Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/18

10. srpen 2019 | 01.00 |

blog ›

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

18. část

František Neužil

Teologické učení, jehož základním článkem byla víra v předurčení (predestinaci), podle níž bůh určil každého člověka již předem (neboli před narozením každého jednotlivce i před pádem lidstva, lidského rodu do prvotního hříchu) buď ke spáse, nebo k zatracení, se připisuje nikoli Janu Viklefovi, ale Janu Kalvínovi, jenž si v uspořádání své církve – ve Francii se kalvinisté nazývali hugenoti, v Anglii pak puritáni – vzal za vzor státní správu městské ženevské republiky. Je příznačné, že vážený pan doktor Radomír Malý, jenž lživě připisuje Viklefovi a Husovi kalvinistické teologické kacířství, projevuje současně vzácnou neschopnost porozumět tomu, v čem spočívala teologická genialita Kalvínovy predestinační teorie.

Nauka o spáse a zatracení švýcarského církevního reformátora totiž odhalila logickou slabinu Viklefovy a Husovy teologické doktríny o "božím zákoně". Vždyť má-li být "boží zákon" (čili dodržování "pravdy Kristovy", božích přikázání, jež nám bůh stanovil v písmě svatém) pro každého opravdu zbožného křesťana nábožensko-filosofickým, světonázorovým kompasem, vodítkem v jeho každodenním životě, kritériem, podle něhož lze určit, kdo vede život ctnostný a má tak naději na spásu, a kdo naopak žije ve smrtelném hříchu, a tudíž mu hrozí, že jej bůh předzvěděl k zatracení, okamžitě nám na mysli vytane jednoduchá a logická otázka: a kde je kritérium dodržování "božího zákona", jenž má být kritériem individuální spásy, podle čeho, podle jakého měřítka lze rozhodnout, že ten či onen jednotlivec se ve své každodenní životní praxi vskutku řídí zákony, které nám v bibli předepsal bůh?

Během husitských válek se husité (kupříkladu táborité) nazývali "božími bojovníky", jak zní i název husitského chorálu. Je ovšem známo, že například divocí Kumáni, kteří patřili ke křižáckému vojsku, jež na jaře roku 1420 vtrhlo do Čech a jejichž oblíbenou kratochvílí bylo napichovat nemluvňata na kůly a jejich matky věšet na vlasy nebo za prsy na dřevěné ploty, načež si v krvi svých bestiálně zavražděných obětí umývali ruce, dostávali za toto své počínání plnomocné odpustky hříchů, neboť jim jejich kněží a kazatelé tvrdili, že umýt si ruce v krvi českých kacířů je skutek nanejvýš bohulibý a spásonosný. Svého času vyhrožovala Jana z Arku, které se zajisté též cítila být "bojovnicí boží", "husitským kacířům" válečnou výpravou, v níž "mečem vyhubí jejich šílenou a obscénní pověrčivost, odstraní jejich kacířství a donutí je k návratu k pravé, samospasitelné víře katolické". A jestliže se i žoldáci křižáckých vojsk, kteří bojovali za vlastnické a mocenské zájmy katolické reakce a panské jednoty se "šelmou ryšavou" (neboli uherským králem Zikmundem Lucemburským) v čele, pokládali za "bojovníky za pravé křesťanské náboženství a pro větší slávu boží", pak se nelze divit, že "bojovníky za pravdu boží" se nazývali představitelé všech názorových proudů a odstínů a politických směrů v husitském hnutí: všichni bojovali za "boží zákon", a proto není divu, že výsledkem husitských válek, když husitské protifeudální revolučně demokratické hnutí nesplnilo svou dějinotvornou úlohu vytvořit v lůně feudálního výrobního způsobu alespoň zárodečné formy, zárodečné buňky kapitalistických výrobních vztahů, byla z velké části – v tom má do jisté míry pekařovské hodnocení husitství pravdu – hospodářská devastace, úpadek země, bída a hlad. Nelze se proto divit, že v první polovině třicátých let, kdy probíhala jednání na basilejském koncilu, nebyla již ústředním tématem ideově teoretického "diskursu" v husitském hnutí otázka organizace církve i celého feudálního systému podle vzoru "božího zákona", nýbrž problém dosažení "zemského míru" – jemuž pak padla za oběť táborská a sirotčí vojska v bitvě u Lipan, odkud už vedla po přibližně padesáti letech cesta k upevnění feudálního vykořisťování, připoutání poddaných k půdě a ke své vrchnosti tím, že se poddaní nemohli volně stěhovat z jednoho panství na druhé, od jednoho pána ke druhému, k přechodu od poddanství k nevolnictví, a proto není divu, že František Palacký mluví v této souvislosti o "porobení lidu selského".⁷⁷

Kalvínova predestinační teorie nachází velice prostou a svým způsobem geniální odpověď na položenou otázku: kromě aktivního náboženského života je jedním z důležitých predestinačních znamení i materiální blahobyt, spojený s úspěchy na poli práce a podnikání – přísně mravný život a úspěchy v životním povolání jsou známkou vyvolenců, kdežto lehkomyslný a hříšný život, neúspěch a bída viditelně označují zatracence. Kalvinistická nauka o spáse a zatracení byla bojovnou nábožensko-filosofickou a teologickou ideologií, životním světovým názorem vznikající buržoazie, neboť zdůrazňovala mravní ctnosti (například píli, šetrnost, střídmost), prospěšné pro kapitalistické podnikatele, byla světonázorově zahrocena proti "hříšnému a rozmařilému životu" světských a církevních feudálních magnátů a zároveň buržoazii vyhovovala i proto, jelikož ji zbavovala morální a společenské odpovědnosti za hmotnou a duchovní bídu příslušníků rodícího se proletariátu, zosobňujícího námezdní práci, která "plodí cizí bohatství a vlastní bídu", vykořisťovaných dělnických pracujících mas. Kalvínovo teologické predestinační učení bylo sociálně historicky pokrokové, jelikož i jeho vrcholný mravní cynismus sloužil v té době revoluční buržoazii.⁷⁸

Je zjevné, že i zdánlivě nadtřídní a nadstranický "boží zákon" měl a má jednoznačný stranický a třídní obsah, a proto můžeme s určitostí prohlásit, že za husitských válek byla skutečnými bojovníky za "boží pravdu" pouze husitská vojska táborská (pražská, sirotčí, orebská, atd., atp.) – pokud bojovala za naplnění praktickým životem reformního programu čtyřech pražských artikulů, jenž odrážel a vyjadřoval potřeby a zájmy všech sociálně ekonomických vrstev feudální společnosti, počínaje venkovskou a městskou chudinou a konče příslušníky panského stavu, vždyť ukončení "světského panování kněží" sice zahrnovalo především sekularizaci církevního pozemkového majetku a umožňovalo tak panstvu zabrat církevní statky (v tomto ohledu si velice pospíšili nejen kališničtí, leč též katoličtí páni, kteří velice ochotně brali církevní zboží "do ochrany"), ovšem artikul o "tělesných hříších, které mají být trestány" zakazoval "svatokupectví" (neboli kupčení s odpustky a církevními obročími) a platby kněžím za svátostné úkony (křty, pohřby atd., atp.), což bezesporu ulehčovalo život poddaných! –, kdežto vojska panské jednoty a křižáckých žoldáků, bojující za nastolení "ryšavého draka", uherského krále Zikmunda na český trůn a zájmy katolických pohlavárů, představovala pouhé "služebníky lži", "nepřátele pravdy Kristovy" a "roty ďábelských zplozenců pekla".⁷⁹

Poznámky:

77) Viz Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě; Nakladatelství B. Kočí, Praha 1921, str. 1092-1094. Okrajová poznámka: sociálně historické pozadí tragického životního příběhu rytíře Dalibora z Kozojed tvořil právě zákaz, jenž znemožňoval poddaným přecházet od jednoho pána ke druhému. (Viz tamtéž, str. 1126-1127).

78) O kalvínské predestinační teorii je možné nalézt článek na nezávislé internetové encyklopedii. Stať o Kalvínově teologickém a reformačním církevním působení jsem objevil i na nepříliš důvěryhodném serveru www.protiproud.cz. Jana z Arku má svůj vlastní internetový portál. Z hrozeb "husitským kacířům" je zřejmé, že "panna orleánská" byla vskutku národní hrdinkou francouzského národa, současně se však jednalo o velmi naivní venkovské děvče, které si neuvědomovalo, že svým dopisem slouží právě těm katolickým prelátům, kteří ji nechali upálit jako kacířku a čarodějnici. O námezdní práci proletariátu, která "plodí cizí bohatství a vlastní bídu" viz Marx, K. – Engels, F.: Svatá rodina. In Marx, K. – Engels, F.: Sebrané spisy sv. 2; SNPL, Praha 1957, str. 51. Jedná se o textovou pasáž, v níž zakladatelé marxismu formulují svou teorii o revoluční společenské úloze proletariátu: z toho, že vykořisťovaná živá a konkrétní námezdní proletářská práce "plodí cizí bohatství a vlastní bídu", plyne, že "zvítězí-li proletariát, nestane se tím nikterak absolutní stránkou společnosti, neboť zvítězí jen tím, že zruší sám sebe i svůj protiklad. Pak zmizí jak proletariát, tak protiklad, který jej podmiňuje, soukromé vlastnictví" (tamtéž) – revoluční dějinotvorná funkce proletariátu spočívá ve zrušení a překonání veškeré dosavadní výrobně silové (profesně zaměstnanecké) i sociálně ekonomické (třídně sociální) dělby práce, takže "místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech", jak se praví v Komunistickém manifestu. Okrajová poznámka: z řečeného vysvítá také zásadní rozdíl mezi údajně "zločinnou" komunistickou, marxistickou a leninskou ideologií a nábožensko-filosofickou, teologickou ideologií militantního katolického (a stejně tak protestantského či pravoslavného) nábožensko-politického fundamentalismu – neboli klerikalismu či klerofašismu, jenž má v dnešním "postkomunistickém" Rusku, v němž vládne mafiánský lumpenkapitalismus, formu obrozované černosotněnské ideologie, do níž vládnoucí ruská novoimperialistická lumpenburžoazní oligarchie halí své mocenské zájmy, když hovoří o "zvláštní světodějné úloze ruského národa", jehož historickým posláním je prý "přinášet všem národům světa svatý grál pravé křesťanské víry". Dokázalo-li mezinárodní komunistické hnutí rehabilitovat oběti stalinistickým režimem zinscenovaných politických procesů, k nimž došlo, jak je všeobecně známo, v důsledku mocenského soupeření mezi rozličnými skupinami vlastnických a mocenských špiček stranického a státního vedení uvnitř vládnoucí třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialismu – i když vedení sovětské komunistické strany ani dalších vládnoucích komunistických stran ve státech reálně existujícího socialismu nedokázalo odstranit a překonat živnou sociálně ekonomickou půdu stalinistického typu socialismu spočívající ve svérázné vlastnické subjektivitě třídy řídícího aparátu, v lokálnosti její každodenní sociálně ekonomické praktické aktivity, která tudíž neustále kolísala mezi lokální a celospolečenskou vlastnickou funkcí, manévrovala mezi lokálním a celospolečenským vlastnickým zájmem, což bylo příčinou toho, že mocenské rozhodovací špičky komunistických stran neustále kolísaly mezi dogmatismem a revizionismem v teorii a konzervatismem a reformismem v politické praxi –, pak monopolní vlastníci mocenských rozhodovacích struktur v rámci římskokatolické církve, které zosobňoval papež obklopený kolegiem kardinálů, byli schopni ze stovek tisíců (a možná milionů) obětí inkvizičních kacířských a čarodějnických procesů rehabilitovat snad pouze již zmíněnou Janu z Arku, a to, jak se nám alespoň zdá, pouze z toho důvodu, že "svatou Janu" upálili poté, co byla vydána do zajetí Angličanům, kteří se o století později nakazili anglikánským kacířstvím, takže svatořečení "panny orleánské" lze možná považovat za součást ideového a politického zápasu mezi katolicismem a protestantismem. Již v prvním dílu našich výkladů jsme ukázali, že kostnický proces s "kacířem" Janem Husem naopak pohlaváři "svaté, na samospasitelné víře založené, apoštolské katolické církve" revidovat v žádném případě nehodlají, a tudíž ani nemají v úmyslu betlémského kazatele rehabilitovat – viz Mečkovský, R.: Katolická církev a moderní bádání o Janu Husovi, například str. 38-43, což je, jak znovu připomínáme, článek, jejž lze ve formátu PDF nalézt webovém serveru Ústavu religionistiky při Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

79) O programu čtyř pražských artikulů viz Vavřinec z Březové: Husitská kronika; Svoboda, Praha 1979, str. 92-98. Okrajová poznámka: již v prvním díle našeho vypravování jsme se zmínili, že se Oldřich z Rožmberka zmocnil coby "dobrý syn svaté římskokatolické církve" rozsáhlého pozemkového majetku zlatokorunského kláštera a nechal si tento zábor od krále Zikmunda zapsat a potvrdit na "úhradu válečných škod". Uvádí se také, že když rožmberský vladař, o němž hrdina Jiráskova románu "Proti všem" Ctibor z Hvozdna naprosto oprávněně prohlásil, že "kulhá na těle, bude kulhat i na duši", vzal tímto svérázným způsobem zlatokorunské církevní zboží "do ochrany" před "husitským kacířstvím posedlými špinavými táborskými sedláky", vyloupil též klášterní pokladnici a vzal k sobě "do úschovy" i drahocenná bohoslužebná roucha. (Viz Macek, J.: Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl; NČSAV, Praha 1955, str. 194-197, zvláště pak str. 195 – jde o první vydání druhého dílu zmíněné monografie). Pokusili jsme se také ukázat, že boj husitských vojsk s žoldnéři ve vojscích panské jednoty a hordami křižácké soldatesky byl spravedlivou válkou, jejíž živnou půdou bylo spojení nevyhnutelného a ospravedlnitelného násilí vůči "nepřátelům boží pravdy" se "ctností". Nemohu si pomoci – musím se omluvit především nelaskavému čtenáři –, ale v této souvislosti mi na mysli zcela automaticky a živelně tane ještě jedna okrajová poznámka: ve třetím díle Vávrovy "husitské epopeje", jenž má stejný název jako Jiráskův román "Proti všem", se mi zdá být velice půvabným okamžik, kdy ve scéně, která vrcholí upálením louňovického probošta, v níž prchá rožmberský vladař ze svého vojenského ležení, se Oldřich z Rožmberka při naskakování na koně najednou zázračným způsobem vyléčí ze svého tělesného neduhu a zapomene kulhat. Hle, co bůh činí, dobře činí, vždyť když bůh dokázal, že i jeho srdce bije v rytmu chorálu táborských "božích bojovníků", pomohlo jejich vítězství i obnovení tělesného zdraví největšího jihočeského feudálního magnáta – kterému ovšem kulhání na duši patrně zůstalo.

Moje poznámky:

Zde se F. Neužil pokouší nasadit hodnocení husitství na kopyto třídního boje. Podle mě příliš zkratkovitě. Uvidíme, že později se pokusí jít ještě dál a testovat hypotézu, zda husitské hnutí mohlo být úspěšnější, pokud by na sebe samo nahlíželo více z historického nadhledu své role.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu