"Husitská kronika" vypráví, že na přelomu let 1419 – 1420 se v království českém počala šířit proroctví, že "již v skonání nynějšího věku přijde Kristus tajně jako zloděj, novým příchodem obnovit své království...Na konci tohoto skonání věku sestoupí Kristus s nebe a zjevně přijde ve vlastní osobě a bude ho vidět tělesnýma očima, aby přijal království na tomto světě, a vystrojí velké hody a večeři beránka jako svatbu své choti církvi zde na tělesných horách...Při tomto druhém příchodu Kristově před soudným dnem přestanou králové, knížata a všichni církevní preláti a nebude v království takto stanoveném daně a "dráče chudiny"...přestanou všecka knížectví a světské panování...synové Boží budou šlapati po hrdlech králů a všechna království pod nebem budou jim dána... nyní není dovoleno věřícím v tomto království voliti krále sobě věrného k pomstě zlých, ale k chvále dobrých proto, že jen Hospodin bude kralovati a království bude odevzdáno lidu země... A tak vyvolení nebudou více trpěti žádného protivenství, ale splatí odplatu... V tomto obnoveném království nebude žádného hříchu, žádného pohoršení, žádné ohavnosti, žádné lži, nýbrž všichni budou vyvolení synové boží, přestanou všechna utrpení Kristova i jeho údů... Sláva tohoto království takto obnoveného v tomto životě před zmrtvýchvstáním bude větší než prvotní církve... Slunce lidské rozumnosti nebude svítiti lidem v obnoveném království, protože nebude učiti jeden každý bližního svého, nýbrž všichni budou učení Boží... nebude zákona božího psaného v obnoveném království církve bojující a psané bible budou zničeny, protože zákon Kristův bude všem napsán v jejich srdcích a nebude potřebí učitele... Ustavení Pavlovo o chození do kostela nebude se po obnově plniti a nemusí se dodržovati, protože již nebude chrámů... Při tomto zjevném příchodu přijde Kristus v oblacích nebeských a ve veliké velebnosti s anděly svými a všichni, kdož zemřeli v Kristu, tělesně vstanou a přijdou první s ním soudit živé i mrtvé. Potom všichni vyvolení, kteří tehdy živi zůstanou, od konce země v těle spolu s nimi zachváceni budou v oblacích vstříc Kristu v povětří... to se stane brzo v několika málo letech, v nichž někteří z nás, kteří ještě živi zůstanou, uzří svaté Boží z mrtvých vstalé a mezi nimi mistra Jana Husa, protože ukrátí Pán ten čas pomsty a urychlí skonání věku pro své vyvolené."⁸²

Laskavý i nelaskavý čtenář naší teoretické studie zajisté uhádl, že váženému a ctihodnému universitnímu mistru Vavřincovi z Březové se zmíněné chiliastické články hrubě nelíbily a pokládal je za "kacířské, bludné a velmi pohoršlivé". Tak se o chiliastickém článku, podle něhož "přestane veliký dráč chudiny a zanikne daň a přestanou všecka knížectví a panování", čili že přestanou úroky a platy, všechny poddanské dávky i desátky kněžím, nebude pánů ani poddaných, zanikne celá třídně sociální struktura feudální společnosti, od slovutného mistra dočítáme, že "to je kacířství a klamání prostých lidí"; a o článku, v němž se praví, že "jen Hospodin bude kralovati a království bude odevzdáno lidu země", univerzitní vzdělanec utrousil, že "to je blud". Dokonalejší ukázku třídního a politického postoje veleváženého pražského univerzitního "mistra-fistra" si ani nelze představit.⁸³

Poznámky:

80) Viz Kessidi, F. CH.: Hérakleitos; Praha 1985, například str. 66-67.

81) Předešlé dva textové odstavce viz Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury, v citovaném vydání str. 113-114. Obšírněji a podrobněji o čase jakožto kategorii středověké hmotné a duchovní kultury viz tamtéž, str. 74-118.

83) Viz tamtéž, str. 192.

Moje poznámky:

F. Neužil se bude v několika dalších pokračováních věnovat chiliastickému prvku husitského hnutí, a to neotřelým způsobem, nikoli jen jako "levé úchylce", ale i se zjevnými sympatiemi. Jsem trochu zdrženlivější, nicméně považuji připomenutí méně známých skutečností za přínosné.

(Pokračování)