Uveřejňuji na pokračování první ucelenější tvar, resp. pracovní verzi monografie Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe, a to v co největších částech, které vezme můj blog. Podrobnější informace o této verzi a možnosti účasti na jejím dopracování jsou v prvním díle, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5479-vize-126-monografie-teorie-a-praxe-reforem-1.html

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe - 8. díl

(Pokračování)

4.3. Dualita her typu Souboj klanů a her typu Titanic z hlediska problematiky zrodu ekonomiky i celé společnosti založené na roli produktivních služeb

V krajním případě může platit, že C_A = 1, tj. že v případě, že se ve hře typu Titanic prosadí kooperativní strategie, mohou se všichni zachránit.

Takovýto případ není ničím neobvyklým. Pokud budeme aplikovat aparát teorie duality her typu Souboj klanů a her typu Titanic na problematiku zrodu ekonomiky i celé společnosti založené na roli produktivních služeb, pak (jak tvrdíme) dává tento zásadní přelom setrvačného vývoje prostor pro takový vývoj, ve kterém není nutný boj o přežití vyvolených, tj. neexistuje základní důvod pro rozehrání her typu Souboj klanů, protože platí C_A = 1, tj. že v případě, že se ve hře typu Titanic prosadí kooperativní strategie, mohou se všichni zachránit.

Na tomto místě dlužno poznamenat, že hry typu Titanic bez trestání mají svůj étos, který spočívá právě ve snaze umožnit přežití i těm, kteří v rámci hry typu Titanic prosazují nekooperativní strategii.

Vzniká otázka, proč tedy v realitě nepřevládla hra typu Titanic. Zcela zřetelně pozorujeme:

1. Různé případy her typu "kdo s koho", tedy her typu Souboj klanů (a dokonce jejich vliv na globální společenské dění se zvyšuje).

2. Obecnou nedůvěru v to, že se vyplatí kooperativní strategie ve smyslu hry typu Titanic.

Odpověď na tuto otázku může mít některou či některé z následujících poloh:

1. Jde nejen o přežití, ale i o uchování určitých privilegií těch, kteří upřednostňují nekooperativní strategii (což je totéž, jak to, že se snaží o rozehrání her typu Souboj klanů). Jinými slovy, komplex her je rozšířen ještě o jiný typ výplat, než je pravděpodobnost přežití.

2. V rozehrání her typu Souboj klanů se již pokročilo natolik, že i ti, kteří si uvědomují možnost zvrátit hry typu Souboj klanů ve prospěch her typu Titanic, mají obavu, že i v těchto hrách může převážit prvek trestání hráčů zodpovědných za předcházející prosazování nekooperativní strategie.

3. Lidská racionality je v mnoha směrech omezena a koncept racionálního a dobře informovaného hráče je nutné doplnit uvažováním nedokonalostí v oblasti racionality a informovanosti, tj. je nutné se na danou problematiku podívat i prizmatem behaviorální ekonomie.

Třetí poloha problému je patrně nejdůležitější. Přitom i zde lze rozlišit dvě polohy problému:

1. Spontánní projevy selhání lidské psychiky v oblasti racionálního rozhodování (těmi se zabývá behaviorální ekonomie, které budeme věnovat pozornost v následující kapitole).

2. Vědomé využití, resp. neužití selhání lidské psychiky k manipulaci s lidmi a skupinami lidí.

Obojí lze rozpoznat a rozlišit v různých typech her. Zde se nabízí velký prostor pro vysoce abstraktní teorie opírající se o matematický aparát. Exaktním popisem standardních situací může dospět k doporučením, jak zvýšit imunitu lidské psychiky vůči manipulaci (resp. proti určitému typu memplexů, které narušují racionalitu lidského rozhodování).

Jedním z důležitých závěrů analýzy vztahu mezi hrami typu Souboj klanů a hrami typu Titanic je objasnění jednoho z podstatných aspektů významu perspektivní a realistické vize. Kooperativní strategie ve hře typu Titanic má totiž právě tuto podobu. Platí to v určitém smyslu slova i opačně. Pokud nedokážeme představit dostatečně srozumitelně perspektivní a realistickou vizi, která vychází z identifikování reálných problémů (tak jak je lidé vnímají), nemůžeme v dané společenské situaci (takové, jakou například procházíme v současné době) úspěšně prosazovat kooperativní strategii. To znamená, že v daném případě budou převládat hry typu Souboj klanů se všemi riziky pro společenský vývoj.

4.4. Závěrečná poznámka ke 4. kapitole

Ještě před tím, než budeme věnovat samostatnou pozornost behaviorální ekonomii, zmíníme návaznost této disciplíny na analýzu her typu Souboj klanů a Titanic. Behaviorální ekonomie se snaží odhalit a popsat zvláštnosti lidské psychiky, kterými se odlišuje rozhodování lidí od čistě racionálního a staví na konceptu omezené racionality. Náš přístup je v určitém smyslu právě opačný, protože identifikuje strategie a hry, v rámci nichž se jednotliví lidé pohybují a racionálně rozhodují. Ukázali jsme, že zobecnění reálných situací prostřednictvím exaktního modelu spojeného s předpokladem racionálního chování může odhalit příčiny lidského chování, které se na první pohled zdá být podivné či nesmyslné.

Domníváme se, že sestavení těchto modelů do značné míry objasňuje logiku vývoje socioekonomických systémů v současné době. Pojmenování a teoretické vyjádření problematiky "metaher" (optimálního rozhodování v tomto specifickém typu her) považujeme za klíčový přínos této kapitoly k objasnění důležitých aspektů vztahu teorie a praxe.

Přestože člověk používá ve svém rozhodování různé prvky své psychiky a jejich propojení (kromě jiného i představivost, emoce, intuici), je synergickým výsledkem poměrně přesný odhad reálných situací. Sestavené modely ukazují, že chování lidí odpovídá tomu, jakou strategii si mohou zvolit a reálně volí a jaká hra se hraje. Pokročilá analýza her typu Titanic přispívá k pochopení toho, jak lidé reagují na současnou dobu, jak se rozhodují a jakou logiku má současné dění.

Ukazuje se, že při tomto postupu máme k dispozici velké množství příbuzných modelů. Zvlášť důležité bylo rozlišení asymetrických her typu Titanic a symetrických her typu Souboj klanů. Základní odlišnost je v tom, že ve hrách typu Souboj klanů neexistuje kooperativní strategie, kterou by mohli hráči zvolit. Jako strategii mohou volit jen příslušnost k jednomu z klanů (k jedné skupině hráčů) a podle toho, zda příslušný klan (skupina hráčů) zvítězí či nikoli, mají šanci na přežití. Naopak ve hrách typu Titanic si hráči mohou volit kooperativní nebo nekooperativní strategii, což spolu s mírou trestání ovlivňuje charakter výsledné hry a pravděpodobnost záchrany hráčů v podmínkách omezených zdrojů.

Současně jsme pomocí herních modelů vysvětlili podstatu sporů o univerzálně dostupné sociální systémy, jako jsou zdravotnictví a penze. Klíčové principy těchto systémů, jako je rozložení zdravotního rizika na národní úrovni nebo bezpečné doživotní penze pro celou populaci, vyžadují ke svému dlouhodobému naplnění využití kooperativních strategií. Nenastává-li to, roste míra trestání pro nekooperativní hráče, což vede ke snížení výkonu těchto systémů a v konečném důsledku k jejich rozpadu na jednotlivé klany – vzájemně proti sobě stojící sociální skupiny, případně individualizované hráče, kteří se mnohdy na adekvátní úrovni zachránit, resp. zabezpečit reálně nemohou.  

5. O významu behaviorální ekonomie z hlediska vztahu teorie a praxe

Lidská psychika je v odhadování budoucnosti, včetně adekvátního "oddiskontování" budoucích prožitků (vytvoření představy o budoucnosti, o budoucí situaci a naší pozici v ní a jejího prožitkového ocenění) do současnosti velmi omezena. Proto se v této oblasti otevírá obrovský (skutečně obrovský) badatelský prostor pro behaviorální ekonomii (v návaznosti na evoluční teorii lidské psychiky).

Jedním z cílů je identifikovat stereotypy a předsudky při racionálním vnímání reality, především však vizí, které si k pochopení budoucnosti i toho, o co jde, vytváříme.

Velký empirický materiál je například obsažen v oblasti písemně dochovaných záznamů v různých mediích, které ukazují na iracionální, resp. alergické reakce veřejnosti na racionální návrhy reformních změn.

Behaviorální ekonomie by například mohla objasnit příčiny "uctívání" kultu "špatného konce" či "temných zítřků". Proč lidé dávají přednost apokalyptické vizi před pochopením reálné možnosti změn k lepšímu v celé jejich perspektivě? A proč až teprve tehdy, když už se objeví všichni čtyři jezdci, se stává vize lepší budoucnosti přitažlivá?

Realizace reforem naráží na jeden zásadní problém a to je přechod od teorie k praxi. Přestože existuje celá řada slibných návrhů a myšlenek, tak jejich implementace naráží na nepochopení a nepřijetí ze strany těch, kterých by se měla týkat. Spousta skvělých nápadů a myšlenek selhala při svém zavedení do praxe kvůli selhání lidské psychiky. Je tedy třeba zkoumat i kognitivní a psychologické aspekty lidského chování, jelikož některá tato selhání lze identifikovat a do jisté míry i předvídat.

Identifikací a zdůvodněním těchto selhání se zabývá poměrně nový ekonomický směr nazývaný behaviorální ekonomie, která při analýze jednání ekonomických subjektů využívá nejen poznatky klasické ekonomie, ale i psychologie a sociologie, čímž dokáže podat komplexnější pohled na lidské jednání.

Behaviorální ekonomie nabývá na svém významu v rámci klasické ekonomie, o čemž svědčí i to, že několik jejích představitelů obdrželo Cenu Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela (tak zvaná Nobelova cena za ekonomii).

Prvním nositelem této ceny se stal v roce 2002 izraelsko-americký psycholog a ekonom Daniel Kahneman, který působí jako lektor na katedře psychologie na Princetonské university v USA. Nobelova cena za ekonomii mu byla udělena za implementaci psychologie do ekonomie a to hlavně za analýzu rozhodování a úsudku lidí za nejistoty. Konkrétně za dílo, které publikoval společně se svým kolegou Amosem Tverskym, "Prospect Theory: An Analysis of Decision under Risk" (v překladu Prospektová teorie: Analýza rozhodování rizika). (KAHNEMAN, Daniel. TVERSKY, Amos; Prospect theory: An analysis of decisions under risk. Econometrica, 1979, 47: 278) Prospektová teorie do jisté míry rozvíjí či upravuje předpoklad klasické ekonomie o racionálním člověku. Identifikuje určitá selhání racionality, (behaviorální biasy/předsudky) která v pozitivní rovině ovlivňují lidské jednání a brání lidem dosáhnout maximálního užitku.

Druhým představitelem behaviorální ekonomie, jenž obdržet tak zvanou Nobelovu cenu za ekonomii, je Richard Thaler, americký ekonom, který působí jako lektor ekonomie na Chicagské universitě a dlouhodobě se zabývá behaviorální ekonomii, za jejíž rozvoj obdržel v roce 2017 již zmíněnou Nobelovu cenu za ekonomii.

5.1. Behaviorální předsudky

Behaviorální předsudky, též zvané behaviorální biasy jsou chyby v lidském myšlení a rozhodování. Z normativního pohledu stále platí předpoklad klasické ekonomie o racionalitě člověka, ovšem na pozitivní úrovni tato racionalita selhává, právě kvůli psychologickým a kognitivním aspektům lidského myšlení. Lidé činí kroky, které nevedou k maximalizaci jejich užitku. To ovšem neznamená, že neplatí předpoklad racionality člověka. V principu se lidé stále snaží o maximalizaci svého užitku, a když jednají, myslí si, že jednají tak, aby svůj užitek maximalizovali, leč právě dané behaviorální biasy jim brání v rozklíčování reality a uskuteční volby, která skutečně vede k dosažení maximálního užitku. Jednoduše lidé se při svých rozhodnutí mýlí.

Možnost omylu připouští i klasická ekonomie. Kupříkladu když se člověk setká s novým statkem, tak nemůže vědět, jaký užitek mu bude přinášet a zda je vyšší či nižší, než mezní náklad na jeho pořízení. Každému se někdy stalo to, že si koupil nějaký nový potravinářský produkt, který po prvním kousnutí vyhodil. Ovšem klasická teorie říká, že si člověk svůj omyl uvědomí, poučí se z něj a daný produkt si již nikdy nekoupí. Ovšem u behaviorálních předsudků dochází k jejich opakovaní, jedná se tedy o tendenční selhání. Volič vždy dá přednost příjemným slibům před nepříjemnou pravdou, i když na to vždy doplatí. Proč tomu tak je vysvětluje D-K efekt. (KRUGER, Justin; DUNNING, David. Unskilled and unaware of it: how difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments. Journal of personality and social psychology, 1999, 77.6: 1121)

Behaviorální předsudky se týkají všech lidí, nikdo proti nim není zcela imunní, ovšem míra ovlivnění se liší. Každý člověk je náchylnější na jiný behaviorální předsudek či předsudky. Nelze tedy platnost behaviorálních předsudků brát plošně. Dané předsudky existují a mají na lidské rozhodování vliv, ovšem u konkrétního člověka má některý vliv výrazný a jiný vliv menší. Také platí, že čím je člověk inteligentnější, tím je jeho ovlivnění menší, ovšem nikoliv nulové. Zároveň nefungují samostatně, ale vzájemně se ovlivňují, což znamená, že chybné rozhodnutí může mít vliv několik behaviorálních předsudků.

Proces rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů naráží jako na bariéru právě behaviorální předsudky různého druhu. Nejsou to ovšem bariéry nepřekonatelné. Pokud známe jejich formy, můžeme najít i způsob, jak je překonávat.

5.2. Kognitivní snadnost

Je jedním z nejzákladnějších behaviorálních biasů. České pořekadlo říká: "Myšlení bolí." Myšlení sice nezpůsobuje fyzickou bolest, ale bývá kognitivně náročné a často člověk kvůli myšlení zjistí nepříjemné věci, se kterými se pak musí. Jak se opět říká "nevědomost je sladká" (viz kognitivní nesoulad).

Jedná se o zcela přirozený a evolučně odůvodněný jev. Po většinu lidské existence lidé nepotřebovali řešit složité problémy, kde by záleželo na kvalitativní rozhodnutí, ale řešili jednoduché problémy, které vyžadovaly spíše rychlé neřešení, než kvalitní. Rychle se rozhodnout, zda utéct nebo bojovat a pokud utéct, tak kudy. Přičemž ani nezáleželo na tom, zda utíkal doprava či doleva, ale že začal utíkat co nejdříve. Bylo tedy evolučně výhodné dospět k rozhodnutím co nejrychleji a nás mozek je nastaven tak, aby k rozhodnutím docházel co nejrychlejší a nejjednodušší cestou, což znamená i s co nejmenší námahou.

Klasická ekonomie tento jev již zná a v teorii veřejné volby ho nazývá racionální neznalost. Podle této teorie jsou informace statek jako každý jiný a tak jejich uživatelé poměřují náklady na získání informace s užitkem plynoucím z dané informace. Logicky se najdou informace, jejich užitek nepokryje náklady na jejich získání a lidé tak racionálně volí neznalost. Nikdo není vševědoucí. Mě, jako ekonomovi by znalost jaderné fyziky nebyla příliš prospěšná, přičemž náklady obětované příležitosti a úsilí na její naučení by byly značné. Rozhodnu se tedy znalosti jaderné fyziky nezískávat. V tomto okamžiku se jedná o zcela správné a racionální rozhodnutí dle předpokladů klasické ekonomie.

Problém ovšem nastává u veřejné volby. Tam je také velmi nákladné učinit kvalifikovanou volbu. Volič si musí zjistit volební programy všech stran, zjistit si kdo za ně kandiduje, tyto informace porovnat, zjistit, jak strana jednala v minulosti, abstrahovat a zvážit krátkodobé a dlouhodobé důsledky volebních programů jednotlivých stran, zvážit pravděpodobnost úspěchu a vytvoření možných povolebních koalicí a mnoho dalšího. Tedy učinit správnou volbu je velmi náročné a člověk má jen jeden hlas, který v rámci cca osmi milionů voličů má velmi malý význam. Rozhoduje se tedy nevynaložit náklady na kvalifikované rozhodnutí a takové rozhodnutí nečinit a v důsledku kognitivní snadnosti se rozhodne volit na základě haló efektu (prvního dojmu), na základě emocí (afektivní heuristika) či setrvačnosti (ukotvení). Volím danou stranu proto, že jsem ji volil vždy. Změnit názor je kognitivně náročnější, než setrvat.

U kognitivní snadnosti pak vzniká jistý paradox, kdy kvůli kognitivní snadnosti se zvyšuje fyzická náročnosti. Kupříkladu někteří lidé volí dále používat zastaralé a neefektivní způsoby, než aby se naučily nové postupy, které by jim výrazně ulehčily práci. Raději se budou fyzicky namáhat, než aby se naučili s tím "pekelným" strojem.

Kognitivní snadnost také vysvětluje, proč lidé věří dezinformacím a jsou tak ve svých volbách ovlivnitelní. Zjišťovat pravdu si totiž opět žádá čas a úsilí, což lidé většinou dělat nechtějí, pokud se zrovna nejedná o nějaké pro ně zásadně důležité záležitosti. Zvážit hodnověrnost informace a jejího zdroje je mnohem náročnější než informaci jednoduše přijmout a uvěřit, že je pravdivá. V opačném případě by totiž bylo nutné podívat se i na jiné informační zdroje, zjišťovat fakta a komparovat je. Dalším důvodem je, že daným dezinformacím chtějí uvěřit. (viz potvrzení) Příjemné lži se věří snadněji, než nepříjemné pravdě.

Z těchto důvodů mají úspěch jednoduchá, populistická řešení. Pokud je nějaký problém komplexní, tak často vyžaduje i komplexní řešení, která jsou náročná na pochopení a běžný člověk není schopen díky racionální neznalosti a kognitivní snadnosti dospět ke kvalifikovanému řešení. Když je mu pak předloženo populistické a na pochopení jednoduché řešení, tak volí dané řešení, protože je schopen ho pochopit či si ho aspoň představit, přestože nebude mít kýžený úspěch. Zde pak nejvíce selhává propojení teorie a praxe, kdy teorie dokáže generovat z normativního pohledu správná řešení, ale z pozitivního pohledu jsou neprosaditelná, protože běžný volič je není schopen pochopit. Ovšem řešení, která je schopen pochopit zase nejsou ta správná a často řeší jen důsledek, nikoliv příčinu.

Je jednodušší si představit, že za nízký plat může hamižný podnikatel, který člověku nechce platit více, než si odvodit, že se jedná o ekonomický důsledek regulace trhu práce, vysokého zdanění a byrokratické zátěže podnikatelů, což přispívá k omezení podnikání a tím snížení poptávky po práci a tedy i nižším mzdám.

Nicméně pokud člověk dá přednost tomu jednoduchému vysvětlení, že za jeho nízký plat může hamižný podnikatel, tak bude požadovat, aby řešení daného problému obsahovala další sankce proti podnikatelům, což ale paradoxně opět dopadne na něj samotného. Tedy bez ohledu na to, co říká teorie, budou lidé kvůli kognitivní snadnosti v praxi prosazovat řešení, která vedou ke snížení jejich užitku. Propojení teorie a praxe tak bude selhávat.

Bariéru procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů související s kognitivní snadností lze překonávat podporou jejího opaku, totiž toho, že se proces myšlení a konkrétně pak vědomé reflexe stává pro člověka pociťovanou potřebou, že myšlení. Jinými slovy podporou toho, aby se celoživotní proces osvojování poznatků a vyhodnocování zkušeností stal pro člověka pociťovanou potřebou.

5.3. Afektivní heuristika

Afektivní heuristika znamená vliv emocí na lidské rozhodování. Všichni víme, že pod vlivem emocí jednáme jinak, než bychom jednali za "střízlivá". Tomuto fenoménu se věnoval například Dan Ariely (ARIELY, Dan; LOEWENSTEIN, George. The heat of the moment: The effect of sexual arousal on sexual decision making. Journal of Behavioral Decision Making, 2006, 19.2: 87-98) či George Loewnstein (LOEWENSTEIN, George. Out of control: Visceral influences on behavior. Organizational behavior and human decision processes, 1996, 65.3: 272-292).

Emoce vždy ovlivňovaly naše rozhodování a zejména pak veřejnou volbu. Veřejná volba není ani tak volbou rozumu, ale volbou emocí. Je jedno, zda se jedná o emoci negativní či pozitivní. Vždy, když emoci převáží nad rozumem, tak dochází k chybným rozhodnutím. Řekneme či uděláme něco, čeho později litujeme nebo volíme tak, že poškodíme sami sebe.

Vlivu afektivní heuristiky jsou si vědomi manipulátoři, ať už v politice, tak v obchodě. Často se lze setkat s reklamami, které působí právě na emoce, nikoliv na rozum. Příkladem může být reklama na bonbóny, kde nepadne ani slovo o jejich chuti, složení či zdraví, ale je zmiňováno, jaká je s nimi zábava a jak se budete cítit s přáteli dobře. V případě politiky a veřejné volby pak manipulátoři využívají strachu z něčeho, třeba ztráty práce, vzniku sociální nouze nebo v poslední době velmi aktuální strach z uprchlíků. Na druhé straně je pak zneužíván soucit k prosazení svých zájmů. Ukáže se fotka utopeného chlapečka, jehož mrtvé tělíčko vyplavilo moře a pak je představeno řešení, které není příliš dobré, ale každý, kdo s ním nesouhlasí, i z racionálních důvodů, schvaluje to, co se stalo nebohému chlapci.

Jedním ze zdrojů afektivní heuristiky jsou hry typy Souboj klanů, které mohou být ve společnosti rozehrány. Lidé ztrácejí schopnost nadhledu, alternativní volbu (konkrétní osoby či dokonce jen názoru) pociťují jako ohrožení svého klanu a reagují na ni nepřátelsky.

Afektivní heuristika často vytváří primární bariéru procesu rozšiřování povědomí a vědomí o existenci realistické a perspektivní vize řešení současných problémů. Překonání této bariéry v důsledku působících předpojatých postojů není snadné. Důležitá je podpora schopnosti porovnávat s určitým vnitřním nadhledem různé alternativy, pěstování schopnosti dávat přednost racionální úvaze před okamžitou emocionální reakcí.

 (Pokračování)