VIZE/341: Vysoké školství potřebuje změnu/3

S odstupem několika málo dní zařazuji pětidílnou sérii o změnách, které potřebuje vysoké školství, do seriálu o vizi. Jsem rád, že vzbudila značný ohlas, i když i do budoucna bude nutné s chladnou hlavou ještě mnohé promyslel, domyslet a dosáhnout shody v pohledu. Ale bez pochopení hloubky a rozsahu změn, do kterých jdeme, to nepůjde. Nechceme-li se dostat do jejich vleku, musíme mít ideovou převahu a mít co nejpřesnější představu o celé perspektivě změn.

Především bych chtěl poděkovat Janu Mertlovi a Karlu Mayerovi za věcnou diskusi, kterou odstartoval Michael Kroh svým pojednáním "Poznámky k diskusi o financování vysokého školství", viz:

https://michaelkroh.pise.cz/34-poznamky-k-diskusi-o-financovani-vysokeho-skolstvi.html

Ono je vše ještě úplně jinak. Už bouřlivá diskuse v létech 2001 až 2006 na toto téma ukázala, že se lidské myšlení brání pochopit to nejdůležitější, to, co je skutečně zásadní. Patrně to souvisí s tím, že zlom setrvačnosti, zlom stereotypu je a byl vždy v historii mnohem obtížnější, než když ho pak nazíráme zpětně. Takže:

1. Uveřejňuji poučnou výměnu názorů.

2. Pak se vyjádřím k dílčí otázce "katastrofické vize" zavedení přenesené ceny na nižších stupních, na kterou upozorňuje K. Kroh, viz: "Zavedení odloženého školného by v našich podmínkách znamenalo i otevřené pověstné Pandořiny skříňky, protože by se mohlo rozšířit i na střední, a dokonce i základní školy. Pak by se Valenčíkovy "kontrakty" týkaly i šestiletých dětí." Současně ukážu, jak je tato výtka spojena s nepochopením toho, o co jde.

3. Pak se zaměřím na to nejdůležitější, co uniklo J.

Mertlovi i K. Mayerovi. V naději, že se postupně do širšího povědomí dostane to, o co jde hlavně a především.

Ad 1:

Jan Mertl:

Já jsem nehovořil o odloženém školném ani kontraktech rozšiřovaných na základní a střední školy. Zejména základní školství naopak musí zůstat bezplatné a pokud možno co nejuniverzálnější až do věku 13-14 let, tedy ukončení povinné školní docházky. Předčasná selekce vnáší do systému řadu zásadních nerovnováh a nežádoucích motivací (rozhodně ne k produktivnímu uplatnění). Reagoval jsem na M. Kroha formou absolventské platby procentem z příjmu na část nákladů studia. Samozřejmě všechno se dá zkazit - tedy i toto, zvláště pokud by se daný systém nevyužil ke zmenšení rozdílů mezi veřejnými a soukromými vysokými školami, tj. kdyby např. nastalo, že soukromé školy by pouze zvýšily stávající školné (téměř) o celý diferenciál oproti nově nastavené absolventské platbě. Jinak řečeno, pokud by výsledek byl (čistě číselně řečeno), že nyní platí student veřejné VŠ 0 CZK a soukromé např. 55 000 CZK, a potom platil student veřejné VŠ 15 000 CZK a soukromé např. 65 000 - 70 000 CZK. To by byl samozřejmě naprosto nežádoucí výsledek. A absolventská platba není odložené školné - už proto, že by se týkala pouze části nákladů studia a platila se procentem ze mzdy (do stropu rovného sumě těchto nákladů). Jejím smyslem je posunout hrazení části nákladů do doby, kdy je můžeme po studentovi/absolventovi reálně chtít, tedy v okamžiku, kdy bude mít zdanitelný příjem. Jinak řečeno, nevzniká tím nutně nějaký závazek, ale je to de facto přechod na financování vysokého školství částečně z těchto plateb. Určitý problém vzniká pouze při náběhu systému, ale je to technicky řešitelné. Jakmile první skupina studentů už začne platit, je celkem jedno, že platí absolventi a ne momentální studenti. Obecně je totiž nesmysl chtít po studentech VŠ platbu školného - buď je reálně chceme po jejich rodičích (což je sociální filtr jako Brno), anebo je tlačíme k práci během studia, čehož výsledkem je, že se studiu moc nevěnují (a to je také nežádoucí). Je s podivem, že tento zásadní fakt při diskusích "o školném" tak málo zaznívá.

Karel Mayer:

Poznámka k příspěvku od Honzy: Myslím, že je úplně jedno, kdy se školné nebo "školné" platí, jestli před začátkem studia z bankovního úvěru nebo po skončení studia jako povinná srážka ze mzdy. Vždy tím vzniká závazek, ať už vůči bance nebo vůči škole. Pro to, abychom si v tom udělali jasno, je nutno si definovat alespoň rámcově pravidla a finanční objemy. Bavíme-li se o školném ve výši Kč 55.000 (už zde ale není jasné, zda jde o částku za semestr, školní rok nebo celou dobu studia a jak by se řešilo případné prodloužení studia, či přechod na jinou školu), jde o částku, kterou lze zřejmě splatit v řádu jen několika málo let i kdyby to byl bankovní úvěr (splátky mohou být odloženy až na dobu po skončení studia). Bavit se o "školném" má význam pouze za situace, kdy jde o částku téměř "likvidační" a pak se domnívám, že se zakládá pouze systém selekce z důvodu majetkových poměrů, a to, alespoň doufám, nikdo nechce. Osobně si myslím, že skutečným problémem dneška není financování vysokých škol, ale to, že řada studentů studuje, aby studovali (a nemuseli jít do práce a tím si prodloužili pohodlný a bezstarostný život), je jim celkem jedno, co studují a jak dlouho a pak stejně nastoupí do zaměstnání, kde znalosti získané studiem vůbec nepoužijí (což je jim, a bohužel i celé společnosti, úplně jedno; tam bych asi s nějakým "sankčním školným" problém neměl). Měli bychom si v první řadě rozhodnout, zda chceme masové, ne příliš kvalitní vysokoškolské vzdělávání téměř pro každého (z hlediska kvality studia jde v podstatě jen o jakousi nástavbu na středoškolské vzdělání a tedy zdarma), nebo zda chceme sice méně vysokoškoláků, ale skutečně vysoce odborně vzdělaných, schopných kvalitně řešit nejen úkoly dneška, ale i v budoucnu. Tam by nějaký systém spolufinancování mohl fungovat. Nemělo by však jít o platby studentů, ale o náklady podniku nebo instituce, která vědomosti takovéhoto špičkového studenta využívá.

Jan Mertl:

Není jedno, kdy se školné platí. Pokud se platí při studiu, chceme ho buď od rodičů, nebo nutíme studenty pracovat. Ani jedno není žádoucí. 55 000 CZK jsem myslel za jeden akademický rok, výše absolventských plateb by ale byla podstatně nižší (např. 15-20 000 CZK/rok), protože by byly stanoveny pouze na část nákladů na studium. Bankovní úvěr v žádném případě, další (a drahý) zprostředkovatel není potřeba, Ano, vysoké školství má řadu otázek a může si vybrat z několika koncepcí, to ale úvahy o absolventské platbě nijak výrazně nenarušuje.

Ad 2:

Krohova obava o tom, že by se princip přenesené ceny mohl postupně přenést na střední či dokonce základní škole je úplně mimo:

- Za prvé to prostě nejde. Příslušný typ kontraktů mohou uzavírat jen osoby způsobilé k plnohodnotným právním úkonům, tedy od 18 let. I kdyby to za někoho uzavřel rodič, nezavazuje to jeho potomka, aby ze svého příjmu závazek platil.

- Za druhé se ve velké většině nejedná o koncové stupně vzdělání, což je v daném případě zásadní.

- Za třetí – a to je to hlavní i nejdůležitější – by takové kontrakty ani neměly smysl. Jde totiž o to, aby subjekt poskytující vzdělávací služby byl příslušným způsobem splácení motivován k tomu, aby z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti svých absolventů poskytoval co nejkvalitnější vzdělávací služby, což má smysl právě u vysokých škol. (Částečně by to mohlo platit též v případě některých odborných škol, ale tam lze problém motivace k poskytování kvalitního vzdělání řešit mnohem lépe spoluprací s firmami či jinými uživateli absolventů.)

- Za čtvrté – systém, který navrhujeme, by vyvolal zájem vysokých škol o kvalitní zdroje studentů a motivoval je ke spolupráci s nižšími stupni vzdělání. Proto má smysl soustředit se z hlediska celého vzdělávacího systému právě na vysoké školy.

Ad 3:

A nyní k tomu nejdůležitějšímu. Nejčastější omyl a nejrozšířenější názor je, že zavedení nějakého podílu studenta/absolventa na financování jeho studia slouží především k tomu, aby bylo do systému zapojeno více peněz. Ne. To opravdu není to hlavní.

K pochopení toho, o co jde, možná napomůže následující historka, která se odehrála přibližně v roce 2003 na nádvoří Poslanecké sněmovny, kterou organizoval Petr Matějů a kde byl profesor ekonomie Nicholas Baar z Velké Británie. Když se hovořilo o zavedení toho, co se nazývalo "odloženým školným", jedním dechem se říkalo "cost sharing", tedy "sdílení nákladů". Jak jinak, že? Tehdy mně došlo, že právě zde je jádro pudla, resp. zdroj nedorozumění. To, co navrhujeme, není totiž sdílení nákladů, ale "success fee", tj. podíl vysoké školy na úspěchu studenta. A to je zásadní rozdíl. Z hlediska toho, jak platbu zavést, i z hlediska jejího smyslu. Pokusil jsem se to tehdy N. Baarovi svou chabou angličtinou vysvětlit. Úspěšně. Jím navrhovaný model využil tuto myšlenku. Jenže právě tento model při provedení reformy v Británii nebyl připuštěn a dopadlo to tak, jak dopadlo. I u nás byla už při zpracování "Bílé knihy vysokého školství" postupně základní myšlenka opuštěna, prosadili se ti, co hájili zájem bankovní lobby.

Proto je strašně důležité pochopit, že systém je nutné uvést do života tak, aby věřitelem byla přímo vysoká škola, resp. její samostatná jednotka, nikoli banka.

Proto musí být systém doplněn veřejným financováním a zavedení přenesené ceny, resp. success fee musí být motivující nadstavbou systému.

Proto je naprosto zásadní, aby závazek nebyl úročen, aby vysoká škola měla zájem na jeho splacení v co nejkratší době a tím v příslušném oboru motivována k co nejlepšímu vzdělávacímu výkon. (Mj. i proto, aby absolvent takové školy měl i po odvodu ze svého příjmu podstatně větší zůstatek příjmu, než v případě, kdy je mu vzdělání poskytováno nemotivovaným subjektem, kterému nic ze svého příjmu neodvádí.)

Proto má smysl zavádět navrhovaný systém až na základě širokého pochopení toho, o co jde a širokého společenského konsensu, který může vzejít jen z trpělivé diskuse založené na ochotě chápat, o co jde.

Poznámka na závěr: "Setrvačníci" (tedy ti, co se nedokážou vymanit ze zajetí vžitého, setrvačného pohledu na věc) často namítají, že výdělek absolventa přece nezávisí jen (a mnohdy podstatně nikoli jen) na kvalitě vzdělávacího výkonu, ale také na řadě dalších okolností (viz například námitka o tom, že některé neziskovky si pro své lumpárny vybírají ty nejhloupější studenty a přeplácejí je). Tato a mnohé další námitky také vyplývají z nepochopení toho, o co jde. Doufám, že se k nim též v dohledné době dostanu. Možná by však bylo lepší, kdyby si někteří položili otázku, jak by to mělo fungovat a proč. Korektní je totiž naučit se o každé věci uvažovat z více zorných úhlů, vcítit se i do pozice oponentů. A to člověk ani nemusí být "dialektik". Jde o obyčejnou odbornou rutinu. Takže: Jak byste odpověděli na námitku, že hlavní, co určuje příjem, není kvalita vzdělání, ale společenské konexe?

(Pokračování)
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/6266-potrebuje-vysoke-skolstvi-zmenu-jakou-3.html