Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/13

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

13. část

František Neužil

4) Pokus o nápravu církve v učení Jana Husa a Jana Viklefa

Spisovatelka Eva Kantůrková uvádí ve svém životopisném románě o Janu Husovi, jenž by se měl stát, jak jsme zmiňovali již v prvním díle našeho vypravování, příspěvkem k dosažení české národní identity, poněkud nadneseně, že "Husova kniha O církvi je příkladem čistého užití platonismu a čte se jak sladká píseň o vyvoleném lidu božím. Něco na tom, když Páleč psal o sladkém jedu viklefismu, je, ale docela v jiném smyslu, než jak on to myslel. Je to sladkost poddání se vysoké ideji, poddání bezbřehého, člověk zde na zemi je stínovým vyjádřením absolutna: Bůh je předurčitelem všeho lidského, člověk směřuje buď do zkázy, nebo do boží vlasti, věčné slávy."³⁹

U Mistra Jana Husa samotného čteme již na první stránce první kapitoly jeho spisu "O církvi", že "je třeba si uvědomit za prvé, že církev znamená dům Boží, zbudovaný k tomu, aby lid v něm uctíval svého Boha.

.. Za druhé označuje církev služebníky, kteří k tomu domu patří A odtud kněží příslušní k jedné hmotné církvi se nazývají církví. Protože však církev je v řečtině shromáždění spojené pod jednou vládou..., nazývá se tedy v tomto významu shromáždění všech lidí církví... Z toho je zřejmé, že jedna jest církev ovcí, druhá kozlů, jedna církev svatých a druhá zavržených... Avšak církev katolická, to jest obecná, je souhrn všech předurčených, zahrnujíc všechny předurčené přítomné, minulé i budoucí... Svatá církev obecná je jedna jediná, a ta je souhrnem předurčených od prvního spravedlivého včetně až k tomu poslednímu, který má být jednou spasen. Zahrnuje v plném počtu všechny, kteří mají být spaseni."⁴⁰ Jan Hus z toho vyvozuje, že "z výroků svatých jasně vyplývá, že svatá církev obecná jest počet všech předurčených a Kristovo mystické tělo, jehož on jest hlavou."⁴¹

Mistr Jan pokračuje: "Když jsem pověděl, co je svatá církev obecná, že totiž je toliko jedna, jako je jen jeden počet všech předurčených, a že je svými údy rozšířena po celém světě, je třeba vědět, že tato církev obecná se dělí na tři části, totiž na církev zvítězilou, bojující a spící. Církev bojující je počet předurčených, pokud je zde na cestě k nebeské vlasti. A nazývá se bojující, protože bojuje Kristův boj proti tělu, světu a ďáblu. Církev spící je počet předurčených, trpící v očistci. Nazývá se spící, protože v očistci si už nepotřebuje zasluhovat blaženost, kterou si v přítomném životě zasloužila dík předcházející a pomáhající milosti Boží, aby po zadostiučinění v očistci došla odměny v nebeské vlasti. Církev zvítězilá jsou blahoslavení odpočívající v nebeské vlasti, kteří vedli Kristův boj proti satanu a slavně v něm zvítězili."⁴²

Hus dále poznamenává, že "údem svaté církve obecné" dělá člověka pouze "božské předurčení, a to se vztahuje na každého, kdo vytrvale následuje Krista v lásce... A dále je patrné, že lidé mohou patřit k svaté matce církvi dvojím způsobem: buď podle předurčení k životu věčnému, způsobem, kterým všichni svatí nakonec patří k svaté matce církvi, anebo jsou předurčeni toliko k přítomné spravedlnosti, jako všichni, kteří tu a tam přijmou milost odpuštění hříchů, avšak nakonec nevytrvají. A dále je patrné, že milost je dvojí, totiž milost předurčení k věčnému životu, od níž předurčený nemůže nakonec odpadnout. Druhá milost je podle přítomné spravedlnosti, která jednou jest a jindy chybí, hned je a hned se ztrácí. A první milost dělá syny svaté církvi obecné a dělá člověka jaksi nekonečně dokonalejším než druhá, protože svěřuje nekonečné dobro k věčnému užívání. To druhá milost nezpůsobuje. První dělá syny věčného dědictví, kdežto druhá dělá časné činovníky, Bohu příjemné."43

Dostáváme se ke klíčovému místu v Husovu pojetí církve. Hus plně v souladu s učením svatého Augustina soudí, že bůh všechny lidi předurčil (neboli, řečeno cizím slovem, predestinoval) a povolal ke spáse a vykoupení neboli k věčnému životu a církev svatá může být přirovnána k síti spuštěné do moře, skrze niž "je každý vytahován z vln přítomného věku do věčného království..., aby neutonul v hlubinách věčné smrti."⁴⁴ V rybářské síti se však mohou ocitnout jak ryby dobré, tak i ryby špatné, a tudíž ne každý člověk dospěje do "království věčného života", leč právě pouze ten, kdo "vytrvale následuje Krista v lásce". Husova predestinační teorie v žádném případě nepraví, že by člověk byl od věčnosti předurčen k zatracení nebo spasení, aniž by mohl sám na svém osudu cokoliv měnit a svůj osud spoluvytvářet. Stykem s Husovým praktickým, činným chápáním víry dostává predestinační teorie smysl zcela opačný: predestinace se v Husově pojetí církve stává procesem, v němž si člověk svým vlastním životem vysluhuje svůj konečný úděl. Predestinace k věčné spáse se uskutečňuje v permanentním "bohulibém" životě, předurčení k věčnému zatracení v permanentním hříchu; člověk tak může být zatracen pouze na základě vlastní viny a nezodpovědnosti. Vidíme, že i do Husovy teologické doktríny se promítá nábožensko-filosofická teorie theodicey.⁴⁵

Ústředními kategoriemi Husovy nábožensko-filosofické teorie církve a spásy jsou tedy tak zvaní "předurčení" – Hus užívá též slovního výrazu "předzřízení" – neboli, řečeno slovem pocházejícím z latiny, "predestinovaní" ke spáse (ony "ovce" v Kristově ovčinci či "dobré ryby" v síti svaté církve), proti nimž stojí tak zvaní "předzvědění" (neboli oni "kozlové" či "špatné ryby", o nichž se zmiňuje Husův traktát) ke konečnému zatracení při Kristově posledním soudu. Boha si můžeme představit jako bytost, pro niž neexistuje rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností a která proto žije jakoby ve věčné přítomnosti, v níž předem ví, kdo z věřících dnes či třeba za milion let bude spasen, a kdo bude nakonec odsouzen do pekelných plamenů, neboť "nevytrvá v lásce boží". Bůh to zajisté předem ví, leč nemůže to vědět žádný z lidí, kteří náleží k pozemské, zjevně viditelné církvi a nemůže to vědět ani žádný z papežů, jenž má být hlavou institucionalizované pozemské církve, ani nikdo ze sboru kardinálů, kteří mají vytvářet její tělo. A právě z toho důvodu je církev, jejíž hlavou je římský papež a shromáždění kardinálů tvoří její tělo, církví pouze nominálně, jedině podle jména, dle obecného pojmenování, které papežové stanovili svými dekrety, avšak v žádném případě ji nelze považovat za reálnou, opravdovou svatou církev obecnou. Viditelná církev, jež není církví v pravém slova smyslu, zahrnuje předzřízené ke spáse i předzvěděné k zatracení. I předzvěděným ovšem zajisté bůh pomáhá svou milostí, Hus však upozorňuje, že je rozdíl mezi boží milostí pro předurčené ke spáse a věčnému životu, kterou vzniká sbor svatých nebeské mystické církve, a "milostí přítomné spravedlnosti" pro předzvěděné, jež z některých z nich může udělat "dočasně bohulibé činovníky" institucionální církve v roli papežů či kardinálů, kteří ale budou stejně nakonec zatraceni k věčné smrti. A právě za tuto myšlenku, že člověk jsoucí v "přítomné spravedlnosti" je stejně zatracen, pokud náleží v očích božích mezi předzvěděné, byl Hus nejzuřivěji napadán od pohlavárů kostnického sněmu všeho křesťanstva.

Hus uvádí samozřejmě konkrétní příklad na potvrzení své predestinační teorie: "Odtud je pravděpodobné, že jako byl Pavel zároveň rouhačem podle přítomné spravedlnosti a přece patřil k svaté matce církvi a zároveň byl věřící a v milosti podle předurčení věčného života, – tak byl Iškariotský zároveň v milosti podle přítomné spravedlnosti a přece nikdy nepatřil k svaté matce církvi podle předurčení věčného života, protože se mu nedostalo onoho předurčení. A tak Iškariotský, jakkoli byl od Krista vyvoleným apoštolem nebo biskupem, což je označení úřadu, přece nikdy nebyl součástí svaté církve obecné. A jako Pavel nikdy nebyl údem ďáblovým, ačkoli se dopustil některých skutků, které se shodovaly se skutky církve zlostníků, podobně Petr. Ten z dovolení Páně se dopustil tak těžké zrady, aby o to směleji vstal. Neboť, jak říká Augustin, předurčeným prospívá, upadnou-li do takových hříchů. A z toho plyne, že je dvojí oddělení od svaté církve. Prvního nelze se zbavit; tak jak jsou od církve odděleni všichni předzvědění. Druhého je možno se zbavit: tak byli někteří kacíři odloučeni od svaté církve pro hřích, jehož je možno se zbavit, ale mohou se dostat Boží milostí do ovčince Pána Ježíše Krista... A toto rozlišení mezi předurčením a přítomnou milostí je třeba silně podtrhnout, neboť někteří jsou ovce podle předurčení a vlci hltaví podle přítomné nespravedlnosti...A podobně někteří jsou synové podle předurčení, avšak dosud ne podle přítomné milosti."⁴⁶

Nelze se divit, když u Husa čteme: "Ještě je třeba poznamenat, že je, jak mnozí říkají, čtverý poměr křesťanů k svaté matce církvi. Jedni jsou totiž v církvi podle jména i skutečně, jako předurčení křesťané, poslušní Krista. Druzí nejsou v církvi ani skutečně ani podle jména jako předzvědění pohané. Třetí jsou v církvi toliko podle jména, jako předzvědění pokrytci. A čtvrtí jsou v církvi skutečně, ačkoli se zdá, že podle jména jsou mimo ni, jako předurčení křesťané, které chtějí náhončí antikristovi odsoudit před tváří církve. Tak zajisté odsoudili velekněží a farizejové našeho vykupitele k nejpotupnější smrti jako nějakého rouhače, a tedy kacíře, ačkoli byl předurčeným Synem Božím."⁴⁷

Poznámky: