Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/17

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

17. část

František Neužil

Kdyby poddaný poslouchal nařízení vrchnosti, jež je v rozporu s božím zákonem, protivil by se nejvyššímu pánu světa: bohu, jenž stojí nad ním i nad jeho vrchností – že by právě v tom byla ona "zárodečná buňka konstitučního demokratismu", jak o ní hovoří Robert Kalivoda? – a upadal by tak do smrtelného hříchu. Mistr Jan Hus v oné scéně zároveň prohlašuje, že pokud se světská a církevní vrchnost očistí od smrtelného hříchu a její nařízení budou v souladu s božími přikázáními písma svatého, bude každý dobrý křesťan povinen těchto příkazů poslechnout, čím se upevní řád světa neboli feudálního společenského systému. Výkřik "chceš zbořit řád světa!" je proto naprosto nesmyslný – i když si už v Husově době, z objektivního hlediska řečeno, feudální společenský zlořád, zvláště pak jeho sociálně ekonomický základ, jímž bylo feudální soukromé vlastnictví, vskutku zasluhoval zbořit, rozbít a zničit.

Rádoby vtipná otázka "šelmy ryšavé" pak není ničím jiným než projevem odporného mravního cynismu, ďábelskou a satanskou pýchou posedlé mocenské arogance, která pohrdá náboženskou a filosofickou doktrínou, jež jí k oněm mocenským privilegiím dopomohla. Copak není Husův názor, že bůh nadal člověka rozumem, jinými slovy řečeno: rozumnou svobodnou vůlí, aby si mohl osvojit přikázání písma svatého a boží pravdu, projevem nejčistší a nejryzejší křesťanské víry, která je plně v souladu se základními věroučnými články dogmatické ortodoxie o křesťanském všemohoucím a zároveň i láskyplném, spásonosném bohu? Jak to, že to vysoký církevní prelát nechápe a v odpověď cosi idiotsky žvaní o "vzpouře proti autoritě církve"?

Byli pohlaváři římskokatolické církve, shromáždění na kostnickém sněmování všeho křesťanstva, opravdu takovými naprostými idioty? V mnohých případech šlo přece, muselo jít o lidi vysoce vzdělané. Je ovšem známo, že filosofie je nejenom láskou k moudrosti, leč též i láskou k hlouposti. A stane-li se někdo aktivním nositelem filosofické (či nábožensko-filosofické) ideologie reakční společenské třídy, stává se tím zároveň objektivně, bez ohledu na svou vůli a na svá přání, naprostým idiotem a současně ničemným a podlým gaunerem. Kostnický "výkvět všeho křesťanstva" byl přehlídkou takovýchto odporných kreatur posedlých, jak jsme se již zmínili, satanskou, ďábelskou pýchou, opravdových zplozenců pekla. Je zcela groteskní a směšné, když vážený pan Vlastimil Kybal "vlídně plísní" "koncilní otce" i Husa za to, že v průběhu soudního přelíčení nedokázali dostatečně pokročit na cestě vzájemného sblížení svých protikladných názorů a postojů.⁷²  

Buď jak buď, jedno se zdá být jasné. Z hlediska křesťanského nábožensko-filosofického "projektu osobní spásy" je beze sporu jediným člověkem z účastníků kostnického koncilu, jenž zcela po právu dosáhl věčného života na nebesích a před nímž se otevřely brány ráje, právě mistr Jan Hus, kdežto duše všech ostatních účastníků onoho "svatého shromáždění" v čele se "šelmou ryšavou" (snad až na jednoho: ze všech kostnických "církevních otců" se údajně pouze jeden postavil na obranu Jana Husa a hlasoval proti jeho odsouzení na kacířskou hranici) byly – což bylo naprosto spravedlivé – vrženy do pekelných plamenů (nebo je snad v pekle spíše pekelný mráz?) a vydány mocnostem pekelným. Tento trest byl však současně trestem i pro pekelné vládce, neboť černé, špinavé a mravní zkázou římskokatolické církve rozložené, hnijící duše císaře Zikmunda, kardinála d'Ailly, biskupa z Lodi a dalších koncilních "celebrit", určitě šířily, jak se nám alespoň zdá, odporný nesnesitelný zápach, který ani pekelné plameny (či pekelný kosmický mráz) nedokázaly překrýt – a peklo je proto možná od té doby naplněno tak ohavným smradem, že v něm pekelné mocnosti nemohly vydržet, musely jej uzavřít na petlici, ponechavše v něm přitom smradlavé duše Husových kostnických soudců jejich spravedlivému osudu, načež samy z pekla dobrovolně odešly, čímž ovšem podlomily jeden z pilířů křesťanského náboženského světového názoru. Od té doby je peklo otevřeno pouze pro duše, které jsou stejně černé a stejně tak odporně páchnou jako duše Husových kostnických soudců, neboť obhajují upálení mistra Jana na kacířské hranici.                 

Husova mučednická smrt na kostnické hranici byla vskutku právě z hlediska křesťanské náboženské věrouky do nebe volajícím zločinem, odpornou justiční vraždou – která byla o to nesmyslnější a absurdnější, že byla v rozporu se strategickým zájmem světských a církevních vrchností, zaměřeným na perspektivu uchování feudálního systému jako celku. Vždyť nedošel-li Hus, jak jsme doložili, ještě za svého života k tomu, aby učil otevřený boj proti moci duchovní nebo světské – Jan Hus byl lepším obhájcem feudálního společenského řádu i zájmů katolické církve, lepším katolíkem než jeho kostničtí soudci! –, ukázal tuto nutnost svou smrtí, v souvislosti s níž si musí člověk položit logickou otázku: kdyby císař Zikmund coby "šelma ryšavá" nebyl takový naprostý, ďábelskou a satanskou pýchou posedlý politický idiot a namísto toho, aby dovolil koncilu poslat Husa na kostnickou hranici, odeslal jej domů do Čech svému bratru Václavovi k potrestání coby "usvědčeného kacíře" – což mohl Zikmund beze sporu učinit!73 – a Hus by pak žil, což je dosti pravděpodobné, ještě celou řadu let, zachoval by se mistr Jan v průběhu rozvoje husitských bouří stejně, jako se zachoval Viklef při anglickém nevolnickém povstání a Luther za německé selské války nebo ne?

Maně člověku na mysli tane scéna z druhého dílu Vávrovy husitské filmové epopeje, filmu "Jan Žižka", v níž univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra v diskusi s kazatelem a politickým vůdcem pražské chudiny Janem Želivským dosti autoritativním způsobem prohlašuje, že "mistr Jan Hus chtěl, aby kněží a páni byli dobrými otci svých poddaných a aby poddaní poslouchali svou vrchnost!" Vážený a ctihodný univerzitní mistr ovšem zapomněl na jednu drobnou okolnost: kněží a páni neměli o nic takového zájem, v žádném případě se nechtěli stát církevní a světskou vrchností, která se snaží uvést svou vlastnickou praktickou činnost do souladu s požadavky evangelia, a proto musel dát mistr Jan za svůj program, jenž vůbec nebyl revoluční, ale pouze reformní, život, proto ho preláti upálili namísto toho, aby jej i celý český národ v Kostnici přesvědčili, že se jeho učení neshoduje s "učením evangelickým" – dokázat něco takového bylo ovšem zhola nemožné – a odsoudili Husa na kacířskou hranici. Hranicí, která "vzplála na břehu Rýna a na níž zemřel dálné vlasti syn", tak církev zřetelně ukázala, že pokojná reforma církve a feudální společnosti není možná a "boží bojovníci" budou muset hájit svou pravdu s mečem v ruce: jelikož kněží a páni se po dobrém nechtějí stát "dobrými otci svých poddaných", musejí je poddaní k tomu donutit revolučně demokratickým násilím.

Kněží a páni se po Husově smrti zachovali přesně tak, jak to naznačuje scéna z prvního dílu Vávrova filmového ztvárnění husitské trilogie, v níž Jan Hus rozmlouvá s německým kaplanem, jehož přesvědčivě hraje Radovan Lukavský. Kaplan: "Každá vrchnost požaduje práci a platy!" Hus: "A ty, ty když křtíš těmto sedlákům děti anebo pohřbíváš jejich nebožtíky, bereš a žádáš od nich také za to peníze?" Kaplan: "Já? Jak bych mohl? Vždyť nic nemají, znám je!" Hus: "A proč vaše vrchnost je nezná a nechce znát, že jsou chudí? Proč z nich dře desátky a honí je po robotách? Oni přece nic nemají než svůj nuzný život a dřou na několik líných mnichů, z nichž každý má takové bohatství, z něhož by desítky rodin mohly být až do smrti dobře živy! To jsou žáci Kristovi, který byl králem chudých!" Kaplan: "Poddaní mají pracovat a vrchnost poroučet, tak je to určeno!" Hus: "Pravda, bůh nám všem ustanovil vrchnosti, ale dal nám také v písmě svatém svá přikázání! A jestliže je vrchnost neplní a svým životem porušuje, koho sluší více poslouchati, lidi či boha?"

Vskutku: aby se pánům a kněžím v hlavách alespoň trochu rozsvítilo, museli se na scéně českých dějin objevit poddaní sedláci s cepy pobitými kovovými hřeby a coby "bojovníci boží" představitele světské a církevní vrchnosti v souladu s božím zákonem umravnit pomocí dobře mířených ran. A "třesknutí táborských cepů" tak ozářilo úsvit nové historické epochy, neboť "vrhlo celé lidstvo na nové, vyšší cesty – jím počínat by měl novověk!", jak svého času napsal geniální český spisovatel Ladislav Klíma.74

Z řečeného jasně vysvítá, že nemá pravdu katolický "historik" Radomír Malý, když sugeruje čtenáři, že Hus údajně učil a kázal, že "duchovní ve stavu smrtelného hříchu neplatně udělují svátosti, což by ovšem znamenalo, že nikdo z nás nemůže s jistotou tvrdit, že byl platně pokřtěn nebo rozhřešen"; "pozemskou empirickou církev není třeba poslouchat"; "světský představený ztrácí svůj úřad a poddaní ho nejsou povinni poslouchat, pokud žije ve smrtelném hříchu, což by ovšem vedlo k totální anarchii"; přičemž zároveň "zcela ignoroval Kristova slova o Petrovi a klíčích od království nebeského".75

Z toho, co jsme se dozvěděli a pochopili z Husovy knihy "O církvi", je pak zcela zjevné, že váženému panu doktorovi lze věřit ještě méně, když autoritativně prohlašuje, že "Hus jmenovitě učil přesně podle Viklefa predestinaci, tj. že Bůh některé lidi předurčil k věčné spáse, jiné k věčnému zavržení, ačkoliv z Písma sv. je jasné, že Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy, protože Ježíš Kristus zemřel za všechny."76 Vážený pan doktor by snad, alespoň se tak zdá, měl věřit v boha i ďábla, neboli život pozemský i posmrtný poté, co duše opustí tělo i celé pozemské slzavé údolí a může očekávat nebeský ráj, spásu a vykoupení, leč též i věčné prokletí a zatracení, doprovázené uvržením do věčných pekelných plamenů. Vskutku je trochu divné, že si katolický "historik" neuvědomuje, že lež je smrtelný hřích a vystavuje svou duši riziku, že ji očekává stejný posmrtný úděl jako duše Husových kostnických žalobců a soudců, jak jsme to již naznačili.

Poznámky:

72) Viz Kybal, V.: citované dílo, str. 296-297.

73) Viz stať o Husově procesu z hlediska dobového církevního kanonického práva, k níž se lze dobrat na webovém portálu www.husité.cz.

74) Viz Klíma, L.: Vteřiny věčnosti; Odeon, Praha 1989, str. 238. Odkazujeme zde na Klímovu esej "Po oslavách Žižkových" (viz tamtéž, str. 236-240; srovnej také s tamtéž, str. 25 v předmluvě k tomuto výboru z Klímova díla). Z tohoto svazku odeonské řady "světová četba" lze laskavému a zvláště pak nelaskavému čtenáři vřele doporučit například Klímovo skvostné prozaické dílo "Bílá svině neboli konečné rozřešení problému o vzniku křesťanství" – viz tamtéž, str. 176-198.

75) Viz Malý, R.: Jan Hus objektivně a bez příkras, str. 8. Již v prvním díle našich výkladů o Husovi a husitství jsme se na tento článek odvolávali, a proto znovu připomínáme, že jej lze nalézt na internetovém portálu "Te Deum".

76) Tamtéž.

Moje poznámky:

1. Intelektuální selhání Kostnického koncilu mělo podle mě trochu jinou příčinu, než uvádí F. Neužil, který to vidí na můj vkus až příliš "třídně". Dle mého názoru šlo o typický jev, který se vyskytuje v obdobích, kdy začínají vládnoucí elity degenerovat a kdy je stále zřetelnější nezbytnost reforem. Tehdy může dojít k tomu, že část elit preventivně likviduje potenciální reformátory ve svých řadách natolik důsledně, že převládne antireformní ortodoxie s obranou morálních i intelektuálních selhání. K likvidaci potenciálních reformátorů ovšem nemusí vždy dojít.

2. S tím souvisí můj druhý odlišný názor. Mně poznámka Zikmunda relativizující otázku, kdo žije a kdo nežije v hříchu, připadá celkem vtipná, nikoli jako vrchol cynismu. Hus byl možná až příliš velký purista. Ale hlavně – byl to právě Zikmund, který obsadil prostor pro nutné a možné reformy mocenských elit, který církev vyklidila pronásledováním potenciálních reformátorů ze svých vlastních řad. Vždy nakonec podstatnou měrou přispěl k prosazení všech Husových požadavků a zásadním způsobem pokročil v sekularizaci křesťanských zemí tehdejšího Starého světa. (Proto si myslím, že by ve Znojmě mělo být Muzeum evropské sekularizace, mj. i proto, že ve zdejší rotundě jsou nejvýznamnější vyobrazení prvních Přemyslovců a v jeho žilách kousek přemyslovské krve koloval).

(Pokračování)