VIZE/197: Sdílená ekonomika

Uveřejňuji postupně dva podnětné články zpracované členem našeho týmu a současně studentem VŠFS Petrem Jelenem. Považuji je za výstižné a podnětné k otázce hledání vize:

Sdílená ekonomika

Petr Jelen

Velkým tématem posledních let se stala sdílená ekonomika. Při úvahách o růstu role odvětví produktivních služeb, bychom proto neměli opomenout analýzu tohoto fenoménu, který již nyní značně mění strukturu ekonomik v řadě zemí. Sdílená ekonomika má nesporně dopady na naše životy – na to jak pracujeme, cestujeme, interagujeme nebo trávíme volný čas. Především však začíná ovlivňovat naši společnost skrze postavení a roli jednotlivce v ní.

Sdílená nebo normální?

Samotný termín sdílená ekonomika je z mého pohledu vzhledem k tomu, kdy je používán, značně problematický. Svůj původ má v anglickém výrazu sharing economy, který vznikl na počátku tisíciletí a popisoval situaci, kdy programátoři na internetu začali poskytovat volné zdrojové kódy. Více začal být používán po hospodářské krizi v roce 2008. Tehdy řada lidí hledala alternativní cestu, která by nevedla k problémům, které díky hospodářské krizi vyšly plně najevo. Místo klasického konzumu tak začala být populární myšlenka spoluspotřebitelství, podle níž bychom se o spotřebu statků mohli navzájem dělit a zvýšit tím nejen své úspory, ale také méně zatěžovat planetu.

Zatímco mluvit o sdílení v těchto dvou významech je zcela na místě, začal být pojem sdílená ekonomika používán i pro různé internetové projekty a firmy, které ve své podstatě nedělají nic jiného, než že něco zprostředkovávají. Došlo tak k degradaci tohoto termínu, pod kterým nyní primárně rozumíme vlastně vše, co je zprostředkováno přes nějakou digitální platformu. Přídavné jméno sdílená je proto hodně matoucí. Řada firem se ráda prezentuje jako součást sdílené ekonomiky, protože toto slovo vnímáme kladně. Pokud je něco sdíleného, bude to nejspíš úspornější, ekologičtější, efektivnější, zkrátka lepší. Za změnu významu tohoto termínu mohou podle mě z velké míry novináři, kteří ve svých článcích o naší budoucnosti zmiňují sdílenou ekonomiku snad vždy a s tímto pojmem zacházejí dost lehkovážně. Avšak i řada ekonomů používá tento termín benevolentně. Myslím, že bychom se v naší analýze měli soustředit na podstatu věci, a to, zda nové obchodní modely, které jsou označovány za součást této sdílené ekonomiky, skutečně přinášejí zásadní změnu ekonomického chování a jestli jde o sdílení v pravém slova smyslu.

Globální velikáni

Největšími a zároveň nejdiskutovanějšími firmami sdílené ekonomiky jsou Uber, společnost umožňující objednání přepravy autem, a Airbnb, zprostředkovávající pronájem ubytování. Jejich fungování s sebou přináší řadu sporných aspektů.

Obě společnosti ve svém marketingu dobře využívají pozitivně vnímaný koncept sdílené ekonomiky. Ostatně obě na jejích kořenech vyrostly. Uber začínal jako firma nabízející spolujízdu. Tento nápad lze označit za skutečné sdílení. Člověk, který jede někam autem, svou cestu dopředu zveřejní a někdo další se může přidat. Pokud tedy má někdo v plánu například jednorázovou obchodní cestu do Mnichova, na kterou potřebuje jet autem, může svést někoho, kdo do Mnichova míří na koncert a nevyhovuje mu třeba vlakové spojení. V tomto segmentu působí dodnes úspěšně několik firem. V České republice vznikla internetová platforma Jízdomat, kterou následně odkoupil větší francouzský BlaBlaCar. Jenže Uber nabízí zprostředkování klasické jízdy autem po městě jako taxi. Člověk, který potřebuje odvést z jednoho konkrétního místa na druhé, tuto trasu sám zvolí a následně ho aplikace spojí s řidičem, který pro něj přijede a na místo ho zaveze. Uber však nevlastní ani jedno z těchto aut a svou příslušnost do sdílené ekonomiky obhajuje tvrzením, že řidiči sdílejí svá auta. Podle této argumentace však lze stejně tak říci, že malíř pokojů sdílí svůj štětec nebo restauratér sdílí svůj stůl v hospodě. Proč také potom neoznačit za sdílenou ekonomiku i cestování letadlem? Pilot letící z Prahy do Londýna má v letadle 160 volných míst, které nabídne k využití a kdo chce, může se připojit a zaplatit, čímž pomůže pilotovi snížit náklady na benzín a letadlo spolu s ním sdílí. Společnost Uber se také dodnes snaží skrýt vztah závislosti řidičů na aplikaci a eufemisticky je označuje za jízdní partnery.

Obdobně platforma Airbnb vznikla na jiné myšlence, než ve kterou ji praxe proměnila. Pokud by někdo vlastnil byt v Praze, ze kterého by pravidelně o víkendu jezdil na chalupu a rozhodl se ho tak dát přes víkend k dispozici turistům, šlo by hovořit o jistém sdílení. V realitě však nabídku tvoří normální byty, ve kterých nikdo stále nebydlí a které jsou určené k běžnému komerčnímu pronájmu.

Uberizace práce

Platforma Uber má výrazný vliv na změnu charakteru práce. Původní myšlenka byla, že řidiči budou lidé, kteří budou využívat své vlastní vozy po běžné práci ve svém volném čase. V počátcích tomu tak skutečně bylo, ale realita je dnes taková, že pro většinu těchto řidičů jde o primární zaměstnání. Vybavuji si reportáž v Událostech ČT, ve které reportér strávil večer s řidičem Uberu, kterým byl student medicíny. Reportáž měla dost pozitivní nádech v tom smyslu, že si student hodně vydělá a současně se ježdění může věnovat v čase, který sám chce. Na reportáži mě osobně zaujala jednak skutečnost, že by student medicíny měl čas jezdit ve svém volnu jako taxikář, ale především fakt, že neposkytla věrný obrázek o řidiči Uberu, kterým je člověk, který se touto prací skutečně živí.

Charakter práce řidiče Uberu dal vzniknout dokonce pojmu uberizace práce. Má se jím na mysli trend, kdy dochází k poklesu stálých úvazků na úkor jednorázových drobných zakázek. Hovoří se o crowd workingu – o zakázky se uchází dav lidí (všichni řidiči v okolí) a click workingu – jde o malé zakázky (pouze jedna konkrétní jízda). Tento způsob práce je nevýhodný pro pracující, kteří přicházejí o řadu jistot a naopak vytváří pohodlný zisk pro firmy. Veškerá rizika přecházejí na vykonavatele zakázky (řidiči Uberu auta vlastní a musí tak platit jejich servis nebo počítat s nehodou, zatímco firma pouze zajišťuje zprostředkování).

Dost lidí může tento pracovní model zlákat. Může je táhnout vidina nezávislosti a možnosti být pány svého času a vzbudit v nich představu flexibilního a snadného vydělávání si. Realita je však taková, že tento způsob vede k pasti nízkých mezd. Zatímco lidé pracují, tyto společnosti rozhodují, jak bude zisk distribuován. A tak zatímco řidiči Uberu stále jezdí svými auty, pouze z dálky přihlíží tomu, jak se jim mění podmínky a zvyšuje provize z ceny jízdy, kterou musí odevzdat. Zisky se potom hromadí u těchto velkých firem a jejich vlastníků – miliardářů ze Sillicon Valley. Místo toho, aby sdílená ekonomika vedla k redistribuci bohatství a socializaci, na jejichž základech po hospodářské krizi vznikala, proudí tak peníze paradoxně k čím dál užší skupině lidí.

Sdílení, které by mělo smysl

Kritici tohoto vývoje bývají často označováni za technofoby, kteří se snaží zvrátit něco, k čemu nenávratně musí dojít a bývají přirovnáváni k ludditům, kteří během průmyslové revoluce ze strachu o svou práci ničili stroje. Přitom podle mého názoru nejde o nic jiného než uhájit pojem sdílená ekonomika pro situace, které si jsou tohoto názvu hodny, a naopak bránit zneužívání tohoto pojmu společnostmi, které nic nového nenabízí. Je-li v českých zákonech upravena taxi služba jako živnost, nevidím jediný důvod, proč by někdo, kdo podstatou své podnikatelské činnosti jasně splňuje její definici, měl tento zákon jakkoli obcházet a zdůvodňovat to novou formou ekonomiky, když o ni nejde. Stejně tak jsou v české legislativě jasně vymezeny příjmy z pronájmu nemovitostí, a pokud někdo svůj byt pronajímá, měl by tyto příjmy řádně uvést a zdanit, a to bez výmluv na sdílenou ekonomiku.

Většina toho, co nyní nazýváme sdílenou ekonomikou, tedy podle mě nic nového nepřináší. Kdyby lidé začali opravdu ve velké míře sdílet spotřebu statků a došlo tak k výrazné proměně způsobu uvažování lidí, mohli bychom uvažovat o změně konzumních vzorců. Například kdyby si lidé navzájem půjčovali lyže místo toho, aby si každý kupoval vlastní nebo kolegové začali jezdit do práce společně jedním autem. Domnívám se však, že počet takového sdílení se výrazně v letech nemění a i dříve si vždy lidé běžně některé věci navzájem v určité míře půjčovali.

Sdílení v odvětví produktivních služeb

V souvislosti s růstem významu odvětví produktivních služeb, které definujeme jako segment služeb přispívající k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, je na místě povšimnout si zvětšující se míry a možností spojených se sdílením informací, znalostí, zkušeností a zážitků.

Rozšíření internetu znamenalo enormní zvýšení dostupnosti informací všeho druhu, což výrazně usnadňuje proces vzdělávání ve stádiu získávání potřebných informací a dat. Řada písemných archivů v současné době prochází digitalizací a bude tak pro historiky a další badatele jednodušší a rychlejší v nich hledat. Na internetu je také volně k dispozici řada vzdělávacích materiálů pro studenty. Za zmínku určitě stojí trend, kdy špičkové světové univerzity zveřejňují bezplatně záznamy z některých svých přednášek. Kdokoliv se zájmem o dané téma má tak možnost poslechnout si k němu přednášku od největších odborníků v oboru. Online kurzy nebo přednášková videa nikdy nemohou plně nahradit klasickou výuku a osobní vztah mezi studentem a učitelem, ale mohou u některých lidí napomoci k prohloubení jejich zájmu o konkrétní oblast vědy.

Zajímavým trendem, který napomáhá mezikulturnímu vzdělávání je couchsurfing. Jde o možnost být bezplatně ubytován u někoho doma v cizí zemi, který chce touto formou poznat jinou kulturu nebo má v plánu sám podobně do zahraničí recipročně vyjet. Na tomto základu ostatně vznikla i již zmiňovaná společnost Airbnb, která se ovšem přeměnila v čistě komerční záležitost. Dosud ale existuje řada jiných stránek, které jsou na tomto principu založeny. Podobné projekty činí cestování více dostupným. Osobní zkušenost s jinými kulturami a poznání zvyků v cizích zemí přitom může významně formovat osobnost člověka a jeho rozhled a přístup k řešení různých problémů. Možnost snadného sdílení informací a zážitků z návštěvy cizích zemí na internetu může taktéž u lidí prohloubit zeměpisné znalosti a jejich zájem o svět.

(Pokračování dalším tématem)