Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti /1

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

1. část

František Neužil

1) Úvod – bolesti a strasti "ducha doby gotické"

Život poddaných, kteří tvořili většinu obyvatelstva feudální společnosti, nebyl ve středověku žádnou procházkou růžovým sadem, ale spíše cestou skrze pozemské "slzavé údolí", plnou muk, utrpení a strádání. Naplňovala jej každodenní úmorná, vysilující dřina, kořeněná hladem a bídou, neboť živá konkrétní práce poddaných – jejíž sociálně ekonomická podstata spočívala na oddělení práce nutné a nadpráce, nutného produktu a nadvýrobku v prostoru a čase, takže nadprodukt nebyl v podmínkách feudálního způsobu výroby zbožím, neměl sociálně ekonomickou formu nadhodnoty – byla objektem všech forem nelítostného feudálního vykořisťování, pramenem všech kategorií feudální renty: poddaní museli svou, "z boží milosti" na jejich hlavy seslanou vrchnost, živit naturálními dávkami potravin, po jistý počet dní v roce byli nuceni vykonávat "rentu v pracovních úkonech" čili robotovat na panských polích a stavbách, dvakrát do roka odevzdávat peněžní dávky, k čemuž se družila ještě povinnost odvádět desátek církvi. K tomu všemu měli strach z živelných katastrof, epidemií a válek.

O mnoho snazší život neměly ani rozličné sociálně ekonomické vrstvy chudého městského obyvatelstva – tovaryši, nádeníci, drobní řemeslníci a obchodníci, kteří se, i když osobně svobodní, také museli každodenně lopotit, a přitom jejich stálými životními společníky byly též bída s nouzí. Zámožní řemeslníci nebo kupci či osobně svobodní příslušníci různých sociálně ekonomických skupin nižší, drobné a střední šlechty, zemané, rytíři a vladykové, neměli, zajisté, tolik starostí o chléb vezdejší, nemuseli trpět hladem, i na ně však tvrdě doléhala například daňová politika papežské kurie, která se chovala přesně tak, jak to vylíčil Jan Hus v jednom ze svých kázání: "tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi prodavači odpustků, aby zde vyklovali každé zrnko zlata a stříbra...".

Není divu, že ve filmu "Jan Hus" Otakara Vávry říká pan Jan z Chlumu: "Rozhodně, milosti, má pravdu Mistr Jan, že kořen všeho zla je v bohatství církve! Už teď mají polovinu naší země a za chvíli jim bude patřit celé království!" Ba ani život lidí, co náleželi k vlastnické a politické elitě feudální společnosti, neboli příslušníků vyšší, panské sociálně ekonomické vrstvy šlechty, světských feudálních magnátů či církevních hodnostářů, knížat, králů, císařů nebo kardinálů a papežů, nebyl samé veselí a čiročirá radost, jelikož i oni museli mít strach z válek a nemocí, které mohly přinést sociálně politické otřesy ve společnosti – mor, jenž se v polovině čtrnáctého století prošel jako "černá smrt" evropským kontinentem a v některých zemích prý zkosil až polovinu obyvatel, vyvolal ve Francii a v Anglii rozsáhlé nevolnické povstání –; i oni se kupříkladu podobně jako řemeslníci či sedláci dostávali do dluhů a ocitali se tak v drápech lichvářů. ¹

Války, bída a hlad, nemoci, bezcitnost lichvářů či nenasytná chtivost církevních pohlavárů po penězích však nebyly pramenem největších životních obav středověkých lidí. Středověký člověk, ať již měl jakékoli objektivní postavení v sociálně ekonomické dělbě práce a třídně sociální strukturaci feudální společnosti, měl největší strach z toho, co zřejmě bude a možná dokonce i musí modernímu člověku, ať už je přesvědčeným ateistou, nebo naopak dává na odiv své náboženské přesvědčení a dokonce chodí kupříkladu pravidelně do kostela na mši, připadat velice podivné či snad i naprosto směšné: aby se totiž jeho nesmrtelná duše, tato "nesmrtelná jiskra boží ve smrtelném lidském těle" poté, co opustí tělesnou schránu, nestala na věky kořistí vládců pekla a nebyla vydána všanc pekelným plamenům. Křesťanský světový názor coby forma duchovně praktického osvojení světa i zdroj individuální a společenské duchovně praktické tvorby středověkých lidí pojímal lidský život jako součást božího plánu se světem, pomyslně jej rozdvojoval na život na "tomto" světě a život na světě "onom", a proto byl programově zaměřen na věčnost: středověký člověk spatřoval cíl a smysl svého individuálního života ve vykoupení z prvotního hříchu, dosažení osobní nesmrtelnosti a opětného spojení s bohem, což bylo možné dosíci jedině skrze nesmrtelnou duši, jež může být pramenem věčného života v porovnání s ubohými několika desítkami let, které jsou vyměřeny životu těla, které není hodno být ničím jiným než potravou červů.

V první části našeho vypravování jsme se již zmínili, že právě na tomto strachu lidí o osobní spásu svých duší, aby jejich duše nebyla vydána všanc věčné záhubě, zakládala ve středověké společnosti církev svou strašlivou moc nad opravdu hluboce věřícími lidmi, kteří měli největší hrůzu z toho, že budou označeni za kacíře a vyobcováni z církve, čímž by jejich duše byla navěky zatracena, neboť propadla mocnostem a hrůzám pekelným. A byli to právě lidé, náležející k sociálně ekonomickým vrstvám, jež vytvářely základnu pyramidální hierarchické organizace středověké feudální společnosti, kteří byli do této hluboké upřímné zbožnosti, již, jak znovu opakuji, nejsou z moderních lidí dnešní doby v evropských zemích schopni vnímat a prožívat ani ti, co se okázale hlásí ke křesťanské víře a k rozličným církvím, ponořeni nejhlouběji, neboť víra ve spásu jejich duší na "onom" světě jim dávala jedinou naději na vysvobození z muk a trápení světa "tohoto".

Není si proto těžké představit, jak působila na mysl prostých věřících kázání mistra Jana Husa o tom, že "prostý sedláček, tovaryš či žena chudá z lidu, žijící čistě a zbožně, vyšší jsou před bohem" než kněz, biskup či sám papež, kteří "nejsou z milosti boží, pokud žijí ve smrtelném hříchu", spočívajícím v honbě za penězi, majetkem, bohatstvím a světským panováním, jímž "zjedovatělo a otráveno jest veškeré křesťanstvo na duši", a tudíž že se prostí věřící, kteří se "spravují zákonem božím", nemusejí bát obvinění z kacířství či hrozeb věčným pekelným ohněm, pokud vycházejí ze "smrtelným hříchem zjedovatělých úst a na kámen ztvrdlých srdcí" církevních prelátů, těchto "loupežníků chudých lidí, zlodějů a svatokrádců", které "lidé i bůh proklínají".

Poznámky:

1) Okrajová poznámka: ve třetím díle Kapitálu Marx praví, že peněžní úvěrový kapitál, jejž můžeme podle jeho starodávné formy označit za kapitál lichvářský, "patří spolu se svým blížencem, kupeckým kapitálem, k předpotopním formám kapitálu, které existovaly dávno před kapitalistickým výrobním způsobem a které najdeme v nejrozmanitějších ekonomických společenských formacích". Lichvářský kapitál neboli "bohulibá" sociálně ekonomická investiční a podnikatelská praxe půjčování na lichvářský úrok existoval v dobách, které předcházely kapitalistický způsob výroby, ve dvou charakteristických formách, jež se pak opakovaly na základně kapitalistické výroby, ale pouze coby druhořadé a podřízené formy v kapitalistickém systému vládnoucí a dominující sociálně ekonomické podnikatelské aktivity, nebyly již formami určujícími charakter úrokového kapitálu. Ke starověkým a středověkým sociálně ekonomickým formám lichvy náležely: a) "půjčky marnotratným velkým pánům, především pozemkovým vlastníkům"; b) "půjčky malovýrobcům, majitelům vlastních pracovních podmínek". Marx dovozuje, že lichvářský úrok pohlcoval veškerý přebytek nad nezbytnými životními prostředky, tedy, vyjádříme-li se pojmoslovím marxistické pracovní teorie hodnoty zboží zrcadlícím systém kapitalistických výrobních vztahů, veškerou "nadhodnotu", a proto je nanejvýš nejapné srovnávat výši lichvářského úroku s výší moderní úrokové sazby, stanovené ctihodnými kapitalistickými bankovními domy, kde úrok, alespoň normální, tvoří pouze část nadhodnoty. (Viz Marx, K.: Kapitál III-2; SNPL, Praha 1956, str. 140-157). Ke zbožním malovýrobcům a pracujícím soukromým vlastníkům výrobních prostředků patřili ve středověku rolníci na vesnicích a řemeslníci ve městech, "bohulibá" lichvářská podnikatelská aktivita však spolu s chudými vrstvami venkovského a městského obyvatelstva "láskyplně objímala" i světské a církevní feudální velmože, klepala na brány královských a císařských paláců, přepychových sídel kardinálů a papežů – snad aby potvrdila třídně sociální harmonii a "pravou křesťanskou lásku" mezi rozličnými stavy "trojího lidu" v sociálně historickém rámci feudalismu coby "organicky" utvářené společnosti. Jak vypadala taková "sociální harmonie" v praxi se můžeme názorně přesvědčit z údajů, jež dokládají, že v předhusitské Praze byly pomocí lichvářských úroků tím nejodpornějším způsobem – jenom tak mimochodem, stejně jako i dnes – vykořisťovány příslušnice cechu provozovatelek "nejstaršího řemesla v dějinách". Je příznačné, že věřitelkami lichvářských půjček se tehdy stávaly dámy, jež samy poskytovaly sexuální služby za úplatu a mnohé ženy a dívky, které si od nich vypůjčily peníze, tak byly nuceny vykonávat řemeslo nevěstky právě z toho důvodu, že se dostaly do otrocké dluhové závislosti a byly svým "dobroditelkám" vydány úplně na pospas. Nepřekvapí také zajisté, že majiteli mnohých pražských nevěstinců v oné době byli kněží: jako například farář "Peklo", jedna z postav prvního dílu husitské trilogie, což je skutečná historická postava. (Viz Graus, F.: Městská chudina v době předhusitské; Melantrich, Praha 1949, str. 65-69).

Několik poznámek ode mě:

1. I když je mně text F. Neužila velmi sympatický, ne se vším v něm souhlasím. Své námitky či alternativní pohled vyjádřím přímo v návaznosti na jednotlivé pasáže.

2. Jsem přesvědčen, že během postupného zveřejňování textu, který má několik desítek dílů, dojde k událostem, které potvrdí akturálnost obsáhlé historické reminiscence. Proto také budu  při uveřejňování seriálu na souvislosti s reálným děním upozorňovat.

3. Některé z prvních dílů se budou možná zdát čtenářovi trochu těžkopádné, ale pokud vytrvá, dostane se k psážím, které mají značný spád a stojí za přečtení i z hlediska sledování děje.

4. Všimněte si, že již na začátku svého pojednání F. Neužil zdůrazňuje přímou souvislost apelu na rozum s hledáním opory zdola při nápravě selhání společenského systému.

5. Stojí za to sledovat jednu ze základních dějových linií – to, jak se vyvíjel vztah mezi důrazem na rozum a problematikou spasení (života věčného), která i při racionálním rozboru obsahuje prvky nutně iracionální a která, jak uvidíme, bude mít ve vrcholné fázi husitství pozoruhodnou interpretaci.

(Pokračování)