VIZE/283: Investování do schopností a do pozice/28

Dvacátým osmým dílem ukončuji sérii článků, ve kterých jsem se s využitím teorie her zabýval vztahem mezi investováním do pozice a do schopností.

Jedním z hlavních závěrů teoretické analýzy je, že mimořádně významné je to, jaký je rozsah (jaká je množina) investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností, které mohou být využívány dle míry své výnosnosti nezávisle na to, komu tyto investiční příležitosti patří. (Tedy jak funguje rovnost příležitosti z hlediska vertikální mobility i horizontální solidarity.)

Rozšíření této množiny investičních příležitostí může vytvořit ekonomický základ pro vývoj takových vztahů ve společnosti, při kterých se velké většině lidí vyplatí investovat do schopností a nikoli do pozice.

Veřejné přerozdělení prostředků k vytvoření startovních podmínek pro nabývání schopností (včetně indukovaných investičních příležitostí souvisejících zejména se vzděláním) je určitým základem, na který musí navázat kultivování ekonomického prostředí tak, aby fungovaly HCC (kontrakty týkající se lidského kapitálu), které umožní, aby se výnosy ekonomických subjektů (poskytovatelů služeb) působících v oblasti odvětví produktivních služeb staly zdroji jejich financování. Jde vlastně o sofistikovanější tržní vztahy, k jejichž fungování je nutné vytvořit podmínky formou komplexních reforem v oblasti systému sociálního investování a sociálního pojištění (financování vzdělání, zdravotní péče, penzí, výchovy v rodině, lázeňství apod.).

Nejpříznivější podmínky pro odstartování příslušných reforem se nabízejí v oblasti penzijního systému. Jde o přechod k plně zásluhovému a plně uzavřenému systému s jednotnou základní dávkou. Vzhledem k tomu, že otázka reformy penzijního systému je mimořádně citlivá a zaznamenali jsme řadu pokusů ji zneužít k vytunelování veřejných zdrojů (například v souvislosti s tzv. druhým pilířem u nás, který se stal v zemích, kde příslušná kvazireforma prošla, skládkou toxických finančních aktiv, čímž byli důchodci odsouzeni k živoření), je nutno postupovat maximálně obezřetně. Proto jsme vypracovali model tzv. postgraduální nadstavby průběžného systému penzijního pojištění, která může začít bez rizika a na dobrovolném základě fungovat prakticky okamžitě a která umožní, rovněž na dobrovolném základě, postupně reformovat celý penzijní systém. Přitom od počátku bude hrát roli ekonomického základu podporujícího růst role celé řady významných produktivních služeb.

Nutno zdůraznit, že plně uzavřená a plně zásluhová postgraduální nadstavba současného průběžného penzijního systému je založena právě na výše zmíněných HCC a k dalším kontraktům tohoto typu v oblasti celoživotního vzdělání a financování některý služeb v oblasti lázeňství i zdravotní péče otevírá prostor.

K tomu, jak by to fungovalo, uvádím názorný příklad spojený s experimentem, který provádím sám na sobě. Propočítávám, jaký bych měl příjem z postgraduální nadstavby každý měsíc po té, co jsem se dožil 65 let. Zde je například 5. díl seriálu:

https://radimvalencik.pise.cz/5911-muj-dozivotni-experiment-5.html

Další uveřejním 16. srpna.

Zavedení postgraduální nadstavby považuji za reálné, protože je to způsob, jak zabezpečit trvalou udržitelnost, resp. stabilitu penzijního systému bez dodatečných nákladů a rizik. A myšlenka je natolik srozumitelná, že snadno zvítězí v polemice s jinými návrhy na řešení problematiky penzijního pojištění. Samozřejmě v případě, že dostatek lidí, kterých se to týká a kteří mohou být obětí různých čachrů v dané oblasti, bude bez předsudků a s trochou úsilí sledovat, jak se v dané oblasti bude situace vyvíjet.

Může přitom dojít ještě k jedné důležité věci. Totiž k tomu, že příslušníci různých generací začnou uvažovat v dlouhodobém časovém horizontu. K tomu nazrál čas, jednak proto, že je to přirozené, a jednak proto, že je to nutné, pokud se ze současných problémů máme dostat se zdravou kůží.

(Pokračování dalším tématem)