Uveřejňuji na pokračování první ucelenější tvar, resp. pracovní verzi monografie Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe, a to v co největších částech, které vezme můj blog. Podrobnější informace o této verzi a možnosti účasti na jejím dopracování jsou v prvním díle, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5479-vize-126-monografie-teorie-a-praxe-reforem-1.html

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe - 4. díl

(Pokračování)

V čem by měla spočívat úloha školitele?

Na základě dlouholetých a prodiskutovaných zkušeností navrhujeme následující zásady:

(1)Školitel má každého svého doktoranda úspěšně přivést k úspěšné obhajobě. Školitelova činnost začíná přijetím doktoranda a jeho přidělením školiteli. Je běžným omylem, začít se o doktoranda starat až v případě, že něco z ročního penza nesplnil, ale nutno přimět doktoranda k pravidelným osobním a internetovým kontaktům, jejichž součástí je to, že písemné práce k jednotlivým doktorandovým studijním předmětům by doktorand měl povinně předávat školiteli a pokud možno s ním diskutovat i o připomínkách vyučujících.

(2) Školitel musí co nejdříve s doktorandem začít probírat téma disertace a doktoranda přimět k tomu, aby ze sestaveného seznamu literatury co nejvíce přečetl.

(3) Školitel by si měl co nejdříve vytvořit "psychologický profil" doktoranda, zjistit jeho talent a charakterové vlastnosti a postupně zjišťovat doktorandovy silné a slabé stránky. Školitel by měl důsledně pečovat o to, aby se mezi ním a svěřeným studentem vytvářel vztah důvěry.

(4) Školitel by měl studenta včas upozornit, když sjede na "vedlejší kolej" a znovu ho vhodně připoutat k cíli řešení.

(5) Školitel nemá studentovi vnucovat svá řešení a nesmí mu dávat najevo svou převahu ve znalostech.

(6) Domnívám se, že v době doktorského studia by školitel neměl studenta uvrhnout do služebného postavení tím, že student bude pracovat "pro něho". Pokud se školiteli podaří studenta zapojit do teamové práce na řešení úkolu souvisícího s doktorandovým tématem, je to nejlepší příležitost k rozvoji studentovy vědecké osobnosti.

(7) Školitel by měl mít na studenta vždy čas, pokud tomu nebrání velmi závažné okolnosti (nemoc aj.). Totéž se vztahuje i na doktoranda. Pak by nedocházelo k situacím, kdy školitel nemá na doktoranda čas i několik měsíců, nebo že doktorand za rok přinese hotovou práci (která pak ještě "včas"- před hlavní obhajobou – musí být vrácena k přepracování).

Výše uvedené návrhy jsou sice pouhé "sedmero", nikoliv desatero, ale i sedm přístupů, které pochopitelně nikomu nevnucujeme, může mezi čaroději a jejich učni navodit vztah, kdy oba mohou být relativně šťastni.

Jsou zkouškové a zápočtové práce přínosem pro doktoranda?

Rozhodně by měly být. Ale dosti často nejsou, nedodržuje-li student nebo školitel "pravidla". Představa, že ukládáním dlouhých prací se disertant naučí psát vědecký text je poměrně naivní. Většinou se tak nestane. Ztratí-li vyučující trpělivost s lajdáckými výtvory svého učně, často mu i několikrát vrací "zmetkovité dílo" k přepracování a tím ho ještě více děsí: dotyčný se splaší a obvykle se dostává (vzhledem k hrozivému zpoždění) do rauše, kdy už ani neví, co se po něm chce, a posléze se bojí i na to zeptat. Takže i učňovská díla brát cum  grano salis a s kapkou milosrdenství.

"Nemoci" z přeorganizovanosti studia

Je zcela nezbytné doktorandovi narýsovat cesty, po nichž má kráčet, a z nichž nemá sejít. Ani talentovaný doktorand nemusí mít smysl pro povinnost a není-li kontrolován, stane se lajdákem (pokud ovšem jím již dříve nebyl).

Zájmem školicích pracovišť přirozeně musí být snaha doktorandům zpříjemňovat studium např. pořádáním různých diskusí, dodatečných přednášek i speciálních konferenci pro doktorandy. Avšak i zde s mírou, protože všeho moc škodí.

Kvalita konferenčních příspěvků a (ne)kvalita posudků anonymních posuzovatelů

Problém odborných konferencí na vysokých školách, kde jsou neoddělitelnou součástí dění, jehož se obvykle zúčastňují také doktorandi z různých pracovišť, zde zredukuji jen na jedinou poznámku: požadavky na kvalitu příspěvků v posledních letech značně rostou; dnešním standardem pro posuzování předložených příspěvků na kvalitních konferencích je tzv. double blind review – dvojí oponentura anonymními oponenty. Většinou to ale lze jen velmi obtížně plnit, nevěnujeme-li se soustavněji výběru oponentů a jejich instruování.

Má pro doktoranda platit” publish or perish?” ve všech fázích jeho doktorského studia?

Velmi stručně: nikoliv. Doktorand by měl začít publikovat až tehdy, když se mu podaří vytvořit např. hodnotnou zkouškovou práci vztahující se k tématu jeho disertace. Jinak často vznikají polotovary, které v konečných důsledcích (když se před obhajobou začnou sčítat publikace) někdy mohou doktorandovi spíše v očích oponentů uškodit než pomoci. "Boj o čárky" patří mezi dosti vážné nakažlivé choroby, které by se včas měly léčit.    

Komercializace doktorského studia

Bylo by zajímavé, porovnat, jak je na tom doktorand v Česku, pokud jde o relaci náklady instituce/ náklady doktorandovy. Je to hodně složité, ale bylo by to zajímavé (i v mezinárodním srovnání.)

Poznámka na závěr této části

Zejména zásluhou s lidmi, působícími v oblasti vědy, kterým jde o to, aby věda zůstala vědou, s kolegy z různých pracovišť naší university i jiných universit – máme důvod k určitému, byť omezenému optimismu co do léčení chorob alias překonávání různých barier jak ve vědě, tak i v oblasti přípravy mladých vědeckých generací. Ač některé optimistické zvěsti ze zahraničí – např. o blížícím se konci absolutní nadvlády "impaktistů" nebo o bojkotu aligátorů – k nám ještě nedolehly, zdá se, že nebude trvale možné nadále neotvírat okna a nevětrat.

2. 2. Problémy na straně teorie a na straně praxe

Problémy na straně teorie

Začneme "kritikou do vlastních řad", tedy tím, jak vidíme problémy na straně teorie (v oblasti vědecké a výzkumné činnosti):

Metodologické problémy

Podstatná část těch, kteří aktivně působí ve vědě, si neuvědomuje, že součástí předmětu vědeckého bádání či výzkumu je i reflexe (teoretická analýza) problematiky vztahu teorie a praxe v dané oblasti bádání. Výsledkem jejich bádání je tak to, co si nedokáže najít cestu k uplatnění v praxi, protože tato cesta není jednoduchá, a pokud k překonání nejrůznějších překážek nenajdeme oporu v teorii, nic se nepodaří.

Psychologické problémy

Každý, kdo působí v oblasti vědy a výzkumu, musí mít silnou vnitřní motivaci. Bez té nejde v dané oblasti obstát. Do této branže se nechodí za pohodlným výdělkem. Když je však cesta od teorie k praxi složitá, když se badatel dopustí výše uvedeného metodologického pochybení, začne si místo poctivého hledání cesty k praktickému využití svých poznatků, hledat náhražku v podobě subjektivní představy o užitečnosti svého bádání. V lepším případě se stáhne do oblasti velmi specializovaného bádání, které je dostatečně vzdálené praktickému využití, může tak mít dojem, který je částečně i oprávněný, že někdy někdo jeho výsledky nějak využije. Plní více či méně užitečnou funkci, ale opouští prostor, za který věda nese odpovědnost. V horším případě si dělá falešnou představu o tom, v čem je jeho výzkum přínosný, považuje se za nepochopeného a má s tím nejrůznější problémy. V nejhorším případě považuje za kritérium své úspěšnosti "oficiální uznání" a propadá honbě za tituly, kterou nahrazuje minimální (někdy nulový, ale mnohdy i záporný) přínos své práce. Blokuje rozvoj vědy, deformuje vědu, zasluhuje se o to, aby se "mocní" mohli dívat jako na svou služku (a oporu v nejrůznějších rošťárnách), aby v jejich očích byla věda něčím zcela nepotřebným a sterilním.

Problém setrvačného vidění

Nejedná se metodologické pochybení, jako v prvním uvedeném případě, ale o nedostatek tvůrčích schopností příslušného vědeckého pracovníka. (Mohl jsem to i nazvat "problém nedostatku tvůrčích schopností", ale nechtěl jsem provokovat). Základem jakékoli tvůrčí činnosti je totiž schopnost přesahu, schopnost uvidět (interpretovat a pochopit), že "to, co se doposud vždy mělo tak a tak, může být a také je jinak a jak jinak je". Věda klade mimořádně velké požadavky na tuto schopnost. Schopnost prolomit bariéru setrvačného myšlení, přesáhnout stávající horizont poznání, přijít s novým (a také srozumitelně sdělit nové), zahrnout nové do stávajícího systému poznání, v návaznosti na stávající systém poznání a rozšířit tím systém stávajícího poznání. Žijeme v přelomové době a setrvačné vidění je největší překážkou pochopení toho, o co jde. (Mimo jiné – v návaznosti na předcházející bod – je nikoli-setrvačné myšlení z vědy vytlačováno v důsledku předešlého bodu, ale o tom již pojednává následující bod). K tomu podrobně podkapitola této kapitoly.

Problém organizační

Pokud dojde k výraznějšímu oslabení vztahu mezi teorií a praxi (teorie je "vypuzována" praxí z důvodů, o nich budu hovořit, až se budu zabývat problémy na straně praxe), mají zelenou v oblasti vědy ti, kteří slouží kamuflování reálných problémů, kteří se snadno nechají zlákat k honbě za tituly coby náhražce realistického hodnocení vlastního přínosu, kteří se stávají nositeli slouhovství vůči moci. Ukazuje se, že věda má velmi silnou vnitřní odolnost vůči tomuto tlaku, že vnitřní kritéria vědeckosti, která se vytvářela po tisíciletí a v novověku prošla těžkou zkouškou bojem, aby nakonec na dlouhou dobu převážila, mají i v současné vědě své odhodlané a kvalifikované nositele. Vnější tlak na vědu a neexistence kritérií reálného efektu však vede k posílení pozic těch, kteří jsou jen organizátory vědy, mění je ve správce a nakonec poslušné slouhy (kteří však nepřicházejí o své ambice). To nestačí k tomu, aby vědu jako takovou zahubili, těch, kteří "vědí, co je věda" a brání skutečnou vědu, je dost, stačí to však k tomu, aby byla věda dezorganizována, aby se nedokázala ozvat, aby se ještě více odchýlila od potřeb praxe. A tak mnohdy dochází k záměně skutečné vědecké za její vykazování (ve smyslu Vančurova "Hledáte-li dokonalost v kozelcích, nemám, co bych dodal") a úniku od reálných problémů (ve smyslu Holzmannova hledání klíčku tam, kde svítí světlo, nikoli tam, kde se ztratil). Výsledkem je mimo jiné i to, že ve vědě přibývá vykazování tzv. vědy v míře, která citelně zabírá prostor pro samotný výkon skutečné vědy. Ruku v ruce s tím jde nárůst subjektivních prvků při posuzování vědy (kolik komu dáme bodů apod.).

Nepretendujeme na úplnost výčtu. Uvítáme identifikování dalších možných příčin, případně i upřesnění či kritiku těch, které jsme uvedli.

Problémy na straně praxe

Jak vidíme problémy na straně praxe (praxe současných institucí výkonné moci i praxe politického soupeření jednotlivých politických subjektů včetně opozičních):

Nejdříve uvedeme příčinu všech ostatních příčin problémů: Tou je skutečnost, že institucionální systém společnosti je výrazně kontaminován tím, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Tedy tím, že prakticky všude, kde se rozhoduje o moci a uchování moci, ale i potrestání porušování toho, co poškozuje společnost a její členy, se prosadili ti, co na sebe vědí něco difamujícího, něco, čím poškozují společnost či ostatní občany, a tato "rakovinotvorná" elita se vzájemně vydírá, kryje i protěžuje v institucionálním systému společnosti. Slouží jako reálný základ současné globální moci, která je udržována uplatňováním dvojího metru, prestižním prosazováním rozhodnutí založených na uplatňování dvojího metru; konkrétně pak těch rozhodnutí, která byla jako inside informace selektivně předem avizována slouhům globální moci působícím v jednotlivých kategoriích. To je doprovázeno vyvoláváním a hrocením konfliktů. Současná globální moc a její lokální průměty potřebují změnit vědu ve služku krytí lumpáren a v této logice musí potlačovat všechny pokusy o orientaci vědy na řešení skutečných příčin problémů, které nejen trápí společnost, ale které dnes již přerostly meze únosnosti a ohrožují přežití společnosti jako takové. Podrobněji v předcházejících monografiích (Valenčík a kol. 2014, 2015, 2017).

Nyní k dílčím problémům, které se od této podstaty fungování současné globální moci a jejích lokálních průmětů odvíjejí.

Problém autodiskreditace vědy

Začneme opět kritikou "do vlastních řad", tj. tím, za co si může věda sama. Praxe (institucí výkonné moci i politických subjektů) si vědy prostě neváží, pohrdá jí. Vidí její reprezentaci a považuje vědu (mám zde na mysli vědu zaměřenou na poznání společenského dění) za stádečko neškodných a sterilních poskoků, kteří neumějí nic jiného, než nárokovat peníze, drobty ze stolu mocných. Současní mocní si nedovedou představit, že by v rámci této sféry, tedy vědy, mohlo vzniknout něco užitečného, něco, co by měli brát vážně.

Problém zapouzdřenosti moci, resp. slouhů moci působících ve všech kategoriích

Způsob fungování současné globální moci a jejích lokálních průmětů vede k určitému typu zapouzdřenosti, tj. neschopnosti vymanit se ze stereotypů, přijmout nové. Projevuje se to mimo jiné i tím, že po určitém období, kdy člověk působí ve vyšších kategoriích slouhů slouhů globální moci, začíná ztrácet kontakt s realitou, začne se dopouštět chyb, které působí navenek komicky.

Problém podřízení prostředků na vědu "tunelování shora" za účelem "návratnosti" prostředků investovaných do politiky:

Jedná se o poměrně nový fenomén. Autorita vědy již oslabila natolik, že i ty vyžebrané drobty ze stolu mocných začínají být tunelovány. Prostředků na vědu a zejména "prakticky zaměřenou" vědu přibývá značným tempem. Způsob jejich rozdělení je však stále více podřizován tomu, aby připadly nikoli tam, kde se dělá věda, či tam, kde může dojít k uplatnění vědy, ale aby zvýšily rentabilitu politického investování. Prakticky orientovaný výzkum je uznán teprve tehdy, když přes zapojení státních či soukromých institucí převádí většinu prostředků politickým investorům, kteří za příslušnými institucemi stojí. Dokonalosti v tomto směru dosáhl slovenský (dnes již odstoupivši) ministr školství, který se s tím nepáral a prostředky na vědu přehrál jako "malou domů" svým lidem v příslušných účelově založených firmách. I u nás platí, že o rozdělení prostředků na vědu se ně někdy nerozhoduje podle skutečného přínosu, ale předem, podle klíče "politické rentability". Nejde o to, že prostředky na vědu a její spojení s praxí jsou rozkradeny. To je ta nejmenší škoda. Mnohem horší je, že jsou tím blokovány potřebné výzkumy a že ukradené prostředky slouží k posílení pozic těch, kteří rozvoj skutečné vědy úspěšně blokují.

Problém setrvačného vidění reality

Souhrnným důsledkem výše uvedeného je setrvačné vidění reality současnými mocnými. Vše je předem rozhodnuto, přijít s něčím novým není možné, normální je to, co normální není, současná globální moc je dostatečně mocná, aby stálo za to snažit se jen o to dostat se z nižší kategorie slouhovství do vyšší. Past setrvačného vidění reality. Ti, co do této pasti spadli, ti, co jsou v tenatech setrvačného vidění reality, si neuvědomují přechodnost a neudržitelnost toho typu moci, kterému slouží. A už vůbec nejsou schopni překročit práh setrvačného vidění vývoje společnosti. I pokud se někdo z nich nadchne pro něco "nového" (jako v případě diskusí kolem tzv. Průmyslu 4.0), podřídí to svému setrvačnému vidění reality, aniž by pochopil, s jakými komplexními problémy reality jeden z dílčích aspektů současných technologických změn souvisí. Přitom klíčem k pochopení současné reality je právě schopnost vidět přelomový charakter současné doby, která je svým obsahem srovnatelná se změnami, které přinesla průmyslová revoluce nejen v ekonomické, ale i politické, sociální a samozřejmě i vědecké oblasti.

Jak problémy vztahu teorie a praxe řešit

Nyní se pokusíme odpovědět na otázku, jak problémy ve vztahu mezi teorií a praxí řešit.

1. Předně a především, udělat předmětem svého bádání to nejdůležitější

Vztah mezi rozvíjející se společenskou vědou a problémy společenské praxe (toho, o co jde) se musí stát legitimní součástí společenskovědního bádání, předmětem výzkumu. A ještě konkrétněji. Pokud hovoříme o tom, že institucionální systém společnosti je výrazně kontaminován tím, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, pak mimo jiné a zejména tato problematika se musí stát předmětem intenzívního společenskovědního výzkumu. Jako taková by měla být pojmenována, být předmětem bádání i vědeckých diskusí, měly by být zvažovány různé vědecké alternativy, prověřovány empirickým výzkumem a podobně. Přesně tak, jako když zkoumáme jakýkoli jiný problém. Tento krok může učinit věda sama. Bez pochopení toho, kam až to došlu, bude věda vždy o několik kroků zpět, hromadění problémů bude vědu "přebíhat" v takové míře, že si s odpovědí na otázku, co dělat, jak problémy řešit, nebude věda vědět rady. Stačí k tomu jen trochu odvahy a vlastního rozumu. A pak bude jen dobře, když se o tom, jak interpretovat různé jevy, povedou vášnivé teoretické (zdůrazňuji teoretické) diskuse. Tento krok má dva aspekty:

1.1. Jedná se o specializovanou oblast společenskovědního bádání. Jakkoli je významná a dnes se jí věda prakticky nezajímá, jedná se jen o dílčí problém a jako takový by měl být uchopen specialisty, kteří se na dané téma zaměří.

1.2. Na druhé straně, téma je natolik významné, že podmiňuje výstup velké většiny ostatních společenskovědních bádání do praxe. To znamená, že by v chápání dané problematiky na základě výsledků specializovaného výzkumu měla být vědecké obec gramotná, měla by vědět, o co jde a jak to souvisí s uplatnitelností výsledků v té či oné oblasti bádání.

2. S tím souvisí potřeba zvrátit nepříznivý trend od individualizace a partikularizace výzkumu k týmovosti

Pokud by v technických vědách byla týmovost na úrovni té, která panuje ve společenskovědním výzkumu, pak by nebylo možné vyrobit ani šicí stroj. 99 % společenskovědního výzkumu může ovlivnit praxi jen a jen tehdy, když je součástí cíleně zaměřené týmové práce. A tu se podařilo hodně narušit a rozložit. Přitom jde o tři rozměry týmové práce:

2.1. Interdisciplinaritu (horizontální dimenzi), tj. čím je výzkum blíže k praxi, tím více si vyžaduje spolupráci jednotlivých disciplín.

2.2. Teoretickou reflexi samotné problematiky vztahu teorie a praxe v rámci týmů (vertikální aspekt). Každý dobrý tým se v rámci vnitřní dělby vědecké práce musí zabývat (a kvalifikovaně, vědecky) problematikou uplatnitelnosti výsledků. (To souvisí s prvním bodem, o kterém jsem psal v tomto pokračování.)

2.3. Mezigenerační (exogenní aspekt), tj. spolupráce více (2 až 4) generací v rámci výzkumu. Pro stabilní rozvoj společenských věd jsou důležité zkušenosti z vývoje společenské vědy, z toho, jak docházelo k novým objevům, jak se pojetí vědy měnilo, na jaké problémy narážela. Invenčnost a schopnost přesahu stávajícího poznání má mimořádně významnou oporu právě v prožitých a zažitých zkušenost z aktivní účasti na rozvoji vědy.

3. Zabudovat do prezentace výsledků vědy očekávaný odhad uplatnitelnosti výsledků

Dnes už prezentace vědy (předepsaná struktura článků či dalších výstupů) dosáhla téměř dokonalosti. Chybí v ní však explicitně (a implicitně v podstatě vymizela) předpokládaný způsob uplatnění výsledků v praxi, tj. odhad či očekávání toho, jak si autor představuje, že by se jeho výsledek mohl v praxi uplatnit – přímo (ovlivnit činnost instituce) či nepřímo (prostřednictvím využití v oblasti dalšího zkoumání). Stávající praxe rozdělení na základní a aplikovaný výzkum slouží k tomu, že se na jedné straně od praxe zcela odpoutává "bádání pro bádání" (píše se v očekávání, že napsané bude citováno, ale dál už nikdo nevidí), prakticky orientovaný výzkum je pak podřízen libovůli institucí, které rozhodují bez teorie (a dnes již prakticky jen tak, aby se i peníze na vědu staly kořistí těch, kteří se formou politického investování příslušných institucí zmocní). Toto rozdělení vědu jako takovou ničí. Proto je nutné:

3.1. Pokud jde o horizontální aspekt rozvoje vědy (tj. "bádání pro bádání") alespoň naznačit, k čemu nakonec povede, jakou představu o praktickém vyústění badatel má, či poctivě říci, že jen tuší význam, ale žádnou konkrétní aplikaci nevidí.

3.2. Pokud jde o prakticky orientovaný výzkum, měl by se nikoli institucím podřizovat, ale navrhovat změnu chování institucí, pokud stávající setrvačné chování institucí vede k hromadění problémů.

Poznámka: I ten nejodtažitější výzkum v oblasti teorie čísel má význam při rozvoji např. šifrovací teorie, nebo nejobecnější zkoumání fenoménů v oblasti diferenciálních rovnic pro způsob lisování plechů. V matematice je dohlédnutí až do praktické uplatnitelnosti v 90 % naprosto běžně. To jen z oblasti společenskovědního výzkumu takové vidění vymizelo. A asi ne náhodou.

4. Nebát se popularizace "grygarovského typu"

Když to jde ve složitých otázkách mikro- a makrosvěta, mělo by to jít i ve společnosti. Společenské vědy by měly být nesrovnatelně aktivnější ve srozumitelné, dobře popularizované prezentaci výsledků svého bádání, zvláště pokud jde o první bod toho, co v této části píšu. A nebát se ani použít prvek ironie či sarkasmu tam, kde je podložen poctivou vědou. Třeba proto, aby si politikové nemohli dovolit říkat kdejakou blbost, aniž by jim hrozilo, že ztratí tvář. I toto chce jen trochu odvahy. Samozřejmě – je třeba se vyhnout opačnému riziku: křiklounství, kdy nedostatek vědecké schopnosti, vědecké dřiny, vědecké poctivosti nahrazuje exhibice líbivých rádobykritických frází.

5. Méně rivality, více kolegiality

Jinak věda v postmodernizující době ztratí i tu pozici, kterou ještě hájí. Statečnost je i v tom podpořit statečné, a ne je podrazit. Tady se bude lámat chleba.

6. Nehledět jen do zahraničí, máme kvalitní lidi i u nás

Vidět "zdrojové poznání" jen zahraničí rozbíjí horizontální spolupráci, bez které není možné uplatnění v praxi v lokálních podmínkách. (U nás se projevilo např. ostudným opomenutím 50. výročí prvního vydání Richtovy "Civilizace na rozcestí" (1966) v předloňském roce. Na druhé straně musí zůstat zachován důraz na profesionalitu: poměřovat se se zahraničím, vnímat nové trendy. (Tak jako R. Richta velmi poctivě podrobil kritice Galbraithovu teorii spotřeby (a byl za to samotným Galbraithem oceněn.)

Bez opory v teorii, resp. opory v dobré vědě politika degeneruje (vyprazdňuje se, upadá do pasti toho, že za normální se považuje to, co normální není, její nositelé se postupně zapouzdřují).

(Pokračování)