Uveřejňuji na pokračování první ucelenější tvar, resp. pracovní verzi monografie Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe, a to v co největších částech, které vezme můj blog. Podrobnější informace o této verzi a možnosti účasti na jejím dopracování jsou v prvním díle, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5479-vize-126-monografie-teorie-a-praxe-reforem-1.html

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe - 9. díl

(Pokračování)

5.4. Kognitivní nesoulad

Jedná se opět o velmi významný kognitivní předsudek, kdy některé informace dokáží v lidské mysli vyvolat určitý nesoulad, například pokud se dozvíme dvě protichůdné informace, přičemž obě jsou stejně věrohodné. Nebo jedna je věrohodnější, ale té druhé chceme věřit, protože říká něco příjemného. Kognitivní nesoulad pak vyvolává nepříjemné emoce a způsobuje tak afektivní heuristiku. Člověk se pak snaží daný nesoulad vyřešit a tím se ho zbavit. Může toho dosáhnout tak, že zjistí, která informace je hodnověrnější a té dá přednost, ovšem to by vyžadovalo kognitivní úsilí a tak se často stává, že lidé dají přednost příjemné lži před nepříjemnou pravdou. Nepříjemnou pravdu pak vytěsní.

Tento předsudek má opět oporu v evoluci a biologii. Lidé se občas dostanou do situací, které sice nezpůsobí fyzickou újmu, ale mají zničující dopad na naši psychiku. (Násilné činy spáchané na daném člověku či někomu blízkém) Mozek má pak obranný mechanismus, kdy dané hrůzy vytěsní a úplně zapomene, případně uzavře někde v podvědomí. Ovšem tento jev se projevuje i u pouze nepříjemných informací. Aneb, kdo nechce slyšet, neslyší.

Další možností, jak se s kognitivním nesouladem vyrovnat, je trochu paradoxně přidání další informace, která může ovlivnit význam těch, co jsou v rozporu. Kupříkladu pokud si student myslí, že je chytrý, látku si pamatuje z hodiny a stačí mu se na otázky podívat jen večer před zkouškou, aby získal hodnocení A, přičemž následně zkoušku nesloží. Student tak má v hlavě dvě protichůdné informace. Jsem chytrý a neuspěl jsem u zkoušky. To vyvolává nesoulad a tak si student přidá další informaci, že si na něj zkoušející zasedl a proto zkoušku neudělal. V tomto okamžiku se stále může považovat za chytrého a zároveň vnitřně akceptovat neúspěch u zkoušky.

Podobný jev se děje i ve veřejné volbě. Lidé si o sobě myslí, že jsou chytří a činí správné volby, když se pak ukáže, že daná volba nebyla správná, tak ze selhání obviní politika, který sice naplnil přesně to, co slíbil, ale nedostavil se kýžený výsledek. Racionální člověk by si měl uvědomit svoji špatnou volbu a příště zvolit jiné řešení, kdežto člověk postižený kognitivním nesouladem si nechce připustit, že udělal chybu, protože pak by si o sobě již nemohl myslet, že je skvělý, úžasný, dokonalý. Je snadnější obvinit politika či jinou zájmovou skupinu. Bohužel pak člověk neustále volí stejná špatná řešení, jen jsou realizována jiným politikem.

Kognitivní nesoulad se také projevuje neochotou řešit zásadní témata a bezprostřední krize. Místo toho jsou řešena zástupná témata a tak se odpovědní mohou vyhnout nebo alespoň oddálit řešení toho nepříjemného. Řecko, které má zásadní ekonomické problémy, řeší spor o název Makedonie. Když vrcholila migrační krize a bylo třeba jednat, tak evropský parlament řešil administrativní záležitosti ohledně výkonu vysavačů. Když v 410 našeho letopočtu pochodovala na Řím vizigótská vojska pod vedením Alaricha, tak senátoři místo příprav opatření debatovali o tom, komu postaví sochu na Fóru.

Je zřejmé, že rovněž kognitivní nesoulad vytváří bariéru procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů. Při jejím překonávání je důležité v každém konkrétním případě identifikovat, jaká událost a zkušenost dala podnět ke vzniku kognitivního nesouladu. Takovým případem může být i to, že se ve společensky vyostřená atmosféře voleb člověk mýlil a odmítá si to přiznat. V takových případech je lépe příslušnou zkušenost obejít a navázat na ty oblasti životních zkušeností, které je člověk schopen vyhodnocovat realisticky.

5.5. Potvrzení

Tento behaviorální předsudek je výrazně propojen s předešlým, de facto z něj vychází. Jedná se o upřednostňování informací, která potvrzují náš názor před informacemi, které jsou s ním rozporu právě proto, abychom se vyhnuli kognitivnímu nesouladu. Tedy pokud má člověk stejně relevantní informace, tak bude přikládat větší váhu té, která potvrzuje jeho stávající názor, než té, která ho zpochybňuje. Jedná se tak o určité selektivní vnímání reality.

Proto selhává nastolování konsenzu v rámci názorových protipólů. Odpůrci imigrace mají tendenci nadhodnocovat negativní dopady imigrace a snižovat význam těch dobrých. Naopak příznivci migrace mají tendenci přehlížet negativní dopady a zveličovat pozitivní jevy. Příkladem může být jeden imigrant, který se začlení do společnosti a bude úspěšný a zastánci imigrace budou význam tohoto faktu nadhodnocovat nad zvýšenou kriminalitou.

Podobně při přijímání reforem či prosazování politických řešení. Pokud jedna ze stran předloží fakta a argumenty pro podporu svého návrhu, tak si myslí, že dané argumenty jsou dostatečně významné pro prosazení, kdežto oponenti dané argumenty budou považovat za nedostatečné. A to samé bude platit opačně. Těžko se pak hledá kompromis, protože obě strany mají pocit, že předložili lepší argumenty a fakta, než protistrana a tedy po právu by mělo být zvoleno jejich řešení.

Tohoto jevu často zneužívají podvodníci, kteří svým obětem říkají to, co chtějí slyšet a čemu chtějí uvěřit. Je celkem jedno, zda se jedná o podvodníky v obchodě, běžných mezilidských vztazích a i v politice, kde se jim říká populisté. Klasický příklad: Máte právo, aby se o vás někdo staral.

V tomto případě je rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů jako takové jednou z možností, jak se postavit nad soupeřící strany a najít to, co je spojuje. Vždy ovšem záleží na konkrétní situaci. Rovněž tak lze využít objasnění rozdílů mezi hrami typu Souboj klanů a hrami typu Titanic, pokud je příslušná osoba schopna příslušnou problematiku vnímat.

5.6. Past stoprocentnosti

Nic není stoprocentní a lidé nejsou schopni dosáhnout absolutního poznání a absolutní pravdy. Tedy cokoliv tvrdíme, tvrdíme s určitou mírou nejistoty a nemůžeme říci, že to je stoprocentní pravda. Jak říká Voskovec a Werich ve známé písničce, "nikdo nic nemá nikdy mít za úplně definitivní...."

Ovšem to neznamená, že nelze nic tvrdit, nebo se na cokoliv spolehnout. Žádná tvrzení nejsou stoprocentní, ale podstatná část se stoprocentnosti limitně blíží a tak je lze jako stoprocentní i brát. Tento behaviorální předsudek má dvě zásadní implikace.

První projev se týká situace, kdy člověk bere své názory jako stoprocentní a nezpochybnitelné, tak o nich nepřemýšlí a nepodrobuje svá rozhodnutí konstruktivní kritice a pokud se dopustí omylu, tak v něm setrvává dlouhodobě. Neschopnost přijmout konstruktivní kritiku je příčinou stagnace a následného úpadku. Rozumný člověk neustále pochybuje o všem, což ale neznamená, že ničemu nelze věřit a na nic se spolehnout.

Druhým projevem je pak odmítání všeho, co není stoprocentní. Tedy pokud je předneseno nějaké řešení, které je sice lepší, než současný stav, ale není stoprocentní, tak debata neobsahuje komparaci mezi současným stavem a předneseným řešením, ale je zkoumáno pouze to, zda je řešení stoprocentní či není a následně je kvůli tomu odmítnuto. Často pak reformy neprojdou jen proto, že nejsou všeobsahující a vše řešící. Každá námitka či drobný nedostatek je brán jako důvod pro zamítnutí celku. To se netýká jen řešení, ale i vnímání reality. Například když existuje nějaký jev, který platí v drtivé většině případů, třeba v 99 případech ze sta, tak právě ten jeden případ, kdy daný jev neplatil, je použit k diskreditaci celého tvrzení.

Rovněž tento behaviorální fenomén vytváří bariéru procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů. Z dlouhodobého hlediska je cestou k jejímu překonávání pěstování schopnosti přesahu jako základní a nejdůležitější formy lidského poznání.

5.7. Extrémní myšlení

Další behaviorální předsudek je extrémní myšlení, což znamená, že lidé často přemýšlejí v extrémech. Tedy jsou buď zásadně pro něco, nebo proti něčemu. Přičemž každý extrém je škodlivý.  Tento jev vysvětluje současnou polarizaci společnosti. Jedna část společnosti by poskytla azyl komukoliv a druhá by přes hranice nepustila ani myš. Jedni jsou zásadně pro setrvání naší země v Evropské unii, jiní jsou zásadně proti.

Ovšem tyto extrémní postoje mají zásadní dopad na další vnímání reality a znemožňují tak nalezení vzájemného konsensu. Například když se dva lidé koukají na stejný zápas, přičemž každý je zarytým fanouškem jiného klubu. Pokud dojde ke sporné situaci, tak i když oba sledovali stejný zápas a viděli to samé, tak jeden bude přesvědčený, že došlo k porušení pravidel a druhý, že nikoliv. Nejde o to, že by jeden lhal, ale o to, že oba vnímají tu samou věc rozdílně díky jejich postojům.

Příkladem může být vztah k Evropské unii. Pokud je někdo zastáncem EU a podléhá této chybě, tak bude nekriticky přijímat veškerá nařízení, kdežto přehlížet negativa. Tedy nějaká reforma nebude správná proto, že je správná, ale proto, že přišla z EU. Kdežto zásadní odpůrci členství v Evropské unii budou mít tendenci podceňovat pozitiva vnímat pouze negativa. Co řekne vůdce je vždycky pravda už jen proto, že to říká vůdce.

Extrémní myšlení také projevuje předpokladem extrémního vyznění myšlenek. Pokud člověk prohlásí, že by cizinci neměli mít stejná práva jako občané nebo že bychom si měli více hájit své zájmy, tak je hned považován za rasistu a nejradši by všem ostatním udělal to, co Fašisté Židům. Na druhou stanu když někdo řekne, že bychom měli více pomáhat, je hned považován za podporovatele migrace.

Je pak velmi náročné hledat konsensus při zavádění teorie do praxe, jelikož co je pro jednu stranu moc, to je pro druhou stranu málo.

Z hlediska procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů je z hlediska tohoto fenoménu lidské psychiky využít doporučení vyplývají z porovnání her typu Souboj klanů a her typu Titanic. Extrémní myšlení je produktem i nástrojem udržování her typu Souboj klanů jako dominantních v metahře, ve které se rozhoduje o tom, zda se prosadí hra typu Titanic.

5.8. Krátkodobé myšlení

Krátkodobé myšlení představuje tendenci lidí orientovat se na krátkodobý prospěch a okamžitý užitek. Lidé dávají přednost současnému příjmu před budoucím příjmem, respektive současnému užitku před užitkem budoucím a to z několika důvodů. Jednak je budoucnost nejistá a může se stát, že předpokládaný vývoj nenastane a člověk tak o užitek přijde a jednak proto, že budoucí užitek či prospěch se velmi těžko kvantifikuje (je to kognitivně náročné) a lidé dají ve volbě přednost tomu, co si dokáží lépe představit.

Existenci behaviorálního předsudku, krátkodobého myšlení, reflektuje i klasická ekonomická teorie tím, že připouští selhání dlouhodobých preferencí, které by měla řešit vláda v rámci alokační funkce a to prostřednictvím poskytování poručnických statků. Zde je třeba vynaložit náklad v současnosti a užitek je až v budoucnosti a velmi těžko představitelný. Takové malé dítě, dokud se nenaučí číst, si velmi těžko představí, jak prospěšné je umět číst a tedy nebude chtít vynakládat úsilí na to se číst naučit. Stejně tak je to ale i s lidmi a řešeními plynoucími, která nabízí teorie. Řešení může být prospěšné, ale ti, kterých se týká a kteří by ho měli realizovat, si nedokáží představit veškeré přínosy, ale vidí současné náklady a tak selhává implementace teorie do praxe.

Do projevů krátkodobého myšlení spadá i snaha o přenesení budoucích užitků do současnosti respektive snaha o přesunutí budoucího užitku do současnosti a to na úkor jeho kvality a kvantity. Kupříkladu pokud bude předneseno řešení, které vyžaduje v současnosti vynaložit značné náklady a úsilí, kdežto přínosy se projeví až v rámci desetiletí, nebude přijato, protože lidé vyžadují řešení, které bude mít okamžitý účinek. Ovšem taková řešení na složitá socioekonomická témata neexistují. Lze nabídnout krátkodobá řešení, která neřeší příčinu problému, ale pouze jeho následky, kdežto problém samotný roste.  Příkladem jsou populační problémy Afriky. Místo práci na snižování porodnosti a populace, což je dlouhodobá a soustavná práce, se shánějí potraviny na zajištění aktuálních potřeb. Nakrmit hladového přináší bezprostřední řešení a hédonistický užitek. Kdežto pomoci mu postarat se o sebe a postavit se na vlastní nohy vyžaduje hodně práce a nucení a kýžený výsledek je až v budoucnosti.

Dalším projevem je orientace na krátkodobé a sobecké zájmy na úrok budoucnosti a výkonnosti celku. To je všeobecně problém veřejné volby, kdy jednotlivé zájmové skupiny svými kroky nesledují prospěch systému jako celku, ale snaží se o realizaci opatření, která přinesou nějaký prospěch jim. Pokud každá skupina bude prosazovat právě taková opatření, tak se dostanou do vzájemného konfliktu, což vede ke sporům a dalšímu poklesu výkonnosti systému. Aby mohl člověk jednat nesobecky, tak je třeba, aby si uměl představit dlouhodobý přínos plynoucí z nesobeckého jednání, a tomu chyba krátkodobého myšlení brání.

Ekonomická teorie na normativní úrovni navrhuje právě taková řešení, která mají zvyšovat výkonnost systému jako celku a právě kvůli chybě krátkodobého myšlení nejsou tato řešení implementována do praxe, případně jsou výrazně pozměněna kvůli vlivu zájmových skupin.

Z hlediska procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů je při překonávání bariér vyplývajících z tohoto psychického fenoménu podporovat vývoj mechanismu prožitků směrem k motivacím orientovaným na rozvoj a uplatňování schopností člověka.

5.9. Rámcování

Tento předsudek říká, že při posuzování určitého jevu záleží stejně tak na jeho obsahu, jako na formě jeho prezentace.

Příkladem může být výrazný rozdíl v počtu dárců orgánů mezi Belgií a Německem. Tento rozdíl byl zarážející, jelikož se jedná o kulturně velmi blízké země. Nakonec se zjistilo, že příčinou je formulace otázky, zda chce být člověk dárcem, či nikoliv.

Tato chyba je velmi patrná u malých dětí, kterým když řeknete i špatnou zprávu veselým tónem a s úsměvem, tak ji bude vnímat pozitivně a naopak. Pochopitelně u dospělých to není tak "snadné", ale i oni podléhají rámcování. Říkali to v televizi, tak to musí být pravda.

Rámcování se často využívá v marketingu při stanovování nabídek. Představte si nabídku předplatného časopisu, který vychází jak v tištěné, tak elektronické verzi. První nabídka se skládá ze dvou variant:

A) Elektronická verze časopisu.................. 1 499 Kč

B) Elektronická a tištěná verze.................. 2 999 Kč

V tomto okamžiku budou lidé kupovat více variantu A. Ovšem pokud k nabídce přidáte i třetí variantu:

A) Elektronická verze časopisu.................. 1 499 Kč

B) Elektronická a tištěná verze.................. 2 999 Kč

C) Tištěná verze časopisu........................... 2 999 Kč

Tak překvapivě lidé začnou preferovat variantu B. Tím, že byla přidána možnost C, kterou pravděpodobně nikdo nevyužije, nakladatelství dosáhlo změny preferencí lidí.

Podobně když doma kupujete sedačku a s partnerkou si dáte limit například 50 000 Kč za soupravu. Jenže partnerce se líbí souprava za 60 000 Kč. To by jí pochopitelně samo o sobě neprošlo a tak začne trvat na soupravě za 100 000 Kč a pak po zdlouhavém přemlouvání přistoupí na tu za 60 000 Kč a muž na to kývne s pocitem vítězství.

Procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů je tím nejširším rámcem, ve kterém můžeme vnímat současnou společenskou realitu. Z hlediska praktického působení na společenské vědomí a sebevědomí to znamená snažit se v každém konkrétním případě vztáhnout konkrétní diskuse až k problematice příslušné vize.

5.10. Shrnutí

Lze konstatovat, že behaviorální ekonomie je schopna identifikovat a vysvětlit celou řadu příčin, které narušují přechod od teorie k praxi.  Výše zmíněné behaviorální předsudky jsou jen výběrem těch, dle názoru autora, nejzajímavějších a nejvýznamnějších. Přesto, že se jedná o tendenční selhání a budou se projevovat vždy, jelikož jsou součástí lidské psychiky, lze s nimi pracovat:

1. Jednak by teorie měla jejich existenci reflektovat a případná teoretická řešení konstruovat s ohledem na budoucí vliv těchto předsudků.

2. Upozorňovat na jejich existenci, protože uvědomit si chybu je prvním krokem k její nápravě.

3. Iniciovat diskurz o příčinách, projevem a důsledcích behaviorálních předsudků, včetně možných řešení.

Nepochybně se jedná o velkou výzvu, kterou bude muset klasická ekonomie v budoucnosti řešit. Jak jsme si ukázali, známé a dobře rozpoznatelné případy selhání lidské psychiky, které behaviorální ekonomie popisuje a analyzuje, jsou důležité pro pochopení úskalí spojených s rozšiřováním povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů.

(Pokračování)