Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/5

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

5. část

František Neužil

V jedné polemice se prý athanasiovci otázali kněží, kteří byli stoupenci arianismu, zda může boží slovo, které se vtělilo do Ježíše Krista, podléhat změnám, čili třeba i proměně v ďábla. Načež ariánci údajně odvětili, že ano, neboť Kristus má přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen. Lze porozumět tomu, že otcové nikájského církevního sněmování spatřovali v těchto tvrzeních důkaz toho, že ariánství zpochybňuje plnohodnotnost božího vtělení v Kristu, čímž Kristus ztrácí podstatnou část své božské autority a současně se tak zmenšuje i autorita samotné církve, oslabuje se její samospasitelná úloha. Ukázali jsme ovšem, že ctihodní otcové si v tomto případě poněkud upravili učení kněze Aria k obrazu svému, jelikož "pozapomněli" na to, že v jeho christologické teorii božský stvořitel "naprogramoval" Krista jako svého syna tak, aby jeho svobodná vůle směřovala k naplnění božího plánu se světem a lidstvem. To za prvé. A za druhé je příznačné, že svatí mužové nikájského koncilu v čele s velkým církevním učitelem a "sloupem apoštolské církve" Athanasiem bez mrknutí oka pojali do ortodoxně závazného vyznání křesťanské víry pojem stejnopodstatnosti (homousie) Ježíše Krista coby syna božího s bohem otcem, který převzali z rozličných heretických gnostických nábožensko-filosofických učení.

Císař Konstantin se na nikájském koncilu přiklonil k Athanasiovu stanovisku, protože mu zřejmě článek dogmatické ortodoxní křesťanské věrouky v Athanasiově podání připadal vhodnější k realizaci politického záměru učinit z křesťanské církve institucionální a strukturně organizační základnu opětného upevnění územní celistvosti a mocenské stability římské říše, jejíž stavba se ve čtvrtém století počala hroutit pod svou vlastní vahou, než ariánské vyznání křesťanské víry.

Ariova jednoduchá a logická představa jednotného Boha, jemuž je všechno podřízeno, přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli racionalisticky. Ariánské učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s duchem svatým podřízená bohu otci, dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církev) a duch svatý (moudrost a vzdělanost) podřízen otci, je také církev plně podřízena panovníkovi coby otci. Politické a mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti syna a ducha svatého jednomu otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vazaly místních vládců a musí jim sloužit. V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů až do sedmého století a coby politickou teorii přijali arianismus germánští vladaři raného středověku. Politická stránka arianismu pak znovu oživla v bojích o investituru ve vrcholném středověku – a její ohlas nalézáme konečně i ve Viklefově a Husově teorii o reformě a mravní nápravě církve světskými panovníky.

I Konstantin patrně přemýšlel o bohu a božství racionalisticky, a proto nakonec zaujal ke sporu mezi Athanasiovým a Ariovým učením pragmatický postoj: po několika letech Aria rehabilitoval a Athanasia naopak poslal do vyhnanství, aby si odpočal od břemena výkonu povinností spjatých s biskupským úřadem. Na konci života se prý Konstantin nechal pokřtít ariánským knězem a k ariánství se údajně hlásili i jeho přímí nástupci na císařském trůně.¹³  

Základní otázky christologické a sóteriologické nebyly odsouzením arianismu a přijetím dogmatu o homousii boha otce se synem božím na nikájském koncilu zdaleka vyřešeny, neboť v dalším stádiu procesu utváření výchozích článků křesťanské ortodoxní věrouky se mezi teology a hodnostáři svaté církve rozhořely náborové boje o, tak řečeno, "Kristovo pravé člověčenství" – vzájemný poměr mezi lidskou a božskou přirozeností v Ježíši Kristu. Lidské rysy Ježíšova konání, které coby akt svrchované boží milosti vstupuje do reálných lidských dějin, jsou v evangelijním podání tak zřetelné, že nemohly být trvale ignorovány a každá podoba učení doketismu neboli teologické nauky, podle níž měl Kristus pouze zdánlivé tělo, jinak řečeno, jeho lidská přirozenost byla pouze zdánlivá – znovu připomeňme, že onu nauku hlásaly rozmanité gnostické teorie, které tím vytrhávaly Kristovo spasitelské a vykupitelské poslání z reálného historického času – se musela záhy ukázat (spolu s rozličnými výklady iluzionistickými) jako nesprávná z hlediska biblického a pod zorným úhlem křesťanské náboženské filosofie.

Až do pátého století však bylo i v rámci dogmatické ortodoxie řešení vzájemného poměru dvou přirozeností v Ježíši Kristu poměrně zjednodušené a naivní, vykazovalo tak či onak vliv a známky doketismu či výkladů o Kristově iluzorním, ač hmatatelném těle. Znovu si můžeme připomenout počátek Janova evangelia, že "boží slovo (logos) se stalo tělem", čili že se v Ježíši Kristovi "odělo lidskou přirozeností". V prvních stoletích našeho letopočtu ovšem v křesťanských společenstvích převládala představa, o níž jsme se již také zmínili, že Kristus byl posel boží neboli anděl, a tedy se ono "tělo" mohlo v andělské christologii chápat jako "tělo nebeské", "tělo anděla seslaného z nebes", do nějž vstoupilo "boží slovo" jako vtělený logos či "pozemské roucho božího slova" – tedy právě v duchu výkladů o zdánlivé lidské přirozenosti Kristově, jehož tělo bylo sice možno nahmatat, jednalo se však pouze o "hmatové iluze". V tomto období se též projevoval silný vliv novoplatonismu, a tudíž se mohlo Kristovo lidství pojímat jako přechodný moment rozvíjejícího se Kristova božství; toto nábožensko-filosofické myšlení nepřemítalo v pojmech dvojí přirozenosti: vládlo v něm pojetí věčné Kristovy boholidské přirozenosti nebo alespoň Kristovy boholidské přirozenosti vzniklé.

Křesťanští náboženští filosofové a teologové tak velice záhy zjistili, že proces vtělení "božího slova" do lidského těla, čili proces, v němž se bůh vtělil do člověka Ježíše Krista, do Kristova lidství tím způsobem, že Kristus se stává druhou osobou boží, která je stejné podstaty s otcem, vyžaduje vypracovat bohatě pojmově strukturovanou antropologicko-teologickou teorii, jež si musela položit celou řadu podrobnějších otázek: narodilo se z panny Marie pouze lidské tělo či tělo bohočlověka?; co vlastně patří k lidské přirozenosti?; které z Ježíšových aktivit, jak o nich píší evangelia, náleží jeho božství a které jeho lidství?; kdo v Ježíši Kristu trpěl, měl žízeň či hlad, kdo byl ukřižován a zemřel na kříži – bůh nebo člověk?

Když Athanasius coby velký učitel obecné apoštolské církve učinil teologický objev, že Kristus je shodné, rovnocenné podstaty s bohem otcem, ještě nepřemýšlel o vzájemném poměru dvou přirozeností v synu božím. Subjektem v Ježíši Kristu byl mu bůh sám, jenž se stal člověkem a omezoval se v něm v mezích lidské přirozenosti. Při podrobnějším rozboru se ale i Athanasius musel zamyslet nad tím, co činil v Ježíšově životě bůh a co člověk. Východiskem se mu stala formule Tertullianova: "duae substantiae, una persona" – "dvě podstaty (substance, bytnosti, přirozenosti)¹⁴ v jedné osobě", což bylo na nikájském koncilu poslední slovo křesťanské ortodoxie, ale pouze za cenu toho, že ortodoxie onu formuli dále nepromýšlela. Kdyby tak učinila, zjistila by, že i takovéto pojetí je doketistické, neboť neuznává osobnost lidskou v Ježíši Kristovi: není lidské přirozenosti tam, kde není lidské osobnosti; dogmatická ortodoxní formule tak uznávala v Ježíši Kristu pouze zdánlivou lidskou přirozenost.

Křesťanští teologové, kteří se ve čtvrtém a pátém století našeho letopočtu pokoušeli dále rozvíjet dogmatickou ortodoxii, se při promýšlení vzájemného poměru mezi lidskou a božskou přirozeností, božstvím a lidstvím v Ježíši Kristovi – v té době, kdy se už křesťanství stalo v římské říši vládnoucím a státním náboženstvím, se teologickými otázkami zabývala i celá řada hodnostářů obecné apoštolské církve – se ve snaze vyjádřit tento poměr v dalších výchozích a základních článcích dogmatické ortodoxní věrouky rozdělili do několika odlišných názorových proudů a teologických škol.

Ariáni vytýkali ortodoxním teologům, že jejich pojetí homousie syna božího s bohem otcem vede vlastně ke dvěma synům božím (jeden člověk Ježíš Kristus, druhý bůh Ježíš Kristus), a proto bylo nezbytné zajistit teologicky jednotu osoby Ježíše Krista coby bohočlověka i plnost jeho lidské přirozenosti. Ariovo řešení sice zaručovalo jednotu osoby, ale neuznávalo plnou lidskou přirozenost, ani plné božství Kristovo – logos vzal na sebe lidské tělo bez lidské duše a sám byl coby anděl neboli posel boží stvoření, které není shodné podstaty s bohem otcem a není ani téže podstaty s lidmi –, a proto nebyl kupříkladu pro Athanasia problém Ariovo učení odsoudit.

Athanasius se jako teolog spokojil s tajemstvím Kristova božství a nepokoušel se je teologicky analyzovat. Alexandrijští teologové, kteří se snažili pojmově objasnit a vymezit vzájemný poměr božské a lidské přirozenosti v osobě Kristově a věnovali řešení této otázky velkou myšlenkovou energii, přičemž projevili i schopnost dále rozvíjet pojmosloví christologické a sóteriologické teorie, dávali v podstatě za pravdu ortodoxním teologům, sdruženým kolem nikájského koncilu, proti arianismu, současně však také uznávali, že dosažený vývojový stupeň ortodoxie vytváří rozlišováním mezi lidskými a božími akcemi Ježíše Krista jakousi dvojakost, která ohrožuje jistotu vykoupení, neboť "dvojí dokonalé (čili dokonalé božství i dokonalé lidství) se těžko může spojit v jednotu". Náboženští myslitelé, které můžeme zařadit do alexandrijské teologické školy, ovšem rozřešili danou otázku tím způsobem, že zkomolili Kristovu lidskou přirozenost: prohlásili, že lidskou přirozenost v něm tvoří tělo a duše, jde ovšem pouze o duši žádostivou, nikoli volní a rozumovou. ¹⁵ Kristus tak měl mít lidské tělo a božskou mysl (logos), božský rozum (nús) i božskou vůli, pak bylo možné prohlásit, že v Kristovi není dvou subjektů, dvou osob a božství spolu s lidstvím splývá v Kristově osobě v úplnou jednotu, takže, co činí člověk Kristus, to činí bůh, co trpí člověk, to v Kristu trpí bůh atd., atp. A pouze v tomto pojetí je údajně teologicky zajištěna spása, vždyť jestliže ve všem, co se dělo s Ježíšem, nebyl plně účasten bůh sám, pak není spása skutečností, což platí zejména o Ježíšově smrti na kříži, protože "smrt člověka nepřemůže smrti". (Pro věřícího křesťana zní tato nábožensko-filosofická doktrína zajisté velice nadějně, monofyzitismus však přesto vyvolává jednu drobnou – samozřejmě zcela okrajovou a podružnou – otázku: jak může věčný, věčně živý a nesmrtelný bůh zemřít? Nebyla v takovém případě Kristova "spasitelská a vykupitelská smrt na kříži" pouhým divadelním představením, obyčejnou komedií? Pravdou ovšem je, že pro Ježíše Krista, jenž má pouze božskou přirozenost, není zřejmě problém vstát z mrtvých, i když nemohl zemřít).

Poznámky:

13) Celou pasáž o sporech na nikájském církevním koncilu viz Sokolov, V. V.: citovaná práce, str. 54-56. Viz také Störig, H. J.: citovaná práce, str. 165. Údaje o arianismu či o teologickém učení církevního učitele Athanasia viz také nezávislou internetovou encyklopedii po zadání příslušných hesel, jakými jsou kupříkladu "Ariánství", "Athanasius" či "Hereze v křesťanství". Okrajová poznámka: v bojích o investituru oživlo ovšem také učení biskupa Athanasia, protože teologické dílo, které zmiňujeme v poznámce číslo pět, hlásající a dokazující, že světská moc římského papeže je nadřazena politické státní moci císaře svaté říše římské a národa německého, se muselo konec konců opírat právě o Athanasiův model "božské trojice", teologické pojetí, podle něhož křesťanský bůh bytuje tajuplným, mystickým způsobem ve třech rovnocenných osobách.

Moje poznámka:

Subordinační (ariánské) pojetí křesťanství bylo velmi rozšířeno, protože podporovalo rodovou či kmenovou strukturu. Jeho nositeli byli například Vizigóti, kteří ovládli ve své době celý Pyrenejský poloostrov. To, že nakonec převládlo jiné pojetí, které zpřítomňovalo Krista při každém obřadu přeměny chleba a vína v jeho tělo a krev souviselo s tím, jak si postupně duchovní instituce přivlastňovaly moc na úkor té světské. Proč to říkám? Protože Zikmund, jakkoli si o něm můžeme myslet leccos nepěkného, v určitém smyslu slova zahájil proces evropské sekularizace svou schopností umně využívat oslabení církve dané její vlastní dobovou zdegenerovaností.

(Pokračování)