Uveřejňuji na pokračování první ucelenější tvar, resp. pracovní verzi monografie Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe, a to v co největších částech, které vezme můj blog. Podrobnější informace o této verzi a možnosti účasti na jejím dopracování jsou v prvním díle, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5479-vize-126-monografie-teorie-a-praxe-reforem-1.html

Odvětví produktivních služeb: Teorie a praxe - 2. díl

(Pokračování)

Nenachází zde uplatnění ze dvou důvodů:

- V důsledku bariér vznikajících ekonomickou segregací. Ta se dokonce prohlubuje a místo toho, aby docházelo k jejímu zviditelnění za účelem hledání cesty k postupnému zvyšování rovností příležitostí pro společenský vzestup (ve smyslu nezávislost na výchozích majetkových poměrech), je překrývána záměrné matoucími okrajovými prvky odlišnosti mezi lidmi, které jsou přeceňovány a interpretovány způsobem, který nabývá absurdních podob.

- Návazné pak, pokud jde o mimořádné významnou institucionální strukturu společnosti, jejíž vývoj podstatným způsobem podmiňuje reálnost jakékoli společenské změny, působí jako výrazná a někdy i fatální bariéra již zmíněná kontaminace společnosti vztahy založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Lze předpokládat:

- Problematika přechodu k Průmyslu 4.0 (či obecněji zásadních technologických změn) tvoří ve svém souhrnu tak maximálně 1/5 problémů v porovnání s problematikou souvisejících se zrodem společnosti založené na produktivních službách.

- Problematika zrodu společnosti založené na produktivních službách (změn v oblasti služeb podmiňujících nabývání a uchování lidského kapitálu) tvoří maximálně jen 1/5 problematiky společenských změn podmiňujících uplatnění produkce produktivních služeb, tj. překonání bariér uplatnění lidského kapitálu, vytvoření společenských podmínek vytvářejících rovnost příležitostí pro společenský vzestup založený na nabývání lidského kapitálu.

Výše uvedené je současné základním rámcem, ve kterém musíme uvažovat problematiku spojení teorie s praxí, protože pokud si výše uvedené neuvědomíme, nic významného se nám nepodaří pozitivně ovlivnit. Úměrné tomu by měly být rozděleny i výzkumné kapacity. Právě to ovšem za současných podmínek lze stěží očekávat. Řešení tak bude muset vzejít z účinné osvěty a zapojení normálních lidí do postupného uvědomování si toho, o oč tu běží.

1.3. Struktura monografie a vymezení

Začínáme kapitolou nazvanou Problémy ve vědě a ve spojení vědy s praktickým využitím, která se věnuje problémům v současné vědě a jejímu spojení s praxí. Jak ukážeme, problémy spojení teorie s praxí, resp. využití a využitelnosti teorie v praxi začínají již v samotné vědě. V kapitole využíváme zdokumentované poznatky praxe vědeckého bádání a upozorňujeme na některé nedostatky, včetně formulování doporučení, jak je odstranit.

Navazujeme kapitolou nazvanou Využití duálního modelu her typu Titanic a Souboj klanů k analýze vztahu teorie a praxe při podpoře konstituování odvětví produktivních služeb, která na jedné straně poskytuje určitý teoretický rámec, v rámci kterého se rozhoduje o tom, jakou roli sehraje teorie v praxi, na druhé straně dokumentuje využitelnost velmi abstraktní teorie v praxi, pokud se tato opírá o matematický aparát, který byl vyvinut právě za účelem identifikování toho, co se v realitě odehrává. Jinými slovy, jedním z cílů této kapitoly je ukázat, že zaměření pozornosti teorie na problematiku jejího uplatnění v praxi není v rozporu s požadavkem, aby se teorie dokázala opřít o aparát využívající původní matematické modely. Obecně platí, že "dobré teorie není nikdy dost", čím účinnější teoretické metody vyvineme, tím více příležitostí pro uplatnění teorie v praxi se nabízí.

Zařazením kapitoly O významu behaviorální ekonomie z hlediska vztahu teorie a praxe reagujeme na potřebu respektovat zvláštnosti lidské psychiky, tedy to, že při uplatnění teorie v oblasti společenské reality nemůže vycházet z předpokladu plně racionálního rozhodování lidí. Ovšem i v tomto případě se bez dobré teorie neobejdeme. Pokud známe typické příklady selhání racionality, můžeme s nimi v oblasti praktického uplatnění teorie počítat.

Monografie vyúsťuje do kapitoly Analýza vztahu teorie a praxe, která navrhuje určitý ucelený koncept identifikující všechny podstatné momenty a dimenze vztahu teoretického bádání v oblasti společenské reality a praxe. Ten je v této kapitole konkretizován v některých směrech, v nichž lze očekávat možnost podstatně efektivnějšího uplatnění teorie v návaznosti na reálný společenský vývoj.

2. Problémy ve vědě a ve spojení vědy s praktickým využitím

V této části popíšeme nejdříve problémy v oblasti vědy, návazně pak bariéry, které brání většímu a v některých případech alespoň částečnému využití vědy v praxi. Na základě toho dáme doporučení, jak zlepšit vztah mezi teorií a praxí.

V návaznosti na výše uvedené je nutné zdůraznit, že složitý proces přechodu od teoretického řešení k praxi začíná již v oblasti teorie samotné. A to zejména ze dvou přirozených a vzájemně spojených důvodů:

1. Každé konkrétní uplatnění společenských věd v praxi předpokládá respektování reálně existujících souvislostí, tudíž musí mít komplexní podobu a v návaznosti na to i interdisciplinárních charakter. To klade významné požadavky na metodologické zabezpečení týmové práce. Již v této oblasti narážíme na první úskalí.

2. Při překonávání řady překážek v oblasti uplatnění teorie v praxi musí působit i autorita vědy jako takové, širší sdílení určitého základního paradigmatu změny, o kterou jde, vědeckou komunitou či alespoň její částí. To je oblast dalších úskalí, se kterými se teorie na své cestě do praxe setkává.

V různých dobách a při řešení různých otázek výše uvedené vystupuje v různých podobách. V současné době obojí souvisí s hlavnímu problémy, se kterými se současná věda v České republice (ale nejen zde) potýká.

2.1. Nemoci v oblasti současné vědy v České republice

Úvodní poznámka k této části

Služebníci vědy jsou, jak je notoricky známo i v české kotlině, většinou odkázáni na hubené příspěvky z různých kapitol státního rozpočtu nebo na dobročinnost sponzorů (leckdy junktimovanou s protislužbami). Tím také jsou v podstatě predestinovány možnosti diagnostikovat empiricky zjištěné choroby i omezený vliv badatelů na léčení zjištěných chorob.

Vzhledem k tomu, že nestandardní názory (všude na světě) obvykle bývají náležitě ocejchovány, prohlašujeme, že usilujeme o co nejobjektivnější obecnou anamnézu pojednávaných chorob, aniž bychom specifikovali pacienty. V obecném se, jak známo, vždy skrývá i něco zvláštního, takže čtenář tohoto příspěvku si může ad libitum v rámci svého tvůrčího myšlení představit aplikaci zkoumaných chorobopisů na jakýkoliv subjekt. Nezaujímáme totiž pozici římského karatele nemravů tehdejší doby (viz Cato), ale chceme se spíše vžít do role Aeskulapa jako léčitele různých chorob, tj. roli, která se jeví jako důvěryhodnější a – co do případných úspěchů v léčení – i jako prospěšnější.

Pro účely této části monografie je pojem "choroba" metaforou pro VŠECHNO, co brání vědcům v užitečné badatelské činnosti, tj. vše toxické, co jim komplikuje a otravuje jejich vědecký život. 

Poslední poznámkou, kterou nutno předeslat před vlastním výkladem, je upozornění, že naše úvahy se omezují na humanistické vědní disciplíny, z nichž některým se i nejzkušenější autoři našeho týmu věnují pouhých cca 60 let (v mezích možností neklidných dob) užitečně nebo neužitečně, nuceně nebo svobodně.    

Dále uvedená část našich úvah se tedy týká především humanitních věd, a přednostně teoretické ekonomie, finanční vědy a disciplín aplikované ekonomie.  Dále pak také částečně psychologie, sociologie a historie. Právní vědy úmyslně ponecháváme stranou, abychom své úvahy příliš nekomplikovali, již s ohledem na pokroucenost paragrafu jako symbolu práva.

Výběr otázek je v podstatě subjektivní, ale jsme přesvědčeni, že některé z uvedených otázek si musí – dříve nebo později - položit každý poctivý badatel; univerzální odpovědi však zřejmě neexistují. Trvalé hledání odpovědi na uvedené otázky, a to i formou komunikace v rámci vědecké komunity je jedním z předpokladů, jak nezabloudit v labyrintu vědy.

Po dobu asi šesti měsíců jsme vedli rozhovory přibližně s 25 badateli různých oborů z řad našich známých, aniž bychom předem tušili, že bude příležitost se o výsledky podělit s  účastníky na několika vědeckých fórech a též formou této monografie. Nešlo tedy o žádnou připravenou anketu; výsledky diskusí by bylo možné považovat jako určitou sondáž o aktuálních otázka vědeckého bádání. Badatelé, s nimiž jsme o dále uvedených otázkách diskutovali, pracují ve výše uvedených oborech na různých vysokých školách (třech veřejných v ČR, jedné veřejné v SR a na čtyřech soukromých v ČR). Vesměs šlo o badatele starší 40 let, s většími zkušenostmi z vědecké práce. Rozhovory proběhly v roce 2016, odstup času umožňuje střízlivěji a přesněji hovory vyhodnotit.

Všeobecně se má za to, že číslo sedm je "šťastným číslem". V očekávání, že volba tohoto čísla může přispět k optimistickému pohledu na možnosti řešení různých chorob vědy a jejích pokorných služebníků, rozčleňujeme náš příspěvek na 3 x 7 problémů, jimiž se dále postupně zabýváme. Symbolický počet 3 x 7 položek, které nejsou řazeny co do jejich významnosti, nechť jsou chápány jako licencia poetica (tj. nikoliv jako scestně pojímaná "politická korektnost").

Pokulhává společenskovědní výzkum za realitou?

Nejdříve několik startovních otázek (tedy otázek provokujících na nastartování racionálního uvažování o problému):

- Je dnešní rychlost změn socioekonomické reality jednou z bariér seriózního společenskovědního vědeckého výzkumu? (Jde o variace na známý problém, zda můžeme dvakrát vstoupit do téže řeky, jak upozornil Herakleitos, či dokonce do téže řeky nemůžeme vstoupit ani jednou, jak upozorňoval jeho žák Kratylos, tj. realita se mění natolik rychle, že ji nejsme schopni ani pojmenovat.)

- Jsou "paradigmata" brzdou inovativního výzkumu? (Věda nachází zpravidla stabilitu v tom, co nazývá "paradigmaty"; jakkoli je to užitečné, vzniká otázka, zda právě tato paradigmata nejsou brzdou rozvoje vědy.)

- Jen kvantitativní výzkum je "vědou"? (Další, v čem věda hledá oporu, jsou kvantitativní metody – statistické, vyhodnocení dat, matematické modely, stále častěji používaný matematický aparát teorie her – jedná se vždy o krok vpřed, nebo bez komplexnějšího, například pojmového zakotvení vědy o úkrok odvádějící vědu od její podstaty.)

- Lze skloubit empirické s teoretickým? (Jaké nástroje pro skloubení empirického a teoretického máme.)

- Trpí společenskovědní výzkum komercializací? (Jak se projevuje způsob financování vědy na jejím fungování, výběr, ale hlavně i ne-výběru témat, tj. situacím, kdy dochází k systémovému vyhýbání se některým tématům, jakými je např. i problematika spojení teorie s praxí.)

- Lze ze satelitu sledovat průběh globalizace? (Čímž nastolujeme otázku, jaké metody pozorování jsou v oblasti společenských věd vhodné.)

- Do jaké míry může být inspirace společenskovědních výzkumů výsledky výzkumu v jiných oborech přínosem? (Mají společenské vědy napodobovat ostatní "uznávané" vědy a v čem, v čem mají lpět na svém specifickém charakteru.)

Možná, že mnoho z čtenářů tohoto příspěvku nám bude mít za zlé, že si tyto otázky vůbec klademe. Vždyť by mělo být samozřejmé, že vědci budou z principu usilovat o to, aby zkoumali problémy aktuální a potřebné, nikoliv zástupné a nepotřebné. Když jsme jednali s řadou badatelů příležitostně během několika měsíců roku 2016 o dále uvedených sedmi problémech, ani zdaleka jsme si nedovedli představit, jak mnoho se jejich názory budou lišit.

Pro přehlednost nyní uvedu tabulku, která zachycuje nejčastější odpovědi.

  Tabulka 2.1: Výsledky sondáže

Zdroj: Vlastní sestavení

Nyní připojujeme podrobnější komentář s tím, že jde o hlavně o podněty k diskusi než o ucelené zpracování daných problémů.

Ad 1.1. Je dnešní rychlost změn socioekonomické reality bariérou seriózního společenskovědního vědeckého výzkumu?

Dosti dlouho se zabýváme zkoumáním problematiky finančních trhů, infrastruktur finančních trhů a jejich regulace. V posledních zhruba 5-6 letech se setkáváme se dvěma vážnými překážkami výzkumu:

1. S tím, že vlivem pokroku v informatice je nyní k dispozici přebytek informací, z nichž mnoho je zcela nekvalitních, často neodborných, zavádějících, nebo přímo tendenčních, pro vědecké analýzy nepoužitelných; zároveň se nedostává odborných informací včetně statistik, a mnoho potřebných informací přichází s velkým zpožděním, popřípadě vůbec nejsou dostupné normálními způsoby (příklad -  informace IMF o finančních trzích). Reálný vývoj na FT a IFT se natolik – zejména v posledních letech – zrychlil, že je téměř vyloučeno jej v potřebném rozměru sledovat, natož vyhodnocovat.

2. Jedním z důsledků urychlení tempa hospodářského dění je pak i to, že je velmi obtížné predikovat očekávané změn (statistické údaje ex post to komplikují), tj. hospodářské subjekty čelí zvýšeným rizikům v důsledku nejistoty o budoucnosti. Ani složité matematicko-ekonomické, prognostické a jiné modely často neposkytují firmám oporu při rozhodování.  Jak tedy dál?

Ad 1. 2. Jsou "paradigmata" brzdou inovativního výzkumu?

Nejprve poznámka ke slovu "paradigma". V ekonomii se tento výraz stal frekventovanější v souvislosti s přechodem do nového století, a krátce poté v souvislosti se světovou krizí.  Obáváme se, že hromadný výskyt tohoto výrazu je spojen spíše s rozmělňováním a degenerací jeho původního obsahu (smyslu) než s jeho naplňováním novým obsahem.  Podobný osud potkává i mnoho jiných užitečných termínů, jako např. pojem "regulace" nebo "infrastruktura": např. v architektuře lze za "infrastrukturu budovy" považovat i její kanalizaci.  

Ve vědecké sféře znamená paradigma zásadní pojetí určité disciplíny, které je považováno za vzorové a je sdíleno většinou vědců a výzkumníků v určité historické etapě. Paradigma vymezuje to, co má být zkoumáno, s jakými přístupy, jakými metodami, podle jakých pravidel a konvencí. Paradigmata ve vědě jsou dočasná a jejich změna obvykle probíhá radikálním obratem, tzv. vědeckou revolucí. Pojem vědecká revoluce zavedl T. S. Kuhn.

Podle široce přijímané koncepce T. S. Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Jinými slovy řečeno, paradigma zahrnuje vše, co mají členové vědecké společnosti společného, a naopak vědecké společenství tvoří lidé, kteří sdílejí stejné paradigma.

Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek ve vědě – tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako "anomálie". Nahromadí-li se mnoho anomálií, dochází k hledání nového paradigmatu. Po dokončení tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy.

V Kuhnově teorii nové paradigma sice vítězí v konkurenci s několika dalšími, ale tato paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná. Podávají totiž tak rozdílný pohled na svět, že není možné hodnotit jedno na základě druhého. Přijetí nového paradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. To je dáno tím, že paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Paradigma je obdobou Popperova předběžné vědění nebo Foucaultova termínu epistémé.

Krátce se zastavíme u jiné závažné skutečnosti (budeme ji ilustrovat příkladem z oblasti finanční regulace).

- Do arsenálu zastánců "svobodné tržní ekonomiky" patří tvrzení, že "trh se řídí sám"; s tím je spojeno další tvrzení, že "čím méně omezování svobody trhu, tím lépe pro jeho účastníky".  Ergo: Trh nemá (nesmí?) být regulován.

- Opačným extrémem je tvrzení, že "trh nemůže správně fungovat, není-li regulován". Ergo: Na trhu nutno regulovat všechno. 

Nesmyslnost obou extrémů je sice zřejmá, ale kde hledat "kompromis" únosný pro lidskou společnost?

V oblasti ekonomických věd je nyní hledáno "nové" paradigma pro kapitalismus (Bedretdinov, R., 2016. Monografie finanční trhy a finanční infrastruktury. OEDM-SERM 2016).

Závěrem: Když se dogmatické lpění na vžitých poučkách (vydávaných za tzv. mainstream), zabudovaných v mozcích příslušníků určité vědecké školy, vládnoucí (díky obsazení vlivných pozic ve vlivných institucích), vzdálí od ekonomické reality tak daleko, že aplikace "mainstreamu" v hospodářské politice dané společnosti vede až k negativním dopadům (propuknutí krize, snížení konkurenceschopnosti, apod.), je čas "probudit se" – dříve než bude pozdě – i ve vědě.       

Omšelé, dogmaticky aplikované poučky (ve vrcholné koncentraci existující jako mainstreamová paradigmata) obvykle bývají "žábou na prameni" inovativních výzkumů, na které takzvaně nejsou peníze, protože ohrožují "mainstream".

(Příklad moderních pověr: utrácejte vesele, peníze jsou levné, užívejte si, vypůjčujte si víc, než vyděláváte. "Argument" pro finančně gramotnější: utrácejte a zadlužujte se, protože tím podpoříte růst agregátní spotřeby. A dodejme: banky se zase budou mít dobře!)

Postavit se proti mainstreamu je nebezpečné, a někdy až smrtelné.  Mezinárodní spolčení a bratrství "impaktistů," znemožňujících pod záminkou ochrany "kvality"  intoxikaci mainstreamu, nechť je vážným varováním před sebevraždou. 

Ad 1.3. Jen kvantitativní výzkum je "vědou"?

Předesíláme, že u této otázky máme na mysli ekonomický výzkum, uskutečňovaný v akademických institucích.

Aplikace matematiky a statistiky v ekonomickém výzkumu se – zejména díky rozšíření informačních technologií – stala běžným a nezbytným standardem.  Pro zkoumání konkrétních ekonomických procesů v daných podmínkách místa a času může přinášet významné poznatky, využitelné v praxi. 

Kategoricky však odmítáme poměrně časté tvrzení, že "jen kvantitativní výzkum lze považovat za vědecký" – a ostatní je pouhé "vyprávění", protože není podloženo matematickými důkazy. Ale proč by ve všech případech nutně muselo být?

Výzkum nutně je mnohaúrovňový, vrstevnatý. Reálné ekonomické procesy lze zkoumat z téměř nekonečného počtu hledisek, které obvykle jsou voleny s ohledem na zvolený cíl zkoumání.  Podle povahy zkoumané materie a v závislosti na zvoleném cíli (nebo cílům) bádání nutno volit metody a nástroje, které jsou vhodné k dosažení vytčeného cíle a jejich případné kombinace; případně nutno takové metody a nástroje vytvářet.

Má-li daný výzkum přinést výsledky pro praxi, je nutno jej takto orientovat hned při vytyčování jeho cíle. Jedním ze základních předpokladů úspěšného výzkumu je formulace hypotéz, z nichž výzkum vychází; tyto hypotézy pak nutno ověřit. Zde vstupuje do hry "zdravý rozum": sebelépe vytvořené soubory údajů o zkoumaném jevu, sebelépe prozkoumané kvantitativními metodami, mohou přinést nesmyslné výsledky, není-li předem jasně řečeno a logicky dokázáno (tj. nikoliv "vypočteno"!), že daná hypotéza má smysl.

K použití kvantitativních metod musí bádání v určité oblasti dozrát. Nejčastěji začínáme analýzou empirických dat v situaci, kdy ještě nemáme dostatečně prostřednictvím pojmů vymezeno, co a jak kvantifikovat. Předčasná aplikace matematických metod (včetně statistických), bez dostatečného pojmového uchopení realitu, jen imituje vědu, ale není vědou.

Závěrem: Aplikace kvantitativních metod v ekonomickém výzkumu mají být chápány jako prostředek, nikoliv jako samoúčelný cíl. A aby si svou roli cíle splnily, musejí stát na pevných základech přesného vymezení klíčových momentů reality prostřednictvím pojmů. Přehlížení této skutečnosti je v současné době jedním z interně působících faktorů v oblasti věd, který ji nejvíce deformuje.

Ad 1.4. Lze skloubit empirické s teoretickým?

V tabulce 2.1 nalézáme lakonickou odpověď: Je to obtížné. K tomu doplňujeme: Je to sice obtížné, ale možné i nanejvýš žádoucí. Obtížnost lze spatřovat především v nesnadném hledání vhodné míry vztahu mezi "teorií" a "empirií", podmíněném volbou a aplikací vhodných metodologických postupů, viz: Záškodný, P., Záškodná, H. Metodologie vědeckého výzkumu. Prague, 2014. Online presentation:

www.csrggroup.org

Ad 1.5. Trpí společenskovědní výzkum komercializací?

Domníváme se, že komercializace vědy (a také komercializace vzdělávání) objektivitě vědy více škodí, než prospívá. Znásobeno marketingovými triky to může mít i velmi negativní dopady (lavinovité šíření polopravd, "senzačních objevů" a cílená manipulace spotřebitelů v tzv. bestsellerech, dnes často kritizovaný fenomén "predátorských časopisů", kde ovšem panuje značná svévole, resp. vedou se zde, když ne války, tak alespoň šarvátky). 

Ad 1.6. Analýza globalizace pohledem ze satelitu

Otázka globalizace sice na první pohled vybočuje z rámce ostatních problémů, o nichž na začátku této části monografie, avšak ve skutečnosti s některými z nich úzce souvisí. Je známo, že pomocí satelitních snímků lze leccos na zemském povrchu sledovat. Satelitní snímky jsou dnes zdrojem cenných informací např. pro ekonomickou geografii (růst světových velkoměst a s tím spojených změn v dopravní infrastruktuře apod.). V poslední době velké automobilové korporace satelitních snímků začaly využívat k marketingovým účelům: Zjišťují se a ověřují se změny počtu vozidel různých značek, pohybujících se na různých teritoriích. Ze získaných snímků lze vyčíst např. změny objemu nákupů vozidel určité značky a využít těchto informací pro rozhodování o změnách teritoriální odbytové politiky apod. Pokud by podobné informace byly pravidelně zveřejňovány, bylo by jich možno využít i k jiným než marketingovým účelům (např. při rozhodování o ekologických otázkách, ve zdravotnictví, při územním plánování apod.). Včasné informace o změnách odehrávajících se na zeměkouli by se mohly stát impulzem i pro novou orientaci výzkumu v různých oblastech vědy, pokud by nesloužily pouze k posílení konkurenčních pozic nadnárodních monopolů nebo výhradně vojenským účelům. 

(Pokračování)