Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/15

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

15. část

František Neužil

Z předešlého citátu vysvítá, jakým způsobem řeší betlémský kazatel v rámci a pojmově kategoriální soustavě své náboženské a filosofické teorie o spáse a vykoupení i prokletí a zatracení, v níž figuruje boží zákon v roli ideálního modelu každodenní životní praktické aktivity každého jednotlivce i optimálního strukturně systémového uspořádání celé společnosti, otázku poslušnosti křesťanských věřících, členů zjevně viditelné, pozemské církve, vůči světské a církevní feudální vrchnosti: "Poslušnost znamená podrobit vlastní vůli rozhodnutí vyššího, jde-li o věci dovolené a čestné, anebo je poslušnost stav, v němž konáme dobrovolně příkaz vyššího, jde-li o věci dovolené a čestné.

A první výměr vyplývá, hledíme-li k činu, druhý však, hledíme-li ke stavu. A z těchto výměrů následuje, že to není poslušnost, jedná-li se o věci nedovolené. A tak v poslušnosti je obsaženo dobré, jako je v neposlušnosti obsaženo zlé. Avšak mně se zdá, že první výměr chybuje v tom, že poslušnost je daleko obecnější než podrobenost, ježto ona přísluší Bohu, avšak podrobenost nikoli... Z toho usuzujeme, že poslušnost právě tak jako pokora je trojí: Poslušnost většího k menšímu – ta je největší. Poslušnost rovného k rovnému – ta je prostřední. Poslušnost menšího k většímu – ta je nejnižší a na tu se hodí onen první výměr: Poslušnost znamená podrobit vlastní vůli rozhodnutí vyššího, jde-li o věci dovolené a čestné... Dokonalá poslušnost je ona poslušnost, v níž poslouchající vkládá všechno své chtění i nechtění do vůle svého představeného, aby konal přikázané skutky, jen když se příkaz nerozchází s Boží vůli nebo se svatými mravy nebo s potřebami života, anebo pokud se nepříčí přikázáním nebo radám Ježíše Krista... Ještě je třeba poznamenat, že lidská poslušnost je trojí, totiž duchovní, světská a církevní. Poslušnost duchovní je povinná čistě podle Božího zákona; v takové žili Kristus a apoštolové a v ní mají žít jednotliví křesťané. Poslušnost světská je povinná poslušnost podle občanských zákonů. Poslušnost církevní je poslušnost podle nálezků kněží církve bez výslovné autority Písma. První poslušnost vždycky ze sebe vylučuje zlo jak na straně toho, kdo přikazuje, tak na straně toho, kdo poslouchá. Neboť kdo podle Božího zákona přikazuje i kdo poslouchá, správně jedná podle nároku poslušnosti...je řeč o tom, že ten, kdo přikazuje, má přikazovat jen věci v souladu se zákonem, a ten, kdo poslouchá, má je poslouchat toliko v tomto souhlasu a nikdy proti vůli všemohoucího Boha... Říká-li nebo přikazuje-li ten, kdo stojí v čele, něco, co je proti vůli Boží nebo proti tomu, co je jasně v Písmě svatých přikázáno, budiž pokládán za falešného božího svědka nebo za rouhače."⁵⁸ 

Z řečeného vcelku logiky plyne, že poddaný, jenž chce být dobrým křesťanským věřícím, "nemůže a nesmí nehodného pána poslouchat": "Jako nikdo nemůže být nestranný, pokud jde o ctnost nebo neřest, poněvadž musí být buď v milosti Boží, nebo mimo milost, tak žádný lidský život nemůže být nestranný. V ctnostných případech máme tedy představeného poslechnout, v neřestných se vzepřít. Z tohoto hlediska a na základě toho, co jsme napsali v kapitole o poslušnosti má se každý věřící mít na pozoru, aby nevěřil, že nařizuje-li něco papež nebo prelát, má to člověk konat, jako by to bylo od Boha, a jako by prelát nemohl bloudit, podobně jako nemůže bloudit Kristus... přikázaný skutek, který se neopírá o rozum nebo není k prospěchu církve Kristovy, není obsažen v Písmu ani výslovně ani zahrnutě. A takový skutek, ať byl přikázán papežem nebo jiným prelátem, není podřízený povinen plnit, aby tím nezpůsobil újmu svobodě zákona Páně. Máme-li přijímat jako výpověď víry, že nám Bůh přikazuje dělat jen to, co je záslužné a rozumné a tedy prospívající našemu spasení, musí platit tento závěr: Podřízení jsou povinni poslouchat ochotně a radostně ctnostné, ano i neřádné představené, pokud rozkazují plnit přikázání Ježíše Krista... Proto jako se nám nařizuje, abychom poslouchali představené ve věcech dovolených a čestných s přihlédnutím k okolnostem, tak se nám přikazuje, abychom se jim vzepřeli tváří v tvář, když žijí v rozporu s božskými radami nebo přikázáními."⁵⁹

Když se římskokatolická církev stala institucionální základnou, organizačním pojítkem, spojovacím článkem (možná, že by dokonce bylo možné říci "stavebním, konstrukčním pojivem") a ideologickou oporou feudálního společenského řádu, feudálního soukromého vlastnictví i všech forem vykořisťovatelských feudálních výrobních vztahů, založených na oddělení práce nutné a nadpráce, nutného produktu a nadvýrobku v sociálně historickém prostoru a čase, přisvojili si zároveň katoličtí preláti v čele s římským papežem a kolegiem kardinálů, kteří se stali "duchovní" součástí vzniklé vládnoucí feudální vykořisťovatelské společenské třídy, v rámci a systémovém uspořádání empirické pozemské církve monopol na vlastnické řízení a mocenské rozhodování. Objektem jejich každodenní praktické sociálně ekonomické, mocensko-politické a ideologické aktivity se stal mimo jiné (nebo spíše zvláště a především) "boží zákon" ve smyslu "vskutku křesťanského", "opravdového" a "bohulibého" výkladu "pravdy Kristovy" a božích přikázání obsažených v písmu svatém, aby ona "pravda boží" zdůvodňovala například, že hospodářská a státní politická moc ve feudální společnosti pochází od boha, a proto ten, kdo se bouří proti stávající moci, povstává proti bohu, že hlavou obecné svaté apoštolské církve je vskutku římský papež a sbor kardinálů je její tělo, čímž ospravedlňovala upevňování a rozšířenou reprodukci všech kategorií feudální renty a sociálně ekonomického, politického i duchovně kulturního útlaku poddaných ze strany světské a církevní feudální vrchnosti, současně ale též i vlastnické a mocenské nároky církve (papežů a církevních velmožů) vůči světským panovníkům (císařům, králům a jiným feudálním magnátům) jako součást vnitrotřídních konfliktů mezi rozličnými sociálně ekonomickými a mocenskými skupinami feudální třídy, které se vyostřovaly především v období systémové krize feudalismu, jež v českých zemích postupně narůstala již v době vlády otce krále Václava IV. ⁶⁰

Z pozice monopolního vlastníka výkladu podstaty a smyslu božího zákona si pak církev přisvojovala právní nárok rozhodovat, ve kterých případech panovník, zneužívající své moci, přestává být božím chráněncem a sluhou; pouze ona byla údajně oprávněna a schopna rozlišovat, kdo je "vládcem z milosti boží" a kdo "tyranem"; a opět jedině církev pak mohla zbavit "tyrana" svrchované moci, které je hoden "spravedlivý vládce", a osvobozovat poddané od závazku poslušenství takovému "tyranovi".⁶¹ Již v prvním díle našeho teoretického pojednání o Husovi a husitství jsme se zmínili, že proslulý článek "Nullus est dominus..." nevymyslel anglický církevní reformátor Jan Viklef, ale že myšlenka, podle níž člověk, který je "ve smrtelném hříchu", ztrácí vlastně všechen majetek a nemá vůbec žádnou moc, se objevuje již v díle španělského myslitele Raymunda Lulla, náboženského mystika a fanatického katolického teologa, leč též i zakladatele scholastické logické teorie. ⁶² 

Už v desátém století vlastnila římská církev v celé Evropě rozsáhlé statky. Usilovala proto, aby mohla podobně jako světští feudálové bez omezení využívat svého pozemkového vlastnictví. Panovníci však považovali církevní majetek, který rostl především jejich dary, za své léno, brali podíl z desátků a dosazovali na uprázdněná místa církevní hodnostáře podle svého uvážení. Císař římské říše, který byl podle jména pánem Itálie, si dokonce osoboval právo rozhodovat o volbě papeže. Avšak církev, ačkoliv hlásala, že pozemský život je pouhou přípravou na život věčný, se nadmíru zajímala o záležitosti tohoto světa a především o udržení nejdůležitějšího výrobního prostředku feudálního hospodářství, o půdu. Aby nebylo možno zmenšovat církevní majetek dědickými odkazy, bylo kněžím zakázáno ženit se (celibát), a aby světští feudálové nemohli s církevními statky volně nakládat, bylo odmítáno vměšování do církevních záležitostí. Nejdříve byl (v první polovině jedenáctého století) znemožněn císařův zásah do volby papeže ustanovením, že jej smějí volit pouze vysocí církevní hodnostáři, kardinálové. Pak byl vznesen a prosazován požadavek, aby ani biskupové a opatové nebyli do svých hodností uváděni světskou mocí (investitura). Církev by se tak úplně zbavila světského vlivu a kněžstvo, seřazené v přesnou soustavu hodností s papežem v čele (církevní hierarchie), by se tak stala mezinárodním stavem. Papež sám jako hlava křesťanstva si přisvojoval nárok schvalovat císaře a zbavovat věřící povinnosti poslouchat jakoukoli světskou vrchnost, kdyby se příkazům církve protivila. Spor o prvenství vyvolal dlouhý zápas mezi římskou církví a světskou mocí.

Nejpronikavěji zasáhl do vývoje německé říše, kde se panovník více než jinde opíral o církevní feudály a nyní měl tuto oporu ztratit. Nadto se jeho panovnické nároky v Itálii střetávaly se snahou papežů vybudovat kolem Říma samostatný církevní stát. Proto když se roku 1073 bez císařova souhlasu stal papežem Řehoř VII., odmítl Jindřich IV. vzdát se práva investitury a prohlásil papeže za sesazeného. Řehoř VII. na to odpověděl jeho exkomunikací (církevní klatbou), kterou Jindřicha – coby panovníka, jenž nemá sankci Boží, a proto není skutečným panovníkem, nemá nároku na vládu, je pouze tyranem, uchvatitelem moci, jehož odstranit není hříchem, nýbrž bohumilým činem – vyloučil z řad věřících a zprostil říšská knížata přísahy věrnosti k němu. Vzpoura knížat donutila císaře k pokořující pouti za papežem na severoitalský hrad Canossu (čti kanosu), kde jako kajícník získal odpuštění (roku 1077). Jindřich IV. po návratu do Německa zahájil však s papežem znovu boj, který trval ještě dlouho po smrti obou soupeřů. Teprve roku 1121 byl mezi nástupci Jindřicha IV. a Řehoře VII. uzavřen konkordát (smlouva mezi církví a státem) wormský. Podle této smlouvy obsazovala církev církevní úřady svobodnou volbou a císař pouze potvrzoval držení pozemkového majetku a přijímal lenní přísahu. Boj o investituru, který skončil papežovým vítězstvím, byl první částí zápasu o světovládu římské církve.⁶³ 

Poznámky:

58) Tamtéž, str. 144-151 – kapitola o poslušnosti má v Husově traktátu o církvi číslo sedmnáct na str. 143-151; v poslední větě Hus údajně cituje výrok svatého Isidora.

59) Tamtéž, str. 169-170 – otázku poslušnosti jakožto poslušnosti zákona božího rozebírá Hus i v devatenácté kapitole své knihy "O církvi" na str. 169-175.

61) Viz Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury; Mladá fronta, Praha 1978, str. 126-127.

62) Viz Graus, F.: Městská chudina v době předhusitské; Melantrich, Praha 1949, str. 163.

63) Viz článek o bojích o "investituru", jejž lze dohledat na serveru www.wikipedia.cz nezávislé internetové encyklopedie.

Moje poznámky:

1. Bude zajímavé sledovat, jak radikalizace v reakci ne selhávání tehdejších elit (pro ty dnešní to platí tím spíše) postupuje ve směru: možnost vzpoury → právo na vzpouru → povinnost vzpoury.

2. Jakmile uznáme prostinkou skutečnost, že jakékoli elity (i ty "od Boha", nebo dnes i třeba ty, které "nás chrání ještě před větším zlem, než jsou ony samy", v což degenerovala jejich ideologie) mohou selhávat, musí následovat apel na kritickým rozum a zodpovědnost za jeho používání. Jak jinak rozlišit, kdy máme právo či dokonce povinnost vzpoury a kdy ne? Jakékoli hnutí, které volá po nápravě a které je v situaci, kdy se musí opřít o podporu zdola, se musí opřít o rozum a apelovat na rozum. Na schopnost člověka poznat prostřednictvím rozumu, o co jde.

(Pokračování)