Uveřejňuji na pokračování první ucelenější tvar, resp. pracovní verzi monografie Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe, a to v co největších částech, které vezme můj blog. Podrobnější informace o této verzi a možnosti účasti na jejím dopracování jsou v prvním díle, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5479-vize-126-monografie-teorie-a-praxe-reforem-1.html

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe - 10. díl

(Pokračování)

6. Teoretická analýza vztahu teorie a praxe

V této kapitole se pokusíme vytvořit ucelený koncept, kterým lze postihnout všechny podstatné aspekty vztahu mezi teorií a praxí, tj. koncept, který identifikuje, popisuje a analyzuje všechny vše, co problematiky vztahu teorie a praxe spadá.

6.1. Z historie teoretické reflexe problematiky vztahu teorie a praxe

První systematický pokus o teoretickou reflexi se zrodil na půdě kritického racionalismu, klasické německé filozofie, konkrétně v systematickém díle Hegela. V poněkud mysticky zastřené koncepci samovývoje tzv. Absolutní ideje zachybuje řadu významných aspektů problematiky využití poznání při přeměně reality, včetně a především společenské reality. Ve svém díle odhaluje mj. význam všeobecně zprostředkujícího charakteru praktické činnosti, který byl jedním z nosných prvků pojetí společenského vývoje jako přírodně historického procesu, tj. procesu, ve kterém se proces utváření společnosti odvíjí od procesu přetváření přírody společností.

Z Hegelova díla vyšel K. Marx, který teoretickou reflexi problematiky spojení teorie s praxí založil na svém pojetí historické role proletariátu. Již v jedné ze svých raných píše: "Jako filosofie nachází v proletariátu svou materiální zbraň, tak nachází proletariát ve filosofii svou duchovní zbraň". (Marx 1843-1844)

https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1843/121843.htm

Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, K. Marx koncem roku 1843 a v lednu 1844. Po prvé otištěno v časopise "Deutsch-Franösische Jahrbücher" 1844

K. Marx v celém svém díle zdůrazňuje, že právě proletariát svým postavením ve společnosti je předurčen k tomu, aby měl objektivní zájem na důsledném racionálním poznání společenských poměrů a na základě tohoto poznání realizoval svou historickou roli.

V. Lenin navázal na jeho učení teorií komunistické strany jako "předvoje dělnické třídy", která "vnáší" racionální poznání společenských poměrů do vědomí dělnické třídy a na základě toho je schopna převzít moc i zajistit správu země v nových společenských poměrech.

Pokud dílo klasiků socialistické revoluce můžeme chápat jako určité optimistické či romantické snění o všemocnosti lidského rozumu (racionálního poznání společenské reality), pak reálnou praxi naplnění těchto představ doprovázela exploze iracionality a šok z nadvlády iracionality, který pronikl hluboko do oblasti intelektuální reflexe společenského dění.

V té části světa, ve které zvítězil sovětský model socialismu, byl racionální odkaz prvního systematického pokusu o teoretickou reflexi vztahu teorie a praxe deformován zneužitím tohoto odkazu k vnitřním politickým bojům souvisejícím se vznikem tzv. "nové třídy", přesně v logice, kterou odhalil a na základě které předpověděl další vývoj M. Djilas (Nová třída, české vydání 1958).

K novému pokusu o teoretickou reflexi problematiky spojení teorie s praxí došlo až v 60. létech v souvislosti se skupinou filozofů soustředěných kolem Frankfurtské školy: M. Horkheimera, T. Adorno, J. Habermas, E. Fromm, H. Marcuse a hnutím tzv. Nové levice. Ten se však již velmi výrazně lišil od původního Marxova pokusu (na který se sice odvolával, ale který nikdy plně neakceptoval) tím, že podřizoval roli teorie nalezení "revolučního subjektu" a připouštěl obětování vědeckosti ve prospěch revolučnosti. S výjimkou J. Habermase (který se snaží najít cestu k obnově spojení teorie s praxí v oblasti komunikativní teorie a stává se jedním z osamělých nositelů důsledného racionalismu) tak většina příznivců Frankfurtské školy opouští pole důsledně racionálního přístupu, usiluje o různé formy kombinace racionálních a iracionálních prvků. To postupně vede až k převládnutí postmoderního přístupu, ve kterém je již racionalita a vědeckost zcela obětována ve prospěch iluze možného dosažení moci s pomocí dostatečně radikálních subjektů.

Tzv. Kritická filozofie, která na Frankfurtskou školu navazuje, resp. která vzniká v jejím lůně (někdy zavádějícím způsobem označována za "neomarxismus") se pak soustřeďuje na nejrůznější formy diskriminace menšin a snaží se v nich identifikovat nositele pozitivních změn. Dopouští se přitom několika fatálních omylů:

- Nereflektuje základní diskriminaci ve společnosti založenou na prohlubování ekonomické a následně sociální segregace společnosti, spíše tento typ segregace důrazem na poměrně dílčí problematiku nejrůznějších menšin zastírá a překrývá.

- Opouští funkční model rovnosti příležitostí pro nabývání a uplatňování schopností, který má při integraci společnosti i jako protiváha proti ekonomické segregaci zásadní význam, nahrazuje jej přehnaným zvýrazňováním dílčích diskriminací nejrůznějšího typu.

- Přisvojuje si pozici "vnášení" idejí do hlav potenciálních konzumentů z pozice intelektuální povýšenosti či nabubřelosti, nikoli však poctivého, kritického a důsledného racionálního myšlení; stává se tak obětí snadné manipulace ze strany reálné moci a jako taková je i její role.

Z výše prezentované stručné tematizace osudů hledání spojení teorie s praxí v nedávné a velmi nedávné historii vplývá, že pokus o důsledně racionální přístup (přístup, který při tomto hledání neopouští půdu teorie a všeobecné sdělitelnosti teorie při plném dodržení jejích základních atributů) má řadu úskalí. Proto upozorníme na některé aspekty dané problematiky, které je při tomto přístupu (připomínajícím pohyb po minovém poli) respektovat:

- Důraz na teorii, zejména pak historickou kontinuitu rozvoje vědy (žádné teorie není dokonalá či úplná, ale znalost vývoje každé vědy nám umožňuje dostatečnou orientaci při řešení otázky, v čem se o ni můžeme opřít).

- Spojení rozvoje teorie s komunikativním aspektem, a to jak komunikace horizontální (mezi obory), tak i vertikální (směrem k těm, kteří se teorií v dané oblasti profesionálně nezabývají), tj. důraz na srozumitelnost a popularizaci teoretických poznatků, aniž by docházelo k jejich nepřípustnému zjednodušení.

- Na jedné straně pluralitní a realistická interpretace motivů vedoucích člověka k nabývání schopností s využitím osvojování teorie, na druhé straně začlenění této problematiky do ucelené koncepce přechodu ke společnosti, ve které se rozvoj a uchování schopností stává tím, o co jde, tj. odmítnutí relativismu v oblasti historického směřování vývoje společnosti. Jinými slovy – chápat důraz na racionální stránku v kontextu orientace na plný rozvoj a uplatňování schopností člověka.

- Respektování nejrůznějších rozdílů a diskriminací, nejrůznějších příčin seskupování lidí pod vlivem diskriminací formou vytváření sociálních sítí, v důsledku společenské segregace, působením vlivných faktorů ovlivňujících vývoj vědomí lidí, přičemž vše z hlediska toho, jakým způsobem může v tomto procesu působit teorie zaměřená na rozvoj, uchování a uplatňování schopností člověka.

6.2. Mezičlánky, subjekty a podmínky spojení teorie s praxí

Vztah mezi teorií a praxí je složitě strukturovaný. V prvním přiblížení můžeme rozlišit:

- Mezičlánky, které spojují rozvíjející se teorii s jejím praktickým uplatněním.

- Subjekty, které se podílejí na rozpracování teorie, které jsou jejími nositeli a které zabezpečují přenos do oblasti praktického užití.

- Podmínky spojení teorie s praxí.

Mezičlánky, které spojují rozvíjející se teorii s jejím praktickým uplatněním

Na úrovni vědy

Jako mezičlánky, kterými prochází teorie na své cestě do praxe, lze uvést v prvé řadě:

- Sdílení teorie týmem, který ji rozpracovává. Týmová práce je jedním z nejvýznamnějších předpokladů uplatnění teorie v praxi. Výjimkou může být publikace (kniha), kterou zpracuje jednotlivec, který pochopil dobu a která najde silný ohlas v odborné i zainteresované laické veřejnosti. Příkladem může být Bohatství národů Adama Smitha nebo Kapitál Karla Marxe. V dnešní době může srovnatelné dílo působit maximálně jako dílčí faktor osvěty.

- Účinná metodologie, která umožňuje sdílení teorie v rámci týmu a která je oporou pro uplatnění interdisciplinárního přístupu. Společenská realita je schopna absorbovat pouze komplexní řešení problémů. Teorie tedy musí využívat výsledky většího množství disciplína a pohybovat se na několika úrovních abstrakce, resp. konkretizace zohledňující předpoklady jejího praktického uplatnění.

- Rozšíření základních nosných myšlenek (nových poznatků, s nimiž teorie přichází) v rámci vědecké komunity. Doba, která si vyžaduje uplatnění nové teorie, je vždy spojena s určitým zlomem. A to jak zlomem setrvačných historických tendencí, které zavedly společnost do slepé uličky projevující se nárůstem a vyhrocováním neřešených problémů, tak i zlomem v teorii samotné.

K tomu několik poznatků z praxe vědecké práce

I.

Velmi důležité je dosáhnout toho, co by bylo možné nazvat "prestižními výsledky", tj. takovými které jsou uznány vědeckou komunitou a zaujmou vědeckou komunitu. To není tak jednoduché. Jak jsme uvedli v části věnované situaci ve vědě, je v současné době věda orientovaná na vykazování výsledků dle kritérií, která nejsou vždy funkční, a to právě jak z hlediska praktického uplatnění výsledků, týmovosti a orientace vědy na překonání setrvačných přístupů. Proto se skutečně nové prosazuje velmi obtížně a trvá zpravidla několik let, než se podaří dosáhnout dílčích výsledků.

Šanci na dosažení výsledků v dané oblasti zvyšuje:

- Již zmíněná týmovost, která umožňuje zvýšit četnost výstupů v určitém směru, dostat je do povědomí vědecké komunity, postupně je formou konzultací v rámci týmu "vybrousit" tak, aby jejich srozumitelné podání s důrazem na to nejdůležitější bylo dostatečně přesvědčivé a srozumitelné.

- Využití silných metodologických prostředků spojených s aplikací vlastního matematického aparátu (modelu).

- Začlenění práce do komplexního výzkumu orientovaného na identifikování podstaty změn, kterými musí projít společnost, pokud se má vymanit z pasti setrvačného vývoje.

V roce 2017, ze kterého čerpáme poznatky pro zpracování této monografie, se takových výsledků podařilo dosáhnout ve dvou směrech:

- Příspěvek popisující možnost reformy penzijního systému formou zavedení postgraduální plná zásluhové a plně uzavřené nadstavby současného průběžného systému penzijního pojištění (Mertl, Valenčík 2017) byl oceněn jako nejlepší na významné konferenci ISCOBEMM. Jedná se o významnou součást výzkumu zaměřeného na návrh komplexních reforem podporujících konstituování sektoru produktivních služeb.

- Příspěvek GDP and Dynamic Intensity and Extensity Parameters - Calculation for the Czech Republic and Germany in the Period 1991 – 2017 (Wawrosz, Mihola, Kotěšovcová) získal na konferenci Economic Days pořádané Univerzitou Hradec Králové první cenu spojenou s finanční odměnou 300 švýcarských franků. Metoda analýzy parametrů extenzivního a intenzivního růstu je v rámci týmu, který zpracoval tuto monografii dlouhodobě rozpracovávána a vyla využita při zpracování první monografie, konkrétně subkapitoly 2.3 Analýza dynamiky hospodářského růstu v dlouhodobém historickém období (Valenčík a kol. 2014, s. 12 – 15).

V předcházejících létech se podařilo některých významných výsledků dosáhnout i na mezinárodním poli v oblasti teorie her. Z hlediska praxe budování image vědeckého pracoviště se však ukazuje, že význam pro prezentaci celého přístupu není příliš velký vzhledem l úzké specializaci špičkového výzkumu. Jinými slovy – pokud chceme prezentovat prestižní výsledky tak, aby se tím otevřela cesta k aplikování poznatků v praxi, hraje v současné době, kdy komunikace v rámci vědecké komunikace není příliš intenzivní, soustředění se na domácí prostředí, kde existují mnohem intenzivnější vazby. To pochopitelně neznamená pracovat na výstupech, kterými se lze úspěšně prezentovat i na mezinárodní půdě.

II.

V oblasti metodologického zázemí platí, že "dobré metodologie není nikdy dost". V této souvislosti je dobré v rámci běžné komunikace při týmové práci (diskuse k průběžným výsledkům na odborných setkáních) vždy zpozorňovat na to, co je přesahem oproti stávajícímu poznání, a to jak z hlediska standardně uznávaných poznatků vědy, tak i v případě týmově rozvíjeného poznání. Vymezení a interpretace přesahu je právě tím, o co při rozvíjení vědy jde, viz subkapitola 7.5 Schopnost přesahu a základní poznávací schopnosti ve třetí monografii (Valenčík a kol. 2017, s. 60-63).

Na úrovni styku vědy s potenciálními realizátory výsledků teorie

Potenciálních realizátorů teorie je povícero a v realizaci výsledků vědeckého poznání mají různou pozici i různou roli. Můžeme rozlišit tři typy potenciálních realizátorů výsledků, které teorie zaměřená na řešení praktických problémů dosáhne:

- státní,

- politické,

- občanské.

V prvním případě se jedná o státní instituce působící v příslušných oblastech. V situaci, kdy je dostatečný prostor pro setrvačný vývoj společnosti, je zpravidla tato cesta uplatnění výsledků v praxi dostatečná. Objeví-li se nějaký problém, je příslušnými specializovanými institucemi státu identifikován, je standardními kanály oslovena odborná oblast, aby problém řešil, a problém se řeší v intencích setrvačného vidění reality, které je v takových dobách dostatečné.

Již v tuto dobu si však společnosti připravuje vstup do obtížnějšího období. V oblasti praxe i oblasti teorie začínají pozičně převažovat odborníci se setrvačným viděním reality. Jakmile se společnost začíná potýkat s narůstajícími problémy, nejenže tyto problémy nejsou řešeny, ale velmi rychle narůstají další. Selhávání institucí a prvky nestability nahrávají vzniku spontánně, ale dynamicky se organizujících zájmových skupin uvnitř institucionálního systému, které z problémů, se kterými se společnost potýká, těží. Nastává období, kdy se společnost vydává na cestu, ze které lze vyjít jen tehdy, když se prosadí teorie, která je schopna z nadhledu popsat podstatu zlomu, o kterých v daných historických podmínkách jde.

Taková teorie zpravidla není státními institucemi vyžadována, resp. jsou vytvářeny aktivní bariéry, které výrazně omezují možnost teorie zaměřené na řešení existujících problémů.

Ve druhém případě se jedná o politické subjekty. Ty ve standardní situaci, kdy je volný prostor pro setrvačný vývoj společnosti, plní jen funkci "vyvažování" společnosti z hlediska míry solidarity vůči méně úspěšným, méně majetným, různě handicapovaným či diskriminovaným apod. V takových podmínkách mohou mezi sebou politické strany navzájem soutěžit prostřednictvím programů založených na definování priorit (závazků vůči voličům, které politické strany hodlají v případě svého úspěchu plnit).

Jakmile setrvačný vývoj naráží na své přirozené bariéry, jakmile začínají neřešené problémy vyvolávat v život další neřešené problémy a jakmile takováto situace vede k selhávání státních institucí i kontrolního mechanismu založeného na politické soutěži stran, přestávají být politické programy založené na definování priorit funkční. Objektivně vzniká společenská poptávka po takovém politickém subjektu, jehož společenská role (a lze použít i trochu více nadneseného slova "mise") je založena na programu úplně jiného typu. Na programu, který ukazuje příčiny hromadících se problémů a cestu jejich řešení, a to včetně pojmenování subjektů, které se na řešení problémů mohou podílet v souladu se svými zájmy.

Naplnění společenské poptávky po subjektu, který by místo nevážně míněných slibů (do podoby kterých postupně formulování priorit degeneruje) ukázal, v čem bude té části veřejnosti, která si začíná uvědomovat, že bez jejího aktivního přičinění se problémy nevyřeší, poskytne oporu v odpovědi na otázku, o co jde, co a jak dělat, není jednoduché.

Je to dáno jednak tím, že politický prostor je zpravidla "zahuštěn" a nové se v něm prosazuje velmi obtížně. Je to podobná situace, jako když má mladý stromek vyrůst v dospělém bukovém lese. Šanci mu sice může nabídnout lesní kalamita, ale vidět v promítnutí této analogie do chápání cest řešení společenských problémů není z hlediska teorie dostatečně zodpovědné.

Jednak je to dáno i tím, že velká většina těch, co působí v politické sféře je zatížena politickým rutinérstvím dlouhodobě zakořeněným zhodnocováním politické pozice formou vyjednávání benefitů na základě výsledků dosažených ve volbách. Proto je pro většinu osob působících v politické oblasti mnohem obtížnější překonat bariéry setrvačného vidění reality než pro normální lidi.

Ve třetím případě se jedná občanskou veřejnost, tj. ty, které lze označit i pojmem normální lidé, resp. většinová veřejnost. Ta na rozdíl od skupin působících ve státním institucionálním systému, osob profesionálně se účastnících politického života a některých profesních skupin, pociťuje nejvíce dopady neřešení problémů, aniž by měla příležitost těžit ze selhávání institucionálního systému a politické sféry něco ve svůj prospěch.

Hranice mezi těmi, kteří mohou na problémech vytěžit prostředky ve svůj prospěch, a těmi, kteří tuto možnost nemají, není v žádném společenském systému a v žádné době ostrá. V době hromadění problémů a selhávání institucionálního systému se objevu různé pokusy o korumpování většinové veřejnosti ze strany selhávajících elit. (Například ve stylu "chléb a hry" či pozdější obdoby "gulášového socialismu", jinou formou je vyhledávání "vnitřního nepřítele", na jehož "likvidaci" se lze přiživit.) Nicméně nutnost zlomu setrvačných tendencí, která zpravidla nebývá realizována v té době, ve které vyvstává, což vede k hromadění problémů a jejich gradaci v důsledku toho, že na neřešení problémů a selhávání institucionálního systému lze parazitovat, zvyšuje význam vývoje veřejného vědomí a veřejného sebevědomí.

V takových dobách, a v jedné z takových dob jsme, roste význam probouzení, zrání a dozrávání, celkového vývoje veřejného vědomí. Pojem "sebevědomí" (Selbstbewusstsein) uvádíme záměrně. Jde o to, že veřejné vědomí postupně začíná chápat nejen to, o co jde a že za normální lidi (většinovou společnost) nikdo problémy nevyřeší, začíná si rovněž uvědomovat svou sílu, svou schopnost ovlivnit společenské dění, svoji převahu oproti selhávajícím elitám vygenerovaným setrvačným vývojem, nárůstem problémů a parazitováním a jejich neřešení. V takové době se veřejné vědomí a sebevědomí začíná obracet i k teorii, která nacházejíc svou poptávku, stimulována a usměrňována touto poptávkou začíná plnit svou společenskou roli.

Subjekty, které se podílejí na rozpracování teorie, které jsou jejími nositeli a které zabezpečují přenos do oblasti praktického užití

Subjekty, které se podílejí nebo mohou podílet na osvojování si výsledků teorie a jejím přenosu do praxe mají nejrůznější podobu:

- Stání instituce, které disponují mechanismy napojenými na institucionalizovaný výzkum a zavedené procedury uplatnění výsledků v praxi.

- Politické strany či hnutí a na ně napojené zájmové subjekty.

- Některé profesní organizace (zejména odbory).

- Nezávislá sdružení a spolky spjaté s osvětovou činností různého druhu.

- Média.

Všechny uvedené subjekty se mohou vzájemně propojovat a vytvářet tak synergické efekty. V dobách, kdy nazrál čas ke zlomu setrvačných tendencí na základě vygenerování a rozšíření inovovaného paradigmatu společenského dění výrazně roste význam sdružení a spolků spojených s osvětovou činností a alternativních médií. Prostor subjektů tohoto typu lze v současné společnosti zaplnit nejsnadněji, a to i přes různé restrikce ze strany ze strany držitelů stávající moci. Pokud má dojít k propojení teorie s osvětovou činností realizovanou prostřednictvím sdružení a alternativních medií, musí být teorie schopna vyložit své výsledky ve srozumitelné, populární podobě, aniž by se dopouštěla zavádějících zjednodušení. Cesta od poznatku vytěženého v rámci výzkumu k jeho srozumitelnému výkladu pro laickou, ale zainteresovanou veřejnost, není jednoduchá. Je to součást vědecké práce.

Pro pochopení dynamiky realizačního procesu (cest, kterými se může ubírat, i bariér, na které naráží a které musí překonávat) je důležité adekvátně reflektovat zájmový aspekt v rámci uceleného teoretického systému. Pozitivní změna totiž předpokládá realizaci komplexu vzájemně provázaných reforem, které mají svoji logiku. Každá z reforem, které lze v určitých podmínkách realizovat, má své zájmové pozadí. Dotýká se zájmů určitých skupin. Více či méně bezprostředně, více či méně pozitivně. Pokud není osvětová činnost, která je nezbytnou součástí uplatnění teorie v praxi v přelomové době, dostatečně cíleně propojena s logikou reforem, nemusí se nic podařit. Setrvačnost institucí i politických hráčů a s tím související rigidita jejich postojů jsou dostatečně spolehlivou bariérou proti jakémukoli nedostatečně připravenému, nedostatečně komplexnímu pokusu o realizaci reforem.

V této souvislosti stojí za zdůraznění, že musíme rozlišit dva typy reforem:

- Ty, které jsou projevem selhávání institucionálního systému a jsou pokusem ještě více podřídit většinovou veřejnost selhávajícím elitám, a to jak po stránce mocenské, tak formou tzv. "úspor" po stránce ekonomické. Je svým způsobem příznačné, že v určité době byly pod pojmem "reforma" chápána pouze úsporná opatření, tj. takzvaná "politika škrtů". Současné Řecko je typickou obětí takové politiky a ještě hodně dlouho zůstane velkým problémem celé EU.

- Ty, které jsou součástí velmi komplexních proměn společnosti, jejichž výsledkem je to, aby rozvoj a uchování schopností člověka, jeho inovačního potenciálu (rozvíjeného a uplatňovaného prostřednictvím týmů) byl umocňování odvětvím produktivních služeb a aby tato odvětví byla těžištěm ekonomiky umožňující dynamický ekonomický růst využívající nevyčerpatelné bohatství přírody, v níž žijeme a jejíž jsme součástí.

Jinými slovy – jde o takové reformy, které na základě vyzrávání veřejného vědomí a sebevědomí vezme většinová společnost za své. Prostřednictvím politických subjektů, které se vytvoří v opozici vůči přežitému typu staré politiky a které budou mít v programu prosazování jejich realizace, pak vyvinou dostatečně účinný tlak na jejich realizaci. Mimo jiné – toto je nejméně konfliktní a nejméně bolestná cesta změn, které jednotlivé země čekají.

Z tohoto hlediska lze uvést konkrétní příklad odstartování reforem formou zavedení plně uzavřené a plně zásluhové nadstavby současného průběžného systému penzijního pojištění jako krok. Tento krok má oporu i v dostatečném zájmovém zázemí z následujících důvodů:

- Přináší těm, kteří do postgraduální nadstavby vstoupí, značné výhody.

- Okruh těchto osob není omezen žádnými diskriminačními důvody.

- Fungování postgraduální nadstavby by přineslo prospěch všem osobám, které jsou napojeny na penzijní systém.

- Ti, který se změna týká nejbezprostředněji, jsou nejaktivnější a nezkušenější částí obyvatelstva a mají dostatečnou váhu k účinné podpoře změn.

Podmínky spojení teorie s praxí

Mezi podmínky spojení teorie s praxí patří zejména:

- Stav veřejného vědomí a sebevědomí.

- Míra polarizace společnosti a její příčiny.

- Funkčnost institucionálního systému.

(Pokračování)