VIZE/231: Penze - teorie a praxe/2

Blíží se úterý 19. června, kdy DISKUZNĺ KLUB nezávislé platformy od 17 do 20 hodin v restauraci hotelu "Mars " (Praha 10-Vršovice, Kubánské náměstí 1333/6) naváže na diskusi "Nacházíme se na rozcestí! Co dál...?". Poctivě se na tuto akci připravuji a ve svém vystoupení bych se chtgěl zaměřit na roli vědy při aktivním působení na podporu vývoje veřejného vědomí a sebevědomí. Není to téma "líbivé", ale podle mě zásadní.

Význam a možnosti vědy o společnosti při překonání problému programové prázdnoty, která postihla politické subjekty a uvrhla je do ktize, budu ilustrovat na příkladu systému penzijního pojištění. Je to nekonečný příběh s otevřeným koncem, velmi vhodný pro pochopení role dobré teorie.

Význam vědy ve společenské praxi na příkladu sporů o penzijní reformu – 2. část

První krok

Problematika reformy penzijního systému se do centra pozornosti týmu, který se zabývá podmínkami růstu role produktivních služeb, dostala v souvislosti s otázkou možností prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka. Tedy v souvislosti s otázkou, jak nastavit penzijní systém tak, aby člověka přiměřeným způsobem motivoval k takové volbě profesního uplatnění, takovému celoživotnímu vzděláním takové péči o své zdraví apod., aby byl schopen co nejdéle nalézat uplatnění na profesních trzích, které by mu současně umožňovalo naplnit reálné bohatství svého života v oblasti seberealizace.

Příznivé podmínky pro řešení této otázky byly dány mj. i tím, že na VŠFS dlouhodobě působí J. Vostatek, přední odborník na problematiku reformy penzijního systému a navazujících sociálních systémů. Ten v jedné diskusi upozornil na to, že plně zásluhový systém (NDC), pokud by byl dobře nastavený, by nepotřeboval pracovat s hranicí odchodu do důchodu.

Každá výrazná změna v rozvoji teorie je spojena se vznikem nového paradigmatu a každé nové paradigma je založeno na přesném definování pojmů, které současně odhaluje to, v čem předcházející vládnoucí paradigma bylo chybné, zavádějící či omezené. Přitom nové, pokud je správně uchopeno, se zdá být s odstupem času, po té, co se vžije, naprosto samozřejmé. V daném případě šlo o to, uvědomit si a příslušnými pojmy vyjádřit to, že pojistnou událostí v systému penzijního pojištění není doba dožití určitého věku, ale ztráta schopnosti v důsledku plynutí času (a s tím spojeným procesem stárnutí) vykonávat výdělečnou činnost, která by člověka zabezpečovala dostatečné prostředky pro jeho důstojný život.

Takovéto vidění reality se zdá být naprosto samozřejmé. V systému havarijního pojištění také nepovažujeme za pojistnou událost počet ujetých kilometrů, ale to, že došlo k havárii. Jenže nejen právní úprava v naší zemi a v dalších zemích, ale i všechny stávající projekce udržitelnosti penzijního systému pracují s tím, že za pojistnou událost považují dožití určitého věku. K tomu viz pro ilustraci nedávno zveřejněné materiály srovnávající českou důchodovou politiku s jinými zeměmi EU:

- Ageing Report 2018, který obsahuje dlouhodobé projekce výdajů spojených se stárnutím (důchody, výdaje na zdravotnictví a dlouhodobou péči) v jednotlivých členských zemích a hodnotí dopady stárnutí z hlediska dlouhodobé udržitelnosti veřejných výdajů:

https://ec.europa.eu/info/sites/info/files/economy-finance/ip065_en.pdf

- Pension Adequacy Report 2018, který srovnává přiměřenost důchodů v EU-28 a vliv důchodových systémů na životní úroveň starších lidí, analyzuje hlavní problémy s dosažením přiměřenosti důchodů v budoucnu i možná řešení:

https://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=738&langId=cs&pubId=8084&furtherPubs=yes

Nové paradigma založené na logickém a přirozeném pojetí (a pojmovém vymezení) pojistné události naprosto zásadním způsobem mění pohled na problematiku penzijního systému. Odhaluje mimo jiné jako podstatnou novou dimenzi solidarity v penzijním systému. Tj. to, že nejde primárně a především o solidaritu mezigenerační, ale že jde o solidaritu vnitrogenerační. Tedy nikoli o solidaritu mezi mladými a starými, protože jednou i mladí budou staří (jak se solidarita většinou v systému penzijní ho pojištění nesprávně chápe), ale o solidaritu mezi těmi, kteří mohou a chtějí být ve vyšším věku výdělečně činní, a těmi, kteří v důsledku řady okolností již nemohou či nechtějí být ve vyšším věku výdělečně činní.

Podmínky přežití nového paradigmatu

Jak už to tak bývá při každé změně paradigmatu, naráží i v tomto případě tato změna paradigmatu na nepochopení a vžité stereotypy. Z hlediska rozvoje teorie je to naprosto přirozené, v daném případě se navíc příslušná změna paradigmatu bezprostředně dotýká zájmů lidí, a to zájmu intenzivně individuálně prožívaných.

Každá teorie pracující s výraznou inovací, inovací spojenou se změnou základního paradigmatu v dané oblasti, se prosazuje s obtížemi. Pokud má přežít, musí z nového paradigmatu vytěžit důležité poznatky, musí si vytvořit vlastní teoretické nástroje, musí přinést efekty, které mají doložitelnou praktickou relevanci, v neposlední řadě pak musí podnítit bádání v navazujících oblastech a ukázat širší souvislosti přístupu, který je s novým paradigmatem spojen. Pokud se jí to vše podaří, může postupně získávat stoupence a prosadit se v konkurenci se stávajícími přístupy.

V našem případě šlo mj. o vytvoření matematického modelu, který by umožnil systém penzijního pojištění vycházející z našeho pojetí pojistné události a tudíž i typu solidarity, tj. solidarity mezi těmi, u nichž příslušná pojistná událost nastane, a těmi, u nichž nenastane, testovat. Zde bylo možné postupovat dvojím způsobem. Buď udělat univerzální model, který by ukázal doživotní výplatu i v případě, pokud by člověk vstoupil do systému například v 18 létech a pracoval jeden jediný rok, nebo naopak volit sice omezený model, ale takový, který má srozumitelnou interpretaci a umožňuje každému udělat si názornou představu, jak by systém fungoval. Z taktických důvodů jsme zvolili druhou variantu. Přejít k univerzálnímu modelu nepředstavuje zásadní potíž a perspektivně počítáme s tím, že jej představíme a opublikujeme v některém zahraničním ekonomickém renomovaném časopisu. Ale v ně kontextu reálného praktického využití (na který bude nutné se odvolat) samotný model říká velmi málo.

(Pokračování)