Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/3

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

3. část

František Neužil

V prvních stoletích našeho letopočtu se v protikladu k adopcionismu rozvíjel – než byl stejně jako on označen formující se dogmatickou věroučnou ortodoxií za "kacířskou úchylku" – tak zvaný "modalistický monarchianismus" neboli "modalismus", což byl teologický názor, jenž se pokoušel na rozdíl od "dynamického monarchianismu" hovořit o plném božství netoliko otce, ale též i syna. Bůh podle modalistů existuje postupně ve třech modech jako otec, syn a duch. Ježíš Kristus byl podle tohoto názoru totožný s bohem otcem, ačkoliv měl tělo, a to tělo skutečné. I tělem byl bůh, což je absolutní zázrak. Modalisté se domnívali, že otec se stal člověkem, trpěl na kříži a zemřel, vždyť není-li Kristus otcem, není bohem.

Zvláštní variantou modalismu byl tak zvaný "sabellianismus", jenž v otci, synu a duchu spatřoval pouze tři odlišná jména jednoho a téhož boha, jenž postupně existuje ve třech po sobě jdoucích energiích, božských monádách, které se zjevují jako otec, syn a duch svatý, zjevujíce tak tři mody jedné a téže božské osoby: bůh se coby otec zjevuje, když je stvořitel a zákonodárce, jako syn, když je spasitel a vykupitel, jako duch, když daruje boží milost; vtělením do člověka přestává být bůh otcem, nanebevstoupením přestává být synem.⁷

Není divu, že postupně se utvářející hierarchická organizace křesťanské církve – která musela v prvních třech stoletích našeho letopočtu čelit periodicky se opakujícím vlnám pronásledování křesťanů státní mocí, načež se ve století čtvrtém křesťanství stalo v římské říši náboženstvím nejdříve tolerovaným a nakonec i státním, vládnoucím –, se jen velmi složitě a komplikovaně dobírala k dogmaticky ortodoxní formulaci výchozích článků křesťanského vyznání víry, vždyť v křesťanském "projektu spásy", v němž všemohoucí bůh je absolutně všemohoucím právě proto, že respektuje svobodu lidské vůle a lidského rozhodování, se bůh vtěluje do člověka a jako "bohočlověk" Ježíš Kristus vstupuje díky tomuto svobodnému aktu milosti boží do lidských dějin, aby je propojil s dějinami spásy a vykoupení.

V úvodu k evangeliu svatého Jana čteme: "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh...to Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy... Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali."⁸. Boží slovo tedy chodilo mezi lidmi a lidé ho nepoznali, a proto není divu, že se ve druhém listě svatého Klementa ke Korinťanům dočteme: "Bratří, o Ježíši Kristu musíme smýšlet jako o Bohu."⁹

Utváření christologického (christologií se v křesťanské teologii rozumí nauka o Ježíši Kristovi) ortodoxního dogmatu bylo určováno názorovým kolísáním křesťanské církve mezi adopcionistickým a modalistickým monarchianismem, šlo v něm o to, aby bylo božství Ježíše Krista udrženo na stejné výši jako v modalismu, a přitom byl uchován teologický rozdíl mezi bohem otcem a synem božím, jejž zdůrazňoval adopcionismus poukazy na Kristovo nezpochybnitelné lidství; křesťanská náboženská filosofie tak současně usilovala o zachování důsledného monoteismu. Dogma o jednom jediném bohu existujícím ve třech osobách ukazuje v té podobě, jak jsme jej uvedli, obecnou, jak nám alespoň připadá, zákonitost formování křesťanské dogmatické ortodoxie: dogmatický věroučný článek, jejž nakonec církev přijala coby obecně závazné vyznání křesťanské víry, představuje "dialektickou syntézu" myšlenkového pojmového obsahu nábožensko-filosofických teorií, které posléze církevní koncily označily a prohlásily za "bludné, kacířské úchylky" a jejich tvůrce za "rouhavé heretiky".

Především ve druhém století byla ideová jednota křesťanství i organizační semknutost křesťanské církve ohrožována zevnitř tak zvanou "gnózí" neboli "poznáním" – celá řada gnostiků se hlásila k "dobré a šťastné zvěsti" obsažené v novém zákoně a náležela ke členům křesťanských obcí –, což bylo jedno z velice rozmanitých a obtížně pojmově uchopitelných hnutí duchovně kulturních dějin, jehož světonázorová podstata spočívala v tom, že člověk si má uvědomit, že jeho nejhlubší podstatou je "božská jiskra", která je soupodstatná s bohem. Je to boží emanace, která zapadla do hmoty, utopila se v hmotném světě, z nějž má právě být vysvobozena "pravým poznáním" neboli gnózí. Toto poznání není intelektuální, spočívá v mystické intuici, v "prozření", že naše lidská podstata je stejná jako podstata božství, které je ve všem, stojí za vším a všechno spočívá v něm. Dosáhne-li člověk takového "poznání", navrací se do "boží plnosti". Kristus je ten, jenž přinesl pravé poznání a jedině ono člověka spasí, nikoliv Kristova smrt na kříži. V tom spočívá zásadní a naprosto neslučitelný rozdíl mezi ortodoxním křesťanstvím a gnózí.

Rozličná gnostická nábožensko-filosofická a teologická učení zrodila a povolala do života tak zvaná otázka "theodicey", což je složenina z řeckých slov "theos" – bůh a "dikaios" – spravedlivý, která v myšlení gnostiků zaujímala ústřední místo. Slovo "theodicea" by se tedy dalo do češtiny přeložit jako "ospravedlnění boha" a problém "theodiceje" (neboli "theodicey") spočívá ve vysvětlení původu a významu zla ve světě. V křesťanství má tento problém zvláštní váhu, neboť křesťanský nábožensko-filosofický světový názor vychází z myšlenky božího stvořitele světa, který je současně považován za místo zla a hříchu, jemuž "vládne ďábel". Logicky se proto klade otázka, proč dokonalý bůh stvořil svět zla, z nějž musíme být teprve vykoupeni.

K nejvýznamnějším gnostickým myslitelům patřili Basileidés, Valentínos a Markión. Basileidés učil mimo jiné, že Kristus se na zemi objevil v lidské podobě, ale netrpěl na kříži, neboť měl pouze zdánlivé tělo; toto učení se nazývá "doketismus" od řeckého slova "dokein" – zdát se. Místo něho byl ukřižován Šimon z Kyrény, jenž nesl kříž místo něho, načež ho Ježíš oděl do své podoby, takže lidé měli Šimona za Ježíše a z nevědomosti a bludu jej ukřižovali, kdežto Ježíš, vzav na sebe podobu Šimonovu, vznesl se k nebeskému otci, neboť jako netělesná mocnost a boží syn (logos) nezrozeného otce se mohl proměnit ve vše, co chtěl. Spasení dojde ten, kdo vzývá nebeského Krista a je tak vysvobozen z moci vládců tohoto světa, naopak ten, kdo vzývá ukřižovaného, spasen není. Spasení dojde pouze lidská duše, protože tělo, které stvořili vládcové a mocnosti hmotného světa, kteří se zovou "archonti", podléhá rozkladu a zániku.¹⁰ (V takovém případě však probíhá Kristovo spasitelské poslání mimo reálný sociálně historický čas a prostor, nemůže coby reálný akt milosti boží vstupovat do lidských dějin, což by mohla namítnout i křesťanská ortodoxie).

Ústřední kategorií Valentínovy filosofie je "pléroma" – "plnost boží" (dokonalost, celistvost), která rodí "aióny" – božstva, která zosobňují "plnost" a světové tvůrčí síly. Nejvyšší božstvo se nazývá "praotec" nebo "počátek", "prapůvod", jehož ženským protějškem v "plnosti" je "ennoia" (myšlenka). Dalšími "aióny" jsou rozum, jenž se rodí ze spojení praotce s myšlenkou, a pravda. Spojením pravdy s rozumem se zrodil logos, jenž se spojuje se životem, čímž se rodí "nebeský člověk", "boží syn", "božstvo člověk" neboli bohočlověk Ježíš Kristus, jenž je stejné podstaty (řecky "homousios") s praotcem a počátkem. K nižším aiónům patří moudrost, která ale nezná "nebeského otce" v plnosti a upadá tak do "omylu" (řecky "plané"). "Omyl" neboli "prázdnota", v níž bytují archonti, se coby protiklad "plnosti" stává samostatnou mocností, tvůrcem, demiurgem hmotného světa, jenž je nositelem a ztělesněním zla, a tvoří i hmotného člověka, tělesné lidi, do jejichž těl se jako do pasti chytají duše coby jiskry boží v těle. Aby je zachránil a vysvobodil ze zajetí hmoty, sesílá nebeský otec na zemi spasitele. Omyl (čili prázdnota) se cítí spasitelem ohrožen a způsobí, že jej lidé přibijí na kříž. Při vstupu na svět musel totiž spasitel přijmout hmotné tělo. Teprve po své tělesné smrti obleče spasitel opět svou nesmrtelnost a vrací do plnosti. Lidem, kteří v sobě nesou duše, spasitel přinesl poznání jejich vlastní podstaty, takže již vlastně dosáhli dokonalosti, těla však lidé odloží teprve po smrti nebo na konci světa a vznesou se vzhůru k věčnému odpočinutí. Valentínos dělí lidi na a) "hylikoi" – "lidé tělesní", což jsou pohané ovládaní svými vášněmi a nízkými pudy, neschopní se nad ně povznést, a proto odsouzení k zatracení; b) "psychikoi – "lidé duševní", což je většina Židů a křesťanů, kteří se již, puzeni svým svědomím, vydali na cestu pokání a spásy; c) "pneumatikoi" – "lidé duchovní", což je skupina vyvolených, skutečných gnostiků, kteří jsou schopni dosáhnout pravé spásy skrze "poznání", jež je jim vštěpováno bezprostředním obcováním s bohem. Z toho lze soudit, že gnosticismus byl náboženskou a filosofickou ideologií středních vrstev městského obyvatelstva – a to především v oblastech prosycených helénistickou kulturou: uvádí se, že Valentínos se narodil nedaleko egyptské Alexandrie –, kterým se dostalo vzdělání, a proto se pokládaly za intelektuální elitu společnosti, byly intelektuálně i sociálně nositelem aristokratických tendencí antické společnosti, která se nacházela v období hluboké krize a definitivního rozkladu otrokářského výrobního způsobu i celého otrokářského společenského řádu.¹¹

Poznámky: