VIZE/325: O "systémové změně" a debaklu levice/5

Podnětný ohlas k sérii o "systémové změně" a krizi levice mně přišel od Karla Mayera. Zveřejňuji jej v seriálu o vizi nejen z důvodu plurality názorů, ale i proto, že pomáhá objasnit některé důležité otázky související s komplexními reformami.

Karel Mayer:

"Protože jsem, jak je vidět, nepochopil smysl požadované reformy, nezbylo mi než se seznámit s jejími teoretickými východisky. Ty jsem, myslím poctivě, hledal (a snad i našel) ve studii "Odvětví produktivních služeb – Teorie a praxe", Praha 2018.

Pro mne, jako primárně praktika (podnikového ekonoma), je vždy nutné si teorii převést do pro mne snadněji uchopitelné praktické roviny. Výsledkem mých úvah, pokud se opět nemýlím, je tedy ve skutečnosti záměr vytvořit cestou reforem ekonomický systém schopný dlouhodobě saturovat finanční potřeby odvětví produktivních služeb (školství, zdravotnictví apod.) ze všech ostatních odvětví, která "spotřebovávají" tyto služby v podobě svých zaměstnanců, resp. jejich vzdělání, zdraví apod. Každá výrobní, ale zřejmě i nevýrobní entita by před přijetím každého zaměstnance musela uzavřít příslušnou smlouvu s poskytovatelem "produktivní služby", v němž by se zavázala k úhradě nákladů, které muselo (nebo bude muset) zařízení "produktivní služby" vynaložit na vzdělání, zdraví apod.

takovéhoto zaměstnance.

Protože v tomto případě jde o duální vztah zaměstnanec – zaměstnavatel, je tedy otázkou, zda by měl mít i zaměstnanec právo rozhodnutí, kde bude "produktivní služba" realizována a zda by tedy smlouva neměla být trojstranná (zaměstnavatel, zaměstnanec, poskytovatel "produktivní služby").

Jednotlivá zařízení "produktivních služeb" by tedy musela poskytovat jak pro zaměstnavatele, tak i zaměstnance kromě tradičních údajů i údaje o svých nefinančních, nebo quazifinančních efektech demonstrovaných na údajích, jak se jejich služba promítá v pracovní schopnosti (schopnost "produkovat" na zastávané pracovní pozici) a v kvalitě života (schopnost "produkovat" ve vazbě na věk).

V teoretické rovině zůstává otázkou, zda by měl mít zaměstnanec vůbec právo volby poskytovatele "produktivní služby", pokud by "za něho" měl zaměstnavatel na základě příslušné smlouvy hradit svůj příspěvek; jak by se na těchto nákladech podílel sám zaměstnanec, zejména za situace, kdy podmínky smlouvy nejsou nebo nemohou být splněny; jak zásadní dopad by tento systém měl do pracovního práva (podmínky vzniku, změny a ukončení pracovního poměru). Rovněž by bylo zřejmě vhodné teoreticky zpracovat otázku velikosti zaměstnavatele (zejména jeho ekonomické síly) ve vztahu k poskytovateli služby, aby nedocházelo k faktické diskriminaci malých a začínajících podnikatelských subjektů; otázkou je i jak řešit situaci, kdy suma příspěvků od příjemců služby nestačí na pokrytí nákladů poskytovatele "produktivní služby" a konečně asi to nejdůležitější, jak by se musela změnit daňová soustava, protože náklady poskytovatelů "produktivní služby" nyní hrazené ze státního rozpočtu by nově musely hradit příjemci této služby. Reforma by zřejmě musela probíhat velmi pomalu a postupně, aby nedošlo k úplnému zhroucení systému tím, že by příjemci služby zaměstnávali jen starší "bezzávazkové" zaměstnance.

Protože studie vznikla na Vysoké škole finanční a správní a podílí se na ni celý kolektiv autorů, zřejmě včetně studentů, je nutno tuto studii vnímat jako výbornou studijní pomůcku, při které lze na teoretické úrovni budoucí absolventy seznámit s finančními a sociálními aspekty významných oborů služeb.

Neznám záměry řešitelského kolektivu do dalších let. Jako praktik bych ale přivítal, kdyby se budoucí studie více zaměřily na praktickou stránku řešené problematiky a alespoň na některých "produktech" prokázaly kauzální závislost na poskytnuté "službě"." (Tučně zvýrazněno mnou.)

K tomu ode mne:

Ne. Tak, jak to popisuje K. Mayer, by to podle nás nefungovalo a patrně ani nemohlo fungovat. Myslím, že o něčem takovém ani v monografiích nepíšeme a ani to z nich nelze vyčíst.

V monografiích uvádíme příklady dvou reforem – financování vysokoškolského vzdělání a reformu penzijního systému formou zavedení dobrovolné postgraduální nadstavby současného průběžného penzijního systému.

Pokud jde o financování vysokého školství, tak, velmi stručně řečeno, by absolvent vysoké školy platil za vzdělávací služby odvodem ze svého příjmu určité procentu do doby vyrovnání nominálního (neúročeného) závazku přímo dané vysoké škole, kterou absolvoval. Prostě proto, aby vysoká škola byla zainteresována na jeho dlouhodobém uplatnění svých absolventů na profesních trzích, a tudíž na poskytování kvalitního a uplatnitelného vzdělání.

Pokud jde o plně zásluhovou a plně uzavřenou postgraduální nadstavbu průběžného penzijního systému, tak ta by fungovala na tomto základě – to, co kdo do ní po dosažení penzijního věku (65 let) odvedl formou odvodů ze mzdy a nevyplacených penzí, to by podle pojistné matematiky (očekávané doby dožití) dostával v podobě doživotní renty. Do postgraduální nadstavby by každý mohl vstoupit dobrovolně.

Oba systémy jsou v monografiích i na tomto blogu podrobně popsány, takže se mně ani nechce opakovat znovu a znovu, jak by to fungovalo a reagovat na různé námitky, na které jsem už mnohokráte reagoval a vysvětloval podrobnosti.

Uvedu jen jeden z mnoha příkladů, jaký dopad na financování produktivních služeb by například plně uzavřená a plně zásluhová postgraduální nadstavba současného průběžného penzijního systému měla, o kterém jsem ještě nepsal. Tím, že by účinně motivovala k prodloužení doby produktivního uplatnění po dosažení 65 let, ovlivnila by i chování zdravotních pojišťoven. Ty by za osoby, které by do této postgraduální nadstavby vstoupily, dostaly nikoli poměrně malý příspěvek od státu, ale odvod na zdravotní pojištění ze mzdy od produktivně činného člověka, který do postgraduální nadstavby vstoupil (což jsou poměrně velké peníze). Zavedení postgraduální nadstavby by tak vyvolalo určitou soutěživost mezi zdravotními pojišťovnami o získání této klientely, přičemž by sami pojišťovny začaly uvažovat o tom, jak poskytovat neplacený (případně i placený) nadstandard napomáhající prodloužit příslušné klientele dobu produktivního profesního uplatnění. Tj. do systému financování zdravotnictví by tím byly vneseny velmi potřebné motivace, které v něm doposud chybí.

Při koncipování reforem je nutno klást důraz na jednoduchost a přirozenost kontraktů týkajících se nabývání a uchování lidského kapitálu, které jsou jejich základem.

Do toho by následně mohly vstupovat i firmy, pokud by našly vhodné formy stabilizace mezigeneračních tvůrčích týmů, ale to je problém, který bude možné zvažovat a řešit, až po realizaci hlavního tahu reforem.

(Pokračování)