VIZE/230: Penze - teorie a praxe/1

Blíží se úterý 19. června, kdy DISKUZNĺ KLUB nezávislé platformy od 17 do 20 hodin v restauraci hotelu "Mars " (Praha 10-Vršovice, Kubánské náměstí 1333/6) naváže na diskusi "Nacházíme se na rozcestí! Co dál...?". Poctivě se na tuto akci připravuji a ve svém vystoupení bych se chtgěl zaměřit na roli vědy při aktivním působení na podporu vývoje veřejného vědomí a sebevědomí. Není to téma "líbivé", ale podle mě zásadní.

Význam a možnosti vědy o společnosti při překonání problému programové prázdnoty, která postihla politické subjekty a uvrhla je do ktize, budu ilustrovat na příkladu systému penzijního pojištění. Je to nekonečný příběh s otevřeným koncem, velmi vhodný pro pochopení role dobré teorie.

Význam vědy ve společenské praxi na příkladu sporů o penzijní reformu – 1. část

Úvodní, téměř filozofická úvaha

Pokud řešíme libovolný teoretický problém, který má praktickou relevanci, přitom tak, abychom přispěli k řešení určitého praktického problému, resp. praktických problémů (o který si vytváříme určitou představu), zjistíme, že v realitě (každé části společenské reality) jsou  nejrůznější problémy navzájem podmíněny. Tato podmíněná souvislost je přitom silná v tom smyslu, že neřešení určitého problému znemožňuje řešení problému jiného (ostatních). Problémů, které podmiňují řešení původního problému, který řešíme s využitím teorie, je přitom zpravidla velké množství a čím více se snažíme navrhnout určité praktické kroky, kterým by mohlo řešení reálných problémů začít, tím více dalších problémů před námi vyvstává. Odpovídá to stavu současné společenské reality, kdy je třeba z historického nadhledu pochopit a vědecky analyzovat podstatu změn, před kterým společnost stojí, překonat setrvačné vidění reality a prezentovat jakákoli dílčí řešení jako součást koncepční, vědecky podložené, realistické a perspektivní vize.

Ten, kdo by se snažil o řešení dílčích problémů bez pochopení jejich souvislosti s celkovým řešením v rámci výše zmíněné vize, bude v oblasti praktických návrhů narážet na nepřekonatelné překážky a nezbude mu nic jiného než na řešení těch problémů, které v praxi vidí, rezignovat, případně opakovaně provádět implementaci svých dílčích návrhů a politik s velmi slabými výsledky. Může pak docházet k privatizaci zisků z těchto reforem a následné sanaci situace z veřejných rozpočtů, v krajním případě nepojistnými sociálními dávkami či populistickými opatřeními ve vazbě na politický cyklus jako nejjednodušší metodou jak (na chvíli) utišit nespokojenost občanů. Výsledkem je pravidelné opakování "krizí" v penzích, školství či zdravotnictví a rostoucí nedůvěra občanů v centrálně organizované sociální systémy, což ovšem nic nemění na tom, že selektivní tržní řešení chápaná jako "únik ze systému" jsou v dlouhodobém systému až překvapivě deterministicky nefunkční a v nejlepším případě vedou k tzv. dvojkolejnému uspořádání, které je v obecné rovině minimálně v konfliktu s ústavním pořádkem ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Lze tedy říci, že pokud chceme přispět k řešení, pak dílčí přístupy na základě motivace individuálně vědecky "vyniknout" k tomu nepostačují a je třeba je integrovat na úrovni týmové práce.

Věda na výše uvedený problém může reagovat dvojím způsobem:

1. Buď zvolit cestu partikularizace, to znamená rozmělnit předmět svého bádání na izolované části, v nichž si může vytvořit svá vlastní kritéria toho, co považuje za řešení "svých" problémů. Ta ovšem s realitou nemají téměř nic společného a zpětná kompozice dílčích řešení pro praktické řešení problémů nic významného nepřináší. V rámci sféry institucionalizované vědy však vzniknou badatelské enklávy využívající vysoce sofistikované metody, jejich osvojení se pro určitou část motivovaných badatelů může stát smyslem samo o sobě, i proto že jsou často technicky impresivní nebo takové, že jim většina kolegů do důsledku nerozumí

2. Nebo řešit problémy s citem pro praxi a s odhodláním přispět k odpovědi na problémy, se kterými se v té či oné oblasti společnost potýká, tj. cestou angažovanosti. Pak ovšem začne zjišťovat, že problém identifikovaný v jedné oblasti souvisí s problémem v některé z navazujících oblastí. Začne postupně odhalovat vzájemnou podmíněnost reálně existujících problémů, odlišovat podstatné od nepodstatného a její pozornost se postupně soustředí na identifikování toho, co je klíčem k obratu směrem od nárůstu problémů k jejich postupnému řešení. Snaha o nasměrování bádání v určitém směru k řešení problémů identifikovaných v praxi s využitím vědeckých metod tedy nekončí konstatováním "vše souvisí se vším", ale odhalením toho, k čemu je nutné vztáhnout dílčí bádání, pokud tato dílčí bádání mají přinést reálný efekt. Jinak řečeno dochází k identifikaci skutečných kauzalit a vazeb v rámci jednotlivých segmentů např. sociální politiky nebo obecné ekonomie.

Realita nemá ráda ostré hranice (jak kdysi dávno postřehnul už Leibniz). To by si měli uvědomit zejména propagátoři exaktních metod, kteří často vytvoří tak technicky dokonalé klasifikace, že do příslušných kategorií nelze reálné hospodářské jevy nebo entity zařadit. Ekonomie má tendenci modelovat a zjednodušovat, což je jistě v pořádku, ale pro implementace je potřebné znát širší kontext a zejména v rámci sociálně-politických okruhů jako je vzdělávací, penzijní a zdravotnický systém zohledňovat též sociální dopady, kulturní specifika, právní rámec a věcné cíle daných odvětví ekonomiky. Proto mezi oběma typy reakcí existuje řada přechodů procházejících nejen mezi výzkumnými týmy či uskupeními příbuzných názorů, ale i uvnitř myslí badatelů. Je však dobré si uvedenou polaritu uvědomovat a vyhnout se jednostranností, které by mohly znehodnotit či diskreditovat různá badatelská úsilí. To lze nejlépe dosáhnout tvorbou vědeckých týmů, kde jednotliví badatelé uplatní svoje individuální znalosti ve vzájemné interakci (zjednodušeně řečeno "více hlav více ví"), a to samozřejmě včetně exaktních (matematicko-statistických) metod, které však nesmí být samoúčelné a musí být funkčně integrovány do práce celého týmu.

(Pokračování)