Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/4

26. červenec 2019 | 01.10 |

blog ›

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

4. část

František Neužil

Markiónova kategoriální soustava hlásá radikální nábožensko-filosofický a teologický dualismus. Ne jedné straně je zde starozákonní bůh stvořitel neboli demiurg, který je bohem hmoty, hmotného světa, ztělesňujícího tmu a zlo. Svět byl stvořen demiurgem z hmoty, která je tak stará jako stvořitel sám. Hmotný svět je nositelem zla, jelikož byl stvořen zlým bohem, o čemž svědčí dle Markióna fakt, že člověk byl stvořen smrtelný a slabý a že bůh dopustil, aby byl sveden. Stvořitel je původcem všeho zla a sám satan je jeho stvořením, sesílá tresty, které nejsou úměrné spáchané vině, dopouští zlo, válečné hrůzy a nespravedlnost, mstí se na dětech za hříchy předků a nechává trpět nevinné, je závistivý, jelikož zakázal člověku jíst ze stromu poznání. Všechno zlo ve světě a všechna ubohost a nízkost lidského těla je plným zjevením stvořitelovým a moudrost světa je zjevením jeho moudrosti.

Stvořitel je též původcem ohavného způsobu lidského rozmnožování, který nařídil a nese odpovědnost za odporný vzhled lidského těla od jeho vzniku v lůně mateřském až do konce jeho hniloby. Stvoření člověka je ubohá tragédie. Sotva že stvořitel vdechl člověku ze zlé hmoty svoji zlou duši, počal na něho žárlit a odřízl jej od stromu poznání, takže lidé nevěděli až do Kristova příchodu o neznámém, pravém bohu otci. Stvořitelův vlastní anděl však člověka svedl a člověk přestal poslouchat svého stvořitele, takže jej stvořitel vyhnal z ráje. (Nemělo jít spíše o vyhnání z pekla, když stvořitel je zlobůh?) Z této náboženské antropologické teorie plyne mimo jiné svérázný výklad starozákonního mýtu o hříchu, jehož se dopustili první lidé tím, že pojedli ovoce ze stromu poznání: v gnostickém podání vystupuje biblický had nikoli v záporné roli vtěleného ďábla, ale v pozitivní úloze vtělené božské moudrosti a Prométhea nového lidství, které se probouzí ve vzpouře proti zlému bohu stvořiteli.

Na druhé straně je novozákonní bůh spasitel a vykupitel, který je bohem ducha, světla a dobra. Byl to Ježíš Kristus, jenž zjevil boha v porovnání se stvořitelem zcela jiného a neznámého, boha, jehož jméno je láska, dobro, milosrdenství a odpuštění, s nímž Ježíš Kristus sdílí tutéž podstatu ("homousios"). Kristus přináší spásu všem lidem, a ne pouze jednomu národu, nepřišel starý zákon naplnit, ale zrušit. Markión dovádí představu o stejné podstatě boha otce a boha syna až k modalistickému vyústění, že otec a syn jsou jedno a totéž. Z toho důvodu nemohl Kristus přijmout zlé lidské tělo a podrobit se rozplozovacímu řádu, nebyl tedy zrozen. (Což je logické, když otec a syn jedno jsou: vždyť by klidně mohl syn zrodit syna či syn zrodit otce nebo otec zrodit otce). Manifestace boha v Kristu je dle Markiónova názoru zjev čistě duchovní.

Vjem těla na Ježíši Kristu je pak čistě zdánlivý – opět doketismus. Kristovo tělo je "fantasma", není však pouhým stínem, je hmatatelné, což je iluzionismus. Kristovo utrpení a ukřižování však bylo – na rozdíl od názoru Basileidova – reálné a Kristus svým utrpením a nejpotupnějším trestem, jaký zavedl stvořitel, vykoupil lidské duše. Tuto spásu si člověk přivlastňuje vírou a láskou. Vírou přestává být člověk dílem stvořitelovým. Spása se vztahuje pouze na duši – zde se Markión shoduje s Basileidem –, neboť tělo patří zlé hmotě, k níž se člověk navrací smrtí. Markión se ve své náboženské antropologii domnívá, že v člověku není žádné boží jiskry, protože člověk je zcela dílem demiurgovým, a proto je cesta k bohu člověku zcela odříznuta, z čehož plyne, že Kristus musí lidské duše od stvořitele koupit pro boha otce, a to za cenu svého života. (Pak ovšem ale nejsou syn a otec jedno a totéž, jelikož jak by mohl bůh otec zemřít). Kristus se zjeví na konci věků, nebude však "soudit živé a mrtvé", ale odežene od sebe "dítky stvořitelovy" – což je, jak jsme již zmínili, intuitivně logické, neboť při opětném návratu a druhém vstupu do lidských dějin nemůže Kristus spasit všechny.¹²

Na nikájském ekumenickém koncilu se vedl spor o Kristovo božství, o Ježíše Krista jako božího syna, církevní otcové se zde pokoušeli dospět k ortodoxní (neboli pro všechny věřící závazné) formulaci vzájemného vztahu mezi bohem otcem a bohem synem mezi všemi osobami božské trojice, jednoho boha v trojjedinosti, která by se mohla stát základním a výchozím dogmatem křesťanského vyznání víry. Na sněmu, jejž nechal svolat římský císař Konstantin, se střetl názor učeného alexandrijského kněze Aria s názorem Athanasiovým, jenž byl v té době sekretářem alexandrijského biskupa.

Arius zastával mínění, že Kristus nebyl ani bůh, ani člověk: byl to anděl neboli "posel boží", "logos" (božský rozum, boží moudrost), jenž se stal prostředníkem, zprostředkovatelem mezi bohem a světem, bohem a člověkem, lidským rodem. Bůh otec jakožto jediná nestvořená bytost je tak jednoduchý, že nemohl sám přímo stvořit svět, a proto stvořil – jako jediný, věčný a nezrozený počátek všeho – logos coby svého prostředníka a svůj nástroj ke stvoření dalších živých bytostí i neživých jsoucen světa, stvořil jej v čase z ničeho, a tudíž byla tedy doba, kdy loga nebylo. Po stvoření světa se logos zrodil skrze pannu Marii v Ježíši Kristu, přijal lidské, duší oživené tělo, aby dal lidem pravé poznání a boží zákon. Kristus má dle Ariova názoru svobodnou vůli a je schopen změny, vývoje. Mohl se stát buď dobrým, nebo zlým. Protože se rozhodl na základě bohem předvídané svobody k dobru, jeho svobodná vůle se stala nezměnitelnou. Z toho důvodu může být nazván bohem a jednorozeným synem božím. Duch svatý byl pak stvořen prostřednictvím božího syna a je synu božímu podřízen. Arius tedy mínil, že Kristus coby boží syn nemá shodnou podstatu (homousios) s bohem otcem, ale podstatu podobnou (homoiusios), mezi třemi božími osobami je pak vztah vzájemné subordinace: bůh otec – boží syn – duch svatý.

Athanasius, jenž se stal později alexandrijským biskupem, kategoricky prohlašoval, že v Ariově teologii se křesťanství mění na kosmologii a filosofickou spekulaci o vzniku světa, v níž je díky neúplné přítomnosti, neúplnému vtělení boha v Ježíši Kristu popřen přímý akt vykoupení člověka Bohem. Podle jeho názoru jsou vykoupení a význam Kristův zachráněny a zaručeny pouze tehdy, jestliže v Ježíši Kristovi přišel do lidských dějin, spasil a vykoupil člověka sám bůh, jedině tehdy zůstává křesťanství radostnou zvěstí o spáse a vykoupení ze zla a z prvotního hříchu. Z toho důvodu Athanasius odmítl ariánské pojetí christologie jako kosmologie a hájil koncepci christologie coby sóteriologie, čímž škrtl pojem logu ve smyslu Ariově, prohlásiv, že Ježíš Kristus je shodné podstaty (homousios) s bohem otcem: rozdíl mezi stanovisky Aria a Athanasia tak vlastně spočíval pouze v tomto jednom měkkém "i" – podle Athanasia je syn boží homousios, kdežto dle Aria homoiusios s bohem otcem. Athanasius vyznával, že bychom nemohli být spaseni, kdyby Kristus nebyl bohem. Tím, že se logos (boží slovo) jakožto bůh spojil a sjednotil s lidskou přirozeností, zbožštil lidskou přirozenost, překonal smrt svým utrpením na kříži a vzkříšením, a tím překonal smrt i pro nás.

Právě z Athanasiovy "teologické laboratoře" pochází formulace základního článku křesťanské dogmatické ortodoxní věrouky, kterou jsme již ocitovali, o "jednorozeném božím synovi, který se zrodil z otce před všemi věky..., zrozený, nestvořený, jedné podstaty s otcem". Duch svatý pak vychází z otce skrze syna; boha otce, boha syna a ducha svatého spojuje do svaté trojice jedna a táž shodná, stejná podstata (neboli tatáž přirozenost), která se realizuje ve třech rovnocenných hypostazích čili osobách. Rozdíl mezi bohem otcem a bohem synem spočívá v tom, že otec je příčina a syn důsledek aktu zrození druhé osoby boží; subordinace zde není věcná, nýbrž pouze logická; Maria je proto bohorodička (řecky "theotokos").

(V tomto pojetí zajisté nejsou otec a syn jedno a totéž, syn není otec a otec není syn, z hlediska logiky však příčina vždycky časově předchází účinek, což se v případě, že otec i syn jsou věční, poněkud problematizuje. A na jazyk se dere ještě další otázka: jak může být Maria, byť zosobňuje "neposkvrněné početí", bohorodičkou, jak může smrtelnice zrodit nesmrtelné, věčné božstvo?)

Nemůžeme se proto divit, že na nikájském koncilu přijaté vyznání víry zahrnovalo i formulace přímo zaměřené proti ariánství, jež zdůrazňují, že "ty však, kteří říkají" (o božím synu), že byl čas, kdy nebyl a před svým zrozením nebyl, že vznikl z nebytí anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí, že boží syn podléhá změně nebo proměně, ty všeobecná apoštolská církev anatematizuje" (neboli "proklíná", řečeno hezky česky). Nikoho také asi nepřekvapí, že na konci čtvrtého století našeho letopočtu vydal tehdejší římský císař dekret, v němž postavil ariánství mimo zákon: "Dle apoštolských učedníků a nauky evangelií věříme v jediné božství Otce, Syna i Ducha svatého, jež stejnou měrou velebíme ve svaté trojici. Stoupence této nauky nazýváme katolickými křesťany a soudíme, že všichni ostatní jsou blouznivci a pomatenci, jež označíme neblahým pojmem kacíři. Prohlašujeme, že jejich shromáždění si nadále nemohou činit nárok na ochranu chrámů. Krom odsouzení božskou spravedlností, nechť se připraví na tvrdé tresty, jež se naší moci, svěřené nám božskou prozřetelností, na ně zlíbí uvalit".

Poznámky:

12) O Markiónově teologické doktríně viz Pokorný, P.: Píseň..., například str. 61 a str. 154-157. Viz také Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie, v citovaném vydání str. 162. Údaje o zmíněných gnostických náboženských a filosofických doktrínách lze také samozřejmě nalézt po zadání příslušných hesel na nezávislé internetové encyklopedii.

Několik poznámek ode mě:

1. Tady už křesťanství slouží zcela zjevně panování "shora", nikoli jako útěcha i opora odporu zdola.

2. Lze též vysledovat, jak do interpretace křesťanství vstupuje myšlenka opakování Kristovy mise, návratu Syna božího a problematika spasení. A to ve dvou polohách:

- Kdy to bude (dožijeme se toho?).

- Bude "návrat Kristův" jen symbolický ve smyslu společenských událostí, nebo faktický jako "konec světa"?

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu